Británie po brexitu: jak dál? (Luděk Rychetník)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2016 > Británie po brexitu: jak dál? (Luděk Rychetník)

14.11.2016

Británie po brexitu: jak dál? (Luděk Rychetník) Zamyšlení nad dalším vývojem Velké Británie v kontextu politického vývoje v Evropě a také v "trumpových" Spojených státech. Pokus o bilanci jednotlivých sil uvnitř britského politického spektra.

Když se reportér televizní stanice Sky News zeptal premiérky Terezy Mayové, zda je vítězný Donald Trump schopen zastávat prezidentský úřad, po jeho slovech o ženách a muslimech odpověděla, že se "těší na spolupráci s ním". ('V Anglii se nelže, ale pravdu se také nedozvíte', jak napsal Karel Čapek). A dále vyjádřila své přesvědčení, že obě země zůstávají pevnými a úzkými partnery v obchodě, v bezpečnosti a obraně. Obecně řečeno, Trumpovo vítězství může usnadnit vzájemná jednání, podle jeho slov z kampaně Británie rozhodně nebude až „poslední ve frontě“ (jak před britským referendem prohlásil prezident Obama).

Současná veřejná debata v Británii přechází od příčin brexitu k podrobnějším úvahám o cestě dál. Nejobsažnější jsou úvahy a studie přicházející z politické pravice. Vládní Konzervativní strana byla iniciátorem minulého dění a na ní leží odpovědnost za další osud země. Na závěr tohoto příspěvku se také krátce zmíním o úvahách na straně levice a případné podobnosti s námi.

Nová konzervativní premiérka Tereza Mayová již několikrát položila důraz na sociální problematiku, jak pro porozumění výsledkům referenda, tak i pro budoucnost. Také v obrysech formulovala cíl své vlády jako zásadní přeorientaci sociální a ekonomické politiky země. Na konferenci Konzervativní strany v říjnu 2016 zdůraznila meritokracii – na rozdíl od vlády privilegií – a odmítla egoismus jako hnací sílu společnosti. Doslova vyjádřila: „ … v životě jsou důležitější hodnoty než individualismus a osobní zájem. Tvoříme rodiny, obce a města, národy, a máme vzájemnou odpovědnost. Jsem přesvědčena, že i vláda má odpovědnost … .“ Druhá konzervativní premiérka tak po třiceti letech opravila tu první, Margaret Thatcherovou, která tehdy prohlásila, že "neexistuje taková věc jako společnost, existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny". Premiérka Mayová slíbila, že se její vláda „nebude řídit zájmy bohatých a mocných, ale zájmy obyčejných pracujících lidí, […] bude nejen chránit zájmy dělníků, ale posílí je.“ Hodlá totiž zavést zastoupení zaměstnanců ve správních radách firem, které v minulosti představitelé podnikatelů zásadně odmítali.

Tereza Mayová se několikrát odvolala na sociální spravedlnost. Je pro ni cestou, jak „zahojit rozpolcenou britskou společnost“. Myšlení o sociální spravedlnosti ale není v její straně nové, trvale se jí zabývá jedno z křídel strany. Iain Duncan Smith (IDS), předseda Konzervativní strany v letech 2001–2003, v roce 2004 založil a stále vede nezávislý nestranický thinktank Centre for Social Justice (Centrum pro sociální spravedlnost). Zaměření práce Centra je pro nás zajímavé: naznačuje inspiraci křesťanským sociálním učením. Píši o ‘křesťanském’ spíše než ‘katolickém’ učení, neboť, ačkoliv IDS je katolík (podle týdeníku The Tablet, 2010, dokonce 'nejvlivnější britský katolík'), jeho dlouhodobá spolupracovnice a současná výkonná ředitelka Centra, Philippa baronka Stroud, je evangeličkou. Centrum je beze sporu zakotveno – ač nikoliv výslovně – v bohaté britské filantropické tradici až z 19. století (např. John Ruskin, 1819–1900).

V roce 2007 David Cameron, ještě jako stínový ministerský předseda, pověřil Centrum, aby navrhlo konzervativní program boje proti chudobě. Centrum začalo tím, že vypracovalo monumentální diagnostickou studii Breakthrough Britain (2007, rozšířena 2015), ve které identifikovalo pět hlavních zdrojů chudoby: rozpad rodiny, nezaměstnanost, vysoké osobní zadlužení, drogová závislost a nedostatečné vzdělání. Představilo rodinu jako klíčovou instituci v boji proti chudobě, navrhlo zaměřit se na „kořeny chudoby“ a sociální politikou státu podpořit „řešení, která mění život“ rodin. Centrum využívá svou dlouhodobou spolupráci se sítí „malých a efektivních charitativních organizací“, které s rodinami pracují v místních komunitách. V roce 2010 po vítězných volbách koaliční vláda Konzervativců a Liberálů zřídila Výbor pro sociální spravedlnost (Social Justice Cabinet Committee) a přidruženou pracovní skupinu a premier Cameron ustavil Iain Duncana Smithe ministrem práce a penzí s úkolem program prosazovat. Vláda zvýšila minimální mzdu nad míru inflace a nejvíce od roku 2007. Meze, v jakých IDS mohl pracovat, se však veřejně projevily v březnu 2016, kdy IDS rezignoval na protest proti „neobhajitelným škrtům“ sociálních dávek pro lidi se zdravotním postižením.

Ve vládě Theresy Mayové za nejvlivnější osobu je považován její šestatřicetiletý poradce a vedoucí štábu Nick Timothy. Pochází z birminghamské dělnické rodiny, vystudoval státní gymnázium a politologii na univerzitě v Sheffieldu. Je zastáncem církevních škol, které se v posledních letech nacházely pod vládním tlakem. Jeho politickým vzorem je liberální starosta Birminghamu kolem roku 1870, Joseph Chamberlain, který zaměřil pozornost strany na dělnictvo. Nick Timothy je zastáncem „torryismu modrých límečků“ – dělnického konzervatismu a přívržencem státní průmyslové politiky – na rozdíl od neoliberálního laissez-faire.

Právě na tento poslední bod – průmyslovou politiku – se zaměřil skeptický komentář Financial Times. Janan Ganesh se domnívá, že (neo)liberální hospodářská politika posledních pětadvaceti let je pevně usazena v britském politickém uvažování a institucích. Britská státní správa „nemá chuť ani schopnost“ uskutečňovat složitou a náročnou změnu státního průmyslového programu. Státní rozpočet si může dovolit nejvýše menší přírůstek výdajů na infrastrukturu. Ganesh dodává, že britský tisk pečlivě hlídá plnění vládních slibů – až na jednu výjimku: je ochoten laskavě přijmout velké vládní vize a politické plány na reformu kapitalismu. „Nakonec se však reálný život nepodřizuje vyhlášeným záměrům .. (liberální) korporatismus se nevrátí". Uzavírá slovy: „ač paní Mayové je blízké křesťansko demokratické vidění světa a její poradce napsal odbornou knihu o Josephu Chamberlainovi, velkém příznivci průmyslových intervencí, neznamená to, že se zítra probudíme na Rýně.” (Termín ‘rýnský kapitalismus’ se užívá pro německou křesťansko-demokratickou sociální hospodářskou politiku.) Navíc můžeme dodat, že uspokojivě vyjednat brexit a pak jej provést bude politicky a administrativně nesmírně náročné; souběžně přeorientovat hospodářskou politiku státu by patrně již bylo nad lidské síly.

Pohled na druhou stranu politického spektra ukazuje, že britská levice je zaměstnaná krizí ve vlastních řadách a nemá v současnosti síly na státnické úvahy. Labouristická strana je rozpolcena na příznivce Jeremy Corbyna, předsedu zvoleného členy strany, z nichž některé do strany přilákala právě jeho osobnost, a poslanecký klub, který jej většinově odmítá. Rozkol je tak hluboký, že nelze vyloučit ani rozpad strany. Ten však odmítají obě svářící se křídla; vzhledem k většinovému volebnímu systému by nejspíše skončil zánikem strany, přinejmenším odtrhávajícího se křídla.

Zajímavé úvahy publikoval nezávislý socialistický thinktank Fabian Society. Jsou zaměřeny na to, jak překonat krizi v socialistickém myšlení, zabývají se patriotismem, pokrokovou odpovědí na brexit a úvahami o měnícím se charakteru práce (Fabian Review, Fabian Policy Report). Charakteristicky vyděšená byla rychlá reakce generálního tajemníka Fabiánců, Andrew Harropa, na vítězství Donalda Trumpa: „Tak teď víme: racionální levicově liberální feministka, která vyznává aktivní a o fakta se opírající vládnutí, nedokázala porazit emocionálního, fakty pohrdajícího, autoritářského mysogyna, odpůrce establishmentu.“ Harrop si neuvědomuje, že levicový liberalismus jako ideologie a přístup ke společnosti dospěl ke krizi. Hospodářsko-politické záměry premierky Mayové charakterizuje jako středové a populistické, ale její sociální linii za tvrdě konzervativní. Doporučuje však Labouristům celkem pragmatickou strategii: daleko více působit jako „vzpoura, která přináší program základní změny“, ale na rozdíl od Nigela Farage (bývalý vůdce Britské strany nezávislosti, který dotlačil Camerona, aby vyhlásil referendum) a Trumpa doporučuje zdůrazňovat většinové britské hodnoty a spojit protest proti stávajícímu systému se sociálně a kulturně umírňující politikou ("combine a big challenge to the economic status quo with a more socially and culturally reassuring politics"). Podle rytmu politického života v Británii v minulosti bych odhadoval, že konsolidace levice může trvat až desetiletí.

Můžeme nalézt nějaké podobnosti s českou situací?

Tak jako brexit 2016 odhalil rozdělenou společnost, a totéž ukázalo vítězství Donalda Trumpa, podobně volba prezidenta v ČR 2013 odhalila rozdělenou českou společnost. V povolební televizní debatě to zaznamenal Václav Bělohradský, ve svém blogu o tom psal Jan Štern a v Hospodářských novinách Jacques Rupnik. Rozdělení využívá prezident, nevytvořil je však, jak se někdy tvrdí v komentářích. Na rozdíl od Británie se nestalo přemětem úvah politiků. Můžeme se však domýšlet, že mohlo přispět k popularitě hnutí ANO a tím k vítězství stran současné koalice. Ta svou politikou, spolu s příznivým hospodářským vývojem, rozdělení hojí po materiální stráce. Myšlenkové, kulturní rozdělení je těžší otázka. Mohla by se nad ním zamyslet Pracovní skupina pro sociální otázky?

Luděk Rychetník, 13.11.2016

---

Odkazy:

Citované a další studie Centra pro sociální spravedlnost jsou k dispozici na <www.centreforsocialjustice.org.uk/library>

Publikace Fabiánců jsou na <www.fabians.org.uk/publications/>

---

CSJ a Legatum Institute 2016 "48:52 Healing a Divided Britain", The Centre for Social Justice

Janan Ganesh "Even a homeless liberalism remains the best bet”, Financial Times 24.10.2016

Rt Hon Iain Duncan Smith MP 2016 “The CSJ Story”, The Centre for Social Justice

Theresa May’s conference speech, The Spectator 5 October 2016

---

Facing the Unknown. Building a progressive response to Brexit, Fabian Policy Report 2016

The Patriotic Left, Fabian Review Autumn 2016

Andrew Harrop ”Trump’s Triumph - a warning for Labour”, Fabian Essays 9. 11. 2016

---

Jan Štern “Prezident tekutého hněvu”, <blog.aktualne.centrum.cz> 27. 01. 2013

Jacques Rupnik „Střední Evropa rozdělená ve dví“, Hospodářské noviny, 6. 2. 2013

---

Roman Míčka "Donald Trump – Yes, We Can!", 11.11.2016 <http://www.socialninauka.cz/files/files/trump_rm.pdf>

 

Tisk   |   Poslat článek známému