Ozvěny psychologie manželského vztahu jako obohacující pasáže Amoris Laetitia ( Josef Zeman)

Hlavní stránka > Texty > Ozvěny psychologie manželského vztahu jako obohacující pasáže Amoris Laetitia ( Josef Zeman)

11.1.2019

Ozvěny psychologie manželského vztahu jako obohacující pasáže Amoris Laetitia ( Josef Zeman) PhDr. Josef Zeman, CSc.: psycholog, psychoterapeut, certifikovaný manželský a rodinný poradce. Zakladatel a dlouholetý vedoucí Manželské a rodinné poradny Bethesda, Brno. Odborně se zaměřuje na vztahové a rodinné problémy, věnuje se související publikační a přednáškové činnosti.

Příspěvek byl prosloven v rámci listopadové českobudějovické konference věnované dokumentu Amoris laetitia.

 

Vážené dámy, milí pánové!

Ozvěnami psychologie manželského vztahu myslím ty pojmy a pasáže exhortace, které mě a doufám i některé angažované kolegy a kolegyně inspirovaly a obohacovaly můj pohled a někdy i praxi při psychologické práci se vztahově strádajícími manželi. Nemohu se však nezastavit na úvod i u pozoruhodného způsobu papežova vyjadřování, které taktéž svědčí o jeho smyslu a schopnosti nejen vyjádřit srozumitelně stručně myšlenku, ale pracovat i s psychologickým kontextem předkládaného obsahu a dosahovat tak hlubšího zaujetí čtenáře.

Nejdříve však k upřesnění zatím centrálního pojmu.

       Psychologie manželského vztahu není ustálený pojem mezi psychologickými disciplínami ani mezi neformálně vzniklými a vymezenými psychologickými okruhy problémů. Musím tedy začít tím, co tímto pojmem vlastně myslím. Chápu psychologii manželského vztahu jako jeho psychologickou reflexi. Ta slouží buď k porozumění konkrétnímu manželskému vztahu, případně k jeho popsání, k čemuž mě pomáhá instrumentárium psychologických pojmů. Nebo se snažím pár pochopit a specifickým způsobem vstoupit, k čemuž mně pomáhá pojem vhled a zkušeností získaná intuice. Výsledkem tohoto druhého přístupu by měla být schopnost pomáhajícího zevšeobecnění. Takového, které umožňuje zařadit vnímané do mé sumy poznatků a zkušeností a pomáhá tomu, s kým komunikuji, většinou klientovi, získat důvěru a odvahu k blízkosti.

          Papež František je právě v tomto druhém přístupu mistr a jeho velké dílo Amoris Laetitia dokumentuje jeho schopnost porozumění, o kterém právě byla řeč. Nenápadně vstupuje do mysli a duše čtenáře, protože ho tam čtenářova oslovovaná důvěra stále více pouští. Jestliže se já odvažuji k tomuto textu něco dodávat, omlouvám to jen snahou posílit již řečené ozvěnou, která rezonuje v psychologicky chápaném prostoru a dále pokusem upozornit na způsoby, které papež k tomuto účelu tak úspěšně používá.

        Papež František začíná vždy svoje slovo nebo gesto nejvstřícnějším úsměvem. Nejinak je to i v této exhortaci. První kapitola začíná idylickým obrazem vstupu do domu rodiny a několika slovy vyjádří, že se tam děje láska. Láska, která dozrává ke sdělování se, a papež domýšlí, anticipuje, že láska již ví, že to bude spojeno s utrpením a krví a nepůjde to překonat, ale spíše jen zmírnit, a to se nepodaří jinak než tvrdou prací vlastních rukou. Po tomto, s životní praxí rezonujícím obrazu přichází na scénu vlastní zatím cílový zážitek: něha objetí, a ta se díky svému zrodu z krve a práce stává zaslouženě trvalou a platnou.

        Tato symfonie archetypálních obrazů oslovuje vědomí i podvědomí čtenáře, a zvláště čtenáře lačného prožívat nabízenou plastickou a proměnlivou skutečnost beze strachu, jak to dopadne. Pavel Evdokimov (2011, s.236nn) přispívá k našemu hledanému poznání pozoruhodným zjištěním souvislostí mezi myšlením klasického psychoanalytika C. G. Junga a myšlením velkých mužů patristiky. Cituji Junga: „Archetyp člověka-Boha je v nevědomí člověka věčně přítomen a v Kristu pak dochází historické reality událostí Vtělení. A Jung pokračuje: Obraz Boží …vtištěný do lidské duše, je vlastně obrazem obrazu, Kristus je po Vtělení pravé imago Dei a naše psychika byla stvořena k jeho podobě“ (podle Evdokimova Jung 1951).

        Ponořme se na chvilku do podvědomé roviny archetypů, jejichž doteky činí první kapitolu exhortace s názvem Ve světle Slova tak oslovující: pojem Světlo rezonuje s mužským principem, což je vzápětí potvrzeno existencí svícnu a výzvou ke slavnostnímu vstupu do domu, v jehož tajemném přítmí uzavřeného prostoru rozeznáváme život a vztahy členů rodiny kolem stolu. Tento životodárný princip ženství pak papež rozvíjí slovy „umělecké dílo schopné zjevovat Boha“ (čl.11) a jím uvozuje další pasáž prohlubující pochopení ženského principu, vyjádřeného již v Gn 2,23, když v definitivním stvoření celého člověka stojí proti muži čelně nezahalená krása, vyvolávající mužův úžas nad darem přinášejícím mu právě to, co on nemá a co životně potřebuje. A jasně vnímá, že stejně, ale tiše, žasne i žena při pohledu na něj (čl.12).

Tímto připomenutím mužsko – ženského archetypu člověka je exhortace zřetelně předznamenána z prostého důvodu: František rád začíná oslovením posluchačova či čtenářova podvědomí a intuitivního prožívání a dobře ví, že tento spíše ženský styl jazyka nabudí pozornost a důvěrnost.

     Papež však zároveň ví, že psychologie je věda nejen o prožívání, ale i o chování a takto vybaven kontaktem se čtenářem volí vzápětí přechod do potřebné roviny racionální. Čtenář se nechává ve druhé kapitole vést i do tvrdé reality současných rodin, které čelí ohrožujícím výzvám, a prožívá je s emoční angažovaností, ze které potencionálně vychází čin a rozhodnutí.

        Z nadhledu řečeno: Takto nemluví člověk, který má jen psychologické vzdělání, takto mluví člověk, který je víc, je autentický znalec života.  A do připravené mysli čtenáře přijdou rozhodná slova: cituji (čl.32) „Ani společnost ve které žijeme, ani ta, ke které směřujeme, nedovoluje držet se nekriticky forem a vzorů minulosti“. Řekl to už někdo před ním? Řekl, ale nezaujal. Také proto, že si nikdy obdobně vysokou autoritou vybavený autor nepřipravoval půdu k daleko závažnějšímu, snad přímo programovému  výroku, který přichází o čtyři články později: cituji: „Současně musíme být pokorní a realističtí a přiznat si, že někdy způsob, jakým předkládáme křesťanské zásady a jakým přistupujeme k lidem, přispěl ke vzniku toho, na co si dnes stěžujeme …. často jsme představovali manželství takovým způsobem, že jeho účel spojovat manžely, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci, zůstával ve stínu kvůli téměř výlučného důrazu na povinnost plodit potomstvo…. Nedaří se nám představovat manželství spíše jako dynamickou cestu růstu a realizace než jako břemeno, které je nutné nést celý život“ (čl.36+37) Právě tomuto prohlášení, snad programovému prohlášení exhortace, věnoval papež hlavní úsilí, jak pro něj získat pozornost čtenáře. Kapitola zmíní i řadu dalších  problémů týkajících se manželské lásky a rodiny, ale stále vnímám, že je v tom  více lítosti a soucitu, než kritiky a odsudku. Že by trval důvěrný dialog se čtenářem?

        Třetí kapitola navazuje přímo slavnostním tónem pronášeným dalším shrnujícím obecným prohlášením: Hlásáme, co je „nejkrásnější, největší, nejpřitažlivější a současně nejdůležitější“ (čl.58: EG 35) Tato opakovaná silná slova z papežovy předcházející exhortace znějí zde slavnostněji a vemlouvavěji, právě díky lépe připravenému kontextu, čímž papež oslabí neodstranitelnou strohost poučení, které podmínky křesťanského pohledu na svět a tedy i na manželskou lásku vyžadují.

        Následuje čtvrtá kapitola Láska v manželství, nejdelší z celé exhortace, která se dočkala největšího pozitivního ohlasu a byla vydána jako samostatná publikace Karmelitánským nakladatelstvím. Kapitola v podstatě opouští jazyk a argumentační metody teologie a, inspirována slavným hymnem sv. Pavla z Prvního listu Korinťanům, hovoří silně emočně podbarveným jazykem o podmínkách, za kterých manželská láska roste a kvete.

I když je kapitola plná pozitivních psychologických postřehů a nevnucovaných doporučení, z hlediska našeho úhlu pohledu je vhodné začít od jejího konce, tj. od čl. 163  oddílu Proměna lásky. Zůstaňme u jednoho dílčího problému a podívejme se na něj očima Františka. Papež zde prostě konstatuje, že díky prodlužování života se musí o vzájemný vztah manželů pečovat mnohem déle, a neváhá vyzvednout krásu mnoha zralých vztahů starých manželů, která nebývá vždy předmětem pozornosti. Dodám k tomu, že zvláště u nás jsme všichni dost ovlivněni jakousi stěžovatelskou mentalitou. Jakási bazální nespokojenost a kritičnost je vydávána za prozíravost a odpovědnost,  platí to obzvláště o nás důchodcích. Stěžujeme si skoro na všechno a neuvědomujeme si, že tento zhoubný zlozvyk se nezadržitelně rozšíří i na naše manželství a zpočátku lehce, později důrazněji začneme být vůči druhému také kritičtí a také nespokojení. A právě tím se vztah dále zhoršuje a co víc, negativně ovlivňuje obraz mladých o manželství, speciálně obraz možnosti žít šťastně celý život s jedním partnerem. A papež nezůstává jen u apelu, že manželská láska musí existovat stále i navzdory věku. Naznačuje jak na to, aby se to podařilo i tam, kde již v souvislosti s vyšším věkem manželů biologické a instinktivní faktory selhávají. Jako konkrétní psychologické řešení pro starší manžele navrhuje včasné vybudování pocitu uspokojení a radosti, že vzájemné celoživotní podporování se a pomoc, že naše zralá manželská láska  cituji: “převyšuje každou emoci, pocit nebo duševní stav, i když je zahrnuje“. A právě toto, najednou slyšíme od Františka, jsme v životě, jako manželští senioři, již definitivně dokázali. Ujišťuje nás, že jsme splnili ten nejdůležitější životní úkol, který převyšuje každou jednotlivou životní epizodu nebo každý dílčí pocit. Všechny stížnosti a nespokojenosti ve světle této skutečnosti blednou. Zažili jsme, technikou zvanou přeznačkování, psychoterapeutickou mikroetudu par excellence!

         A toto je snad další hlavní prvoplánové poselství celé exhortace: Láska, a manželská láska zvláště, je především důvodem k radosti ze života, ne důvodem k obavám, jestli ji, tu lásku, já, my, moje okolí budeme pěkně spořádaně a podle pravidel dělat. Napřed radost, potom sebezpytování!

           U tohoto momentu vidím jako důležité se ještě zastavit. V posledních letech jsem již pracoval převážně s dvojicemi seniorů a byl jsem překvapen, jak lehké partnerské stížnosti a nejapné vtipkování patří u nás často přímo k obrazu moudrosti stáří a jak obtížné je tento zhoubný zlozvyk odstranit. Přesto se dost často podařilo přetvořit společnými silami nutkavé uštěpačné poznámky na ochotu hledat důvody k radosti ze života a nespokojený pár najednou rozkvetl. V základu této často úspěšné práce byla skutečnost, na kterou papež ve článcích 136–141 docela naléhavě upozorňuje a nenápadně přechází na pole užité psychologie, když konkretizuje myšlenku, že nezbytný způsob, jak lásku v manželském a rodinném životě žít, projevovat a přivádět ke zralosti, je dialog. Hned však dodává: „Dialog však vyžaduje dlouhý a náročný proces učení se a následuje pohotové vysvětlení proč a v čem to učení se spočívá. A dostává se ke klíčovým pojmům: „dávat druhému skutečnou důležitost“, „jednota v různosti“ „smířená různost“. Vzápětí ale dochází k závažnému závěru této pasáže: cituji: „má-li být dialog přínosný, je třeba mít co říct, což vyžaduje mít vnitřní bohatství, které se živí četbou, osobním uvažováním, modlitbou a zájmem o společnost.“ (čl.141)

             Zvláště ten papežův pojem „smířená různost“ mne zaujal, protože byl často u vztahově strádajících manželů předmětem dlouhé psychoterapeutické práce. Bývá totiž zastíněn pojmem kompromis, což navozuje nejen postoj obchodního dohadování se, ale obvykle i snahu příště vybojovat kompromis výhodnější. Tento postoj a proces velmi často degraduje vztahy na potměšilé zápolení o alespoň malou výhru. Mohu zodpovědně prohlásit, že principiálně mužská taktika i v manželství hledat a domlouvat kompromisy, zpočátku oslabuje a potom i ničí manželskou lásku, protože skutečná láska hledá jak obdarovat druhého, kompromis pomocí tlaku hledá ústupek druhého, a pojem smířená různost ke vzájemnému obdarovávání se přímo vybízí. František sice tentokrát necituje, ale evidentně rezonuje s větou Jana Pavla: Má-li být člověk obrazem Boha, musí se o to pokoušet “nejen skrze své lidství, nýbrž také skrze společenství osob." (Jan Pavel II, 2005: 59).

         Vraťme se však k přirozeně radostnější fázi manželského života: František opět nenápadně překvapí, když se věnuje manželské sexualitě hned ve čtyřech článcích a namísto vysvětlování abstraktních zásad a příkazů se prakticky zcela orientuje na povzbuzování manželů, aby stále hledali a projevovali vzájemnou lásku a zároveň plný vzájemný respekt. Manželská láska, včetně jejích sexuálních projevů, má u něj smysl sama v sobě, není instrumentem k něčemu dalšímu nebo dokonce nástrojem k dosažení něčeho lepšího. Tento historický instrumentální pohled na manželskou lásku, přetrvávající od sv. Augustina někdy až dodnes, u Františka nenajdeme. Již Jan Pavel se vyjádřil, že právě dynamika vzájemných vztahů by měla být obrazem Boží trojice a František znovu vyzvedává citát svého předchůdce Benedikta, který se ptá: „Nečiní snad církev prostřednictvím svých přikázání a zákazů pro nás hořkým to, co je nejkrásnější záležitostí života?“ Tyto zásadní výroky v nedávné minulosti zapadly. Až František pro ně získal potřebnou pozornost a snažíme se pochopit, jak to dokázal. A opět se dostáváme z jiného úhlu pohledu k výjimečnosti exhortace Amoris Laetitia. Je jí též schopnost většinu vlastních myšlenek uvést odkazem na podobnou nebo dokonce skoro stejnou větu některého ze svých předchůdců nebo nejvýznamnějších teologů. Umožňuje mu to úctyhodný počet citací, ale též jejich precizní výběr, který nemůže stát na ničem jiném než na osobní schopnosti pamatovat si prostudované a přečtené. A už jsem zase u psychologie. Pamatujeme si podstatně lépe to, co nás emočně atakuje. Můžeme tedy předpokládat, že papež měl při koncipování této exhortace k dispozici ohromné množství starších vhodných citací prostě proto, že si je z větší části skutečně pamatoval? Že si pamatoval více než cokoli jiného zprávy o lásce v manželství? Možná ho na této problematice zajímá jeden detail. Vyjádření o lásce v manželství ze své podstaty nepatří mezi atraktivní témata v duchovní literatuře, protože doktrinálně mnoho nového a zajímavého nabídnout nemohou. Mladí lidé zase mají pocit, že už z vlastní rodiny vědí o manželství své; dospívající člověk netuší, že jeho obyklá kritičnost ke kvalitě manželství vlastních rodičů není primárně o nich, ale o jeho dospívání, čili o oddělení se od ochranného prostředí rodiny do nezávislé existence, což bolí a lze si to zjednodušit přesvědčením sama sebe, že jdu z horšího k lepšímu. Při tom je zřejmé, že má-li člověk něco o manželství slyšet, hlavně když to nekoresponduje s jeho opakovanou zkušeností, musí být k tom zvláštním a zaměřeným úsilím disponován. A jsem opět u ozvěny psychologie manželského vztahu v exhortaci. Papež se zjevně chystá oslovit mladé lidi a začíná málo citovaným článkem 50 z konstituce GS: „manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození, nýbrž k tomu, aby se vzájemná láska spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála“.(čl.125) To zní zajímavě. František kuje železo, dokud je žhavé a přidává: „V manželství je třeba pečovat o radost z lásky, …protože radost rozšiřuje schopnost mít z něčeho požitek a umožňuje nacházet potěšení v různých skutečnostech…“ a upřesňuje… „manželství je nutná kombinace radostí a námah, napětí a odpočinku, utrpení a osvobození,  uspokojení a hledání …, které vede manžele k péči jednoho o druhého, když si prokazují vzájemnou pomoc a službu“. (čl.126) Následuje pozoruhodný výrok „vznešená hodnota druhého … nám dovoluje vychutnávat posvátnost druhé osoby bez pudové nutnosti ji vlastnit“. A po chvíli přijde emoční akcent: „Něha je projevem té lásky, která osvobozuje od sobecké touhy po sobeckém vlastnění“. (čl.127)

            Na závěr zkusíme Františka porovnat s autorem jednoho ze současných světových bestsellerů týkajícího se tematiky studia podmínek, za kterých prosperují dlouhodobé manželské vztahy, a to s profesorem psychologie Johnem Gottmanem z Washingtonské univerzity. Dílo Sedm principů spokojeného manželství shrnuje výsledky jeho vlastního dlouhodobého, metodicky precizního laboratorního výzkumu a zároveň též jeho dlouholeté praktické práce s manželi. První princip je formulován jako vybídnutí: Rozšiřujte své mapy lásky. Zní to poněkud záhadně, ale autor tím myslí: poznávejte se navzájem co nejvíce, do detailů a nepřestávejte s tím. Papež v jedné z prvních vět příslušné kapitoly říká: Milost svátosti manželství je především určena k „zdokonalování manželské lásky“. Oba autoři tedy mají na mysli proces, který musí stále probíhat a též upřesňují, jak má a může probíhat. Druhý Gottmanův princip jakoby navazuje: Pěstujte vzájemné sympatie a obdiv. Papež mluví o vzájemné vlídnosti a jemnosti nevnucujícího se postoje (čl. 99) a pocitu chvění a určitého strachu, abychom nepřipravili druhého o jeho svobodu, ale naopak oceňovali to, co je na osobním bytí druhého krásné a posvátné. Ještě se pozdržme u Gottmanova čtvrtého principu: Přijímejte partnerův vliv. Tato výzva u současného amerického autora překvapí svojí nepodmíněností, protože jako by rezignuje na svobodu rozhodnout se pro přijetí vlivu druhého až po vlastním uvážení. Je to tak ale tímto Američanem skutečně myšleno a jmenovitě směřováno na adresu mužů. Papež je s ním ve shodě. Volí slova jako „dávat druhému skutečnou důležitost“, „nikdy nepodceňovat to, co druhý říká“. Základem je jeho přesvědčení, že každý má něco, čím mi může přispět.(čl. 138)

Mohli bychom pokračovat ke všem sedmi principům a vždy bychom našli, že papež mluví podobně. Překvapivé to není, ale přínosné to je. Psycholog Gottman rozumí silám a projevům, které udržují stabilní vztahy. Papež svojí skvělou intuicí rozumí psychologickým podmínkám, za kterých se tyto síly uplatňují.

Shrnutí jako osobní a subjektivní poznámka

Rok 2016 byl pro mě rokem jistého profesionálního bilancování, protože jsem předával vedení křesťanského psychologického a psychoterapeutického pracoviště výborné a schopné kolegyni, ale posléze jsem upadal do stavu určité profesní tísně snad  pramenícího z pocitu, že už nebude možné nic vylepšit nebo napravit. Převažovaly sice pozitivní vzpomínky, ale připomínaly se i problematické okamžiky, kdy jsem nedokázal pomoci strádajícím manželům, což bohužel nebyly vzácně se vyskytující výjimky. Do toho ale již v březnu stejného roku vstoupila četba Amoris Laetitia a najednou jsem cítil, že i ve mně rezonují okamžiky určité radosti. Radosti z té zvláštní polohy lásky, které jsem se mohl a směl, někdy úspěšně, většinu svého profesního života věnovat. Bylo to též uvědomění si vděčnosti, že jsem mohl alespoň svými omezenými silami přispět k povzbuzení dalších, že se  manželská láska může i za obtížných okolností, jako by i po propadu nebo krizi, znova a velkou radostí ze života skutečně stát.

Děkuji vám za pozornost!

Odkazy na literaturu

  • Endokimov P.: Žena a spása světa. Refugium Velehrad-Roma 2011
  • Jan Pavel II.: Teologie těla. Paulinky, Praha 2005
  • Gottman J.M.: Sedm principů spokojeného manželství. Jan Melvil Publishing 2015

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému