Svoboda svůdná, ale zrádná (Lubomír Mlčoch)

Hlavní stránka > Texty > Svoboda svůdná, ale zrádná (Lubomír Mlčoch)

26.4.2019

Svoboda svůdná, ale zrádná (Lubomír Mlčoch) V dubnu 2019 se prof. Lubomír Mlčoch zúčastnil v Brně konference Ackermann-Gemeinde "Dialog uprostřed Evropy". Přinášíme plné znění jeho zahajovací proslovu.

 

Úvod: deziluze v politice mají hlubší příčiny

Dostalo se mi nezasloužené cti a nesnadného úkolu nahradit Petra Pitharta v jeho zahajovacím proslovu. Uplynulých 30 let jsem se angažoval na křehkém pomezí  světů vědy a víry, ve sféře před-politické, ne jako státník v nejvyšších patrech politiky samotné. Z Pithartova vzpomínání a přemítání na 500 stranách („Po 89.“), ale již i z názvu jím ohlášeného proslovu je patrné jisté zklamání. Svoboda politická však není jedinou lidskou svobodou, a je hluboce ovlivněna svobodami jinými a dokonce podstatnějšími. To platí ovšem obecně, nejen v Česku a ve střední Evropě. A důvody pro zklamání lze nalézt již v této sféře před-politické. České sny roku 89. jsou z povahy věci názorovou různicí. Dokonce i v té poměrně úzké vrstvě disentu a těch kdo se přidali k moci ležící na ulici, se sny o svobodě velmi lišily – to přesvědčivě dokládá Pithart sám ve svém monumentálním díle.

Různočtení hodnoty svobody, k níž jsme stvořeni

Základem všech svobod je svoboda náboženská – a církve po desetiletích pronásledování  snily o oživení víry v naší zemi, a nějakou dobu se zdálo, že jim bude dopřáno sluchu. Vědci byli plni nových nadějí na svobodu bádání, dokonce snů o společnosti vědění. To však byly menšinové sny. Větší část společnosti tíhla ke snům o společnosti hojnosti, o svobodě, ba „suverenitě“ spotřebitele, o svobodě pohybu a cestování. Snář roku 1989 zahrnoval i sny o překování mečů v pluhy. Ty jistou dobu snil i Václav Havel. Doba se zdála být nakloněna míru a smíření, a po desetiletích hrozby jaderné války to vypadalo jako zázrak. Jaký to úžasný dějinný okamžik, kdy „říše zla“ ve slovníku ještě Ronalda Reagana všechno vzdala bez jediného výstřelu. Paprskem světla do temnot minulosti byla ruka podaná ke smíru v dopise polských biskupů  německým kolegům. Byl jsem přítomen, když rakouský biskup Egon Kapellari vedl křížovou cestu pro univerzítní kolokvium „Jen Pravda nás osvobodí“, v Lidicích. Tam už léta před ním konal velké dílo smíření pastor Dr. Ernest Uhl, zakladatel Brémské lidické iniciativy. V nadaci „Memento Lidice“ jsem byl svědkem, že dosáhnout smíru mezi Čechy a Němci, jakož i mezi křesťanskými církvemi a židy je někdy snazší, než domluvit se mezi domácími politickými protivníky. Býval jsem pravidelným účastníkem seminářů k výročí Borských tezí /Haid/, jejichž obdivuhodným iniciátorem byl P. Vladimír Born, kněz obojího lidu a strážce odkazu počátků sociálního učení církve našich dávných německy mluvících spoluobčanů. Na Velehradu, místě mise sv. Cyrila a Metoděje a od počátku stýkání a potýkání dvou kultur, církve západu a východu, běží již více než 20 let semináře hnutí Křesťan a práce, zpočátku za pomoci německých a rakouských spřízněných organizací, v nichž zejména Bedřich Vymětalík a Cyril Martinek měli mnoho dobrých přátel, bratrů v Kristu. Semináře posupně přilákaly účastníky nejen z bratrského Slovenska, ale z celé střední Evropy. A v tomto jistě jen torzovitém výčtu nemůže chybět vpravdě křesťanské dílo odpuštění, duchovního smíření a nakonec i materální pomoci, jež v Čechách vykonalo Ackermann Gemeinde, společenství německy mluvících katolíků vyhnaných ze země svých předků. Respekt k tomuto dílu je tím prvním, co bych rád vyjádřil.

Svobody ekonomické „kapitalismu bez přívlastků“

Všechny tyto sny však byly v Čechách zastíněny snem o rychlé ekonomické proměně přežilého socialismu na „kapitalismus bez přívlastků“. Tato ideologie byla namířena proti přívlastku „sociální“, proti konceptu, na kterém byla budována evropská spolupráce.  A tato ideologie ovládla českou politiku prvního desetiletí. Po desetiletích totality byla touha po svobodě podnikání silná, pochopitelná a nanejvýš žádoucí. Ovšem liberalismus čeké provenience, dovolávající se často též středoevropana Fridricha von Hayeka, byl svobodou nepochopenou a zneužitou. Stát je menším zlem vůči alternativě společnosti bez pravidel, svobodě „ať si každý dělá, co chce“. Hayek varoval před cestou do otroctví všemocného státu, avšak anarchokapitalismus bez pravidel je tou nejrychlejší cestou k nové totalitě. To si dodnes neuvědomují mnozí, kdo každoročně slaví den daňové svobody. K té patří i svoboda úniků do daňových rájů. Tento nešvar celého Západu si šíbři české privatizace osvojili velice rychle. Přišli jsme dokonce s obohacením světového finančního slovníku o pojem „tunelování“ – jako nejrychlejší cesty privatizace. To je jedno z traumat Petra Pitharta, který se nemůže smířit s tím, kde by naše země mohla být, kdyby se zdařilo více privatizačních projektů v režii ještě jeho vlády, jakým je úspěch Volkswagenu a české Škodovky.

Stoleté výročí sociálního učení církve dalo Janu Pavlu II. příležitost vyslovit své varování před „demokracií bez hodnot“, která – jak učí historie – se dříve či  později promění na skrytou či dokonce otevřenou diktaturu. Papež varoval před tržní ekonomikou, pokud tato není součástí pevného právního a morálního řádu s jeho náboženským těžištěm /CA, 1991/. O kritickou reflexi prvního desetiletí české transformace z této perspektivy se pokusil tým ČBK v listu k sociálním otázkám /Pokoj a dobro 2000/. Ač byl takto dobře míněn, i on zůstal svým způsobem v zajetí ekonomismu; na to upozornil polský dominikán Piotr Kryzstofiak ve své dizertaci „Sametová evoluce“, obhájené v Opole a vydané ve Varšavě. V tom přiznání je i můj díl odpovědnosti jako vedoucího týmu, nemoci z povolání ekonoma jsem se nevyhnul.

Sen o církvi osvobozené z područí státu

P. Krysztofiak podrobil kritice i fakt, že z analýzy týmu Pokoj a dobro byly vyňaty otázky transformace církví samotných. A ekonomické stránce života církví se vyhnul i Plenární sněm katolické církve. Tento pokus o synodalitu v církvi v nových časech je vnímán prakticky všeobecně jako neúspěšný. Jednou z příčin neúspěchu bylo opět různočtení, v tomto případě neshody v porozumění českým duchovním dějinám. S následky tohoto selhání duchovních elit se potýkáme dodnes. Neutuchající spory o majetkové a finanční vypořádání mezi církvemi a státem jsou zátěží pro novou evngelizaci, a navíc je stále zřejmější, že ze závislosti na státu přinejmenším v udržování kulturních památek se není šance vymanit. A ekonomická základna sama budoucnost církvím nezaručí. Naší zátěží je neodpuštěná minulost desetiletí komunistického režimu, a prorocký hlas řeholnice- františkánky, že i tuto bolestnou minulost máme přijmout jako čas navštívení a milosti, zůstává nevyslyšen. Snaha vracet se do minulých forem církve před komunismem a stálý pohled do „zpětného zrcátka“ dějin nám brání vidět se vší vážností ty dnešní hrozby pro poslání církve. 

Až dosud si chválíme náboženské svobody, a v poměru k minulým omezením ateistického režimu jistě i právem. Méně zřejmé je to, že rozhodující je nakonec náboženská svoboda vniřní. A zde je působení falešných ideologií a neprodyšná izolace od pravd křesťanské víry jen metodami odlišná od minulosti, ale stejně jde o obelhávání. Ještě nikdy nebylo tolik lidí tak promyšleně mateno, znásilňováno a zotročováno zevnitř (volně dle Jana Pavla II.) – platí snad víc než v minulosti. Stále nám dělá potíže připustit skutečnost, že žijeme v kultuře, která je nepřátelská nejen vůči křesťanství, ale i vůči náboženskému pohledu na svět vůbec. Tak jasně to argumentuje nástupce dnes už sv. Jana Pavla II. na papežském stolci a opět středoevropan – ještě jako Joseph Ratzinger /Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultury/. Na Montecassinu sv. Benedikta použil předseda Justitia et Pax Renato Raffaele Martino prezentace Kompendia katolické církve k varování před novou, tentokrát „technologickou totalitou“, která se rodí v lůně dnešní západní vědy odcizené Bohu. Jde o explicitně formulovaný odpor vůči jakýmkoliv etickým omezením – tedy i křesťanským –, která by si činila nárok na omezování vědeckého bádání. Tedy sen o vědecké svobodě ničím neomezované, svobodě vyhrazující si „zákaz zákazů“ – forbiding prohibitions. Kardinál Martino tohoto ducha vzpoury spatřuje především v bioetice a etice medicíny. Od té doby se však technologická totalita rozšířila do globálních komunikačních a informačních sítí a ohrožuje lidské svobody ve světovém měřítku.

Křesťanství Západu stále zřetelněji ztrácí formující vliv na svou vlastní kulturu

Křesťanství Západu ztrácí formujicí vliv na kulturu, a to v makro-měřítku. Dnešní tristní kauzy sexuálního zneužívání v církvi jsou jen špičkou ledovce, který ukazuje, že i církev sama je ovlivňována hypersexualitou naší doby, spíš než aby se jí dařilo této chorobné závislosti čelit.

Problém je však vážnější. Krize rodiny je matečně spojena s krizí církve. Kde nejsou děti, nejsou ani kněžská a řeholní povolání. Kde bují rozvody, šíří se i dezerce kněží, řeholníků a řeholnic. Na konferenci PASS „Mizející mládí?“ /2006/ jsem v regionální zprávě za země bývalého komunistického bloku doložil, že demografická situace je zde horší než ve starších členských zemích EU, a i ta je špatná. A Hana Suchocká v koreferátu k mé zprávě poukázala na paradox: v Polsku je pořád ještě sňatečnost a rozvodovost v zásadě ovlivňována tradičními hodnotami, ale pokud jde o porodnost, je na tom katolické Polsko stejně špatně jako ateistické Česko. Můj příspěvek měl titul „Rodina jako oběť pomýleného hledání ráje na zemi“, a země jako naše obětují své rodiny a děti snu o blahobytu ve snaze dohnat ty bohatší, a – mylně – i šťastnější.

Žijeme ve společnosti a kultuře všudypřítomného svádění. Jsme sváděni, a jsme svedeni. Církev s odkazy na Písmo varuje před svody, ale ne příliš úspěšně. Známý britský sociolog Antony Giddens ve své knize o proměnách intimity – jen jakoby naokraj – poznamenává, že kromě závislosti na sexu je dnešní člověk Západu čím dál závislejší na stále širší paletě závislostí, které nám Svůdce nabízí: tradiční alkohol, nikotin, karban, klasické drogy jsou doplněny o celou škálu chemických drog, bují patologické hráčství, závislost už i dětí na televizi, internetu, mobilech, počítačových hrách. Giddens tedy poukazuje na centrální paradox naší doby: hodnotou tolik vzývané a pokud možno ničím nevázané svobody jsme byli – my lidé Západu- oslněni natolik, že jsme až příliš pozdě seznali, že je to cesta do novodobého otroctví. Otrokáři jsme si my sami. Konzum sám se nám stává drogou. Tak funguje království bůžka mamonu. A revolta vůči Bohu už nabývá i démonických podob, jako jsou zvrhlé sny o svobodě volby pohlaví. Naštěstí mikro-pohled nabízí optimističtějí perspektivu. Z šetření Českého statistického úřadu před několika lety plyne, že onemocnění společnosti není všude stejně vážné. Sociální patologie je příznančná pro pohraničí, někdejší Sudety; z dnešních diecézí bylo před lety vyhnáno až 80% věřících. Pro jejich potomky to může být smutná  satisfakce, pokud ne dokonce pokušení ke škodolibosti. Ale druhou stranou téže mince, té pozitivní, je statisticky doložitelný fakt, že už jen religiozita několika málo procent je korelována s daleko menšími ukazateli sociální patologie. Je nás málo, buďme pokorní – jen takové nás naši bližní přijmou. Jsme solí země, buďme si své odpovědnosti vědomi.

Diagnóza onemocnění je stará, jen pozapomenutá

Reinhard kardinál Marx polemizuje se svým proslulejším jmenovcem Karlem v díle provokativně stejně nazvaném Kapitál, ale neváhá říci, že po pádu komunismu v Evropě jsme na toho proroka zániku kapitalismu přece jen příliš rychle a snadno zapomněli. Papežský kazatel Raniero Cantalmessa jako františkán-kapucín dokonce s obdivem hodnotí Marxovu analýzu toho, co peníze dokážou udělat s člověkem, jako jednu z vůbec nejpronikavějších. A skutečně, děsivá vize mladého Marxe o společnosti, v níž už není vůbec nic, co by nešlo koupit a prodat, se v naší době blíží svému naplnění: ke koupi už jsou nejen dostihoví koně, ale i fotbalisté a hokejisté, nejen lehké děvy, ale prý i politici, a přiznejme si, tu a tam i vědci, a nedej Bože i falešní proroci. Etické limity byly nejdále překročeny v asistované reprodukci, kde je na prodej už sperma, vajíčko, děloha k pronajmutí. Hitem jsou zásahy do lidského genomu, na obzoru je produkce dítěte „na zakázku“. Ale pro náš kontext lidské svobody je zatím vážnější chmurné proroctví, které se už naplnilo: dítě nemůže konkurovat stále pestřejší a stále atraktivnější nabídce produktů a životních příležitostí, jež nám společnost svádění přináší. Jejím autorem je slavný ekonom, středoeropan, rodák z moravské Třešti, a také krátce rakouský ministr financí. Josef Alois Schumpeter ještě dávno před vznikem společnosti blahobytu předpověděl, že důvodem nejhlubší krize je právě výše naznačený problém měšťanské rodiny, který přivodí její úpadek /decay/. Kapitalismus podle Schumpetera vytváří kritický rámec mysli, který má destruktivní vliv na ostatní, starší instituce – rodinu, církev – a postupně spotřebovává „materiál, který nevytvořil“. Za tento „materiál“ si můžeme dnes dosadit nejen prohospodařený kapitál neviditelné důvěry, ale i kapitál přírody, naším hospodařením zaneřáděný a svou neudržitelností směřující k ekologické apokalypse. Profesor Kolumbijské university James Twitchell však varuje: pokud se nenecháme svádět, kola kapitalismu se zastaví, a proto se ve své knize už jejím názvem uchyluje k blasfémii, rouhání a zneužití modlitby Ježíšovy: Uváděj nás do pokušení! Musíme si vybrat: nemůžeme sloužit Bohu-Hospodinu i bůžku mamonu.

Irénický vzorec jako základ evropského projektu a vize civilizace lásky

Co však nabídnout dnešnímu člověku jako politický projekt? Schumpeterovu dilematu se nedokázal vyhnout ani německý hospodářský zázrak: „Ekonomický blahobyt pro všechny“ přislíbený Ludwigem Erhardem /1957/ se skutečně dostavil, jen s jedinou výjimkou: těch, jimž nebylo dopřáno se narodit. Daleko silnějším motivem je irenický vzorec, idea smíření jako základ evropského projektu. Na míru Evropská unie stojí, a s koncem míru i padá. Spojíme-li v jeden výrok učení tří papežů, dostáváme tuto moudrost: Rozvoj založený na spravedlnosti a solidaritě je jiným jménem pro mír. Jestliže se znovu chystáme na válku, či podle papeže Františka už dokonce ve válce jsme, pak to má jen dva důvody: hrubé nespravedlnosti ve světovém hospodářském řádu, na nichž se i my Evropané podílíme, a povážlivé deficity v naší ochotě k solidaritě s blízkými i vzdálenými. Zvýšené výdaje na zbrojení jsou snahou ubránit si náš blahobyt placený i nespravedlnostmi, a současně překážkou pro naši štědřejší solidaritu. Tedy pokračování  cesty do pekel. Mahátma Gándhí už po 1. světové válce s jejími miliony mrtvých a „průmyslovým zabíjením“ nám vmetl do tváře, že naše evropská civilizace není vůbec křesťanská, ale démonická. Papež František říká: my lidé jsme zřejmě nepoučitelní. Není svaté války, jen mír je svatý. Mým snem, trvajícím už těch skoro třicet let, je vize postupné nápravy hospodářských, politických a sociálních nespravedlností v globálním měřítku, a velkorysá dobropřejná solidarita se sociálně vyloučenými u nás doma i na všech ostatních kontinentech. Civilizace lásky je jediný sen hodný toho jména, jehož snění bychom se mohli a měli oddat. Jen k takovéto odpovědné svobodě nás Bůh stvořil.

Děkuji vám za pozornost.

Lubomír Mlčoch

V Kostelci nad Černými lesy, v 5.týdnu doby postní L.P.2019 

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému