Odvaha přijmout odpovědnost (Jiří Zajíc)

Hlavní stránka > Texty > Odvaha přijmout odpovědnost (Jiří Zajíc)

18.12.2020

Odvaha přijmout odpovědnost (Jiří Zajíc)

 

Volání po svobodě bylo před jedenatřiceti lety snad nejčastějším požadavkem, který zněl na náměstích Československa. Dnes jsou ovšem mnozí lidé ze svobody zklamaní. Na jeden podstatný důvod často upozorňuje známý český filosof Jan Sokol: Svoboda otevírá prostor nejen pro mě samého, ale i pro všechny ostatní. A to se mi často vůbec nehodí. Jsou totiž šikovnější, chytřejší, případně mají větší štěstí než já – a tak mi má svoboda nijak nepomůže. Naopak ještě potvrdí můj pocit nespravedlnosti.

Tohle je jistě pravda. Ale při pohledu na dnešní svět je vidět, že problém se svobodou má čím dál tím větší část lidí. Nejen my, kteří jsme po svobodě desítky let toužili. Ale i ti, kteří – aspoň z našeho hlediska – v ní naopak desítky let žili. Pokusím se ukázat, že kořen „zklamání ze svobody“ je v samotném charakteru svobody: pokud ji skutečně chceme žít, nemůžeme se vyhnout jejímu stínu: odpovědnosti. Nemůžeme uniknout důsledkům našich rozhodnutí.

Jak se pozná dospělost?

            Když na přelomu 60. a 70. let minulého století u nás vyšly samizdatem nějaké spisy belgického psychologa a kněze Louise Évelyho, byli jsme my – právě do dospělosti vstupující čeští katolíci – skutečně nadšení. Zvlášť jeho spisem „O lásce a manželství“. Skvěle tam demaskoval onu zákonickou, svazující morálku, která tehdy stále ještě určovala většinový pohled na katolické manželství. Jenomže pak jsem narazil na kapitolu o „dospělé lásce“, v níž se dává čtenářům jakýsi test jejich dospělosti. A tam autor říká: Jsem zodpovědný za všechno, co se mi přihodilo. Mám přesně to, co si zasloužím. Mohu být posuzován podle ovoce svého jednání. Je to tvrdé! Dospělý je ten, kdo ví, že je tím, kým chce být a kým je rád. Je to sice hrozné, ale platí to o všem: skutečný život nám ukazuje, co jsme chtěli, ačkoliv jsme si to nepřiznali. Všichni jsme projekcí své touhy.

            To mě skutečně zasáhlo tvrdě. Nedávno naši zemi obsadila vojska Sovětského svazu a jeho satelitů. Pro mě to mimo jiné znamenalo zapomenout na studium pedagogiky či sociologie a snažit se v návratu režimu založeného na lži a prosazujícího tupý ateismus hledat cestičky v minovém poli kompromisů a postihů. A za tohle že „jsem zodpovědný“, „chtěl jsem to“ a „mám, co jsem si zasloužil“? To mi přišlo hodně nespravedlivé. Navíc k tomu Évely přidal ještě další kritérium dospělosti, zvlášť kruté v začínající normalizaci: Kdybych byl lepší, moji bližní by byli méně špatní. Jsem odpovědný nejen za sebe, ale i za své bližní. Jsou přesně tím, čím chci, aby byli. Budete křičet, že je to přehnané, ale uvažujte: naši bližní jsou odrazem, projekcí toho, co odmítáme, i toho, co vyzařujeme. Ve svých bližních nepoznáváme svou tvář, svůj vliv, svou nervozitu. Nepoznáváme ve svých bližních ani své nezdary. Byl by to však stav dospělosti lásky, kdybychom to poznávali.

Život je těžký

            Jak se dnes říká, „nevydýchal jsem to“ nijak rychle. Ale nedalo se to ani někam zasunout. Provází mě to vlastně dodnes. Ozve se to, kdykoliv na mě dopadne další příklad toho, jak snadno v našem světě vítězí zlo a nespravedlnost. Jak lehce se prosazují ti, kteří jsou bezohlední, nedělá jim problém lhát nebo si přivlastnit výsledky druhých. Zatímco těm citlivým, ohleduplným mnohdy obrazně řečeno jen „zůstanou oči pro pláč“. Maně si možná teď někteří z vás vzpomenou na pasáž s modlitby „Zdrávas Královno“, kde se říká, že jsme vyhnaní synové Evy, lkající a plačící v tomto slzavém údolí. Po 2. vatikánském koncilu se jako reakce na dlouhé předchozí období odmítání moderního světa prosazoval spíš přístup optimističtější, který zdůrazňuje jeho nesporné přínosy a klady. A nevidět je – to by skutečně znamenalo přijmout pohled Satanův.

Je třeba realismus. Nabízí ho bez zbytečných okolků ve své knize „Nevyšlapanou cestou“ známý americký psychoterapeut Morgan Scott Peck, další z našich průvodců dobou normalizace: Jakmile si uvědomíme, že život je těžký – jakmile jsme to skutečně pochopili a přijali za své – pak už se život nezdá tak těžký. Pokud totiž přijmeme skutečnost, že život je těžký, přestane nás to znepokojovat. Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby život obvykle byl snadný a jako by se to automaticky předpokládalo. Někdy nahlas a někdy potichu vyjadřují názor, že je v podobě jejich problémů postihlo něco zcela neobvyklého, co se přihodit nemělo a co se z neznámých důvodů sneslo na ně, na jejich rodinu, kmen, třídu, národ, rasu nebo i druh, a ne na ty ostatní. Vím o tomto lamentování, protože i já jsem v něm odvedl svůj díl. Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat?  A Hal Urban, autor vynikající knihy „To nejdůležitější v životě“ k tomu dodává: Jde o jednu z nejdůležitějších věcí v životě: jakmile pochopíme, že svět tu není proto, aby nás činil šťastnými, převezmeme zodpovědnost za sebe.

Břemeno svobody

            Jako křesťané jsme přesvědčeni, že svoboda je Božím darem. A to ne jedním mezi spoustou dalších. Je tím, co nás činí obrazem Božím. Pro Boha je to tak cenná skutečnost, že ji respektuje i tehdy, když se rozhodujeme proti Němu. Ale svoboda je vždy svázaná se svými důsledky. A za ně neseme zodpovědnost. Navíc – jak už jsme slyšeli na začátku od Évelyho – jsme zodpovědní i za naše bližní. To samozřejmě situaci dál komplikuje, což trefně popisuje M. Scott Peck: Rozlišit, za co jsme a za co nejsme v našem životě odpovědni, je totiž jedním z největších problémů lidské existence. Nemůže být nikdy vyřešen jednou provždy; po celý život musíme stále znovu zvažovat a v neustálých proměnách vývoje přehodnocovat, kde skutečně leží naše odpovědnost. Ani toto zvažování a přehodnocování není bezbolestné, je-li prováděno správně a poctivě. Abychom je dělali správně, musíme mít vůli a schopnost podrobovat se trvalému sebezpytování. Ale taková schopnost a vůle nám není vrozená.

            Zatímco se tedy dnes snaží někteří přírodovědci a neurologové nás přesvědčit, že lidská svoboda je jen iluze a ve skutečnosti jsme pouze biologické stroje, zažíváme každodenně boj se svou obavou ze špatných rozhodnutí. Nebo přesněji – z rozhodnutí, za jejichž důsledky bychom nechtěli nést odpovědnost. Svoboda kvůli odpovědnosti „bolí“, jak to pěkně vyjadřuje M. Scott. Peck: Odpovědnost za své jednání přijímáme tak neochotně proto, že se chceme vyhnout strastem způsobeným následky tohoto jednání. Kdykoli se snažíme uniknout před odpovědností, činíme to tak, že tuto odpovědnost přenášíme na někoho jiného (osobu, organizaci). To ovšem znamená, že mu předáváme nad sebou moc. Právě proto Erich Fromm tak výstižně nazval svou studii nacismu a totalitarismu „Útěk před svobodou“. Milióny, ba miliardy lidí se denně pokoušejí takto utéci před svobodou, aby se vyhnuli nepříjemné odpovědnosti.

Důsledky pro společnost

            Tendence vyhnout se odpovědnosti, a tedy i možným důsledkům svých svobodných rozhodnutí, má samozřejmě zásadní dopad na kvalitu života společnosti. V životě individuálním se to docela masivně projevuje snahou odkládat „dospělá rozhodnutí“ – v prvé řadě o celoživotních svazcích a přijetí dětí. Dopady na budoucnost společnosti jsou zřejmé – generační nerovnováha postupně se vychylující směrem k členům důchodového věku, což má nutně za následek narůstání ekonomických, společenských i politických problémů. V celé západní Evropě roste nedostatek vhodných mladých pracovníků. Nepřekvapí, že největší tlak na přijímání migrantů je ze strany zaměstnavatelů. Současně tento stav ohrožuje důchodové systémy postavené na mezigenerační solidaritě. Už teď vidíme, že v nedaleké budoucnosti vznikne závažný problém péče o staré lidi, kterých bude čím dál tím víc, zatímco těch, kteří by se jim mohli věnovat, bude stále méně.

            Zvlášť zničující dopad má ale tato „občanská nedospělost“ na politický život. Demokracie bez racionální debaty občanů a bez jejich zodpovědného politického jednání – nejen ve volbách – nutně chřadne. Veřejný prostor se stává snadno kořistí populistů všeho možného typu. Vidíme to všude kolem sebe. Dokonce i v zemích, které pro nás bývaly vzorem fungující demokracie, jako Velká Británie nebo Spojené státy. Děje se přesně to, nač upozorňuje ve výše uvedeném citátu M. Scott Peck: lidé svěřují do rukou nesolidních, mnohdy vyloženě bezcharakterních politiků ohromnou moc v bláhové víře, se ti se o ně postarají, že jim zajistí spokojený, bezstarostný život. A oni se skutečně „postarají“ – o maximalizaci své moci a svých zisků. Ukázkový příklad vidíme i u nás.

Důsledky pro život církve

            Neschopnost přijmout za svůj život skutečnou zodpovědnost se ovšem nevyhýbá ani křesťanům. Ostatně katoličtí křesťané byli staletí udržováni v tom, že mají být „poslušným stádcem“ svých „pastýřů“, protože ti sami vědí nejlépe, jak si mají „běžní věřící“ ve svém životě počínat. Dosud mnozí delegují svoji svobodu a tím i zodpovědnost na „důstojného pána“. Jejich duchovní život je kombinací konzumentského přístupu ke svátostem a zákonického přístupu k morálnímu životu. Hlavně neporušit přikázání. Skutečná zodpovědnost za společenství církve skoro žádná. Jenomže tenhle přístup znemožňuje naplnit to, k čemu vyzývala už konstituce 2. vatikánského koncilu „Lumen gentium“: Duchovní pastýři ať uznávají a podporují důstojnost a odpovědnost laiků v církvi. Ať rádi využívají jejich moudrých rad, svěřují jím s důvěrou úkoly ve službě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu.

            Tahle situace ale ubližuje i duchovním a zvlášť biskupům. Nejen, že je zbavuje potřebné aktivní spolupráce laiků, případně biskupy i tvůrčí spolupráce ze strany kněží. Neposkytuje jim ani nutnou zpětnou vazbu, bez níž nemůže žádný živý organismus dlouhodobě žít. Chybí otevřený dialog, včetně potřebné přátelské kritiky, O to víc se kritizuje v nepřítomnosti těch, kteří by tu kritiku hlavně měli slyšet. To by ale vyžadovalo určitou statečnost, protože by bylo nutné unést i obranu kritizovaných. Není divu, že se pak rozmáhá všeobecný pocit nespokojenosti, přičemž viníky toho jsou vždycky „ti druzí“. Důsledkem toho je i situace, že naprostá většina našich katolíků si dnes myslí, že jejich církev je teď bohatá, zatímco většina kněží a biskupů nemá odvahu jim jasně říct, že tomu tak není a nebude. A že bez výrazného zvýšení finanční podpory z jejich strany se naše církev už v dohledné době neobejde.

Následovat Abraháma

            Stav, v němž se bohužel nacházejí i mnozí křesťané, charakterizuje výstižně opět M.S. Peck: Mnozí z nás pro svou pasivitu, závislost, ustrašenost a lenost vyžadují, aby jim někdo ukázal celou cestu centimetr po centimetru a předvedl jim, že každý krok je bezpečný a stojí za to. To není možné. Cesta duchovního růstu totiž vyžaduje odvahu, iniciativu a nezávislost v myšlení i jednání. Slova proroků a pomocná ruka milosti jsou sice k mání, ale cestu musí projít každý sám.

            Už Jeremjáš docela drsně upozorňoval: Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ Naše jistota se prostě nemůže odvíjet ani od našich kvalit, ani od moudrých rad či ustanovení jiných lidských autorit. Jistěže projevem svobody není jejich svévolné nerespektování, ale naše jediná skutečná jistota spočívá v důvěře spoléhající na milosrdnou Boží lásku. Díky ní také můžeme mít odvahu nést důsledky svých svobodných rozhodnutí. Včetně těch, která byla chybná. Strach z nich nesmí paralyzovat naši svobodu, protože schopnost unést své chyby je její nezbytnou podmínkou. V dnešní době je pak potřebné k tomu z naší strany přidat zvlášť tři ctnosti: trpělivost, statečnost a tvořivost. Myslím, že právě tohle byl styl Abrahámův, který i pro nás zůstává „otcem víry“.

Jiří Zajíc

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému