JUDr. Bedřich Vymětalík, člen SO ČBK, zemřel 5. září 2018. Poslední rozloučení proběhlo v kostele sv. Vavřince v Přerově dne 13. září 2018. Slovo na rozloučenou se svým přítelem napsal prof. Lubomír Mlčoch. Dole pod textem umístěno parte.
U Boha není nic nemožného.
Slovo na rozloučenou s milým přítelem, kolegou a krajanem Bedřichem,
o které jsem byl požádán Bedřichem juniorem, knězem Kristovým. Bral jsem to jako poctu, jako příležitost být spíš na oslavě výjimečného života než na pohřbu. Ke zvěčnělému příteli jsem pocítil vděčnost nakonec i za tu poslední službu, kterou mi umožní navštívit město, kde jsem před 60 lety začínal svá gymnaziální studia. Člověk míní, Pánbůh mění: během těch několika dní se nemoc mé milé ženy zhoršila natolik, že jsem svůj slib přijet do Přerova musel odvolat.
Bedřichovi vděčím za mnohem víc. Naše seznámení před čtvrtstoletím v Boru u Tachova bylo symbolické: šlo o seminář k výročí Borských tezí, zárodku to moderní katolické sociální nauky. A toto téma nás spojovalo, stalo se naším osudem. Pole u nás dlouho neorané, odstrkovaná Popelka. Sociální rozměr evangelia, princip „miluj bližního jako sebe sama“ Bedřich svým životem naplňoval, přes veškeré překážky a nepřízně, navíc jako radostný dárce, jakého miluje Bůh. Písmo říká, že do nebe se dostaneme jen když mnoho vytrpíme, a Bedřich zemřel tiše, stářím, bez fyzických bolestí. Ale bolestí a zranění duchovní povahy se mu po celý život dostávalo už tou volbou osudu. Bedřich ovšem neměl ve zvyku si stěžovat. Ani na zdravotní potíže, k nimž už řadu let patřily motolice, poruchy rovnováhy. V žalmu 37/36 se říká o člověku spravedlivém, že „nevrávorají jeho kroky“, ale tím žalmista jistě neměl na mysli motolice, ale pevnost kroku na duchovní cestě, na niž byl Pánem povolán. A na této cestě sociálního učení církve Bedřich vskutku nevrávoral. Na diecézní úrovni založil a po léta vedl centrum pro sociální nauku, na národní úrovni založil hnutí „Křesťan a práce“ a po 20 let organizoval semináře na Velehradu, kolem nichž se zrodilo společenství stovky pravidelných účastníků, nejen našich domácích, k nimž počítám i ty ze Slovenska, ale i z několika dalších zemí. Ti se za ta léta díky Bedřichově charizmatu stali přáteli, bratry a sestrami v Kristu, takovými, o nichž platilo ono prvokřesťanské: pohleďte, jak se milují! A konečně na úrovni univerzální církve byl Bedřich po 18 let členem Papežské akademie společenských věd, respektovaným a požívajícím velké úcty, jak mi píše kancléř arcibiskup Marcelo Sánchez Sorondo v kondolenci v odpovědi na mé oznámení o Bedřichově úmrtí.
Bedřich byl jedním z nejplatnějších členů skupiny ustavené kardinálem Vlkem pro vypracování pastýřského listu k sociálním otázkám „Pokoj a dobro“ /ČBK 2000/ a následně bilancujícího listu „Žeň veřejné diskuse“. Oba dokumenty byly přeloženy i do jazyka, ve kterém v naší zemi začínala katolická nauka církve, a tak jsme po 10 letech od našeho seznámení mohli našim německým přátelům v Boru u Tachova prezentovat dílo dokazující, že u Boha není nic nemožného a že přes všechny tragické události našich dějin je Někdo, kdo nás dále spojuje a nedá nám zahynout. Bedřich měl v Německu a Rakousku řadu blízkých přátel a kdysi mi po návratu domů říkal, že náš list má možná tam větší ohlas než u nás, neboť těžko být doma prorokem – jak ostatně praví sám Pán.
Když Bedřich dosáhl 80 let, nabízel svou rezignaci na členství v Papežské akademii, a to mu bylo ještě rozmluveno. Díky jeho doporučení se mi pak dostalo té milosti, že jsem s ním mohl ještě po několik let cestovat do Svatého města na výroční konference. Začínali jsme mší svatou u Pany Marie, Královny míru v Praze-Lhotce, kde byl Bedřich junior farářem, a má milá žena nás pak jako osobní řidička odvážela na letiště. Byly to krásné časy. A bylo v tom i něco mimořádného, „statisticky nepravděpodobného“. Základy počtu pravděpodobnosti z gymnázia si vybavuji už jen matně, ale i tak mi zůstává pocit, že když v padesátičlenném sboru řádných, čestných, emeritních a zemřelých členů, vybraných z pěti kontinentů, je jeden rodák a druhý maturant z Přerova, je to mimo zákon velkých čísel. A vysvětlení je jediné – a také osvobozující nás i od stínu jakékoli lidské domýšlivosti. Totiž: „u Boha není nic nemožného“.
Víra katolická je víra radostná a ta nám dovoluje i ve chvílích zármutku vzpomínat na nám tak drahého zemřelého i s humorem. Ovšem s podmínkou, že je to v lásce, neboť ta smrti nezná. Budiž mi tedy dovoleno uvést jednu epizodu rovněž potvrzující Boží prozřetelnost, i s tím, že Bůh má i podle nejvěhlasnějších teologů smysl pro humor. V očekávání audience u papeže Benedikta XVI. jsme s Bedřichem seděli samozřejmě vedle sebe, a já té chvíle využil k otázce. Z lhoteckého farního věstníku jsem se právě dozvěděl, že už i Bedřich junior slaví 50. narozeniny a že se narodil v Přerově. A teprve v tomto okamžiku mi Bedřich senior potvrzoval, že i on, tata, je rodák z Přerova. A sám už pokračoval vzpomínkou, jak se v roce 1950 – po přežití čistek na Právnické fakultě UK a už jako JUDr. – vracel do rodného města a na první místo. Už na umístěnku, a tou byly Státní lesy Tovačov. Užasl jsem: když já začal chodit do první třídy v Troubkách, Bedřich denně projížděl do práce kolem mého rodného domu a naší školy, cestou z Přerova do Tovačova. První den přijal Bedřicha „soudruh ředitel“. Bedřichovi tykal, ale jinak si svou funkcí nebyl asi moc jistý, protože Bedřicha v tom našem – tehdy ještě pořád hanéckém nářečí – oslovil takto: „Tož ty si právnik? Tož co s Tebó budem dělať?“ Po chvíli se mu rozbřesklo: „Viš co? Zétra máme hon v Tróbkách – pudeš nadháněť zajice!“
Nadhánění zajíců byl tedy první Bedřichův „právní úkon“. Ale jako podnikový právník za socialismu, i jako advokát už v nových podmínkách, celý život Bedřich „honil několik zajíců najednou“, a přitom, světe div se, mu ti zajíci neutekli – oproti naučení moudrosti našich předků. Ještě jako předseda hnutí Křesťan a práce, akademik v Casino Pio Quatro ve Vatikánu, sloužil Bedřich i dál jako advokát, advokát chudých, i těch bez-mocných a málo-mocných, kteří se i v nových podmínkách někdy jen těžko dovolávali spravedlnosti. Blahoslavení, kteří žízní po spravedlnosti... Je třeba ovšem vyslovit poděkování Beřichově rodině, především jeho manželce: jen díky jim toho mohl Bedřich tolik vykonat pro církev, vlast a bližní. Pravda, oni mu už pak i bránili v tom jeho mimořádném nasazení pro věc Boží, vždyť s pokračujícím věkem šlo i o jeho zdraví...
Bedřichu, díky za Tvé přátelství, a za příklad života z víry, který posiluje naši naději, že se neloučíme navždy. Světlo věčné ať Ti svítí, tam, kde konečně má svůj domov spravedlnost.
Lubomír Mlčoch
