Sociální rozměr evangelizace (I)

 

I. KOMUNITNÍ A SOCIÁLNÍ DOPADY KÉRYGMATU

177. Kérygma má nevyhnutelně sociální obsah. V samotném jádru evangelia je život ve společenství a péče o druhé. Obsah prvotního hlásání má bezprostřední morální dopad, v jehož středu se nachází činorodá láska.

Vyznání víry a sociální angažovanost

178. Vyznávat Otce, který nekonečně miluje každou lidskou bytost, znamená objevit, že „jí tím samým dává nekonečnou důstojnost“[2]. Vyznání, že Boží Syn přijal naše lidské tělo, znamená, že každá lidská bytost byla povznesena k samotnému srdci Boha. Vyznání, že Ježíš prolil za nás svou krev, nám nedovolí ani v nejmenším pochybovat o bezmezné lásce, která zušlechťuje každou lidskou bytost. Její vykoupení má sociální význam, protože „Bůh v Kristu nevykoupil pouze jednotlivou osobu, nýbrž také společenské vztahy mezi lidmi“[3]. Vyznávat, že Duch svatý působí ve všech, znamená uznávat, že on se snaží proniknout každou lidskou situaci a všechny sociální vazby: „Duch svatý má nekonečnou vynalézavost, jež je vlastní božské mysli, a umí s velikou péčí rozplétat i ty nejsložitější a nejneproniknutelnější lidské události.“[4] Evangelizace se snaží spolupracovat také s osvobozujícím působením Ducha. Samo tajemství Trojice nám připomíná, že jsme stvořeni k obrazu božského společenství, a proto se nemůžeme realizovat ani spasit sami. Na základě evangelia rozpoznáváme vnitřní souvislost mezi evangelizací a lidským pokrokem, který se nutně musí projevovat a rozvíjet v celém evangelizačním působení. Přijetí prvotního hlásání, které vybízí člověka k tomu, aby se nechal Bohem milovat a aby ho miloval láskou, kterou nám dává on sám, vyvolává v životě člověka a jeho činech první a základní reakci: touží po dobru druhých, usiluje a pečuje o něj.

179. Toto nerozlučné pouto mezi přijetím spásné zvěsti a účinnou bratrskou láskou je vyjádřeno v některých textech Písma, jež je dobré promýšlet, pozorně o nich rozjímat
a vyvozovat z nich všechny důsledky. Jde o poselství, na které si snadno zvykáme, téměř mechanicky je opakujeme, aniž bychom si dali záležet na tom, aby mělo reálný dopad do života našeho i našich společenství. Jak nebezpečný a škodlivý je tento návyk, který nás vede k tomu, že ztrácíme schopnost žasnout, smysl pro krásu i nadšení pro prožívání evangelia bratrství a spravedlnosti! Boží slovo učí, že se pro každého z nás událost Vtělení v bratru stále prodlužuje: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Co uděláme pro druhé, má transcendentní dimenzi: „… jakou mírou naměříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,2); a odpovídá na Boží milosrdenství vůči nám: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete... Neboť jakou mírou naměříte, takovou se naměří zas vám“ (Lk 6,36-38). Tyto texty vyjadřují absolutní prioritu „vycházet ze sebe vstříc bratru“, což je jedno ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a to nejzřetelnější znamení pro rozlišování ve věcech duchovního růstu, jenž je odpovědí na absolutně nezištné Boží sebedarování. Proto také „charitativní služba představuje konstitutivní dimenzi církevního poslání a je nepominutelným výrazem její samotné podstaty“[5]. Jako je církev ze své podstaty misijní, tak z této její podstaty též nevyhnutelně pramení účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje.

Království, které nás volá

180. Při četbě Písma se proto jasně ukazuje, že evangelium nenabízí jenom osobní vztah k Bohu. Ani naše odpověď lásky by neměla být chápána jako pouhý součet drobných osobních gest vůči jednotlivým potřebným, což by mohlo vést k jakési formální lásce k bližnímu, tedy k řadě skutků, které by měly pouze uklidnit naše svědomí. Je nám nabízeno Boží království (Lk 4,43); jde o to, abychom milovali Boha, který vládne světu. Nakolik bude mezi námi vládnout on, natolik bude život společnosti prostorem bratrství, spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny. Jak křesťanská zvěst, tak i křesťanská zkušenost mají tedy sociální důsledky. Hledejme jeho království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Ježíšovým plánem je ustanovit království svého Otce a žádá své učedníky: „Jděte a hlásejte: »Přiblížilo se nebeské království«“ (Mt 10,7).

181. Anticipace a růst Království se týká všeho a připomíná nám ono kritérium rozlišování, které navrhoval Pavel VI. v souvislosti s opravdovým rozvojem „celého člověka a celého lidstva“[6]. Víme, že „evangelizace by nebyla úplná, kdyby nebrala v úvahu i vzájemný těsný vztah mezi evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka“[7]. Jde o kritérium univerzality, které je vlastní evangelní dynamice, poněvadž Otec touží po tom, aby byli spaseni všichni lidé, a jeho plán spásy spočívá v tom, že v Kristu sjednotí všechno, co je na nebi i na zemi (srov. Ef 1,10). Poslání zní: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“ (Mk 16,15), protože „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Veškeré tvorstvo znamená také všechny aspekty lidské přirozenosti, takže „poslání zvěstovat dobrou zvěst Ježíše Krista má všeobecné určení. Toto poslání činorodé lásky objímá všechny dimenze života všech lidí, všechny oblasti lidského soužití a všechny národy. Nic z toho, co je lidské, mu nemůže být cizí“[8]. Pravá křesťanská naděje, která hledá eschatologické království, vždy plodí dějiny.

Učení církve o sociálních otázkách

182. Učení církve o časných skutečnostech podléhá dalšímu či novému vývoji a může být předmětem diskuse, nemůžeme však nebýt konkrétní – aniž bychom se zabývali detaily –, a to proto, aby základní sociální principy nezůstaly pouhými obecnými ukazateli, jež se nikoho netýkají. Je třeba z nich vyvodit praktické důsledky, aby mohly „účinně ovlivňovat složitost současné skutečnosti“[9]. Pastýři, zatímco zohledňují přínos různých věd, mají právo vyslovit názory na všechno, co se týká lidského života, neboť úkol evangelizace implikuje a vyžaduje integrální povznesení lidské bytosti. Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto, aby připravovalo duše na nebe. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože on stvořil všechno a hojně nám to „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), aby to mohli užívat všichni. Z toho plyne, že křesťanské obrácení si žádá, abychom se stále znovu zabývali „zvláště vším, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha“[10].

183. Proto od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství odsouvali do soukromé sféry jednotlivců bez jakéhokoli vlivu na život společnosti a národa, abychom si nedělali starosti o zdraví institucí občanské společnosti a nevyjadřovali se k událostem, které občany zajímají. Kdo by se odvážil zavřít do chrámu a umlčet poselství svatého Františka z Assisi a blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty? Těžko by něco takového přijali. Autentická víra, která nikdy není pohodlná ani individualistická, implikuje vždy hlubokou touhu po změně světa, po předávání hodnot a po tom, abychom po svém odchodu zanechali po sobě něco lepšího. Milujeme tuto nádhernou planetu, na kterou nás Bůh postavil, a milujeme lidstvo, které ji obývá, se všemi jeho dramaty a námahami, s jeho tužbami a nadějemi, s jeho hodnotami a slabostmi. Země je náš společný dům a všichni jsme bratři. Třebaže „spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky“, církev „nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji úsilí o spravedlnost“[11]. Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa. Sociální smýšlení církve je totiž v první řadě pozitivní a konstruktivní, vede k takovému jednání, které přetváří skutečnosti, a v tomto smyslu nepřestává být znamením naděje, která prýští ze srdce Ježíše Krista naplněného láskou. Zároveň připojuje „své vlastní úsilí především k úsilí ostatních církví a církevních společenství na sociálním poli, a to jak na rovině naukové reflexe, tak na praktické rovině“[12].

184. Není zde prostor pro vyjmenování všech závažných sociálních otázek, které poznamenávají dnešní svět, z nichž některé jsem komentoval ve druhé kapitole. Ostatně toto není dokument o sociální nauce církve, kterým je Kompendium sociálního učení církve, jehož studium k reflektování probíraných témat vřele doporučuji. Kromě toho papež ani církev nemají monopol ani na interpretaci sociální reality, ani přednostní právo navrhovat řešení soudobých problémů. Mohu zde opakovat, na co zřetelně poukázal Pavel VI.: „Tváří v tvář těmto různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských společenství, aby objektivně rozebrala situaci své země.“[13]

185. V dalším se soustředím na dvě velké otázky, které pokládám v této chvíli dějin za zásadní. Rozvinu je poměrně zevrubně, protože mám za to, že budou určovat budoucnost lidstva. Jde nejprve o sociální inkluzi chudých, dále o mír a sociální dialog.

 

216. Malí, ale silní v lásce Boží jako svatý František z Assisi, všichni jsme povoláni postarat se o křehkost lidu a světa, ve kterém žijem

 


 

[2]         Jan Pavel II.: Poselství k postiženým (Angelus, 16. 11. 1980).

[3]         Srov. Kompendium sociální nauky církve, 52. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008.

[4]         Jan Pavel II.: Středeční katecheze (24. 4. 1991).

[5]         Benedikt XVI.: Intima Ecclesiae natura (11. 11. 2012).

[6]         Pavel VI.: Populorum progressio, 14 (26. 3. 1967), Praha, Zvon 1996.

[7]         Evangelii nuntiandi, 29.

[8]         Aparecida, 380.

[9]         Kompendium sociální nauky církve, 9.

[10]       Jan Pavel II.: Ecclesia in America, 27 (posynodní apoštolská exhortace, 22. 1. 1999).

[11]       Deus caritas est, 28.

[12]       Kompendium sociální nauky církve, 12.

[13]       Pavel VI.: Octogesima adveniens, 4 (apoštolský list, 14. 5. 1971).

 

 

Harmonogram akcí

Celý harmonogram

Rozhovor

Sledujte nás

Naši patneři

  1. Česká biskupská konference
  2. Cirkev.cz
  3. Teologicka fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovících
  4. JUPAX
  5. Víra.cz
  6. Národní centrum pro rodinu
  7. Česká křesťanská environmentální síť
  8. Katholische Sozialwissenschaftliche Zentralstelle
  9. Caritas et veritas
  10. Hnutí křesťan a práce
  11. Communion and lxiberation
  12. Catholic Social Teaching
  13. Demografie
  14. Webarchiv
  15. Františkova ekonomika
  16. COMECE