Druhá kapitola (Žeň)

 

II. Otevřeně k občanské společnosti a její politické reprezentaci

6. „Mlčící církev“ má právo promluvit

Ideologie i praxe ateistického režimu minulých desetiletí byla s to víru akceptovat nanejvýš jako soukromou potřebu dosud pomýleného člověka a snažila se církev zatlačit do interiéru kostelů. Zatímco ve svobodném světě se církve již přinejmenším jedno století systematicky vyjadřovaly k životu společnosti v papežských sociálních encyklikách, ale i v dokumentech reformovaných církví, církve v komunistickém bloku byly odsouzeny k mlčení. Pádem monopolu „jediné vědecké ideologie marxismu-leninismu“ se navrátily do naší země svobody politické, akademické i náboženské a s nimi i právo církví účastnit se společenského dialogu. Občanská společnost, kterou obnovujeme, představuje spolky, korporace, nadace, neziskové organizace, veřejně prospěšná společenství, humanitní a zájmová sdružení, města, obce, vyšší územně správní celky, společenské organizace soukromého i veřejného práva včetně vysokých škol, akademie věd a především také církve a náboženské společnosti. Všechny tyto složky musí nezbytně přispívat svým hlasem, jednáním a vlivem k celkovému dění v zemi, a pokud by nebyl slyšen vedle hlasu státu – někdy nezdravě „paternalistického“ – také hlas těchto složek, pokud by byl potlačován jejich projev, projevilo by se to negativně na zdraví společnosti.

Proto otázky a pochybnosti, zda se církve mohou či nemohou, mají či nemají vyjadřovat ke společenským otázkám, jsou liché. Naopak, dokumentem „Pokoj a dobro“ se Česká republika přiřadila k velké rodině civilizovaných národů, dávno již nejen v Evropě či USA, ale po celém světě. Dokumentační středisko na univerzitě ve švýcarském Fribourgu již v době vzniku (1993) mělo k dispozici více než 1500 (!) podobných sociálních dokumentů a každým rokem jejich řada utěšeně roste.

Křesťanské sociální učení je vždy a všude aplikací křesťanského poselství na sociální problémy doby. Jeho základem je evangelium a zdravý lidský rozum. Vyvinulo se z morální teologie zabývající se spravedlností a dnes je moderní interdisciplinární sociální naukou, která čerpá nejen z teologie, ale ze sociologie, politologie, ekonomie, filosofie, antropologie a biblických věd. Důvodem zájmu církve o společnost a její instituce je skutečnost, že „poměry sociálního a hospodářského života jsou značnému počtu lidí největší překážkou v péči o jediné potřebné, tj. o věčnou spásu“ (Pius XI. v encyklice vydané uprostřed světové hospodářské krize r.1931).

Magisterium není plané moralizování. Prorocký a učitelský úřad znamenal již pro staré Izraelity dávání mravních naučení, kárání – i souzení mravů, vždy s odkazem na Boha a jeho nárok na člověka. Mravní poučování odpoutané od víry v Boha, od metafyziky, zbavené lásky k bližním a nevedoucí k odpovědnosti, by mohlo vést i k jakémusi vyvyšování se nad „ty druhé“, ke snižování jejich lidské důstojnosti a nakonec i k omezování svobody myšlení a konání.

Nic takového nemá dokument „Pokoj a dobro“ ani jeho autoři na mysli. Křesťanská sociální nauka představuje vysoké etické nároky na nás na všechny. Církve mají nárok, ba mravní závazek vystoupit ze silokřivek omezených politických a ekonomických zájmů a povinnost pojmenovat věci pravým jménem. Tím, že biskupská konference dala dokument k sociálním otázkám k veřejné diskusi, udělali biskupové jen to, co se cítili být zavázáni udělat. Magisterium církve je spojeno s povinností upozorňovat na defekty myšlení a jednání, které vedou k omylům či dokonce k hříchům. Jsme solidární se všemi, kdo se „namočili“ s dobrými úmysly a neuspěli, a jsme si vědomi, že naše argumentace sotva osloví ty, kdo jakékoli „moralizování“ odmítají z principu – alespoň dokud nepochopí, že svoboda neznamená právo „dělat si, co chci“.

7. Struktury zla nejsou výmyslem marxismu ani „teologie osvobození“

Mluvit o zkušenosti zla či dokonce hříchu se může zdát „nemoderní“. Přesto je zkušenost i právě uplynulého století taková, že zlo postihuje nejen člověka jako osobu, ale zároveň i společnost, má tedy nejen osobní, ale i strukturální podobu. Výraz „struktury hříchu“ použil poprvé papež Jan Pavel II. v roce 1987, dva roky před pádem „říše zla“, a to v sociální encyklice „Starostlivost o věci sociální“. Struktury hříchu či „institucionalizované zlo“ mají kořeny v selhání jednotlivce, v hříchu osobním. „Proto jsou vždy spojeny s konkrétními skutky osob, které takové struktury zavádějí, utvrzují a ztěžují jejich odstranění. A tak sílí, šíří se a stávají se zdrojem dalších hříchů tím, že podmiňují a svazují lidské chování“.*

Strukturální změna společenských poměrů automaticky nezmění osobu člověka v jeho podstatě, osobní zlo se nepřekoná pouhými „systémovými změnami“. Bez vnitřní proměny člověka nemůže dojít ke skutečné změně člověka a společnosti. Ale ani zde nepůsobí žádný automatismus: strukturální povaha řady společenských zel přetrvává či mění jen svou podobu. Jestliže katolická sociální nauka hovoří o strukturách zla, nehlásí se tím k marxismu a k násilným meto-dám třídního boje. V těchto bodech hovoří jasně církevní dokumenty o tzv. teologii osvobození a uvádějí její omyly na pravou míru. Avšak kořeny zla, které snášíme, je nutno přesně pojmenovat. Jan Pavel II. mluví o „sobectví a krátkozrakosti“, o „pochybených politických záměrech“ a o „nemoudrých ekonomických rozhodnutích“ a argumentuje, že jde v těchto souvislostech o hřích a o struktury hříchu. Existence struktur zla v naší společnosti a ekonomice je skutečností, před níž nelze zavírat oči. Je povinností a mravním závazkem všech lidí dobré vůle, kteří přicházejí do styku s tímto strukturálním zlem, na jeho existenci upozorňovat a podle svých schopností i odhalovat jeho kořeny. To platí především pro ty, kdo jsou angažováni ve světě politiky a veřejné správy, podnikání a financí. Již papež Pius XI. vyslovil v roce 1931 myšlenku, že je zapotřebí obojího: „reformy institucí i nápravy mravů“. Je historickým selháním křesťanů minulých generací, pokud se nechali vytlačit jen do sféry sociální pomoci a sociální práce, jakkoli tato angažovanost je od sociální dimenze evangelia neodlučitelná a není jí nikdy dost. Ale jen charitativní činnost samotná nestačí.

8. Právní stát musíme doopravdy chtít a podle toho jednat

Dosud ne zcela překonaná právní kontinuita s minulým režimem na straně jedné a potřeba harmonizovat náš právní řád s legislativou Evropské unie na straně druhé vyvolávají otázky, zda a v jaké míře jsme právním státem. Byla již zřízena většina státoprávních institucí (i na zřízení Nejvyššího správního soudu se již pracuje), máme hlavu státu, vládu, parlament, soudy, policii, vojsko, ministerstva a úřady běžné v moderním státě. Máme právní kodexy občanskoprávní a trestněprávní, máme právní normy týkající se funkce všech státních orgánů, úřadů, soudů, vyšetřovatelů, bank, pojišťoven, dnes již i institucí kapitálového trhu. Co schází, je uspokojivá funkce institucí a právního řádu, schází naplnění litery zákona duchem. Příliš často zůstává jen formální slupka, mrtvá litera, přežívající „ustálené vzorce chování“ ještě z minulého režimu, dokonce obcházení nových zákonů tak, aby mohlo vše zůstat při starém. Dovolání se spravedlnosti je stále příliš pomalé, nákladné, někdy i zcela marné. Právní předpisy mají často malou kvalitu, jsou přebujelé a často občany až nesmyslně sešněrovávají, a jako důsledek těchto tendencí se rodí potřeba dalších a dalších úřadů. Právní vědomí je chabé i u občanů samotných a skličující je to, že mnohde se setkávají s přežívajícím vrchnostenským chováním. Úředníci státní a veřejné správy si málo uvědomují, že podstatou jejich funkce je služba občanům.

Otázka zda jsme či nejsme právním státem se podobá otázce, zda nádoba je poloplná či poloprázdná, když není naplněna vrchovatě. Máme v zásadě instituce právního státu a jsme na cestě k naplnění jejich pravých funkcí. Se stavem můžeme být sotva spokojeni, má příliš daleko k „ideální orientaci“, k níž směřuje křesťanská sociální nauka. Je třeba vrátit právu úlohu, jež mu náleží, je třeba „rehabilitovat právo“ v očích občanů. Potřeba „zmorálnění práva“ (čl. 27 dokumentu) je skutečně naléhavým požadavkem dne. Autoři tím však rozhodně nemíní nahrazovat právo morálkou, jak se někteří kritici domnívali. Tento apel směřuje ke všem aktérům justice, jde o to, aby nezapomínali na etymologii názvu svého sektoru a své profese, aby si byli vědomi toho, že jsou zde proto, aby garantovali právo a spravedlnost.

K rehabilitaci práva bude také nutné, aby občané jednak svá práva znali, což je věc osvěty, ale také aby se nebáli o ně hlásit a bránit se proti bezpráví.

9. Sociální stát je třeba reformovat, nikoli zavrhnout

„Právní stát“ jistě patří k principům křesťanské sociální nauky. Ale co „sociální stát“? List Pokoj a dobro byl kritizován proto, že se podle názoru některých čtenářů přiklonil příliš ke koncepci sociálně-tržního hospodářství. Ta je považována za překonanou historickou epizodu poválečného vývoje v Německu stejně jako teoretická koncepce tzv. ordo-liberalismu. Dnes v těchto konceptech liberálně orientovaný ekonom v Čechách vidí jen anachronismus, v extrémních případech dokonce „socialismus“ a případně i geopolitickou hrozbu se strany Německa. List neříká nic více, než že „z historicky se vyskytujících vzorů má ke křesťanskému sociálnímu učení nejblíže koncepce sociálního tržního hospodářství“ a že v dnešním světě potřebuje naléhavou reformu (čl. 17). Pravda je, že moderní teorie i v Německu přešla od někdejší školy „ordo-liberalismu“ k nové škole amerického původu, tzv. konstituční politické ekonomii (Tullock, Buchanan). Ale i zde zůstává důraz na řád, na pevná obecně závazná a vynutitelná „pravidla hry“, podle nichž se musíme všichni učit jednat a hospodařit. Zneužití institucí „sociálního státu“ jako „zaopatřovacího státu“ je již předmětem kritiky i v encyklice „Centesimus annus“ a také v Německu, kde koncept slavil největší úspěchy jak v ekonomické výkonnosti tak v sociální sféře, je sociální stát předmětem hlubokých reforem. Prof. Manfred Spieker, dobře známý i u nás, považuje za škodlivý „sociální stát zaměřený na suverenitu“ stejně jako „emancipační sociální stát“. Stejně tak považuje za škodlivý opačný extrém koncepce „minimálního státu“, který sociálnímu státu upírá zcela legitimitu a je postaven na antropologii vyhraněného individualismu, na člověku, pro kterého je obecné dobro prázdným pojmem. Klíč k reformování sociálního státu je v návratu společnosti k respektování principů odpovědnosti a subsidiarity, tedy „subsidiární sociální stát“. V tomto smyslu je problematika reformování sociálního státu jednou z klíčových věcí nejen pro sousední Německo, ale pro celou západní Evropu.

„Subsidiární sociální stát“ vychází ze zkušenosti, že legitimita sociálního státu – postavená na požadavku společného dobra – musí být vázána jeho subsidiaritou. Dávky poskytované subsidiárním sociálním státem musí pro podporovaného znamenat pomoc ke svépomoci, povzbudit a podporovat jeho ochotu k individuálnímu úsilí a výchovu k odpovědnosti za sebe a za své blízké. Stát nemá jednotlivci odnímat iniciativy, které jsou nutné ke zdaru jeho života. V tomto smyslu jsou aktivity sociálního státu podrobeny trojímu omezení: principům právního státu, principu subsidiarity a článkům základních lidských práv a svobod.

Bylo by naší vlastní chybou, kdybychom na principu „rozkmitaného kyvadla“ chtěli najednou od dědictví totalitního socialistického státu vytyčovat vize „minimálního státu“, neboť ty jsou tím skutečným anachronismem. Stejně tak by bylo k naší vlastní škodě, kdybychom se odmítali poučit ze zkušeností sociálně tržního hospodářství jen proto, že koncept se zrodil v Německu.

10. Evropská unie je pro nás příležitostí, o jaké jsme nemohli kdysi ani snít

Objevil se také názor, že list Evropskou unii líčí jako příliš „bezproblémovou“. Tento nový typ mezistátního společenství a historicky se vyvinuvší dobrovolné integrace měl idealistické motivy již od svého vzniku a prvky idealismu přetrvávají dodnes – např. v pravidlech reprezentace a rozhodování v evropských orgánech, která zvýhodňují malé státy. Také právní a konsensuální způsob správy a řízení v Unii je výsledkem vyspělé a poučené evropské civilizace – přijatá rozhodnutí se uskutečňují mocí zákona nebo dohody a EU tak nemá (nepotřebuje) mocenské síly, které by je prosazovaly. Včasný vstup naší republiky do EU považujeme za nezbytný krok na cestě k překonání pozůstatků totalitní minulosti a k celkovému civilizačnímu pokroku. Zde se máme mnoho co učit, pokud jde o širokou občanskou účast na veřejném životě, právní regulaci společenského a hospodářského života, i pokud jde o efektivitu veřejné správy. Bohatost styků na všech úrovních nevnímáme jako ohrožení naší národní identity; naopak, byl to izolacionismus minulého režimu, za něhož trpěla naše národní identita.

Autoři dokumentu Pokoj a dobro se staví k Evropské unii kriticky, ale kladně. EU je dosud útvarem právně nehotovým, nemá zatím vlastní ústavu ani jasně definované rozdělení moci na složku legislativní, exekutivní a soudní, jak potřebuje mít každá skutečně demokratická struktura. Unie má řadu otevřených problémů právních, finančních a politických, její další vývoj závisí na přijetí základní ústavy i na postupu jejího rozšiřování, tj. na vývoji politických názorů v zemích členských i kandidátských. Možnosti „obratu k lepšímu“ jsou stále otevřeny a o vstup do EU se hlásí další státy. Podstatné je, aby si všichni partneři znovu uvědomili, že celá stabilita právního řádu EU i ostatních států závisí na morálních hodnotách a tradicích, které tato relativně nová zřízení nevytvořila. Základy evropské kulturní a morální tradice pocházejí ze tří pramenů: z řecké filosofie, z římského práva a z křesťanské víry v Boha.

Abychom my Češi obstáli v mezinárodní kulturní konfrontaci, musíme sami posílit a obnovit naše vlastní křesťanské duchovní kořeny. Tím také nejlépe přispějeme k duchovní obnově již příliš zmaterializované západní Evropy, která se vzdálila svým sekulárním humanismem křesťanským východiskům zakladatelů Unie – Adenauera, Schumanna, Alcida de Gasperi a mnoha dalších, včetně „otců“ sociálně tržního hospodářství. Připravovaná Ústava Evropské unie nemá být jen právním dokumentem, ale také novou vizí sjednoceného kontinentu. Hodnoty lidské důstojnosti, svobody, solidarity a rovnosti, zakotvené již v Chartě lidských práv přijaté na jednání EU v prosince 2000 v Nizze, postrádají transcendentní základ a schází zde dostatečný ohled na mravní závazky, povinnosti a odpovědnosti vůči příštím generacím i vůči přírodě. Země Evropské unie jsou součástí globálního světového řádu a v jeho rámci se také podílejí na zneužívání hospodářské moci a síly útiskem, obchodem za nerovných podmínek vůči „třetímu světu“. I tato část světa trpí vlivy „struktur hříchu“, organizovaného zločinu, obchodem s drogami a zbraněmi s průvodními jevy korupce a pochybných metod některých nadnárodních organizací a korporací. Ale i pokud jde o tyto problematické rysy evropské integrace, jež jsou ostatně součástí bolestí světového řádu, kritizovaných ve všech sociálních encyklikách Jana Pavla II. – nuže i v tomto ohledu jsme hluboce přesvědčeni, že bude pro náš národ výhodnější podílet se na boji s nimi uvnitř EU.

Je však skutečností, kterou ani nelze dost zdůraznit, že rámec sjednocené Evropy umožnil překonat staleté animozity a nepřátelství mezi sousedními národy. Křesťan je za tento dar vděčný Bohu. Ti, kdo se cítí být mimo církve, nechť se řídí svým svědomím a zdravým rozumem. Uvnitř Unie máme větší šance na překonání obav z hospodářské nadřazenosti našich západních sousedů. Pokud česká společnost dokáže v kooperaci a soutěži ze sebe vydat to nejlepší, budeme se úrovní produktivity a kvality života přibližovat pelotonu vedoucích zemí. Přijetí faktu omezení státní suverenity v Unii je samozřejmým nárokem pro všechny.

 


*     Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 36 (pozn. red.). 

 

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás