Jak rozumět sociální spravedlnosti dnes? (Luděk Rychetník)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2015 > Jak rozumět sociální spravedlnosti dnes? (Luděk Rychetník)

22.1.2015

Jak rozumět sociální spravedlnosti dnes? (Luděk Rychetník) Vládne v naší společnosti spravedlnost? A je naše společnost sociálně spravedlivá? Dvě otázky, které spolu úzce souvisejí ...

... a jejichž odpovědi, které si na ně každý z nás - ať vědomě nebo podvědomě - dává, významně ovlivňují nás vztah ke společnosti a jejím elitám a, následně, i naše chování. Od pohrdání a “kdo nekrade, okrádá rodinu” za komunismu, až po dnešní ambivalentní postoje.

Sociální spravedlnost je kontroverzní pojem a názory na ni se značně liší. Liberální ideologie ji považuje za nezajímavou - je řešena svobodným trhem, případně až nesmyslnou (FA Hayek a neoliberálové). John Rawls (1971, 1999), vlivný sociálně cítící liberál, ji odpovídá z hlediska implicitní společenské smlouvy, jíž se řídí svobodné společnosti. V orgánech Evropské Unie (a Organizace spojených národů) jsou sociální práva chápána jako součást lidských práv (EU 1961 a 1989). Sociální demokracie ji obecně považuje za otázku rovnosti či nerovnosti (Sociální doktrína ČR 2001). Jiný, filosoficky a vědecky podložený přístup nabízí křesťanské sociální učení; vychází z aristotelsko-tomistické představy lidské přirozenosti a obecného dobra (společného blaha, bonum commune) (podrobněji viz Arno Anzenbacher 2004 a 1997).

V tomto příspěvku se vyrovnávám s nihilistickým neoliberálním názorem a ukázuji, že částečně staví na mylné individualistické představě člověka a že další část neoliberální kritiky se netýká přístupu křesťanského sociálního učení v podání Katolické sociální doktríny.

A za druhé poukážu na soudobé technologické a ekonomické trendy, které se projevují na pracovním trhu rostoucí nezaměstnaností a zvyšující se nejistotou pracovních míst - tzv. “prekarizací”. Nezaměstnanost ohrožuje společenskou soudržnost a v současnosti je nejvážnější hrozbou sociální spravedlnost.

 

1. Pojem sociální spravedlnosti a obecného dobra.

Sociální učení katolické církve nabízí teoreticky propracovaný pojem sociální spravedlnosti a jemu přidruženému obecnému dobru. Odpovídají poznatkům sociální antropologie o společenské povaze člověka (Flahaut 2011 a 2013) a o obecném dobru jako bohatství hlubokých vzájemných lidských vztahů. Obecné dobro je souhrn všeho, co podporuje společný život.

Pojem obecného dobra/blaha se tedy vztahuje ke společenství všech lidí, žijících v určité "obci" - státě. Vychází z aristotelského předpokladu, že člověk je společenský tvor a že obec vytváří takový souhrn podmínek společného života, které jak rodinám a skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení jejich vlastní dokonalosti. Je to jejím úkolem a smyslem. Agentem, který takové podmínky může vytvořit, je "vládce" a tvorba těchto podmínek je otázkou dobrého vládnutí. V demokracii, ale i v jiných, nikoliv násilnických, formách vlády (tradiční monarchie), je spolutvůrcem obecného dobra každý občan, především způsobem vlastního života a příkladem, jaký dává. Navíc v demokracii ve volbách a dalšími formami spoluúčasti na vládnutí spolurozhoduje o vládnoucí reprezentaci.

Je důležité si uvědomit, že obecné dobro má především procesní, institucionální charakter. Zakládá se na souboru hodnot a pravidel, jimiž se řídí život společnosti a která společnost žije a vytváří a neformálně i formálně vynucuje. Věcně zahrnuje svobodu, spravedlnost - vládu práva, a důstojné hmotné podmínky k životu celé rodiny, včetně záruky životního minima; také v tomto posledním bodě se (v určité míře paternalisticky) předpokládá, že připravit takové podmínky je v kompetenci vládce. Iniciativa a spoluodpovědnost každého občana se tím stává morální povinností.

Dalším důležitým bodem je, že obecné dobro zahrnuje svobodu v řádu, a že společenské vynucování řádu tuto svobodu umožňuje a není s ní v rozporu (podrobněji viz Rychetník 2012). Naopak, život společnosti, lidská spolupráce by byla bez řádu nemožná a řád znamená dodržování pravidel. Narušení řádu umožňuje zvůli bezohledných jednotlivců a ta svobodu většiny ničí. Stačí si uvědomit případy nečinnosti nebo bezmoci policie, selhání soudního systému a nevšímavosti sousedů, abychom si tuto pravdu ozřejmili.

Sociální spravedlnost je odvozena od obecného blaha; představuje základní podmínku soudržnosti, integrity společnosti, jejího uchování (QA). Znamená tedy především vytvářet podmínky pro svobodný důstojný život jednotlivců a rodin a zároveň podmínky pro uchování integrity společnosti, zejména předcházet, případně zamezit marginalizaci jednotlivců, skupin a tříd. Sociální spravedlnost je hodnotou, která poměřuje jednání lidí jakožto společenských, politických tvorů, a jednání vlád a správních orgánů na všech úrovních.

Sociální učení Církve má mnohé styčné body se Sociální doktrínou ČR (2001), kterou zpracoval Socioklub za podpory Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu. Rozdíl plyne především z odlišného pojetí člověka; sociální učení Církve vychází z transcendentního zakotvení člověka, a proto jeho osvobození chápe jako mnohovrstevné, při čemž rozlišení vrstev je pouze analytické, ontologicky je člověk jednotou ducha, mysli a těla. Na osobní úrovni sociální učení církve zdůrazňuje spirituální a duchovně kulturní osvobození od závislostí, které člověku neumožňují být autonomní osobností. Společensko ekonomické osvobození probíhá na úrovni institucí. Ale sociální revoluce musí být souběžná s revolucí ducha - morálky a kultury. Postkomunistický vývoj v ČR i ostatních státech lze interpretovat jako negativní demonstraci teze o nezbytnosti mnohovrstevného osvobození.

 

2. Liberální kritika pojmu "sociální spravedlnost.

Neoliberální kritika se implicitně zakládá na odmítnutí pojmu obecného blaha a odpovědnosti člověka za jím vytvářené společenské instituce ("struktury hříchu", případně instituce dobra, v církevních dokumentech) a tvrdí, že pojem 'sociální spravedlnost' je "prázdnou frází bez jednoznačného obsahu" (Hayek 2011, sv. 2).

Burkeho (2012) shrnuje předchozí argumenty F A Hayeka a Michaela Novaka. Požaduje, aby "skutečná spravedlnost” se vztahovala k činům jednotlivců, k volnímu (chtěnému) jednání, aby za výsledek jednání byl aktér osobně odpovědný, aby aktér byl svobodný. Sociální spravedlnost v pojetí QA vyhovuje všem čtyřem rysům: týká se chtěných, svobodných činů jednotlivců, za něž tito jednotlivci jsou odpovědní a povinni skládat účty, odpovědnost za nedbalost v to spadá. V tomto smyslu jednotlivec odpovídá za své činy, které mají společenský dopad: vytváří, upevňuje, mění instituce a tím spoluutváří život ve společnosti.

Domnívám se, že vedle vyhraněného individualismu je soudobá liberální, či spíše neoliberální, kritika pojmu sociální spravedlnosti založena na nepochopení historického kontextu a smyslu liberalismu. Liberální pozice nese znamení svého zrodu; vznikla jako emancipační ideologie, nikoliv jako teorie společenského řádu. Klasický liberalismus vznikl v Britanii v 19. století jako kritická ideologie osvobození od zásahů státu do obchodního a soukromého života. Nezabýval se tím, jak společnost vytváří a udržuje společenský řád; jako samozřejmost předpokládal existující britský řád. Naproti tomu péče o obecné blaho, z níž koncept sociální spravedlnosti vychází, je nezbytnou součásti tvůrčího, pozitivního a participativního myšlení o společnosti.

Cestou v čase z 18. do konce 20. století, od klasického liberalismu k neoliberalismu, tři desetiletí před krizí 2008 dochází ke značnému ideovému posunu. Ideovými otci neoliberalismu, ve smyslu návratu k liberalismu v první polovině 20. století, byli Friedrich Hayek a Ludwig von Mieses. Byl pro ně ideovým nástrojem boje za svobodu, proti totalitním ideologiím a vládě fašistického a komunistického státu. Vláda práva, ve smyslu spravedlnosti, zakotvené v kultuře společnosti a jejích zákonech, byla prvotním principem. Ovšem pro "liberály" 90. let v postkomunistických zemích byla vláda práva mimo jejich životní zkušenost a myšlenkový obzor.

 

3. Co ohrožuje sociální spravedlnost dnes?

Tento příspěvek se soustředí na jednu, patrně dnes nejvýznamnější hrozbu - a již přímé narušení - sociální spravedlnosti, na nezaměstnanost. Nezaměstnanost (“registrovaná” podle MPSP) u nás klesala od 8.8% v roce 2004 na 5% v roce 2008 (kdy světová konjunktura vyvolaná zadlužením vrcholila) a poté rostla až na 9.1% v roce 2013. Souběžně se měnil podíl odpovědí ve výzkumech veřejného mínění, že je "obtížné až nemožné nalézt jakoukoliv práci v místě bydliště” (41%, 23% a 51% respektive, CVVM), které číselně vyjadřují míru beznaděje nezaměstnaných. Průměrná nezaměstnanost v celé Evropské Unii je vyšší o 4 procentní body než u nás (zahrnuje evropský jih s vysokou nezaměstnaností), zatím co v Německu, Rakousku, Norsku a Švýcarsku je nezaměstnanost o 2 až 4 procentní body nižší; jsou to státy s nejnižší nezaměstnaností v Evropě (Eurostat euroindicators).

Rozdíly v míře nezaměstnanosti mezi evropskými zeměmi dokumentují, že záleží na kvalitě institucí, na postojích a hodnotách, vzdělání a iniciativě obyvatel, a v neposlední míře na hospodářské politice, zda se společnosti podaří udržet nezaměstnanost nízkou i v době světové finanční a hospodářské krize. Zároveň však od devadesátých let působí dva dlouhodobé činitele: ekonomický - globalizace trhů a výroby, a technologický - informatizace, automatizace a robotizace. Oba ovlivňují trh práce v Evropě a Spojených Státech v nepříznivém směru rostoucí nerovnováhy. Čtyři země, uvedené v předchozím odstavci, se s těmito strukturálními činiteli zatím dokázaly vyrovnat a je užitečné jejich přístupy pečlivě studovat (to však není úkolem tohoto příspěvku).

Uvedené dlouhodobé činitele a střednědobé krizové tlaky ovlivňovaly vývoj nezaměstnanosti také v ČR. Počet registrovaných uchazečů o práci rostl od zhruba 150 tis. počátkem devadesátých let na 540 tis. v letech 2003 a 2004, klesl na 250 tis. v letech 2007 a 2008 a posléze vystoupal až na 600 tis. v roce 2013 (veřejná databáze CSU). Počty kolísají podle vývoje konjunktury, ale je z nich patrný celkový stoupající trend s průměrným přírůstkem zhruba o 18,000 ročně.

Nerovnováha na trhu práce roste ve většině zemí Evropy a v USA a vyvolává tak zvanou "prekarizaci" práce: práce se stává “nejistou”. Obecně prekarizace znamená přesun rizika a odpovědnosti ze zaměstnavatele na dělníka. "Prekérní práce" se definuje nejistotou co do délky zaměstnání a identity zaměstnavatele, absencí sociální ochrany v zaměstnání běžné, nízkou mzdou a praktickými i právními překážkami proti odborové organizaci a kolektivnímu vyjednávání (ILO 2011). V češtině se používá termín "nejistá práce”.

 

Nejistá práce a prekariát.

Hovoří se o vzniku “prekariátu”, nové třídy ve stavu zrodu. Je tvořen dělníky a zaměstnanci v nejistém zaměstnání, s nejistou prací. Na rozdíl od tradičního průmyslového dělnictva, proletariátu, se nevyznačuje třídním sebeuvědoměním. Ve společenské třídní hierarchii se umísťuje pod tradiční kvalifikované dělníky (“proletariát”).

Profesor rozvojových studií na Londýnské škole orientálních a afrických studií, Gui Standing  (2011: p. 6-7), vysvětluje vznik prekariátu jako důsledek globalizace průmyslové, a do určité míry i zemědělské, výroby a trhů od poloviny sedmdesátých let minulého století.  Uvádí, že během období 1975-2008 se do světové tržní ekonomiky zapojily Indie, Čína a postsovětské země a celková nabídka pracovních sil vzrostla z jednoho bilionu na tři (devět nul). Zhruba polovina přichází z těchto nových zemí s výrazně až nesrovnatelně nižšími mzdami. Gui Standing datuje vznik prekariátu do tohoto období globalizace.

Je obtížné kvantifikovat trend prekarizace. Věnují se mu studie Mezinárodního úřadu práce (ILO) a měří ho podílem dočasných, příležitostných zaměstnanců, zejména "nedobrovolných", těch, kteří hledají, ale nenalézají trvalé zaměstnání. Výskyt dočasné práce (temporary work) v zemích OECD vzrostl z 8% v roce 1987 na 15% z celkového počtu zaměstnaných (paid workers) v 2007, při výrazném rozdílu mezi muži a ženami. V ČR je podíl dočasně pracujících výrazně nižší, ale mírně rostl, při čemž podíl nedobrovolných dílčích úvazků u nás spíše klesal (pod 20%), ale v celém OECD trvale rostl: z 12.5% (2000) na 17.8% (2012) (OECD StatExtracts). Kromě toho výzkumy veřejného mínění u nás (CVVM) ukazují, jak zájemci o zaměstnání postupně slevují ze svých nároků na pracovní podmínky i na výši platu.

 

Věk robotů.

Lze očekávat, že první činitel zvyšující nezaměstnanost, globalizace, se během let vyčerpá tím, jak rostou mzdy v Číně a dalších zemích třetího světa. Druhý činitel, technologická informační revolucí a pokračující robotizace, může však nabýt nečekané intensity. V tomto směru argumentuje vlivná nová kniha autorů Andrew McAfee, Erik Brynjolfsson (2014) "Druhý věk strojů". Informační technologie, roboty nahrazují nejen manuální práci, ale i kvalifikované analytiky, "bílé límečky" (Waters 2014). U nás robotizace pokročila dále než v mnohých západoevropských zemích a začíná ovlivňovat nezaměstnanost. Koncem roku 2012 v ČR pracovalo 6830 průmyslových robotů, odhad pro konec roku 2013 byl 7800, což (odhadem orientačně) mohlo zvyšovat míru registrované nezaměstnanosti o 0.5 - 0.9 procentní body.

 

Závěrem.

Působením obou uvedených činitelů, globalizací a robotizací, ubývají stálá dobře placená zaměstnání a zásadním způsobem se zvyšuje převaha nabídky nad poptávkou na trhu práce. Oslabuje se pozice zájemců o pracovní místo a zaměstnavatelé mohou diktovat podmínky. Dochází k "prekarizaci" práce. Zjednodušeně a poněkud nepřesně se hovoří o trendu "mizící práce”, ačkoliv pracovních úkolů v péči o životní prostředí, o nemocné a staré, o bezdomovce a vyřazené, ve vzdělávání atd vidíme kolem nás mnoho. Chybí ale peněžní prostředky na jejich zaplacení a patrně i potřebná kvalifikace. V ČR se tato problematika zatím nedostala do centra veřejné pozornosti. V naší zemi jsou mzdy stále na nižší úrovni než v západní Evropě a evropský společný trh příznivě ovlivňuje zaměstnanost u nás a do určité míry zmírňuje nepříznivé vlivy krize, úsporné politiky předchozí vlády a konkurence z Asie.

Nezaměstnanost a pracovní nejistota-prekarizace jsou zhoubné pro život a psychiku postižených jednotlivců a jejich rodin. Rodinný život potřebuje stabilitu: jak emocionální stabilitu manželství, tak i stabilitu hmotných podmínek. Prekarizace práce, nejistota zaměstnání a příjmu, případně nezaměstnanost stabilitu narušují. Dochází k marginalizaci rodin postižených chudobou a nejistotou, což zasahuje i děti. Společnost se rozpadá. (Buchtová, Šmajs, Boleloucký 2013)

Vzhledem k objektivnímu "nevyhnutelnému" charakteru globalizace a robotizace vzniká otázka, zda a do jaké míry můžeme nezaměstnanost a prekarizaci považovat za sociálně nespravedlivé a obvinit společnost (a sebe) a vládu z neschopnosti, případně nedbalosti.

Některé evropské země dokázaly úspěšně čelit nepříznivým vlivům a udržet nezaměstnanost na přijatelné úrovni (viz výše). Přisoudili jsme to kvalitě institucí, postojům a hodnotám, vzdělání a iniciativě obyvatel a hospodářské politice. Jsou to všechno činitele a vlivy, které určují tzv. “rovnovážnou míru nezaměstnanosti”, při níž neroste míra inflace a umožňuje sociálně a politicky udržitelnou hospodářskou politiku. Kámen mudrců hospodářské a sociální politiky je umění snížit tuto rovnovážnou míru na co nejnižší úroveň, což se daří uvedeným státům s nejnižší nezaměstnaností v Evropě (Rakousko, Německo, Norsko, Švýcarsko). Ukazuje se, že rozhodujícím prvkem je společenský kompromis, důvěra mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, spolu s účinnou aktivní politikou zaměstnanosti. Společenský kompromis a důvěru nelze vytvořit během několika let, ale jsou dosažitelné a v tomto smyslu lze uvažovat a hovořit o zásluhách či vině společnosti, občanů, politické reprezentace a společenských elit v souvislosti s nezaměstnaností a chápat ji jako sociální nespravedlnost. Je v moci vlády a společnosti nezaměstnanost podstatně zmírňovat a snad i odstranit strukturální nezaměstnanost, pokud to pojme jako dlouhodobý společenský úkol a dokáže přesměrovat úsilí a finanční prostředky.

 

Odkazy a zdroje

ARNO ANZENBACHER. Co je sociální spravedlnost? Teologické Texty 2004/4

ARNO ANZENBACHER. Křesťanská sociální etika. CDK 2004

BOŽENA BUCHTOVÁ, JOSEF ŠMAJS, ZDENĚK BOLELOUCKÝ. Nezaměstnanost, 2. přepracované a aktualizované vydání. Praha Grada 2013

EU, Evropská sociální charta 1961 a Charta základních sociálních práv pracujících 1989

FRANCOIS FLAHAUT. Conceiving the social bond and the common good through a refinement of human rights in Trends in social cohesion, No. 22 Council of Europe Publishing 2011,  p.59-78

FRANCOIS FLAHAUT. Obhajoba koncepce společného dobra, Universum 3/2013 : 24-27

Friedrich August Hayek. Law, Legislation and Liberty, Volume 2, Chicago, 1982: p. 87.

ILO. Policies and Regulatons to Combat Precarious Employment, 2011

Andrew McAfee, Erik Brynjolfsson. The Second Machine Age. New York: WW Norton, 2014.

QA, Quadragesion anno 1931

JOHN RAWLS. A Theory of Justice. Harvard: Harvard University Press, 1971, 1999

Luděk Rychetník. Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout. Praha: Vyšehrad, 2012.

Sociální doktrína ČR 2001, Sociální politika, 1/2002.

Gui Standing The Precariat: The New Dangerous Class. London: Bloomsbury Academic, 2011.

Richard Waters. Technology: Rise of the replicants Financial Times March 3, 2014. 

Tisk   |   Poslat článek známému