Příroda není Boží důl (Lucie Kolářová)

Hlavní stránka > Texty > Příroda není Boží důl (Lucie Kolářová)

10.12.2019

Příroda není Boží důl (Lucie Kolářová) - článek byl otištěn v časopise Setkání (biskupství českobudějovické, listopad 2019, ročník XXIX)

 

 

Environmentální témata jsou dnes aktuální nejen u environmentalistů. Někdo ovšem říká, že jsou módní. Já ale nevím, jestli může být módní ještě něco jiného kromě bot a kabelky. Úvodem proto navrhuji, abychom – dříve než environmentalistiku onálepkujeme – podrobili kritice samo slovo „módní“. Podle mě je to slovo hloupé, jehož vážnost nevzrostla ani poté, co ve společnosti koluje přinejmenším od sedmnáctého století. Za sebe tak klidně vítám téma aktuální, kterému nechybí věcný obsah a které mě na něco upozorňuje.

V záplavě konkrétních problémů se pochopitelně topím. Lesy nám klátí lýkožrout – ale je to hmyz a s ním je to taky nahnuté. Korálové útesy hynou – představuji si vybydlené mořské mělčiny budoucnosti. Deštné pralesy jsou planýrovány – a moje pošetilé Já se ptá, jestli spolu s nimi zmizí i déšť. Mokřady se vysouší – zvažuji založení bažiny na zahradě. Díky mechanizaci a chemizaci zemědělství se sice celkově snížil počet těch, kteří umírají hlady, ale co ten pokles biodiverzity, nárůst eroze, kontaminace půd a vodních toků? A proč tu mezitím máme víc obézních než hladovějících? Vrací se nám snad každé řešení v podobě bumerangu?

Kvapně narůstající množina jednotlivých průšvihů vyžaduje sice řešení od jednotlivých odborníků – avšak izolovaná řešení už zřejmě nestačí. Environmentální problémy nám staví před oči prostou skutečnost, že totiž příroda je víc než jen životní prostředí (pro) člověka. Samozřejmé právo brát, dobývat a přeměňovat se otřásá, akutní otázka zní, na co právo nemáme.

Křesťanství ovšem má k věci co říct. Víra v trojjediného Boha zahrnuje víru v Boha Stvořitele. Historicky křesťané navazují na židy a jejich geniální oddémonizování přírody. Člověk už není zajatcem magického myšlení, poukazuje se na Boží plán se světem, a je to plán spásy, nikoli zkázy. Pod vlivem řecké filosofie otevírají pak křesťané svět také lidské racionalitě, což znamená, že přírodu lze spravovat rozumně a věcně. Oba vlivy patří k univerzální výbavě křesťanství. Před dvěma tisíci lety jsou křesťané na tomto poli nositeli pokroku – přírodu zbavují pseudonáboženských rysů a svět zpřístupňují přesažným hodnotám i lidskému umu. Osvobozují člověka a přírodu v jejich vzájemném vztahu, a to v dobré víře – vždyť příroda je vnímána jako Boží stvoření a Bůh uctíván jako dobrý, moudrý, všemohoucí.

Jenže se to zvrtlo. Nehledejme viníka, jen je jasné, že nejpozději v době průmyslové představa o přírodě jako Božím stvoření v hlavách lidí už příliš nefiguruje. Posedlost rozvojem se s Pánembohem nezdržovala. Možná právě ve chvíli, kdy přírodu přestáváme vnímat jako Boží dílo, se nám mozaika rozpadá. Najednou je tu spousta dílčích oblastí, jejichž spojitost nám uniká. Z dalších a dalších otázek jde hlava kolem, potřebujeme stále více stále specializovanějších odborníků. Jak to udělat, aby člověk méně dřel a neumíral příliš brzy? Jak to zařídit, aby se děti vůbec dočkaly dospělosti? Jak vysušit louku? Jak zavlažit pole? Jak vyrobit boty pro všechny? Jak vyrobit boty pro všechny, aby to nebylo na úkor některých? Čím topit za rok, za pět, za padesát let? Co s hormonálními disruptory (o nichž jsme donedávna nevěděli nic), když nám ten farmaceutický sektor tolik vydělává? Kdo jsou zvířata? Jak vytvořit digitální inteligenci, která bude chytřejší než my a přesto nás bude poslouchat? Jak opanovat vesmír a nezahynout při tom?! … Avšak teoretik se nestará o praktika, praktik nemá čas na teorii. Vodohospodář se nestará o zemědělce, zemědělec se nestará o ekonoma, ekonom se nestará o ekologa, IT-specialista dělá dojem, že se nestará o lidi – a my, křesťané, se možná nestaráme o bližního.

Křesťan tu ale od toho právě je, aby na bližního nezapomínal. Praktické postoje blíženecké lásky můžeme chápat jako konkrétní projevy teologie stvoření. Namísto pěstování náchylnosti nikomu „tam venku“ nevěřit a každého podezírat z lačnosti, bychom se mohli sebekriticky ptát: Umíme my sami zvládat blahobyt? Ve službě čemu doopravdy nasazujeme svou každodenní energii? Je pro nás druhý člověk Božím obrazem, takže se štítíme používat lidi jako prostředky, nebo jsme zbožní a bezskrupulózní současně? Moudří lidé vždycky věděli, že příroda není bezedný důl. Že příroda vůbec není důl. Patří křesťané mezi moudré?

Environmentální témata nejsou ani trochu módní, pokud nahlížíme jejich základní souvislost s prastarými otázkami, které si kdy člověk před Boží tvář kladl. Příroda byla tradičně médiem na cestě k Bohu, těžko tedy říct, proč se nemalá část křesťanů domnívá, že jsou to témata cizorodá. Zlehčujeme je, zesměšňujeme, politizujeme, ideologizujeme? Myslím, že není naším úkolem rozhodovat, jestli je příroda hodna našeho respektu…

Křesťanská víra nenabízí přesné návody. Vegetariánství, kácení stromů, fair trade produkty či dobrovolnou skromnost máme ve své režii a jistě nemusíme zpívat unisono. Alibistické vody čeří ovšem bible protiotázkou: Kdo je tvůj bližní? Za sebe, v této věci, odpovídám: můj bližní je příroda. Ona i já jsme Božím stvořením.

Lucie Kolářová

 

Tisk   |   Poslat článek známému