Quo vadis, lide český? (Jiří Zajíc)

Hlavní stránka > Texty > Quo vadis, lide český? (Jiří Zajíc)

24.1.2019

Quo vadis, lide český? (Jiří Zajíc) Zamyšlení nad tím, zda a jaké místo přísluší vůbec ještě Bohu v naší české společnosti - která se od devadesátých let vydala na cestu ke svobodě, avšak svobodu záhy zaměnila za tržní svévoli. Autor staví do protikladu ekonomickou transformaci proti transformaci srdce, vládu peněz proti vládě Boží – která jediná měla a má potenciál skutečné obnovy...

 

 

 

Desítky let byla v Jindřišské ulici v Praze prodejna křesťanské literatury. Nejdřív patřila Charitě, pak Zvonu, Vyšehradu a nakonec Karmelitánskému nakladatelství. Býval jsem tam častým návštěvníkem, protože tam pracoval sympatický personál a současně měli většinou to, co jsem sháněl. Zhruba před více než rokem skončila. Zakroutila jí krkem neviditelná ruka trhu. Z výkladních skříní pak místo známých titulů i autorů na mě už mnoho měsíců kouká jen smutná prázdnota. Hned vedle se naopak velmi dobře daří směnárně, byť jsou v Jindřišské i dvě další.

            Přijde mi to jako symbolické poselství o proměně naší společnosti: Náboženství ducha střídá náboženství peněz. Samozřejmě, k téhle proměně došlo u nás už dávno. Originální marxistický filosof Vítězslav Gardavský ve své knize Bůh není zcela mrtev, jež poprvé vyšla roku 1968, konstatuje, že typickým představitelem české společnosti, která se „vypořádala s náboženskou otázkou“, je bezideový neznaboh. Ve druhé polovině 80. let minulého století vznikla díky Tomášovi Halíkovi v okruhu kardinála Františka Tomáška iniciativa Desetiletí duchovní obnovy národa. Měla až překvapivě dobrý start. Ale vodopád nových možností, úkolů, hrozeb i průšvihů po Listopadu 1989 smetl i ji.

            Představu nových kormidelníků polistopadového vývoje přesně shrnul ve svém projevu k 5. výročí sametové revoluce Václav Klaus takto: „Musím říci, že jsme za krátké pětileté období uspěli v přeměně naší země na svobodnou společnost a tržní ekonomiku.... Nic víc nebylo třeba provést. Někteří lidé však chtějí použít konce komunismu k vytvoření něčeho více než „pouze“ svobodné společnosti. Tito lidé s naší vizi světa nesouhlasí. Nestačí jim, abychom zde měli občany svobodné, chtěli by zde mít i občany lepší. Tváří se, že vědí, jak nás polepšit, co je s námi špatného a proč. Jsme jim příliš materialističtí, příliš egoističtí, příliš krátkozrací, příliš do sebe zahleděni. Osvobození člověka od nejrůznějších pout nepovažují za dostačující. Chtěli by transformovat nejen společenské instituce a pravidla jejich fungování, ale i nás samotné.“

            Když potom za několik měsíců v debatě na České televizi kardinál Miloslav Vlk podotknul, že na rozdíl od ekonomické transformace se zanedbala transformace srdce, vystartoval Václav Klaus s tím, že je ochoten napsat celou knihu o tom, jak „transformace srdce“ je naprosto prázdný termín. Pochopitelně ji nikdy nenapsal, ale výsledky takového uvažování vidíme dnes všude možně. Samozřejmě v prvé řadě ve veřejném životě, kde lidé, jež se nenaučili žít ve svobodě, a proto se stále shánějí po silném vůdci, nám „nadělují“ politiky, za něž se řada z nás musí stydět. Ale nechci utéct do politické sféry, kde je příležitostí ke kritice téměř neomezeně. Ještě víc mi totiž – jako člověku, který se skoro celý život věnoval výchově – leží na srdci, jak fungují rodiny a výchova v nich, jakou roli hraje školství, co dalšího působí na naše děti a jak jsme schopní s tím vším účinně pracovat.

            Ukážu to na tématu, které mně přijde dnes naprosto zásadní. Totiž – jak jsme schopni naše děti a dospívající vybavit důvěrou ve smysl jejich života i ve smysl celého našeho světa. Dokážeme jim věrohodně zprostředkovat skutečnost, že se v tomhle komplikovaném světě neocitli náhodou, nýbrž jako vyslanci Lásky, která je zve ke spolupráci na úžasném díle postupné proměny tohoto světa, aby se znovu a už navždycky mohl stát součástí světa Božího? Odkud mají dnešní děti a mladí lidé brát naději, že všechno to zlo a utrpení, které vidí každou chvíli, nebude mít poslední slovo ani v jejich životě, ani v životě těch, které milují, ani v životě světa? Očekáváme alespoň my, křesťané, příbytek Boží uprostřed lidí, kdy on sám, náš Bůh, nám setře každou slzu z očí?

 

Tisk   |   Poslat článek známému