Druhá kapitola CiV

Druhá kapitola

Lidský rozvoj v naší době

 

21. Pavel VI. zformuloval svou vizi rozvoje. Termínem „rozvoj“ označoval cíl osvobodit národy především od hladu, bídy, endemických onemocnění a negramotnosti. Z hlediska ekonomického to znamenalo jejich aktivní účast na mezinárodním hospodářství za rovnocenných podmínek; z hlediska sociálního jejich vývoj směrem ke vzdělaným a solidárním společnostem; z hlediska politického upevnění demokratických režimů, schopných zajistit svobodu a mír. Když nyní po letech sledujeme rozvoj a šířící se krizi, jež postihuje současný svět, ptáme se, nakolik byla očekávání papeže Pavla VI. naplněna modelem rozvoje, přijatým v uplynulých desetiletích. Vidíme, že obavy církve týkající se schopností člověka založeného výlučně technicky – zda si dokáže stanovit realistické cíle a zda je schopen odpovědně zacházet s nástroji, které má – byly opodstatněné. Zisk je užitečný, slouží-li jako prostředek vedoucí k cíli, jenž mu dává smysl, ať už jde o způsob, jakým bylo zisku dosaženo, tak o jeho využití. Stane-li se zisk jediným cílem, je-li ho dosahováno nepatřičnými prostředky a bez zřetele k společnému dobru jako svému poslednímu cíli, hrozí nebezpečí, že bohatství zmizí a zrodí se chudoba. Ekonomický rozvoj, jaký si přál Pavel VI., měl produkovat reálný růst, přinášet prospěch všem a být skutečně udržitelný. Je jistě správné, že rozvoj byl a nadále zůstává pozitivním činitelem, který miliardy lidí zbavil bídy a který v poslední době dal mnoha zemím příležitost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. Je však třeba přiznat, že tentýž ekonomický rozvoj zatěžovaly a stále zatěžují deformace a dramatické problémy, zvýrazněné navíc současnou krizí. Tato krize nás s naléhavostí staví před rozhodnutí, týkající se stále více samotného údělu člověka, který ostatně nemůže přehlížet svou přirozenost. Mocné síly techniky, síť vzájemných vztahů na celoplanetární úrovni, zhoubné důsledky špatně zvládnutých, vesměs spekulativních finančních operací na reálnou ekonomiku, obrovské, často určitou okolností vyvolané migrační proudy, jež jsou ale poté ponechány bez odpovídající regulace, i nekontrolované vykořisťování přírodních zdrojů: to vše nás dnes vede k zamyšlení nad nezbytnými opatřeními vedoucími k řešení těchto problémů, které jsou nejen nové – ve srovnání s těmi, jimž musel čelit papež Pavel VI. –, ale hlavně a především mají rozhodující dopad na současné i budoucí dobro lidstva. Rozličné aspekty krize, její řešení, stejně jako možný nový budoucí rozvoj, jsou stále více vzájemně propojeny a podmíněny a vyžadují nové úsilí o komplexní porozumění a novou humanistickou syntézu. Komplexnost a závažnost aktuální ekonomické situace nám právem působí starosti. My však musíme s realismem, důvěrou a nadějí přijmout novou odpovědnost, ke které nás volá světová scéna, jíž je zapotřebí hluboké kulturní obnovy a jež má znovuobjevit základní hodnoty, na nichž lze stavět lepší budoucnost. Krize nám dává za povinnost znovu si rozvrhnout naši cestu, přijmout nová pravidla, nalézt nové formy angažovanosti, stavět na dobrých zkušenostech a zavrhnout zkušenosti špatné. Tak se krize stane příležitostí k rozlišování a novému promýšlení budoucnosti. V tomto duchu, spíše v důvěře než s rezignací, je třeba čelit obtížím nynějšího času.

 

22. Rámec rozvoje je dnes mnohovrstevný a má více center. Aktérů a příčin zaostalosti nebo rozvoje je velké množství, a vinu i zásluhy je třeba rozlišovat. Tato skutečnost by nás měla přimět k tomu, abychom se osvobodili od ideologií, jež často uměle zjednodušují realitu, a abychom lidskou dimenzi těchto problémů objektivně zkoumali v jejich komplexnosti. Jak řekl už Jan Pavel II.,[1] dělicí linie mezi bohatými a chudými zeměmi není už tak zřetelná jako v době, kdy byla vydána encyklika Populorum progressio. Světové bohatství v absolutních číslech roste, ale nerovnosti se zvětšují. V bohatých zemích upadají do chudoby nové společenské vrstvy a nové formy chudoby tu vznikají. V chudších oblastech se některé skupiny těší z marnotratného a na konzum orientovaného „nadměrného rozvoje“, který nepřípustně kontrastuje s přetrvávající nelidskou bídou. „Pohoršení, že existují křiklavé rozdíly,“[2] stále trvá. Na jednání ekonomických a politických subjektů v bohatých – starých i nových – zemích, stejně jako v zemích chudých, je bohužel patrná korupce a nezákonnost. Mezi těmi, kdo nerespektují lidská práva pracujících, nacházíme velké nadnárodní společnosti i místní podniky. Mezinárodní pomoc často nedojde svého cíle kvůli neodpovědnosti, zahnízděné jak v řetězci dárců, tak mezi příjemci. Stejné vzorce odpovědnosti nacházíme rovněž v oblasti nemateriálních či kulturních příčin rozvoje a zaostalosti. V bohatých zemích se setkáváme s s přehnanými formami ochrany poznatků, když se příliš rigidně uplatňují práva na intelektuální vlastnictví, zvláště v oblasti zdravotní péče. V některých chudých zemích zároveň přetrvávají kulturní modely a společenské normy jednání, zpomalující proces rozvoje.

 

23. Mnohé oblasti planety se v současnosti – byť problematicky a nesourodě – rozvinuly a zaujaly místo mezi mocnostmi, s předpokladem, že v budoucnu budou hrát důležitou roli. Je ale třeba zdůraznit, že rozvíjet se pouze po ekonomické a technologické stránce nestačí. Rozvoj musí být v první řadě opravdový a integrální. Vybřednutí z ekonomické zaostalosti – což je skutečnost sama o sobě pozitivní – neřeší komplexní problematiku povznesení člověka: ani v zemích, které jsou aktéry tohoto pokroku, ani v zemích už ekonomicky rozvinutých, ani v zemích dosud chudých, které mohou strádat nejen starými formami vykořisťování, ale i novými negativními důsledky, jež plynou z růstu poznamenaného deformacemi a nerovnováhou.

Poté, co se zhroutily ekonomické a politické systémy komunistických zemí východní Evropy, a poté, co se rozpadly antagonistické bloky, bylo třeba znovu a celkově promyslet další rozvoj. Právě po tom volal v roce 1987 papež Jan Pavel II., když poukázal na existenci těchto „bloků“ jako na jednu z hlavních příčin zaostalosti,[3] tou měrou, v jaké politika odnímala zdroje ekonomice a kultuře a v jaké ideologie potlačovala svobodu. V roce 1991 – po událostech roku 1989 – žádal, aby na zhroucení těchto bloků odpověděl nový plán rozvoje, který by se týkal nejen těchto zemí, ale také Západu a těch částí světa, které se právě začaly rozvíjet.[4] Došlo k tomu jen zčásti a zůstává to nadále jako skutečný úkol, který má být splněn – snad i s využitím těch rozhodnutí, která jsou nezbytná pro překonání aktuálních ekonomických problémů.

 

24. Svět, jak ho měl před očima Pavel VI. – byť socializace tehdy už značně pokročila, takže papež mohl hovořit o sociální otázce, která se stala světovou –, byl mnohem méně integrovaný než svět dnešní. Ekonomické a politické aktivity se z větší části odehrávaly na jednom vymezeném území, a mohly se tedy na sebe vzájemně spoléhat. Výroba probíhala převážně v rámci národních hranic, finanční investice v zahraničí byly dosti omezené, takže politika mnoha států mohla určovat ekonomické priority a do značné míry ovládat jejich plnění nástroji, jež měla k dispozici. Encyklika Populorum progressio proto „veřejné moci“[5] přisuzovala centrální, byť ne výlučnou roli.

V naší době musí stát čelit omezením, která jeho svrchovanosti klade do cesty nové mezinárodní hospodářsko-obchodní a finanční prostředí. To se vyznačuje také narůstající mobilitou kapitálu a materiálních i nemateriálních výrobních prostředků. Tento nový kontext modifikoval politickou moc států.

Dnes – také díky lekci, kterou nám udílí současná ekonomická krize, nutící veřejnou moc bezprostředně korigovat omyly a selhání – se jako realističtější jeví přehodnotit roli a moc států. Obojí je třeba moudře promyslet a ocenit tak, aby veřejná moc byla schopna čelit výzvám dnešního světa, snad i s pomocí nových modelů jejího uplatňování. Jasnější vymezení úlohy veřejné moci nejspíše posílí nové formy účasti na národní i mezinárodní politice, které se uskutečňují díky organizacím působícím v rámci občanské společnosti. Je žádoucí, aby se tímto směrem prohloubil zájem občanů a rostla jejich účast na res publica (na věcech veřejných).

 

25. Ze společenského hlediska mohou systémy sociálního zabezpečení a sociální péče, jež v mnoha zemích existovaly už v dobách Pavla VI., jen stěží – a v budoucnu, za hluboce změněné výslednice sil, ještě hůře – dosahovat cílů skutečné sociální spravedlnosti. Trh, který se stal globálním, vedl především v bohatých zemích k hledání oblastí, kam je možno přemístit výrobu s nižšími náklady, s cílem snížit cenu různých druhů zboží, zvýšit kupní sílu a tak urychlit míru rozvoje, založenou na zvýšené spotřebě uvnitř svého domácího trhu. Na trhu se v důsledku toho rozvinuly nové formy soutěžení mezi státy, jejichž účelem je za pomoci různých nástrojů, jako například nízkými daněmi nebo deregulací pracovního trhu, přilákat zahraniční podniky k založení výrobních center. Tyto procesy vedly k omezení systému sociálního zabezpečení za cenu větších konkurenčních výhod na globálním trhu, což má za následek vážné ohrožení práv pracujících, základních lidských práv i solidarity uskutečňované tradičními formami sociálního státu. Systémy sociálního zabezpečení tak mohou ztratit schopnost plnit své úkoly jak v zemích rozvojových, tak v zemích už dříve rozvinutých, nemluvě o zemích chudých. Rozpočtová politika jednotlivých států může snižováním sociálních výdajů, jež často prosazují mezinárodní finanční instituce, ponechat občany tváří v tvář starým i novým nebezpečím bezmocné; tato bezmoc se ještě zvyšuje v důsledku absence účinné ochrany ze strany zaměstnaneckých organizací. Sociální a ekonomické změny mají v úhrnu za následek to, že odborové organizace zakoušejí velké obtíže při plnění svého úkolu zastupovat zájmy pracujících, zčásti i proto, že vlády kvůli ekonomické výhodnosti nezřídka omezují svobodu či vyjednávací schopnosti odborů. Tradiční sítě solidarity tak musí překonávat stále větší překážky. Výzvy sociální nauky církve (počínaje encyklikou Rerum novarum)[6] k zakládání odborových organizací na obranu práv pracujících je proto třeba v současnosti ocenit ještě víc než dříve, stejně jako je třeba poskytnout pohotovou a jasnou odpověď na naléhavou potřebu zavedení nových forem jejich součinnosti na místní i mezinárodní úrovni.

Mobilita pracovní síly spolu s rozšiřující se deregulací se stala důležitým fenoménem, na němž lze najít i pozitivní stránky, protože je schopen stimulovat vytváření nového bohatství a výměnu mezi různými kulturami. A přece, jestliže se nejistota týkající se pracovních podmínek v důsledku mobility a deregulace šíří, začínají se vytvářet nové formy psychologické nestability, obtížně se rozvíjejí vlastní ucelené životní plány, včetně manželství. Důsledkem toho je nejen lidský úpadek, ale také plýtvání společenskými zdroji. Ve srovnání s tím, k čemu docházelo v průmyslové společnosti v minulosti, vytváří dnes nezaměstnanost nové formy ekonomické bezvýznamnosti a aktuální krize může tuto situaci jen zhoršit. Dlouhodobá ztráta zaměstnání nebo prodlužovaná závislost na veřejné či soukromé podpoře podkopávají svobodu a tvůrčí schopnosti lidské osoby i její rodinné a sociální vztahy a způsobují obrovské psychologické a duchovní utrpení. Rád bych připomenul všem, zejména těm, kdo vládnou a kdo se snaží obnovit světový ekonomický a společenský řád, že prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit, je člověk, lidská osoba ve své integritě: „Člověk je původce, střed a cíl veškerého hospodářského a společenského života.“[7]

 

26. Na poli kultury jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně vymezeny a mohly se více chránit před snahami o svou uniformitu. Dnes jsou možnosti vzájemného působení mezi kulturami mnohem větší a otevírají se tak nové perspektivy mezikulturního dialogu. Má-li však tento dialog přinášet plody, musí být jeho východiskem hluboké vědomí vlastní identity u vzájemně se lišících partnerů. Neměla by se přitom přehlížet skutečnost, že rostoucí komercializace kulturní výměny dnes vytváří dvojí nebezpečí. Na jedné straně jde o velmi často nekriticky přijímaný kulturní eklekticismus: kultury jsou stavěny vedle sebe na jednu rovinu a pojímány jako v zásadě rovnocenné a zaměnitelné. Z toho se pak rodí relativismus, který opravdovému mezikulturnímu dialogu nepomáhá: na společenské úrovni kulturní relativismus způsobuje, že kulturní skupiny sice vedle sebe koexistují, ale zůstávají odděleny, nevedou opravdový dialog a ve skutečnosti se neintegrují. Na druhé straně existuje nebezpečí opačné: kulturní zplošťování a nerozlišující sjednocování jednání a životního stylu. Ztrácí se tím hluboký význam kultur jednotlivých národů a různých národních tradic, v nichž se člověk vyrovnává se základními otázkami lidské existence.[8] Eklekticismus a kulturní zplošťování mají společné to, že oddělují kulturu od lidské přirozenosti. Kultury už nejsou schopny nacházet svá kritéria v přirozenosti, která je přesahuje,[9] a člověk se tak po kulturní stránce stává pouhou statistickou položkou. Když k tomu dochází, je lidstvo vystaveno novým nebezpečím poroby a manipulace.

 

27. V mnoha chudých zemích přetrvává v důsledku nedostatku potravy krajní životní nejistota a hrozí prohloubení této situace. Hlad stále kosí nesčetné množství těch, kteří podobně jako Lazar nesmějí zasednout u jednoho stolu s boháčem, jak to vyjádřil Pavel VI.[10] Dát hladovým najíst (srov. Mt 25,35.37.42) je etickým imperativem pro univerzální církev, která odpovídá na učení svého Zakladatele Ježíše Krista o solidaritě a sdílení dober. Odstranit ze světa hlad se navíc v éře globalizace stalo požadavkem nezbytným pro udržení míru a stability na planetě. Hlad neplyne tolik z materiálního nedostatku, jako spíše z nedostatku společenských zdrojů – a ten nejzávažnější má institucionální povahu. Chybí totiž řádně etablované ekonomické instituce, které by byly schopny jednak zaručit pravidelný a z hlediska potřeb dostatečný přístup k jídlu a vodě, jednak řešit nouzové situace, kdy je třeba zajistit primární potřeby během skutečných potravinových krizí, vyvolaných přírodními katastrofami nebo neodpovědnou národní či mezinárodní politikou. Problém potravinové nejistoty je zapotřebí řešit v dlouhodobější perspektivě odstraňováním strukturálních příčin, které ji vyvolávají, a podporou zemědělského rozvoje v nejchudších zemích. To se může dít investicemi do venkovské infrastruktury, do zavodňovacích soustav, dopravy, organizace trhů, vyvíjení a šíření zemědělských technik, které by byly schopné lépe využívat lidské, přírodní a společenské a ekonomické zdroje přímo na místě, čímž by se zajistila jejich dlouhodobá udržitelnost. Do toho všeho je třeba zapojit místní komunity, které by měly rozhodovat o tom, jak a která půda se bude využívat. V úvahu by se přitom měly vzít i nové možnosti dané správným využitím jak tradičních, tak inovativních zemědělských výrobních technik, ovšem za předpokladu, že bude řádně posouzen jejich účel, ohled na životní prostředí a přínos pro nejvíce znevýhodněné skupiny obyvatelstva. Zároveň by se neměla opomíjet otázka spravedlivé agrární reformy v rozvojových zemích. Právo na výživu i právo na vodu hraje důležitou roli při uznání dalších práv, především základního práva na život. Je proto nezbytné, aby rostlo solidární vědomí, které bude pokládat výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí, a to bez rozdílu a jakékoli diskriminace.[11] Kromě toho je důležité zdůraznit, že solidární účast na rozvoji chudých zemí se může stát součástí řešení aktuální globální krize, jak v nedávné době začali chápat politici a představitelé mezinárodních institucí. Podporovat ekonomicky chudé země financováním, jež je prodchnuto solidaritou – s cílem, aby poptávku svých občanů po spotřebním zboží a rozvoji uměly uspokojit ony samy –, může vést nejen k jejich skutečnému ekonomickému růstu, ale také udržet výrobní kapacitu bohatých zemí, jimž hrozí, že budou zasaženy krizí.

 

28. Jeden z nejzřetelnějších aspektů dnešního rozvoje tvoří významná otázka úcty k životu, která v žádném případě nesmí být oddělována od otázek týkajících se rozvoje národů. Tento aspekt nabývá v poslední době stále větší důležitosti: vede nás k širšímu chápání chudoby[12] a zaostalosti, v němž jsou zahrnuty otázky spojené s přijímáním života, zejména tam, kde se mu kladou různé překážky.

V důsledku chudoby nejenže v mnoha oblastech stále panuje vysoká dětská úmrtnost, ale v různých částech světa vlády svými opatřeními uplatňují demografickou kontrolu, propagují antikoncepci a někde jdou i tak daleko, že nutí k potratům. V ekonomicky rozvinutějších zemích je značně rozšířena legislativa odporující životu, která ovlivňuje morální zvyklosti a praxi, a tak se šíří mentalita neochoty přijmout dítě. Vidíme i snahy vyvážet tuto mentalitu do dalších zemí, jako by šlo o nějaký kulturní pokrok.

Některé nevládní organizace se aktivně přičiňují o šíření interrupcí: v chudých zemích někdy prosazují provádění sterilizací, v některých případech i bez vědomí žen, jichž se to týká. Kromě toho existuje i opodstatněné podezření, že sama rozvojová pomoc je někdy vázána na jistý typ zdravotnické politiky, který zahrnuje faktické zavedení přísné kontroly porodnosti. Zneklidňující jsou také zákony, které povolují eutanazii, stejně jako tlak národních a mezinárodních lobby, jež vyžadují její právní uznání.

Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Vydá-li se společnost cestou odmítání či potlačování života, skončí tak, že už nebude moci najít potřebnou motivaci a energii, aby se nasadila do služeb pravého dobra člověka. Ztrácí-li se osobní a společenská vnímavost k přijímání nového života, ochabují i jiné formy přijetí užitečné pro společenský život.[13] Přijetí života posiluje morální síly a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pokud bohaté národy pěstují otevřenost vůči životu, jsou pak schopny lépe chápat potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů, a místo toho prosazovat ctnostné jednání s perspektivou morálně zdravé a solidární produkce, která respektuje základní právo každého národa i každé lidské osoby na život.

 

29. Ještě jeden aspekt dnešního života je velmi těsně spojen s rozvojem: popírání práva na náboženskou svobodu. Nemám na mysli jen boje a konflikty, které se ve světě z náboženských důvodů dosud vedou, i když náboženství je někdy pouze záminkou, zastírající důvody jiného druhu, jako je touha po moci a bohatství. Skutečně dnes se často zabíjí ve svatém jménu Boha, jak to častokrát veřejně zdůraznil a odsoudil můj předchůdce Jan Pavel II. i já sám.[14] Násilí všeho druhu brzdí opravdový rozvoj a zabraňuje národům v rozvoji k většímu společenskému, ekonomickému a duchovnímu blahu. Platí to zvláště o terorismu s fundamentalistickým pozadím,[15] který způsobuje bolest, devastaci a smrt, klade překážky dialogu mezi národy a odčerpává značné finanční zdroje, které by společnost mohla užít pro mírové účely.

Je však třeba dodat, že kromě náboženského fanatismu, který v některých oblastech zabraňuje uplatňování náboženské svobody, mnohé země programově prosazují náboženskou lhostejnost či praktický ateismus, což je v rozporu s potřebami rozvoje národů, jimž se tak odnímají duchovní a lidské zdroje. Bůh je zárukou opravdového rozvoje člověka: neboť tím, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, založil i jeho transcendentní důstojnost a posiluje jeho základní tužbu „být více“. Člověk není atomem ztraceným v nahodilém vesmíru,[16] nýbrž Božím stvořením, jež Bůh obdařil nesmrtelnou duší a od věčnosti miloval. Kdyby byl člověk pouhým plodem náhody nebo nutnosti, nebo kdyby musel své nekonečné touhy redukovat na konečný horizont svého bytí, kdyby vše bylo pouhými dějinami a kulturou a člověk by se nemohl svou přirozeností povznést k nadpřirozenému životu, pak by se dalo hovořit o růstu nebo evoluci, ale nikoli o rozvoji. Když stát podporuje, učí nebo dokonce nařizuje formy praktického ateismu, odnímá svým občanům morální a duchovní sílu, nenahraditelnou pro integrální rozvoj člověka, a zároveň jim brání, aby s novou vnitřní silou dospěli k velkodušnější lidské odpovědi na božskou lásku.[17] Ekonomicky rozvinuté nebo rozvíjející se země někdy v rámci svých kulturních, obchodních či politických vztahů exportují do chudých zemí tuto omezenou vizi člověka a jeho údělu. A v tom spočívá škoda, kterou „nadměrný rozvoj“[18] působí opravdovému rozvoji, neboť jej provází „mravní zaostalost“.[19]

 

30. V tomto směru má integrální rozvoj člověka daleko širší dosah: korelace mezi jeho rozmanitými prvky vyžaduje, aby se v zájmu prosazení opravdového rozvoje národů usilovalo o součinnost různých úrovní lidského vědění. Často panuje názor, že rozvoj, respektive příslušná sociálně-ekonomická opatření, si žádají jen, aby byla realizována jako plod společného jednání. Toto společné jednání však potřebuje určitou orientaci, protože „každé společenské jednání předpokládá určitou nauku“.[20] Vzhledem ke komplexnosti problémů je jasné, že různé disciplíny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska nevylučuje vědění – naopak vyžaduje ho, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy pouze dílem pouhého rozumu. Jistě může být redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvotních principů i jeho posledních cílů, pak musí být „ochuceno solí“ lásky. Konání je slepé bez vědění a vědění je bez lásky zase neplodné, neboť „ten, kdo je prodchnut opravdovou láskou, je velmi vynalézavý v odhalování příčin bídy, v nacházení prostředků, jak proti ní bojovat a jak nad ní rázně vítězit.“[21] Tváří v tvář jevům, jež před námi stojí, vyžaduje láska v pravdě především poznání a pochopení při vědomí a ohledu k specifickým kompetencím každé úrovně vědění. Láska není pozdějším přídavkem, jakýmsi dodatkem k už skončené práci různých disciplín, nýbrž vede s nimi od počátku dialog. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydat se dál – žádá si to láska v pravdě.[22] Jít dál však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům. Inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky.

 

31. Tato skutečnost znamená, že morální hodnocení a vědecké bádání musí jít ruku v ruce a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, jejž tvoří jednota i rozlišování. Sociální nauka církve, která má „důležitou interdisciplinární dimenzi“,[23] může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám, aby nalezly své místo ve spolupráci při službě člověku. Především tady sociální nauka církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. Papež Pavel VI. jasně viděl, že jednou z příčin zaostalosti je nedostatek moudrosti, reflexe, myšlení, jež by bylo s to vypracovat orientační syntézu,[24] „počínaje novou a jasnou koncepcí v oblasti hospodářské, sociální, kulturní a duchovní“[25]. Přílišná fragmentárnost vědění,[26] odmítání metafyziky ze strany humanitních věd[27] a obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom rozvoji vědění, ale také rozvoji národů: dochází-li k tomu, lze totiž obtížněji vidět celkové dobro člověka v jeho různých dimenzích. „Rozšíření našeho pojetí rozumu a jeho užívání“[28] je nezbytné k tomu, abychom dokázali náležitě zvážit všechny jednotlivé otázky rozvoje a řešení společensko-ekonomických problémů.

 

32. Velké novinky, které dnes nabízí obraz rozvoje národů, před nás v mnoha případech staví požadavek nových řešení. Ta musí být hledána spolu s ohledem na zákonitosti vlastní těmto skutečnostem a ve světle integrální vize člověka, která je – v pohledu očištěném láskou – schopna osvětlit různé aspekty lidské osoby. Poté vyjdou na světlo jedinečné konvergence a konkrétní možnosti řešení, aniž je třeba vzdávat se jakéhokoli podstatného prvku lidského života.

Důstojnost lidské osoby a potřeby spravedlnosti vyžadují, aby – obzvláště dnes – ekonomická rozhodnutí nevedla k přílišnému, morálně nepřijatelnému zvyšování majetkových rozdílů[29] a aby jako prioritu i nadále sledovala dostupnost zaměstnání a možnost pracovat pro všechny. I při celkovém pohledu je vidět, že si to žádá i „ekonomická logika“. Systematické zvyšování nerovností mezi sociálními skupinami uvnitř jedné země i mezi obyvatelstvy různých zemí (tedy masivní růst relativní chudoby) nejenže narušuje sociální soudržnost, a je tak hrozbou pro demokracii, ale má i negativní dopad na ekonomiku tím, že postupně eroduje „sociální kapitál“, tedy síť vztahů důvěry, spoléhání se na druhé a dodržování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití.

Ekonomická věda nám přitom říká, že strukturální nejistota generuje postoje, které brání výrobě a způsobují plýtvání lidskými zdroji: pracující pak tíhnou spíše k pasivnímu přizpůsobení se automatickým mechanismům než ke svobodné kreativitě. I v tomto bodě k sobě ekonomická věda a morální hodnocení mají blízko. Náklady spojené se zaměstnáváním lidí jsou vždy i ekonomickým výdajem a ekonomická selhání mají vždy za následek dopady na člověka.

Dále je třeba připomenout, že redukování kultur na jejich technologickou dimenzi může v krátkodobé perspektivě sice vést k ziskům, dlouhodobě to však brání vzájemnému obohacování a dynamice spolupráce. Je důležité rozlišovat krátkodobé a dlouhodobé ekonomické či sociologické úvahy. Pokles úrovně ochrany práv pracujících nebo vzdání se mechanismů přerozdělujících výnosy – s cílem, aby daná země dosáhla větší mezinárodní konkurenceschopnosti – brání v dosažení dlouhodobého rozvoje. Je tedy zapotřebí pozorně hodnotit důsledky, které mají na lidi aktuální krátkodobé – někdy i velmi krátkodobé – ekonomické tendence. To si žádá novou a hlubší reflexi o smyslu ekonomiky a jejích cílů,[30] stejně jako hlubokou a pečlivou revizi současného modelu rozvoje, jejímž cílem je korigovat jeho selhání a deformace. Reálně si to žádá stav ekologického zdraví planety; především je to ale nutnost vyplývající z morální a kulturní krize člověka, jejíž příznaky jsou už delší dobu zřejmé ve všech částech světa.

 

33. Více než čtyřicet let od vydání encykliky Populorum progressio zůstává její hlavní téma – tedy rozvoj – stále otevřeným problémem, který se v důsledku probíhající hospodářské a finanční krize ještě vyostřil a stal naléhavějším. Jestliže některé oblasti planety, dlouhodobě postižené chudobou, se pronikavě změnily co do ekonomického růstu a podílu na světové produkci, v jiných zónách trvá dosud bída srovnatelná se stavem v době Pavla VI., v některých případech lze dokonce mluvit o zhoršení. Je příznačné, že na některé příčiny této situace poukázala už encyklika Populorum progressio: jde například o vysoké celní sazby, ukládané ekonomicky rozvinutými zeměmi, které stále brání přísunu výrobků pocházejících z chudých zemí na trh v bohatých zemích. Jiné příčiny, encyklikou tehdy pouze nastíněné, se později objevily s větší naléhavostí. Týká se to například hodnocení procesu dekolonizace, která byla tehdy v plném proudu. Pavel VI. vyjádřil přání, aby cesta k samostatnosti probíhala ve svobodě a pokoji. Po více než čtyřiceti letech musíme uznat, jak obtížná je tato cesta: jednak kvůli vzniku zcela nových forem kolonialismu a závislosti na starých i nových mocnostech, jednak kvůli obrovské neodpovědnosti panující uvnitř samotných zemí, jež získaly nezávislost.

Hlavním novým rysem se stala exploze vzájemné celoplanetární závislosti, nazývaná dnes obvykle jako „globalizace“. Papež Pavel VI. ji částečně předvídal, avšak její rozměry a prudkost, s jakou se rozvinula, jsou překvapující. Tento proces má svůj původ v ekonomicky rozvinutých zemích a svou povahou do sebe zahrnul všechny ekonomiky. Je hlavní hybnou silou k tomu, aby se celé oblasti vymanily ze zaostalosti, a sám o sobě představuje obrovskou příležitost. Nebude-li ale tento celoplanetární impuls veden láskou v pravdě, může vést k bezprecedentním škodám a novým rozdělením lidské rodiny. Láska a pravda proto stojí před zcela novou, velmi rozsáhlou a kompexní tvůrčí výzvou. Jde o rozšíření hranic rozumu, o to, aby byl rozum schopen poznávat a řídit tyto mohutné nové síly, aby je oživoval ve smyslu „civilizace lásky“, jejíž semeno Bůh vložil do každého národa a do každé kultury.

 


[1] Srov. Sollicitudo rei socialis, 28: loc. cit., 548–550 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 380–382].

[2] Pavel VI., Populorum progressio, 9: loc. cit., 261–262 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 232].

[3] Srov. Sollicitudo rei socialis, 20: loc. cit., 536–537 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 372–374].

[4] Srov. Centesimus annus, 22–29: loc. cit., 819–830 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 436–443].

[5] Čl. 23.33: loc. cit., 268–269. 273–274 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 236–237.240].

[6] Srov. Lev XIII., Rerum novarum, 41–44: Leonis XIII. P. M. Acta, XI (Romae 1892) 135 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 51–54].

[7] Druhý vatikánský koncil, Gaudium et spes, 63 [Dokumenty II. vatikánského koncilu, s. 238–239].

[8] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 24: loc. cit., 821–822 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 437–438].

[9] Srov. týž, encyklika Veritatis splendor (6. srpna 1993), 33.46.51: AAS 85 (1993) 1160.1169–1171.1174–1175 [české vydání Praha: Zvon, 1994, s. 40.52–54.58–59]; Jan Pavel II., Promluva k Valnému shromáždění Organizace spojených národů u příležitosti 50. výročí jejího založení (5. října 1995), 3: Insegnamenti XVIII, 2 (1995), s. 732–733.

[10] Srov. Populorum progressio, 47: loc. cit., 280–281 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 245]; Jan Pavel II. Sollicitudo rei socialis, 42: loc. cit., 572–574 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 398–399].

[11] Srov. Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni výživy 2007: AAS 99 (2007), s. 933–935.

[12] Srov. Jan Pavel II., Evangelium vitae, 18.59.63.64: loc. cit., 419–421.467–468.472–475 [české vydání, s. 25–27.76–77.81–83].

[13] Srov. Benedikt XVI., Srdcem míru je lidská osoba. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2007 (8. prosince 2006), 5: Insegnamenti II, 2 (2006), s. 778 [česky: ACTA ČBK 2/2007, Praha: Česká biskupská konference, 2007, s. 7–8].

[14] Srov. Jan Pavel II., Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2002 (8. prosince 2001), 4–7.12–15: AAS 94 (2002) 134–136.138–140 [česky Praha: Česká biskupská konference, 2001, s. 3–4.7–8]; týž, Úkol stále aktuální: vychovávat k míru. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 2004 (8. prosince 2003), 8: AAS 96 (2004) 119 [česky Praha: Česká biskupská konference, 2003, s. 7]; týž, Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem. Poselství k Světovému dni míru 1. ledna 2005 (8. prosince 2004), 4: AAS 97 (2005) 177–178 [česky Praha: Česká biskupská konference, 2004, s. 3–4]; Benedikt XVI. V pravdě je pokoj. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2006 (8. prosince 2005), 9–10: AAS 98 (2006) 60–61 [česky ACTA ČBK 1/2006, Praha: Česká biskupská konference, 2006, s. 11–12]; týž, Srdcem míru je lidská osoba. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2007 (8. prosince 2006), 5.14: loc. cit., 778.782–783 [česky ACTA ČBK 2/2007, Praha: Česká biskupská konference, 2007, s. 7–8.12–13].

[15] Srov. Jan Pavel II., Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2002, 6: loc. cit., 135 [česky, loc. cit., s. 4]; Benedikt XVI. V pravdě je pokoj. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2006, 9–10: loc. cit., 60–61 [česky loc. cit., s. 11–12].

[16] Srov. Benedikt XVI., Homilie při mši svaté na Islinger Feld (Řezno, 12. září 2006): Insegnamenti II, 2 (2006), s. 252–256.

[17] Srov. týž., Deus caritas est, 1: loc. cit., 217–218 [česky loc. cit., s. 5–6].

[18] Srov. Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 28: loc. cit., 548–550 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 380–382].

[19] Pavel VI., Populorum progressio, 19: loc. cit., 266–267 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 235].

[20] Ibid., 39: loc. cit., 276–277 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 242, překlad upraven].

[21] Ibid., 75: loc. cit., 293–294 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 254].

[22] Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 28: loc. cit., 238–240 [česky loc. cit., s. 37–41].

[23] Jan Pavel II., Centesimus annus, 59: loc. cit., 864 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 471].

[24] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 40.85: loc. cit., 277.298–299 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 242.258].

[25] Ibid., 13: loc. cit., 263–264 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 233].

[26] Srov. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio (14. září 1998), 85: AAS 91 (1999) 72–73 [česky Praha: Zvon, 1999, s. 72–73].

[27] Srov. Ibid., 83: loc. cit., 70–71 [české vydání, s. 83–84].

[28] Benedikt XVI., Přednáška na Univerzitě v Řeznu (12. září 2006): Insegnamenti II, 2 (2006), s. 265.

[29] Srov. Pavel VI., Populorum progressio, 33: loc. cit., 273–274 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 240].

[30] Srov. Jan Pavel II., Na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení! Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2000 (8. prosince 1999), 15: AAS 92 (2000) 822–824 [česky Praha: Česká biskupská konference, 1999].

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás