Sedmá kapitola

 

259. Rodiče mají vždycky vliv na mravní rozvoj svých dětí, v dobrém i ve zlém. Proto je nejlepší, když přijmou tuto nevyhnutelnou odpovědnost a naplňují ji vědomě, s nadšením, rozumně a přiměřeně. Poněvadž je tato výchovná role rodiny tak důležitá a stává se velmi složitou, chci se u tohoto bodu zvlášť zdržet.

Kde jsou děti?

260. Rodina nemůže přestat být místem ochrany, doprovázení a vedení, i když je třeba nově vynalézt její metody a objevit nové prostředky. Je třeba uvažovat o tom, které věci chce člověk svým dětem předkládat. Za tím účelem se nemůže vyhnout tázání se, kdo se dětem stará o rozptýlení a zábavu, kdo proniká do jejich domovů prostřednictvím televizních obrazovek a komu rodiče přenechávají své děti v jejich volném čase. Jedině chvíle, které s nimi trávíme a kdy s nimi jednoduše a s láskou mluvíme o důležitých věcech, a zdravé možnosti, které jim vytvoříme k trávení jejich času, umožní zamezit škodlivé invazi. Stále je zapotřebí bdělosti. Nikdy není zdravé nechávat děti sobě samotným. Rodiče musejí děti a dospívající řídit a připravovat, aby si uměli poradit se situacemi, v nichž se mohou setkat například s nebezpečím agrese, zneužití nebo drogové závislosti.

261. Ale přehnaná péče není výchova a člověk nemůže mít pod kontrolou všechny situace, v nichž by se dítě mohlo ocitnout. Zde platí princip, že „čas je nadřazený prostoru“.[1] Dá se říct, že je třeba víc podněcovat procesy než ovládat prostor. Jestliže je rodič posedlý tím, že musí vědět, kde se nachází jeho dítě, a kontrolovat každý jeho pohyb, bude se snažit jen ovládat jeho prostor. Tak ho ale nevychová, nezpevní a nepřipraví ho na to, aby si uměl poradit s výzvami. Záleží především na tom, aby se v dítěti s velkou láskou navozovaly procesy zrání jeho svobody, schopností, celistvého růstu a péče o pravou samostatnost. Jen tak bude mít v sobě dítě prvky, které potřebuje k tomu, aby se dokázalo bránit a jednat v nesnadných okolnostech inteligentně a prozíravě. Hlavní otázkou tedy není, kde se nachází fyzicky a s kým je právě v této chvíli, nýbrž kde se nachází v existenciálním smyslu, kde stojí z hlediska svého přesvědčení, svých cílů, svých přání, plánu svého života. Proto kladu rodičům otázky: „Snažíme se zjišťovat, »kde« jsou děti skutečně na své cestě? Kde je skutečně jejich duše? Víme to? A především: chceme to vědět?“[2]

262. Kdyby zralost byla jen rozvinutím něčeho, co už je obsaženo v genetickém kódu, nebylo by mnoho co dělat. Prozíravost, zdravý úsudek a rozumnost nezávisejí na čistě kvantitativních faktorech růstu, ale na celém řetězci prvků, které se spojují v nitru osoby; abychom byli přesnější, ve středu její svobody. Je nezbytné, aby nás každé dítě překvapovalo svými plány, které pramení z takové svobody, která boří naše schémata, a je dobře, že se to děje. Výchova s sebou nese úkol podporovat odpovědné svobody, které v rozhodujících okamžicích dokážou rozumně a s inteligencí učinit rozhodnutí. Je to formace lidí, kteří bez výhrad chápou, že jejich život a život jejich společenství je v jejich rukou a že tato svoboda je nesmírný dar.

Etická výchova dětí

263. Třebaže rodiče potřebují školu, aby svým dětem zajistili základní vzdělání, nemohou nikdy úplně delegovat jejich mravní výchovu. Afektivní a etický rozvoj osoby vyžaduje základní zkušenost: věřit, že vlastní rodiče jsou hodni důvěry. Mít výchovnou odpovědnost znamená náklonností a vlastním příkladem probouzet v dětech důvěru a vdechovat jim láskyplnou úctu. Když už dítě necítí, že je pro své rodiče vzácné, přestože je nedokonalé, nebo nevnímá, že o něj mají upřímnou starost, působí mu to hluboké rány, které jsou příčinou mnohých těžkostí při jeho zrání. Tento nedostatek, tato afektivní opuštěnost působí bolest, která je hlubší než případné pokárání, kterého se dítěti může dostat, když provede něco špatného.

264. Rodičovské poslání zahrnuje výchovu vůle a rozvíjení dobrých návyků a afektivních sklonů k dobru. To znamená, že způsoby chování, kterým je třeba se naučit, a sklony, v nichž je třeba zrát, jsou prezentovány jako žádoucí. Ale to je vždycky proces, který postupuje od nedokonalého k dokonalému. Touha přizpůsobit se společnosti nebo návyk zříci se bezprostředního uspokojení kvůli přijímání normy a dosažení dobrého soužití jsou už samy o sobě počáteční hodnotou, která vytváří podmínky pro následný růst k vyšším hodnotám. Mravní výchova by se měla vždycky provádět aktivními metodami a výchovným rozhovorem, ve kterém se uplatní vnímavost dětí a jejich vlastní způsob řeči. Kromě toho se má tato výchova provádět induktivním způsobem, aby dítě mohlo samo objevit důležitost určitých hodnot, principů a norem, a ne aby se mu vnucovaly jako nesporné pravdy.

265. K dobrému jednání nestačí „usuzovat patřičným způsobem“ nebo jasně vědět, co je třeba dělat, třebaže i to je důležité. Častokrát jsme nedůslední ve svých osobních přesvědčeních, dokonce i když jsou pevná. Jakkoli nám svědomí podává určitý morální soud, mají tu a tam větší moc jiné pro nás přitažlivé věci, pokud se v nás ovšem rozumem přijaté dobro už nezakořenilo jako hluboký afektivní sklon. Ten pak coby zalíbení v dobru má větší váhu než jiné přitažlivé věci a vede nás k úsudku, že to, co jsme pochopili jako dobré, je dobré také „pro nás“ zde a nyní. Účinná etická výchova znamená ukazovat člověku, jak je pro něj samého prospěšné jednat dobře. Dnes je často neúčinné vyžadovat něco, co stojí úsilí a odříkání, aniž se jasně ukáže dobro, které to může přinést.

266. Je třeba rozvíjet dobré návyky. Také návyky získané v dětství mají pozitivní funkci, protože umožňují, aby se důležité vnitřně osvojené hodnoty projevovaly navenek zdravým a pevným chováním. Někdo může mít společenské smýšlení a dobrý přístup k druhým, ale jestliže si dlouhou dobu s pomocí naléhání dospělých nenavykal říkat „prosím“, „dovolte“, „děkuji“, jeho správná vnitřní dispozice těžko hledá vyjádření slovy. Posilování vůle a opakování určitých činností vytváří mravní jednání a bez vědomého, svobodného a oceňovaného opakování určitých vzorců dobrého chování nesplní mravní výchova svůj cíl. Motivace nebo přitažlivost, kterou vzhledem k určité hodnotě pociťujeme, se bez těchto vhodně motivovaných skutků nestane ctností.

267. Svoboda je něco velkolepého, ale můžeme ji ztratit. Mravní výchova je zušlechťování svobody prostřednictvím návrhů, motivací, praktických aplikací, podnětů, odměňování, příkladů, vzorů, symbolů, úvah, napomínání, přezkoumávání způsobů jednání a rozhovorů, které člověku pomáhají rozvíjet pevné vnitřní principy, které ho mohou pohnout k spontánnímu konání dobra. Ctnost je přesvědčení, které bylo proměněno ve vnitřní a pevný princip jednání. Ctnostný život proto buduje svobodu, posiluje ji a vychovává, a tak zamezuje tomu, že se z člověka stane otrok nutkavých odlidšťujících a nespolečenských sklonů. Neboť sama lidská důstojnost si žádá, aby každý „jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená [aby byl] hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením“.[3]

Hodnota trestu jako pobídky

268. Rovněž je nezbytné pomáhat dětem a dospívajícím uvědomovat si, že zlé jednání má své důsledky. Je potřeba probouzet schopnost vcítit se do druhého a pociťovat bolestně jeho utrpení, když mu člověk ublížil. Některé tresty – za asociální, agresivní chování – mohou tento účel částečně splnit. Je důležité vést dítě pevně k tomu, aby poprosilo za odpuštění a napravilo škodu způsobenou druhým. Když výchova přináší ovoce ve zrání osobní svobody, dítě samo začne v určité chvíli vděčně uznávat, že pro něj bylo dobré vyrůstat v rodině a snášet nároky, které na něj byly během celého výchovného procesu kladeny.

269. Pokárání působí jako pobídka, když se současně ocení a uzná snaha a když dítě zjistí, že jeho rodiče k němu stále chovají živou a trpělivou důvěru. Dítě pokárané s láskou cítí, že si ho všímají, vnímá, že je někdo, uvědomuje si, že jeho rodiče uznávají jeho možnosti. K tomu není zapotřebí, aby rodiče byli nevinní, ale musejí umět s pokorou uznat své meze a projevovat svou vlastní snahu být lepší. Jedno svědectví ale děti u svých rodičů potřebují vidět, a to, že se nenechají unést hněvem. Dítě, které se dopustí něčeho zlého, musí být pokáráno, ale nikdy ne jako nepřítel nebo někdo, na němž je možné si vybít svou agresivitu. Dospělý navíc musí rozpoznat, že některé špatné chování je spojeno se slabostí a omezeními, která odpovídají danému věku. Proto trvale trestající postoj, který by nepomohl vnímat odlišnou závažnost skutků, by byl škodlivý a vyvolával by skleslost a popudlivost: „A vy, otcové, nedrážděte svoje děti k hněvu“ (Ef 6,4; srov. Kol 3,21).

270. Základní věcí je, aby kázeň nemrzačila touhu, ale aby povzbuzovala k cestě stále dál. Jak lze spojit kázeň s vnitřním dynamismem? Jak dosáhnout toho, aby kázeň byla konstruktivní mezí na cestě, kterou má dítě kráčet, a nikoli zdí, která znamená něco záporného, nebo hlediskem výchovy, které dítě potlačuje? Je třeba najít rovnováhu mezi dvěma stejně škodlivými krajnostmi: jednou je chtít vytvářet svět na míru tužbám dítěte, které vyrůstá s pocitem, že má na všechno právo, ale žádnou odpovědnost. Druhou krajností je vést ho k životu bez vědomí vlastní důstojnosti, jeho nezastupitelné identity a jeho práv, týraného povinnostmi a nuceného plnit jen přání druhých.

Trpělivý realismus

271. K mravní výchově patří, že se od dítěte nebo mladého člověka vyžadují jen ty věci, které pro něj nejsou neúměrně velkou obětí, ale žádá se od něj jen taková dávka úsilí, kterou nebude konat s nevolí nebo jen z donucení. Běžný postup je ten, že se ukládají malé kroky, které mohou být pochopeny, přijaty a oceněny, a které vyžadují úměrné odříkání si. Když se totiž vyžaduje příliš mnoho, nedosáhne se ničeho: jakmile se člověk bude moci vymanit z vlivu autority, pravděpodobně s dobrým jednáním přestane.

272. Etická výchova někdy vyvolává opovržení kvůli zkušenostem opuštěnosti, zklamání, chybějící náklonnosti nebo kvůli špatnému obrazu rodičů. Do etických hodnot se promítají pokřivené obrazy otce nebo matky nebo slabosti dospělých. Proto je třeba dospívajícím pomoci vytvořit si analogii: hodnoty sice nejlépe zobrazují někteří velmi příkladní lidé, ale kromě toho jsou uskutečňovány také nedokonalým způsobem, a to v různých stupních. Protože odpor mladých bývá spojován se špatnými zkušenostmi, je třeba jim současně pomoci vydat se na cestu uzdravování tohoto vnitřního zraněného světa, aby tak mohli udělat krok k porozumění lidem a společnosti a ke smíření se s nimi.

273. Při nabízení hodnot je třeba dělat malé kroky, postupovat různými způsoby s ohledem na věk a konkrétní možnosti osoby a nechtít používat strnulé a nepružné metody. Cenný přínos psychologie a pedagogických věd poukazuje na nutnost stupňovitého procesu, jímž se dosahuje změn v chování, ale že také svoboda potřebuje být vedena a stimulována, protože když je ponechána sama sobě, nemůže být zaručeno její zrání. Konkrétní, reálná svoboda má své meze a je podmíněná. Není to pouhá schopnost vybírat si dobro zcela spontánně. Ne vždy se rozlišuje správně mezi úkonem „dobrovolným“ a „svobodným“. Někdo může chtít něco zlého velkou silou vůle, která má ale původ v neodolatelné vášni nebo špatné výchově. V takovém případě je jeho rozhodnutí zcela dobrovolné, neodporuje sklonu jeho vůle, ale není svobodné, protože mu připadá téměř nemožné nezvolit si ono zlo. To je to, co se děje u nutkavých případů drogové závislosti. Když baží po droze, dělá to se vší svou žádostivostí, ale je tak závislý, že není v té chvíli schopen rozhodnout se jinak. Proto je jeho rozhodnutí dobrovolné, ale ne svobodné. Nemá smysl nechávat ho „svobodně si zvolit“, protože ve skutečnosti si volit nemůže a postavit ho před drogu nevede k ničemu jinému než ke zvětšení závislosti. Potřebuje pomoc druhých a výchovný proces.

Rodinný život jako prostředí výchovy

274. Rodina je první škola lidských hodnot, kde se člověk učí správně užívat svobodu. Některé sklony se rozvíjejí v dětství a zakoření se tak hluboko, že přetrvávají celý život jako vnitřní náklonnost k některým hodnotám nebo jako přirozený odpor k určitým způsobům jednání. Mnozí lidé jednají celý život určitým způsobem, protože považují za správný způsob jednání to, co si osvojili jakousi osmózou v dětství: „Tak mě to naučili“; „tohle mi vštěpovali“. V rodinném prostředí se lze také naučit kriticky rozlišovat sdělení z různých komunikačních prostředků. Mnohé televizní programy nebo některé formy reklamy ale naneštěstí ovlivňují záporně a oslabují hodnoty získané v rodinném životě.

275. V této době ovládané stresem a horečným technologickým rozvojem je navýsost důležitým úkolem rodin vychovávat ke schopnosti čekat. To neznamená zakazovat dětem hrát si s elektronickými zařízeními, ale nacházet cesty, jak v nich rozvíjet schopnost rozlišovat různé způsoby myšlení a jak nepřenášet digitální rychlé tempo do všech oblastí života. Odložit touhu neznamená ji odmítnout, ale prostě pozdržet její uspokojení. Když děti nebo dospívající nejsou vychováváni k tomu, že na některé věci je třeba čekat, stávají se bezohlednými lidmi, kteří podřizují všechno uspokojování svých bezprostředních potřeb a vyrůstají s neřestí „všechno hned“. To je velký klam, který svobodu nepodporuje, nýbrž ji oslabuje. Když je ale člověk vychováván některé věci odložit na později a čekat na vhodnou chvíli, učí se tím, co to znamená být pánem sebe sama, nezávislým na svých instinktech. Když dítě zakusí, že musí nést samo za sebe odpovědnost, jeho sebevědomí vzroste. Současně ho to učí respektovat svobodu druhých. To přirozeně neznamená vyžadovat od dětí, aby jednaly jako dospělí, nesmí se ale také podceňovat jejich schopnost růst v odpovědné svobodě. Ve zdravé rodině se tomu děti učí v požadavcích běžného soužití.

276. Rodina je prostředí primární socializace, protože je prvním místem, kde se člověk učí být s druhým, naslouchat, sdílet, podporovat druhého a vážit si ho, pomáhat a žít s ostatními. Úkolem výchovy je probouzet vnímání světa a společnosti jako „rodinného prostředí“; je to výchova k tomu, aby člověk uměl „bydlet“ také mimo zdi vlastního domu. V prostředí rodiny se učí osvojovat si smysl pro blízkost druhým, péči o ně a umění je pozdravit. Tam se prolamuje první kruh smrtelného sobectví a my se dovídáme, že žijeme vedle druhých a s druhými, kteří si zaslouží naši pozornost, vlídnost a laskavost. Neexistuje žádná sociální vazba bez tohoto prvního každodenního, téměř mikroskopického rozměru života: být spolu s těmi nejbližšími, kdy si během dne v určitých okamžicích křížíme cestu, staráme se o to, co se týká všech, vzájemně si pomáháme v drobných každodenních záležitostech. Rodina musí každý den vynalézat nové způsoby, jak podporovat vzájemné uznání.

277. V rodinném prostředí se mohou také přehodnocovat konzumní návyky a je možno se spojit v péči o „společný dům“: „Rodina je hlavním subjektem integrální ekologie, protože je prvotním sociálním subjektem, který v sobě obsahuje dva základní principy lidské civilizace na této zemi: princip společenství a princip plodnosti.“[4] Nesnadné a tvrdé okamžiky rodinného života mohou být rovněž velmi výchovné. K tomu například dochází, když přijde nemoc, protože „při nemoci nastávají z důvodu lidské slabosti těžkosti také pro rodinu. Ale doba nemoci obecně posiluje rodinná pouta. […] Výchova, která člověka chrání před vnímavostí pro lidskou nemoc, vysouší srdce. Jejím následkem jsou děti »znecitlivěny« vůči utrpení druhých, neschopné setkávat se s utrpením a zakoušet lidské meze.“[5]

278. Výchovný proces, ke kterému dochází mezi rodiči a dětmi, může být usnadněn nebo zase ztížen stále promyšlenějšími technickými prostředky komunikace a zábavy. Když se užívají dobře, mohou být užitečné k propojení členů rodiny na dálku. Umožňují časté kontakty a pomáhají řešit problémy.[6] Mělo by být ale jasné, že nenahradí ani nezruší potřebu osobnějšího a hlubšího rozhovoru, který vyžaduje fyzickou přítomnost nebo aspoň živý hlas druhého. Víme, že někdy tyto prostředky lidi nesbližují, ale vzdalují od sebe, jako když se v době jídla každý soustředí na svůj mobilní telefon nebo když se jeden z manželů ukládá k spánku a čeká na druhého, který tráví hodiny hraním si s elektronickým zařízením. Také o tom se musí v rodině hovořit a nacházet řešení, která podpoří osobní setkávání bez ukládání nerealistických zákazů. V každém případě nelze ignorovat nebezpečí nových forem komunikace pro děti a dospívající; někdy v nich mohou vyvolávat apatii a odtržení od reálného světa. Tento „technologický autismus“ je snadněji vystavuje manipulaci ze strany těch, kteří ze sobeckých zájmů usilují proniknout do jejich soukromé oblasti.

279. Také není dobré, když se rodiče stanou všemocnými bytostmi pro své děti, které mají důvěru jen v ně, protože tak jim zamezují procházet náležitým procesem socializace a růstu k afektivní zralosti. K účinnému prodloužení otcovského a mateřského vlivu na širší skutečnosti „jsou křesťanská společenství povolána k tomu, aby podporovala výchovné poslání rodin“,[7] zejména prostřednictvím katechezí zaměřených na křesťanskou iniciaci. Na podporu integrální výchovy potřebujeme „oživit spojení mezi rodinami a křesťanským společenstvím“.[8] Synod chtěl zdůraznit důležitost katolických škol, které „plní životně důležitou funkci při pomoci rodičům v jejich povinnosti vychovávat děti. […] Katolické školy je třeba povzbuzovat v jejich poslání pomáhat žákům v růstu ve zralé dospělé lidi, kteří se budou umět dívat na svět pohledem Ježíšovy lásky a kteří budou chápat život jako povolání ke službě Bohu.“[9] Za tím účelem „je třeba důrazně prosazovat svobodu církve na vyučování její nauky a právo vychovatelů na výhradu svědomí“.[10]

„Ano“ sexuální výchově

280. Druhý vatikánský koncil mluvil o potřebě „pozitivní a rozumné sexuální výchovy“, která se má poskytovat dětem a dospívajícím „s postupujícím věkem“, „s využitím pokroku v psychologii, pedagogice a didaktice“.[11] Měli bychom si položit otázku, zda naše výchovné instituce tuto výzvu přijaly. Není snadné zabývat se sexuální výchovou v době, kdy je sexualita banalizována a zlehčována. Správně může být chápána jen v širším rámci výchovy k lásce, k vzájemnému darování se. Tím nebude jazyk sexuality vystaven smutnému ochuzení, ale bude osvětlen a obohacen. Sexuální pud může být zušlechťován na cestě sebepoznávání a rozvíjení schopnosti sebevlády, která může pomoci rozvíjet vzácnou schopnost radovat se a setkávat se v lásce.

281. Sexuální výchova poskytuje informace, ale nezapomíná při tom na to, že děti a mládež ještě nedosáhly plné zralosti. Informace musejí dostat v pravý čas a způsobem, který je přiměřený jejich životní fázi. Je k ničemu zahltit je údaji bez rozvíjení kritického smyslu tváří v tvář návalu nabídek, nekontrolované pornografii a přemíře podnětů, které mohou sexualitu zmrzačit. Mladí lidé musejí mít možnost si uvědomit, že jsou bombardováni sděleními, která nesměřují k jejich dobru a zralosti. Při vyhýbání se všemu, co křiví jejich schopnost milovat, je třeba jim pomoci poznávat a hledat pozitivní vlivy. Také musíme přijmout, že „potřeba nového a vhodnějšího jazyka vyvstává především tam, kde je třeba uvádět do sexuálních témat děti a dospívající“.[12]

282. Sexuální výchova, která chrání zdravý stud, má nesmírnou cenu, i když si dnes někteří myslí, že je to pozůstatek starých časů. Je to přirozená obrana osoby, která si chrání svůj vnitřní život a brání se být považována za pouhý předmět. Bez studu může být afektivita a sexualita redukována na obsesi genitální sférou a nezdravé chování, které ničí naši schopnost milovat, a na různé formy sexuálního násilí, které vedou k tomu, že jsme vystavováni nelidskému zacházení nebo sami poškozujeme druhé.

283. Sexuální výchova často pojednává prvořadě o „ochraně“ skrze „bezpečný sex“. Tyto výrazy učí zápornému postoji k přirozenému plodivému cíli sexuality, jako by případné dítě bylo nepřítel, před kterým je třeba se chránit. Tím se místo postoje přijetí podporuje narcistická agresivita. Je neodpovědné zvát dospívající ke hře s jejich tělem a touhami, jako by už měli zralost, hodnoty, vzájemný závazek a cíle, které jsou vlastní manželství. Tak se lehkovážně povzbuzují k tomu, aby používali druhou osobu jako předmět, na němž si kompenzují své nedostatky nebo závažnější limity. Naproti tomu je důležité učit je cestě k různým projevům lásky, vzájemné péče, uctivé něžnosti, komunikace s bohatým obsahem. Tím vším se totiž připravují na celistvé a velkorysé darování se, které bude po veřejném přijetí závazku vyjádřeno tělesným oddáním se jednoho druhému. Sexuální spojení v manželství se tak stane znamením úplného zavázání se, které je obohaceno celou předcházející cestou.

284. Mladí lidé nesmějí být klamáni tím, že jim jsou zaměňovány různé roviny: „pohlavní přitažlivost vyvolává na okamžik iluzi spojení, ale bez lásky vede takové »spojení« k tomu, že dva cizí lidé si zůstanou stejně vzdáleni, jako byli předtím.“[13] Řeč těla vyžaduje trpělivé učení, které umožní interpretovat a vychovávat vlastní touhy k opravdovému darování sebe. Když někdo chce darovat všechno naráz, pak se může stát, že nedaruje vůbec nic. Jedna věc je chápat křehkost věku a jeho zmatení, jiná věc je vybízet dospívající, aby setrvávali v nezralém způsobu svého milování. Kdo ale dnes o těchto věcech mluví? Kdo je schopen brát mladé lidi vážně? Kdo jim pomůže vážně se připravit na velikou a velkorysou lásku? Sexuální výchova se bere příliš na lehkou váhu.

285. Sexuální výchova by měla také zahrnovat úctu a ohled na rozdílnost, která každému ukazuje možnost překonávat uzavřenost vlastních omezení a otevírat se přijetí druhého. Kromě pochopitelných potíží, s nimiž se v životě setkává každý, je třeba pomoci přijmout vlastní tělo tak, jak bylo stvořeno, protože „logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením. […] Také úcta k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytná k tomu, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým, který je jiný než já. Tak je možné s radostí přijímat specifický dar druhého či druhé, kteří jsou dílem Boha Stvořitele, a vzájemně se obohacovat.“[14] Jenom když se člověk zbaví strachu z rozdílnosti, může dosáhnout osvobození od imanence svého bytí a od okouzlení sebou samým. Sexuální výchova musí pomáhat přijmout vlastní tělo, aby člověk nechtěl „zrušit sexuální rozdílnost, protože už si s ní neumí poradit“.[15]

286. Nelze také přehlížet skutečnost, že v uspořádání vlastního způsobu bytí, ženského nebo mužského, se neuplatňují jen faktory biologické nebo genetické, ale také četné prvky týkající se temperamentu, rodinné minulosti, kultury, prožitých zkušeností, výchovy, vlivu přátel, členů rodiny a obdivovaných osob a dalších konkrétních okolností, které vyžadují snahu přizpůsobit se. Je pravda, že to, co je mužské a ženské, nemůžeme oddělit od Božího stvořitelského díla, které předchází všechna naše rozhodnutí a zkušenosti a jehož součástí jsou biologické prvky, jež nelze přehlížet. Je ale také pravda, že mužství a ženství není něco strnulého. Proto je například možné, že mužský způsob bytí manžela se může pružně přizpůsobit manželčiným pracovním podmínkám. Starost o domácí práce nebo některé stránky výchovy dětí neumenší jeho mužství, ani nejsou selháním, ústupkem nebo hanbou. Je třeba dětem pomáhat, aby považovaly za normální tyto zdravé „záměny“, které obrazu otce neubírají nic z jeho důstojnosti. Strnulost vede k přehnanému zdůrazňování mužskosti nebo ženskosti, což děti a mladé lidi nevychovává ke vzájemnosti „vtělené“ do reálných podmínek manželství. Tato strnulost může bránit rozvoji schopností každého jednotlivce až do té míry, že je považováno za málo mužské věnovat se umění nebo tanci a za málo ženské mít v zaměstnání vedoucí postavení. To se díky Bohu změnilo, ale na některých místech určité nepřiměřené představy nadále svazují oprávněnou svobodu a deformují autentický rozvoj konkrétní identity dětí a jejich možností.

Předávat víru

287. Ve výchově dětí musí mít své místo předávání víry. To je ztíženo současným životním stylem, pracovní dobou, složitostí dnešního světa, v němž se mnozí podřizují hektickému životnímu tempu, jen aby přežili.[16] Přesto musí být rodina nadále místem, kde se děti učí osvojovat si důvody a krásu víry, modlit se a sloužit bližnímu. Začíná to křtem, při kterém, jak říkal svatý Augustin, matky přinášející své děti „spolupracují při posvátném porodu“.[17] Potom začíná tento nový život růst. Víra je Boží dar, přijatý ve křtu, a není výsledkem lidské činnosti; rodiče jsou ale Božími nástroji pro jeho zrání a rozvoj. Proto „je krásné, když maminky učí malé děti posílat Ježíši nebo Panně Marii pusinku. Kolik je v tom gestu něhy! V té chvíli se srdce dětí mění v prostor modlitby.“[18] Předávání víry předpokládá, že rodiče v životě skutečně zakoušejí důvěru v Boha, že ho hledají, potřebují ho, protože jenom tímto způsobem „jedno pokolení zvěstuje druhému tvé činy a oznamuje tvoji moc“ (Žl 145,4) a „otec seznámí syny s tvou věrností“ (Iz 38,19). K tomu je třeba prosit Boha, aby působil v našich srdcích, tam, kam my nepronikneme. Hořčičné zrnko, velice malé semínko, se stává velikým keřem (srov. Mt 13,31-32), a tak poznáváme nepoměr mezi činností samou a jejím účinkem. Potom pochopíme, že nejsme majitelé daru, ale jeho pečliví správci. Všechno naše tvůrčí úsilí je příspěvek, kterým spolupracujeme s Boží iniciativou. Proto „manželů, matek a otců, je třeba si velmi vážit jako aktivních subjektů katecheze […]. Katecheze v rodinách je velkou pomocí, protože je účinnou metodou formování mladých rodičů a vštěpování jim, že jejich posláním je hlásat evangelium ve vlastní rodině.“[19]

288. Výchova ve víře se musí přizpůsobit každému jednotlivému dítěti, protože dříve naučené postupy nebo návody mnohdy nelze uplatnit. Děti potřebují symboly, gesta, vyprávění. Dospívající se obvykle dostávají do krize vůči autoritě a normám, a proto je vhodné povzbuzovat je k jejich vlastním zkušenostem víry a předkládat jim zářivá svědectví, která působí sama svou krásou. Rodiče, kteří chtějí své děti doprovázet ve víře, jsou pozorní na jejich změny, protože vědí, že duchovní zkušenost se nevnucuje, nýbrž se jim svobodně nabízí. Podstatné je, aby děti konkrétně viděly, že pro jejich rodiče je skutečně důležitá modlitba. Proto chvíle modlitby v rodině a úkony lidové zbožnosti mohou mít větší evangelizační sílu než všechny katecheze a proslovy. Chci vyjádřit svou zvláštní vděčnost všem matkám, které se jako svatá Monika ustavičně modlí za své děti, jež se od Krista vzdálily.

289. Když je dětem víra předávána takovým způsobem, že ji snadněji projevují a že v ní mohou růst, umožňuje to rodině, aby se stala hlasatelkou evangelia a aby sama začala předávat víru všem, kdo s ní přicházejí do styku, a to i mimo okruh rodiny. Děti, které vyrůstají v misionářských rodinách, se často stávají misionáři, pokud rodiče umějí naplňovat tento úkol tak, že ostatní lidé u nich cítí blízkost a přátelství. Potom i děti vyrůstají tak, že utvářejí vztahy se světem, aniž se zříkají vlastní víry a svého přesvědčení. Připomeňme si, že Ježíš sám jedl a pil s hříšníky (srov. Mk 2,16; Mt 11,19), zastavil se k řeči se samařskou ženou (srov. Jan 4,7-26) a přijal Nikodéma v noci (srov. Jan 3,1-21), nechal si umýt nohy nevěstkou (srov. Lk 7,36-50) a neváhal dotýkat se nemocných (srov. Mk 1,40-45; 7,33). Totéž dělali jeho apoštolové, kteří nijak neopovrhovali druhými, nestahovali se do malých skupinek vyvolenců a nestranili se života svého lidu. Zatímco mocnými byli pronásledováni, u lidí „se těšili všeobecné oblibě“ (Sk 2,47; srov. 4,21.33; 5,13).

290. „Rodina je tedy subjekt pastorační činnosti svým přímým zvěstováním evangelia a dědictvím četných forem svědectví: solidaritou s chudými, otevřeností různým druhům lidí, ochranou stvoření, morální a hmotnou solidaritou s druhými rodinami, zejména s těmi nejpotřebnějšími, úsilím o podporu společného dobra, včetně překonávání nespravedlivých společenských struktur, na prvním místě tam, kde žije, konáním skutků tělesného a duchovního milosrdenství.“[20] To je třeba zasadit do rámce velmi vzácného křesťanského přesvědčení: Otcova láska, která nás podporuje a dává nám růst, jež se zjevila v úplném darování se Ježíše žijícího mezi námi, nám dává schopnost umět se v jednotě vypořádat se všemi bouřemi a všemi fázemi života. Také v srdci každé rodiny je třeba nechat rozeznít kérygma – vhod či nevhod –, aby svítilo na cestu. Všichni bychom měli umět na základě životních zkušeností v našich rodinách říct: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). Jenom na základě této zkušenosti bude moci rodinná pastorace dosáhnout toho, že rodiny budou domácími církvemi a současně evangelizačním kvasem ve společnosti.


[1]      Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 222: AAS 105 (2013), 1111.

[2]      Katecheze (20. května 2015): L’Osservatore Romano, 21. května 2015, s. 8.

[3]      2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 17.

[4]      Katecheze (30. září 2015): L’Osservatore Romano, 1. října 2015, s. 8.

[5]      Katecheze (10. června 2015): L’Osservatore Romano, 11. června 2015, s. 8.

[6]      Srov. Relatio finalis 2015, 67.

[7]      Katecheze (20, května 2015): L’Osservatore Romano, 21. května 2015, s. 8.

[8]      Katecheze (9. září 2015): L’Osservatore Romano, 10. září 2015, s. 8.

[9]      Relatio finalis 2015, 68.

[10]    Tamtéž, 58.

[11]    Deklarace Gravissimum educationis, 1

[12]    Relatio finalis 2015, 56.

[13]    Erich Fromm, The Art of Loving, New York 1956, s. 54 (český překlad: Umění milovat, Praha 1996, s. 45–46).

[14]    Encyklika Laudato si(24. května 2015), 155.

[15]    Katecheze (15. dubna 2015): L’Osservatore Romano, 16. dubna 2015, s. 8.

[16]    Srov. Relatio finalis 2015, 13–14.

[17]    De sancta virginitate, 7, 7: PL 40, 400.

[18]    Katecheze (26. srpna 2015): L’Osservatore Romano, 27. srpna 2015, s. 8.

[19]    Relatio finalis 2015, 89.

[20]    Tamtéž, 93.

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás