Od rozumu k nerozumu (Jiří Zajíc)

Hlavní stránka > Texty > Od rozumu k nerozumu (Jiří Zajíc)

27.5.2019

Od rozumu k nerozumu (Jiří Zajíc)

 

Pryč s tmářstvím

            V době, kdy se u nás schylovalo k bitvě na Bílé hoře, napsal kancléř jeho veličenstva Jakuba I., krále Velké Británie, Francie a Irska, Francis Bacon z Verulamu navzdory svému intenzívnímu zaneprázdnění politikou spis Nové organon, na jehož počátku konstatuje: Protože se příliš věří v přítomnost, zanedbávají se ty věci, jež by mohly v budoucnu skutečně pomoci. Bude proto užitečné, ba zcela nutné odstranit na samém počátku našeho díla přílišnou úctu a obdiv k tomu, co bylo až potud objeveno  – musí se to ovšem udělat bez jakýchkoli ohledů a nejenom potají – a varovat před tím, aby lidé tyto objevy nepřeceňovali a nemysleli si, že jich je tak mnoho, ani že jsou natolik prospěšné, ani aby je zbytečně nevychvalovali. Neboť nahlédne-li někdo do všech těch rozmanitých knih, jimiž se honosí praktické i teoretické vědy, poněkud pečlivěji, shledá, že se tam všude opakuje do nekonečna totéž. Pokud jde o prospěšnost toho, je třeba otevřeně říci, že onu moudrost, kterou jsme načerpali především od Řeků, je nutno pokládat za jakési dětství vědy a že také skutečně má, co je vlastní chlapcům: ráda si popovídá, ale je neschopná sama něco zplodit a ani k tomu ještě nedozrála. Je totiž plodná tam, kde jde o to vyvolat nějaký spor, avšak naprosto neplodná, jde-li o dílo. Kdyby nebyly vědy tohoto druhu naprosto mrtvé, nedošlo by k tomu, co se odehrává už několik staletí, že totiž trčí bez pohnutí ne jednom místě a naprosto nevzrostly tak, jak by to bylo hodno lidského rodu.

            Evropa byla už po dvě staletí ničena náboženskými válkami, které zcela rozvrátily důvěru lidí v to, že se prostřednictvím víry v Boha dá úspěšně uspořádat společnost tak, aby lidí mohli žít v míru. Úkolu, který tu Bacon směle vytýčil jako zúčtování s neplodnou (a později dokonce „tmářskou“) minulostí středověku, se s největším záběrem chopil muž, který se právě vracel z oné bělohorské bitvy na straně vítězů – René Descartes. Všeobecně mimořádně nadaný Francouz. Jeho výsledky v matematice se studenti vyšších ročníků matematiky učí dodnes. Matematika jemu – i následující době – sloužila za vzor správného budování poznání. Ona jediná obstála před nároky absolutního rozumu. Vlastně Rozumu s velkým „R“ – božstva novověku.

Proti proudu

            A přece tenhle optimismus nesdíleli všichni. O něco mladší Descartův současník a matematik možná ještě geniálnější než on – Blaise Pascal – si do svého připravovaného životního díla Apologie křesťanství vložil následující stručnou poznámku: Descartes – neužitečný a nejistý. Viděl totiž ještě dál než Descartes. Nebo hlouběji. Apologie křesťanství nikdy nevyšla, protože Pascal zemřel ve 39 letech, ale sbírka materiálů, z nichž ji chtěl napsat, vychází pod názvem Myšlenky dodnes. Je to strhující četba. Mimo jiné tam Pascal o naší opravdové situaci píše: Toť pravý náš stav; ten činí nás neschopnými vědět jistě a nevědět docela. Plujeme v širém středu, stále nejistí a kolísaví, hnáni od konce ke konci. Chtěli jsme se na nějaký cíl upoutat a ustálit se, ale chvěje se a vymyká se nám. A jdeme-li za ním, uniká našemu dosahu, uklouzne mám a utíká věčným útěkem. Tento stav je nám přirozený, a přece nejopačnější naší náchylnosti. Hoříme touhou nalézt pevné místo a hluboký trvalý základ, abychom na něm vybudovali věž čnící do nekonečna. Ale všechny naše základy prasknou a země se otevře až do propastí.

            Když bylo Pascalovi 31 let, zažil mimořádně silné setkání s Bohem. Skrze ně objevil i hlubinu člověka – srdce. Díky němu člověk není jen zajatcem věčného kolísání uprostřed nejistot. Srdce má své důvody, které rozum nezná, napsal. Jeho hlas ale zanikl v nadšení nové doby. Ostatně tehdejší katolická církev jím také nadšená nebyla. Nehodil se jí do tehdejších plánů svým důrazem na morální přísnost a poctivost. Teprve nedávno jej papež František začal častěji připomínat, a dokonce v rozhovoru se šéfredaktorem listu La Republica Eugeniem Scalfarem přislíbil, že prozkoumá možnost jeho blahořečení.

Bohatýrské období

            Renesance sama sebe chápala jako návrat k antice, kterou „pokazilo“ křesťanství. Ve skutečnosti ale vyrazila úplně jiným směrem. Pro antiku byl – v návaznosti na Aristotela – svět „kosmos“, tedy účelně uspořádaný živý organismus. Veškerou skutečností prozařoval řád a život byl jeho nejúžasnějším dílem. Descartova reforma myšlení viděla ve světě jen mechanický stroj. I zvířata byla pro něj pouhé stroje. Jen člověk díky své mysli byl z toho vyňat a určen k tomu, aby všechno ostatní ovládal. Tím se také rozhodlo o hlavním kritériu správnosti. V duchu Mefistofelovy ironické věty Šedá je teorie, zelený strom života bylo nadále rozhodující, jestli naše poznání funguje.

            A dlouho se jevilo, že nový přístup k životu funguje velmi dobře. Nejprve v politickém a společenském ohledu. Evropa během dvou staletí prakticky ovládla svět. Její výboje do Afriky, Ameriky, Asie i Oceánie za sebou zanechávaly mnohdy spoušť a rozvrácené původní společnosti, ale Evropa na tom mimořádně bohatla. Vzniká silné měšťanstvo, rozkvétají města, věda a technika je na postupu. Válčilo se tu a tam sice pořád, ale princip „Čí vláda, toho náboženství“ zásadně utlumil náboženské třenice. Církve docela ochotně převzaly roli „mravnostní a ideové policie“. Jednou se jim to vymstí, ale teď to vidí jako výhodu. Začal věk osvícenství. Objevy ve fyzice, chemii a posléze i v biologii se koncem 19. století zdály ukazovat, že jsme téměř na dosah úplnému ovládnutí světa a poznání „všeho“. Církve se tomu bránily tak nešťastně, že v podstatě dávaly za pravdu těm, kteří je pokládaly za brzdu pokroku. A pokud se mezi nimi objevil někdo, kdo by byl schopný vést s moderní dobou přiměřenou debatu – jako u nás třeba Bernard Bolzano nebo Tomáš G. Masaryk – tak se od něj distancovaly. Spor „vědy s vírou“ se zdál jednoznačně rozhodnutý.

A přece už tomuhle novověkému optimismu „zvonila hrana“. Prakticky v závěru téhle etapy významný český filosof Jan Patočka v doslovu k Descartově Rozpravě o metodě situaci charakterizoval takto: Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět. Je to rozpolcený svět. Na jedné straně naše spirituální bytost, která je jako svět ve světě, primárně uzavřena sama do sebe. Na druhé straně svět věcí, chápaných čiře rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem není např. příkrého dualismu duše a těla, který pronikl do povědomí nás všech a občas naše myšlení ještě ovládá. – Jen Boží dokonalost drží tento rozpolcený svět tak pohromadě, že makrokosmos je přístupen i mikrokosmu a že ve světě lze žít.

Krach moderního snu

            Co ale, když se Bůh z uvažování a prožívání lidí ztratí? Pro Descarta byl Bůh „Velkým Hodinářem“. Pro Barucha Spinozu to už byla „Příroda“. Georg Wilhelm Friedrich Hegel v něm viděl „Absolutního ducha“, který si „zahrává sám se sebou“ skrze dialektický proces, v němž dějiny našeho světa jsou tou prostřední částí. A Marx s Engelsem jej rovnou nazvali Hmotou. Friedrich Nietsche to pak uzavřel zvoláním „Bůh je mrtev!“. V době, kdy Jan Neruda ještě bohatýrsky zapěl Písně kosmické „My blesk k myšlenkám spřáháme a noha parou cválá“, začaly už pukat základy, na kterých stál vesmír jako mechanický stroj. Úplně na začátku 20. století objevili Bertrand Russel a Alfréd North Whitehead spor v teorii množin, na níž spočívala celá stavba moderní matematiky. Ve dvacátých letech pak rakouský logik Kurt Gödel ukázal, že nejsme schopni vytvořit žádný logický systém, ve kterém bychom uměli všechno dokázat. Vedle Einsteinovy teorie relativity popisující „nekonečně velké“ se objevila i Heisenbergova kvantová teorie „nekonečně malého“, které se od té doby fyzikové marně snaží nějak sjednotit.

            Smrtelné rány novověkému snu ale zasadily, tak jako ostatně vždy, dějinné události. Když vypukla roku 1914 válka, mnozí si mysleli, že je to zase jen taková „přeháňka“. Ale nebyla. Světový pořádek se začal bortit. Výsledkem byly dvě strašlivé diktatury, které ovlivnily prakticky celé 20. století – nacistická a komunistická. Druhá světová válka pak definitivně pohřbila přesvědčení, že pomocí vědy lidstvo dokáže uspořádat své záležitosti tak, aby žilo v míru a prosperitě. V komunistickém bloku to sice trvalo déle. Ještě v roce 1961 byl první kosmonaut světa Jurij Gagarin vyzýván tehdy populární písní, aby „vyřídil na Měsíci i mezi hvězdami“, že se chystáme přijít brzo za ním. A dodnes jsou mezi křesťany mé generace takoví, kteří si myslí, že musí stále bojovat proti vědě. Ale po roce 1990 i k nám vtrhla „postmoderna“ a s ní definitivně skončil čas „vlády rozumu“.

Vítězství pocitů

            Zklamání z toho, kam vedla důvěra v rozum a jím utvářenou vědu, se od konce 2. světové války a pak hlavně od 60. let projevilo pokusy najít jiný, úspěšnější model pro náš život, který by nám zajistil mír a spokojenost. Zatím vítězí – s masivní podporou hromadných sdělovacích prostředků včetně internetu – přesvědčení, že rozhodující je, jak se člověk cítí. Tedy už ne rozum, ale emoce jsou tím, na čem má člověk postavit svůj život. Vzhledem k tomu, že současná věda je už tak komplikovaná, že jí vlastně rozumí jen hrstka vyvolených, je tohle vítězství docela jednoduché. Éra rozumu nás dovedla do období iracionality. To má ovšem pro náš život zásadní důsledky. Přesně je nedávno shrnul psycholog Dalibor Špok:

Pro člověka naší doby je emoce důležitá sama o sobě, stává se hodnotou. Jeho filozofie říká: Už jen to, že emoci vnímám, mě opravňuje k tomu ji projevit, neregulovat. Emoce nevnímáme v kontextu důležitějších složek naší duše, na jejichž základě bychom se je třeba rozhodli neprojevit, upozadit je nebo se za ně dokonce trochu stydět. Tyto další složky musíme na rozdíl od pocitů obtížně budovat – vzdělání, racionální pochopení, hodnoty, charakterové vlastnosti, sebekontrolu. A to příliš nečiníme. Nebezpečí současnosti vidím tedy především v tom, že narušuje vnitřní integritu. Nebudujeme základní složky osobnosti, protože ty vyžadují dlouhodobost, schopnost snášet nepohodu, obtížnost. To vede k zážitku bez hodnot, emocím bez smyslu, argumentům bez podstaty, vyprávění bez relevance, ke zkušenostem bez rozumové analýzy.

Co dál?

            Jaký úkol z toho vyplývá pro nás, křesťany? Především povinnost mnohem zodpovědněji zacházet se slovem pravda. Je třeba odmítnout dnes běžnou frázi, že „každý má svou pravdu“. Pravdu nemá nikdo. Každý má své mínění, názory, přesvědčení. A ty jsou více či méně pravdivé podle toho, jak vystihují skutečnost. Naše šance, že naše poznání se bude aspoň částečně blížit skutečnosti, plyne ze dvou předpokladů. Ten první záleží na nás a trefně ho vyjádřil už zmíněný Blaise Pascal: V této době je pravda tak zatemněna a lež tak upevněna, že nedovedeme poznat pravdu, leda když ji milujeme. Je potřeba, aby nám bytostně záleželo na tom, „přijít věcem na kloub, padni, komu padni“. Z toho také plyne nutnost poctivě zkoumat poznání, ať přichází z jakékoliv oblasti: vědy, filosofie, teologie, náboženství, umění, techniky, zkušenosti. Neuzavřít se do své „bubliny“. A ten druhý předpoklad nám Ježíš prozradil, když na Tomášovu otázku odpověděl Já jsem ta cesta, pravda i život. Ta skutečná Pravda je On, který nám daruje pravdivé poznání. Takové pojetí pravdivosti by mělo být rozhodujícím přínosem křesťanů k myšlenkovému chaosu současnosti.

 

Tisk   |   Poslat článek známému