Řád vztahů mezi lidmi

 

I. část

Řád vztahů mezi lidmi

 

Každý člověk je osoba, nositel práv a povinností

8. Nejdříve pojednáme o řádu, který má vládnout mezi lidmi.

9. Za základ jakéhokoli soužití, má-li být spořádané a plodné, je nutno uznat zásadu, že každý člověk je osoba, tj. že je mu vrozen rozum a svobodná vůle, a tedy že je nositelem práv a povinností, které pramení přímo z této jeho povahy. Poněvadž tato práva a povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné, jsou také naprosto nezcizitelné.[7]

10. Pohlédneme-li na důstojnost lidské osobnosti ve světle pravd zjevených Bohem, nutně ji oceníme ještě výš; vždyť přece lidé byli vykoupeni krví Ježíše Krista, božskou milostí se stali Božími dětmi a přáteli a byli ustanoveni za dědice věčné slávy.

 

PRÁVA

Právo na život a na jeho důstojnou úroveň

11. Protože chceme mluvit o právech člověka, poznamenáváme hned na začátku, že člověk má právo na život, na tělesnou nedotknutelnost, na nutné a dostatečné prostředky k důstojnému způsobu života: mezi ně patří především obživa, ošacení, bydlení, odpočinek, lékařská péče a nezbytné sociální služby; má proto právo na zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez svého zavinění připraven o věci potřebné k životu.[8]

Práva vztahující se k hodnotám mravním a kulturním

12. Každý člověk žádá přirozeným právem náležitou úctu vůči své osobě, dobrou pověst, svobodu v hledání pravdy a v mezích dovolených mravním řádem a požadavky obecného blaha také svobodu projevovat svůj názor a šířit jej, vykonávat libovolné povolání a konečně být o veřejném dění informován podle pravdy.

13. Přirozeným právem také člověku přísluší, aby mohl mít podíl na kulturních statcích; proto mu musí být dovoleno se vzdělávat, ať už jde o základní vzdělání, o technickou přípravu nebo o odborné vyškolení, odpovídající vývojovému stupni jeho státního společenství. Je nutno usilovně vytvářet podmínky k tomu, aby lidé s patřičnými vlohami měli přístup k vyššímu vzdělání, a sice tak, aby se, pokud je to možné, ve společnosti dostali k úkolům a úřadům, které odpovídají jak jejich nadání, tak i nabytým znalostem.[9]

Právo uctívat Boha podle správně poučeného svědomí

14. K přirozeným právům člověka nutno počítat i právo uctívat Boha, jak mu to správně ukládá jeho svědomí, a soukromě i veřejně vyznávat své náboženství. Správně píše Lactantius: "Byli jsme stvořeni, abychom vzdávali Bohu Stvořiteli spravedlivou poctu, takovou, jaká mu náleží, abychom jen k němu se znali a jen jeho následovali. Toto pouto zbožnosti nás k němu upíná a váže: odtud je odvozeno latinské slovo náboženství, re-li-gio."[10] A náš předchůdce Lev XIII. tvrdí: "Tato svoboda, skutečná svoboda, hodná dětí Božích, která zachovává člověku jeho vysokou osobní důstojnost, je silnější než jakékoli násilí a bezpráví; a církev tuto svobodu vždy požadovala a vážila si jí. Takovou svobodu vytrvale vyžadovali apoštolové, svými spisy ji stvrzovali apologeti a posvětili ji vlastní krví mučedníci."[11]

Právo na svobodnou volbu vlastního životního stavu

15. Nadto mají lidé nedotknutelné právo vybrat si životní stav, jemuž dají přednost: buď založit rodinu, a to na základě rovnosti práv a povinností mezi mužem a ženou, nebo se rozhodnout pro kněžství či řeholní život.[12]

16. Rodina, založená na svobodně uzavřeném, jediném a nerozlučitelném manželství, musí být považována za první a přirozený zárodek společnosti. Z toho plyne nutnost pečlivě se o rodinu starat, a to jak po stránce hospodářské a sociální, tak i kulturní a mravní; taková opatření mají rodinu upevňovat a usnadňovat plnění jejího poslání.

17. Rodičům náleží přednostní právo živit a vychovávat děti.[13]

Práva v oblasti hospodářské

18. Přejdeme-li nyní k oblasti hospodářské, vidíme, že přirozené právo dává člověku nárok nejen na to, aby mu byl poskytnut dostatek pracovních příležitostí, ale také aby práci podstupoval svobodně.[14]

19. S těmito právy je nepochybně spjato právo člověka na takové pracovní podmínky, které nenarušují jeho tělesné síly ani dobré mravy, ani nepřekážejí utváření charakteru mladistvých. Pokud pak jde o ženy, je nutno přiznat jim právo na pracovní podmínky slučitelné s jejich povinnostmi manželky a matky.[15]

20. Z lidské důstojnosti vyplývá také právo hospodářsky podnikat na vlastní odpovědnost.[16] Kromě toho nelze zamlčet právo dělníka na spravedlivě stanovenou mzdu, tedy na odměnu, která by úměrně hospodářským podmínkám podniku dovolovala pracujícímu a jeho rodině životní úroveň odpovídající lidské důstojnosti. V této věci pravil náš předchůdce blahé paměti Pius XII.: "S povinností pracovat, která má základ v přirozenosti, je v souladu také přirozené právo, podle něhož člověk může žádat, aby vykonaná práce přinášela jemu a jeho dětem, čeho je nezbytně zapotřebí k životu: do té míry velí přirozenost sebezáchovu člověka."[17]

21. Z lidské přirozenosti též plyne právo na soukromé vlastnictví, a to i pokud jde o výrobní prostředky; toto právo, jak jsme vyhlásili jinde, "účinně chrání důstojnost lidské osoby a usnadňuje vykonávání odpovědných úkolů v každé oblasti života. Přispívá ke klidu a pořádku v rodinném životě a podporuje i vnitřní mír a blahobyt země"[18].

22. Je ostatně vhodná příležitost poznamenat, že právo na soukromé vlastnictví má jistou sociální funkci.[19]

Právo shromažďovací a sdružovací

23. Protože člověk je svou přirozeností tvor společenský, má právo shromažďovat se a sdružovat s jinými, jakož i právo dávat svým sdružením takové formy, které považuje za vhodnější k dosažení stanovených cílů; dále má právo vyvíjet v těchto sdruženích vlastní iniciativu a na základě vlastní odpovědnosti sledovat dosažení žádaných cílů.[20]

24. V encyklice Matka a Učitelka jsme naléhavě připomněli, že je naprosto nutné zakládat dostatečné množství sdružení nebo korporací schopných dosáhnout cílů, které jednotlivec nemůže účinně sledovat. Taková sdružení nebo korporace je třeba pokládat za nezbytný a nenahraditelný nástroj k zajištění osobní důstojnosti a vlastní svobodné a nedotknutelné odpovědnosti.[21]

Právo na svobodu pobytu a pohybu

25. Každý člověk má mít plné právo na svobodu pobytu a pohybu uvnitř státu, jehož je občanem; a pokud k tomu vede oprávněný důvod, má také právo přestěhovat se do jiného státu a usadit se v něm.[22] Tím, že někdo je občanem jistého státu, nepřestává být členem velké lidské rodiny, občanem světového společenství všech lidí.

Politická práva

26. K tomu dále přistupuje, že s osobní důstojností je spojeno právo činně se účastnit veřejného života a přispívat k uskutečňování obecného blaha. "Člověk nesmí být považován za objekt a trpnou složku společenského života, je a musí naopak být a zůstat jeho subjektem, základem a cílem."[23]

27. Lidské osobě rovněž přísluší zákonná ochrana jejích práv; ochrana účinná, nestranná, utvořená podle norem skutečné spravedlnosti, jak připomíná náš předchůdce blahé paměti Pius XII. těmito slovy: "Z právního řádu, jaký chtěl Bůh, vyplývá nezcizitelné a věčně platné právo, aby každý člověk měl zaručenu právní bezpečnost a aby se mu přiznal okruh práv, který by byl zajištěn před každým svévolným útokem."[24]

 

POVINNOSTI

Vztah mezi právy a povinnostmi

28. Dosud připomenutá přirozená práva jsou v člověku, jemuž příslušejí, spjata s právě tak velkým počtem povinností. Práva i povinnosti mají svůj základ, svůj zdroj a svou nezničitelnou sílu v přirozeném zákoně, který je uděluje i ukládá.

29. Tak například právo člověka na život souvisí s povinností starat se o zachování vlastního života; právo na důstojný způsob života s povinností žít důstojně; a právo na svobodné hledání pravdy s povinností pronikat do pravdy stále hlouběji.

Vzájemnost práv a povinností mezi lidmi

30. Z toho jako důsledek také plyne, že v lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě. Každé základní osobní právo člověka odvozuje totiž svou platnost a autoritu z přirozeného zákona, který ono právo propůjčuje a příslušnou povinnost ukládá. Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují, druhou boří.

Vzájemná spolupráce

31. Protože lidé jsou přirozenou povahou společenští, musí žít s druhými lidmi a hledat i jejich dobro. Spořádané lidské soužití tedy žádá, aby lidé navzájem svá práva i povinnosti uznávali a podle nich jednali. Z toho také vyplývá, že každý má velkomyslně sám přispívat k vytvoření takového prostředí, v kterém by byly práva i povinnosti respektovány stále svědomitěji a ke stále většímu užitku.

32. Nestačí například přiznávat člověku právo na prostředky nezbytné k životu, pokud podle vlastních sil neusilujeme o to, aby každý člověk měl prostředků k životu dostatek.

33. K tomu přistupuje nutnost, aby lidské soužití bylo nejen spořádané, nýbrž aby též přinášelo lidem hojný prospěch a užitek. To vyžaduje, aby lidé navzájem svá práva i povinnosti uznávali a naplňovali, ale aby se rovněž společně účastnili četných akcí, jež dnešní civilizace dovoluje, k nimž nabádá nebo jež vyžaduje.

Vědomí odpovědnosti

34. Důstojnost lidské osoby kromě toho žádá, aby člověk mohl jednat z vlastního rozhodnutí a svobodně. Proto jde-li o lidské soužití, jistě je důvod, aby ctil práva, plnil povinnosti a v nesčetných aktivitách pomáhal druhým, a to především z vlastního popudu a úmyslu, tj. tak, aby každý jednal na základě vlastního rozhodnutí, uvážení a odpovědnosti, a ne z donucení nebo nátlaku, přicházejících většinou zvnějšku. Je-li společenství lidí založeno jen na vztazích síly, je nutno o něm říci, že v sobě nemá nic lidského, poněvadž lidem je v něm upírána svoboda, místo aby byli vhodně podněcováni ke zvyšování životní úrovně, k dosažení dokonalosti.

Soužití v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě

35. Proto je třeba pokládat soužití lidí za spořádané, plodné a v souladu s lidskou důstojností tehdy, spočívá-li na pravdě; svatý Pavel nás takto napomíná: "Proto nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme přece všichni k sobě jako údy."[25] To se jistě podaří, bude-li každý náležitě uznávat jak svá práva, tak své povinnosti vůči druhým. Lidské soužití pak bude navíc takové, jaké jsme právě nastínili, když se občané, vedeni spravedlností, vynasnaží ctít práva druhých a plnit své povinnosti; dají-li se vést takovou láskyplnou péčí, že potřeby druhých budou cítit jako svoje a učiní druhé účastnými na svém blahu, a budou usilovat o to, aby se po světě mezi všemi lidmi šířily nejlepší duchovní hodnoty. Ale ani to nestačí; neboť lidské soužití se vytváří svobodně, v souladu s důstojností občanů, kteří byli přírodou obdařeni rozumem, a proto přijímají riziko své činnosti.

36. Lidské soužití, ctihodní bratři a milovaní synové, musíme považovat v první řadě za skutečnost řádu duchovního; jejím prostřednictvím si lidé ve světle pravdy navzájem sdělují své poznatky; v ní se mohou dožadovat svých práv a plnit své povinnosti; v ní jsou vedeni, aby usilovali o duchovní statky; v ní mají vzájemně z jakékoliv čestné věci náležité potěšení; ustavičně jsou ochotni jakoby přelít do druhých to nejkrásnější a nejlepší, co mají, a horoucně touží přelít do svého srdce to dobré, co vidí na druhých. Tyto hodnoty působí a řídí všechno, co se týká vědy, hospodářství, sociálních zařízení, rozvoje a uspořádání státu, zákonodárství a konečně všech věcí, které zevně utvářejí soužití lidí a neustále je rozvíjejí.

Základem mravního řádu je Bůh

37. Řád, který vládne mezi lidmi, je zcela rázu duchovního. Protože tento řád spočívá na pravdě, je třeba ho uskutečňovat podle příkazů spravedlnosti; vyžaduje, aby ho oživovala a zdokonalovala vzájemná láska; a konečně má být utvářen v plné svobodě tak, aby byl den ode dne blíž rovnosti mezi lidmi.

38. Avšak takový mravní řád – jehož zásady se jednak týkají všech lidí, jednak jsou absolutní a neměnné – má svůj základ v pravém Bohu, v Bohu osobním a přesahujícím lidskou přirozenost. Bůh je první Pravda a svrchované Dobro, a proto nejhlubší pramen, z něhož může lidské společenství čerpat pravou životaschopnost, aby bylo spořádané, plodné a aby odpovídalo lidské důstojnosti.[26] Stran této věci píše sv. Tomáš Akvinský: "To, že lidský rozum je měřítko vůle, podle něhož se měří dobrota člověka, má z věčného zákona, jímž je rozum božský ... Je tedy zřejmé, že dobrota lidské vůle závisí mnohem více na věčném zákoně než na lidském rozumu."[27]

Znamení doby

39. Naši dnešní dobu charakterizují tři základní znaky:

40. Je to především hospodářský a společenský vzestup dělnické třídy. Dělníci soustřeďovali nejdříve své úsilí na to, aby si vydobyli svá hospodářská a sociální práva; pak své úsilí rozšířili i na práva politická a konečně na právo mít účast i na kulturních výdobytcích. Dnes dělníci po celém světě důrazně žádají, aby nebyli nikdy považováni jen za věc bez rozumu a svobody, kterou ostatní svévolně využívají, nýbrž za lidi – a to ve všech odvětvích společenského života, tj. v oblasti hospodářské a společenské, v politice a konečně ve vědě a kultuře.

41. Druhý znak, všem zcela zřejmý, je účast žen na veřejném životě. Rychlejší je snad tento postup u národů s křesťanskou civilizací; pomaleji, ale přece jen ve značné šíři, probíhá i u národů s jinými tradicemi a kulturami. Ženy jsou si víc a více vědomy své důstojnosti, a proto nemohou dopustit, aby byly považovány za neživou věc nebo za nástroj a aby se s nimi tak jednalo. Žádají více: v rodině i ve společnosti práva i povinnosti, jaké jsou hodny lidské osoby.

42. Konečně dnes pozorujeme, že lidská rodina se změnila po stránce společenského a politického života. Všechny národy si totiž nárokují nebo brzy budou pro sebe nárokovat svobodu, a proto brzy přestanou existovat národy kolonizátorské a kolonizované.

43. Lidé ve všech zemích a světadílech se buď už pokládají za občany nějakého samostatného státu, nebo se za ně v nejbližší budoucnosti začnou pokládat. Už ani kmenová společenství nechtějí být podřízena politické moci mimo svou vlastní zemi nebo národnostní skupinu. V naší době totiž už zastaraly po tolik staletí přetrvávající názory, podle nichž jedny společenské skupiny zaujímaly podřízené postavení a jedny vyžadovaly vedoucí roli, ať už na základě hospodářských a sociálních poměrů, nebo pohlaví, nebo svého společenského stupně.

44. Právě naopak, je už velmi rozšířeno vědomí, že všichni lidé jsou si co do své přirozené důstojnosti rovni. Proto se – alespoň v teorii – zcela odmítá rasová diskriminace; to má obrovský význam na cestě k rozvinutí lidského soužití podle shora vyložených zásad. Když se totiž v člověku probouzí vědomí jeho práv, je nezbytné, aby se zrodilo i vědomí jeho povinností: tak aby ten, kdo má nějaká práva, si byl zároveň vědom povinnosti svá práva hájit jako známku své důstojnosti; ostatní pak si mají být vědomi povinnosti tato práva uznávat a mít je v úctě.

45. Utváří-li se občanské zřízení podle práv a povinností, uvědomují si pak lidé návazně také duchovní hodnoty: chápou, co je pravda, co spravedlnost, co láska, co svoboda, a nabývají vědomí, že patří k takovému společenství. A to není všechno: neboť takové pohnutky vedou lidi k lepšímu poznávání pravého Boha, člověku nadřazeného a osobního. Proto pak na vztahu k Bohu zakládají svůj život – jak ten, jímž žijí v hloubi svého srdce, tak ten, který sdílejí s ostatními.

 

 

[7] Srov. rozhlasové poselství Pia XII., pronesené v předvečer vánoc 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24; a proslov Jana XXIII. z 4. ledna 1963: AAS 55, 1963, s. 89-91

[8] Srov. Pius XI., enc. Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 78 a rozhlasové poselství Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 195-205

[9] Srov. rozhlasové poselství Pia XII. v předvečer vánoc r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

[10] Divinae Institutiones, IV, 28,2; Migne PL 6,535

[11] Lev XIII., enc. o lidské svobodě Libertas praestantissimum: Acta Leonis XIII, VIII, 1888, s. 237-238

[12] Srov. vánoční rozhlasové poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

[13] Srov. enc. Pia XI. o křesťanském manželství Casti connubii: AAS 22 (1930), s. 539-592; a vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

[14] Srov. rozhlasové poselství Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 201

[15] Srov. Lev XIII., enc. o dělnické otázce Rerum novarum, 33; Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 128-129

[16] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 82: AAS 53 (1961), s. 422

[17] Rozhlasové poselství z 1. června 1941: AAS 33, 1941, s. 201

[18] Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 112: AAS 53 (1961), s. 428,

[19] Srov. tamtéž, 119: AAS 53 (1961), s. 430

[20] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 36-44: Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 134-142; Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 83-87: AAS 23 (1931), s. 199-200; a list Pia XII. biskupům USA o soukromém vlastnictví Sertum laetitiae: AAS 31, 1939, s. 634-644

[21] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 117-118: AAS 53 (1961), s. 430

[22] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1952: AAS 45, 1953, s. 33-46

[23] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 12

[24] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 21

[25] Ef 4,25

[26] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 14

[27] Summa theol. I-II, 19, 4; srov. čl. 9

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás