Od násilí a nenávisti k toleranci a spolupráci (Jiří Šenkýř)

Hlavní stránka > Texty > Od násilí a nenávisti k toleranci a spolupráci (Jiří Šenkýř)

11.3.2019

Od násilí a nenávisti k toleranci a spolupráci (Jiří Šenkýř)

 

Kain zabil Ábela. Bylo to kvůli oběti. Jde o první případ nábožensky motivovaného násilí. Autoři antických tragédií zdůrazňovali, že máme v sobě ničivý princip, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Sami na sobě si můžeme vyzkoušet, zda nás fascinují záběry z krutostí. Sice je většina lidí odsuzuje, ale stejně se mnozí dívají na televizi a snad i zjišťují, že „nic neposkytuje hlubší potěšení než porušování všech tabu“[1].

V Ježíšových dobách působili eséni, kteří se považovali za vyvolené a dokonalé a tak všechny ostatní – Židy i pohany – považovali za nepřátele. Naproti tomu farizeové požadovali milovat své souvěrce i cizince, kteří přicházeli v dobrém. Vůči nepřátelům, kteří ohrožovali Izrael jako národ, ať vojensky či nábožensky, panovalo všeobecné nepřátelství podporované nábožensky. Připomeňme si žalm 149, který zdůrazňuje, že „Hospodin miluje svůj národ“. A věřící se modlil: „Ať svatí jásají chvalozpěvem, ať se veselí na svých ložích, Boží chválu ať mají v hrdlech a dvousečný meč v rukou, aby vykonali pomstu na pohanech, tresty na národech, aby spoutali jejich krále řetězy a železnými okovy jejich velmože, aby na nich vykonali určený soud. Všem jeho svatým bude to ke cti“. Podobně píše (apokryfní) kniha Henoch 98,12: „Běda vám, kdo milujete skutky nespravedlnosti. Proč se kojíte marnými nadějemi v něco dobrého? Vězte, že budete vydáni do rukou spravedlivých; ti vám podříznou krk a bez milosti vás zabijí“.

Římané několik desetiletí před Kristem okupovali Izrael. Byla to neporazitelná velmoc a doba první globalizace. Přesto židé zkoušeli vyvolat několik povstání a neustále partyzánsky na Římany útočili. Do této světové situace přichází Ježíš a učiní ústředním bodem svého učení lásku k nepřátelům. „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“ (Lk 6,27-28). Je to paradoxní řešení, něco z jiného světa, mimo realitu, protože „milovat nepřátele je nad naše možnosti“(říká papež František a dodává) „proto se Ježíš stal člověkem, aby nás proměnil v muže a ženy schopné větší lásky, takové, jakou chová Jeho a náš Otec“[2].

Po stoletích mučedníků, kteří žili tuto revoluci lásky, přichází období církve, která je spojena se světskou mocí a její členové se mnohdy řídí jejími pravidly. Učení církevních vzdělanců se snaží najít řešení této situace. V každé době se objevovali lidé hlásající odlišnou nauku. Augustin zavedl pojem Krista nutícího, když vyšel z podobenství o hostině, na kterou nepřišli pozvaní hosté (Lk 14,23) a služebník měl přinutit lidi od plotů a z cest dostavit se na hostinu. Z dnešního pohledu jde o neporozumění textu, kdy slovo „přinutit“ má v latině více významů (přimět, naléhat). Například ve Skutcích (Sk 16,15) Lýdie přinutila Pavla a jeho doprovod, aby šli k ní bydlet (ve volném překladu bychom řekli, že je ukecala). Na tuto Augustinovu nauku navázal Tomáš Akvinský a jeho výklad se udržel až do II. vatikánského koncilu. Podstatou této nauky je, že člověk je svobodný, aby přijal víru; když ji přijme, nesmí odpadnout; když odpadne, může být proti němu použito násilí (zpravidla světské moci).[3] Tak se upevnila náboženská nenávist, která je v zásadním rozporu s Ježíšovým učením o lásce k nepřátelům a která vedla k upalování kacířů a k čarodějnickým procesům.

Doba křižáckých výprav eskalovala nepřátelství mezi křesťany a vyznavači islámu. Je otázkou, zda více šlo o víru nebo o území, ale faktem je, že náboženská nenávist šla přímo proti Ježíšovu učení. Sv. František z Assisi udělal nevídaný krok, když se vypravil k sultánovi Malikovi v době bojů u egyptské Damiety. Křižáci jej měli za zrádce či blázna, Saracéni za vyzvědače, za jehož hlavu mohli vojáci dostat odměnu. Přes všechno, co se událo, dostal se (zmlácený) František před sultána. Podrobnosti o jejich hovorech se nedovíme, ale František se vrátil živý. „Rozhovor zůstal bez bezprostředního výsledku, ale sultán předložil návrh, že na nějaký čas (podle islámského zvyku) vrátí křesťanům Jeruzalém a části Palestiny. Ale účastnící páté křižácké výpravy to odmítli. O deset let později návrh přijal římský císař Fridrich II. V Jeruzalémě byl zřízen velmi komplexní systém dvojité suverenity, který umožnil křesťanům slavit bohoslužby.“[4] Je zajímavá otázka, co František dělal následujícího půl roku, když životopisy o tom mlčí. Jedna teorie praví, že František dostal list od sultána, který mu umožnil navštívit zdarma svatá místa. V té době papež poutě na svatá místa pod hrozbou exkomunikace zakázal, neboť Saracéni vyžadovali od poutníků velké poplatky a peníze pak sloužily k boji s křižáky. Pokud ale František šel bez poplatku, tak se vyhnul exkomunikaci. Ale životopisci snad raději o této události pomlčeli. Ovocem odvážné Františkovy návštěvy sultána s mírovým poselstvím křesťanství je to, že františkáni již 800 roků působí v islámském světě.

Koncil přijal Deklaraci O poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (Nostra aetate), která skoncovala s nepřátelstvím k Židům a muslimům. Podobně deklarace O náboženské svobodě (Dignitatis humanae) řeší náboženskou svobodu ve společnosti. Bohužel, hlavně tyto deklarace byly příčinou vzniku Bratrstva Pia X., které sdružuje lidi, kteří koncil odmítli a setrvávají na předkoncilní nauce.

V posledních letech jsme byli svědky řádění tzv. Islámského státu a dalších uskupení zaštiťujících se militantním výkladem Koránu. Za vydatné podpory médií se šíří strach ze všeho islámského a z migrantů, kteří utíkají ze Středního východu a z Afriky. Přitom bojovníků je několik desítek tisíc, ale vyznavačů islámu ve světě se uvádí 1,6 miliardy. Porozumět celému problému je obtížné, protože má mnoho rovin. Jedná se o mnoho let trvající sucho, boje o nerostné bohatství, kmenové války za použití moderních zbraní dodávaných z celého světa, sociální sítě. V tak nepřehledné situaci je snadné manipulovat s veřejným míněním a vyvolat strach z migrantů i tam, kde žádní z dané oblasti nejsou. A cílem strachu je paralyzovat lidi, aby nepřemýšleli o praktických problémech života a o tom, jak jsou ovládáni, ale aby se stali apatickými a neschopnými odporu. Jestliže Ježíš říká, že On sám je ten migrant a vyzývá nás k lásce, je to cesta k osvobození se ze zajetí strachu a ze sevření nenávistí.

Začátkem února 2019 podepsali papež František a vrchní imám z Al Azhar Ahmed al Tajíba společné prohlášení Za světový mír a společné soužití. Ze strany papeže je to další krok v logice koncilu a sám jej komentoval slovy: „Největším ohrožením je dnes válka a vzájemné nepřátelství mezi námi, pokud si věřící nejsou schopni podat ruku, bude naše víra poražena“. O co v Deklaraci jde[5]? Uvedu pár myšlenek:

  • Víra vede věřícího k tomu, aby v druhém viděl bratra, kterého třeba podporovat a mít rád.
  • Aby se dokument stal průvodcem nových generací směrem ke kultuře vzájemné úcty.
  • Obě strany přijímají kulturu dialogu jako cestu, spolupráci jako chování a vzájemné poznání jako metodu a kritérium.
  • Žádáme světové představitele, aby učinili přítrž válkám, konfliktům, poškozování životního prostředí a kulturního a morálního úpadku.
  • Obracíme se k intelektuálům, filosofům, náboženským činitelům, umělcům, pracovníkům médií a kultury ve všech částech světa, aby znovu objevili hodnoty pokoje, spravedlnosti, dobra, krásy, lidského bratrství a společného soužití.
  • Prohlášení vychází z hluboké reflexe současné reality … věří, že mezi nejdůležitějšími příčinami krize moderního světa je spící lidské svědomí a vzdálení se náboženským hodnotám.
  • Vůči krizím, které způsobují smrt milionům dětí, z nichž se v důsledku chudoby a hladu staly lidské kostry, kraluje nepřijatelné mezinárodní mlčení.
  • Napadání instituce rodiny, znevažování nebo pochybování o důležitosti její role, je zlo, které je v naší době jedním z nejnebezpečnějších.
  • Cílem náboženství je věřit v Boha, ctít jej a volat všechny lidi, aby věřili, že veškerenstvo závisí na Bohu.
  • Dále – pevně – prohlašujeme, že náboženství nikdy nenavádějí k válce, nepodněcují nenávist, zášť a extrémismus a nevyzývají k násilí či krveprolití.
  • Je neodmyslitelně nutné uznat právo ženy na vzdělání, práci a výkon jejích politických práv.

Jaké výzvy stojí v těchto souvislostech před námi? „Přikázání odpovídat na urážku a příkoří láskou vytvořilo ve světě novou kulturu. Tato kultura milosrdenství, kterou si máme dobře osvojit a praktikovat, uvádí do života pravou revoluci“, řekl papež František[6]. Nerovné postavení ženy v církvi a ve společnosti, které zmiňuje Deklarace, je stálou výzvou i pro křesťany. I když koncil odstranil z nauky staré postoje, pozůstatky v myšlení i v praxi stále existují. Nejen pro františkány je sv. František stálým vzorem; nebál se pálit si prsty, když se angažoval ve válečném konfliktu s cílem ukázat lidem Kristovo bratrství.


[1]André Glucksmann: Rozprava o nenávisti. Praha: Kalich 2011, str. 87.

[2] Promluva Svatého otce Františka 24. 2. 2019.

[3] Podle Schockenhoff: Vykoupená svoboda, str.52

[4] https://svetkrestanstva.postoj.sk/41019/oslavy-800-vyrocia-stretnutia-sv-frantiska-so-sultanom

[6] Promluva Svatého otce 24. 2. 2019

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému