Vztahy mezi lidmi a veřejnou mocí

 

II. část

Vztahy mezi lidmi a veřejnou mocí uvnitř politického společenství

 

Nutnost veřejné moci a její božský původ

46. Lidské soužití nemůže být spořádané ani plodné, nejsou-li v něm lidé, kteří mají opravdovou moc, kteří zachovávají, co je ustaveno, a v dostatečné míře vynakládají svou práci a starostlivost k dobru všech. Ti všechnu svou moc odvozují od Boha, jak píše svatý Pavel: "Není moci, která by nepocházela od Boha."[28] Jeho slova vykládá svatý Jan Zlatoústý takto: "Co říkáš? Že každý vládce je ustanoven od Boha? Ne, to neříkám; nemluvím zde o jednotlivých vládcích, ale o věci samé. Říkám totiž: v tom, že existuje moc, že jedni vládnou a druzí jsou podřízeni a že to vše se neděje náhodou a bez důvodu, v tom je božská moudrost."[29] Opravdu, protože Bůh stvořil lidi jako bytosti od přirozenosti společenské a protože žádná pospolitost "nemůže existovat, aniž v ní někdo stojí všem v čele a každého účinnými a stejnými prostředky pobízí k sledování společného cíle, je k občanskému soužití naprosto nezbytná autorita, která by je řídila; tato autorita, stejně jako sama společnost, pochází od přirozenosti, a tedy od samého Boha"[30].

47. Přesto se nelze domnívat, že autorita nemá nic, čeho by musela být poslušna; dokonce proto, že svou moc uplatňuje ve shodě s rozumem, musí svou závaznost čerpat z mravního řádu, který má zase jako svůj počátek a cíl Boha. Náš předchůdce blahé paměti Pius XII. připomínal: "Absolutní řád živého tvorstva a sám cíl člověka (člověkem zde nazýváme bytost svobodnou, vázanou povinnostmi, nadanou nedotknutelnými právy, která je začátkem a cílem lidské společnosti) se dotýkají také státu jako nezbytného společenství, které se vyznačuje autoritou, bez ní by stát nemohl ani existovat, ani žít ... Protože pak tento řád všech věcí ve světle zdravého rozumu, a zvlášť podle křesťanské víry, nemůže mít původ leč v Bohu, Stvořiteli nás všech, v Bohu osobním, proto úřady dostávají svou důstojnost odtud, že se jistým způsobem podílejí na autoritě samého Boha."[31]

48. Moc, která se opírá výhradně nebo z velké části o hrozby nebo o strach před trestem nebo o slibování odměny, nikterak účinně nepodněcuje společné úsilí o blaho všech; a i když se jí to snad podaří, pak tento způsob jednání není ve shodě s důstojností lidí, kteří jsou obdařeni rozumem i svobodou a mají na obojím podíl. Autorita totiž souvisí především s duchovní silou; proto musí vládcové států apelovat na svědomí každého občana, to jest na povinnost každého ochotně se zasazovat o společné blaho všech. Protože ale všichni lidé si jsou přirozenou důstojností rovni, nikdo nemá právo vnitřně dělat nátlak na druhého. Může to dělat pouze Bůh, poněvadž on jediný zkoumá úmysly skryté v srdci člověka a soudí je.

49. Státní představitelé tedy mohou lidi zavazovat ve svědomí pouze tehdy, je-li jejich autorita ve spojení s autoritou Boží a má-li na ní podíl.[32]

50. Platí-li tato zásada, pak je také zabezpečena osobní důstojnost občanů: jsou-li totiž poslušní vůči úřadům, nejsou poslušní vůči jejich nositelům jako lidem, ale ve skutečnosti ctí Boha, moudrého Stvořitele všech věcí, který stanovil, aby se vztahy mezi lidmi řídily řádem, jejž on sám určil; a když vzdáváme patřičnou úctu Bohu, nijak se neponižujeme, nýbrž právě naopak se pozvedáme a povyšujeme, Neboť sloužit Bohu znamená vládnout.[33]

51. Moc je požadavek řádu duchovního a pochází od Boha. Jestliže tedy vládci států ukládají zákony nebo něco nařizují v rozporu s tímto řádem, a tedy v rozporu s vůlí Boží, pak moc, která jim byla svěřena, nemá pro svědomí občanů závaznou platnost, protože "více je třeba poslouchat Boha než lidi"[34]. V takovém případě moc dokonce přestává být mocí a následkem je hanebné bezpráví. Svatý Tomáš učí: "K druhému bodu třeba říci, že lidský zákon je potud zákonem, pokud je ve shodě se zdravým rozumem; z toho je jasné, že je odvozen od věčného zákona. Je-li ale zákon v rozporu s příkazem rozumu, nazývá se zákonem nespravedlivým, a pak přestává být zákonem a stává se spíše činem násilným."[35]

52. Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat, že lidem nepřísluší možnost volit ty, kteří mají stát v čele státu, určovat formu státu a vymezit způsob a rozsah výkonu moci. Proto je tato nauka slučitelná s každou opravdu demokratickou formou vlády.[36]

Smyslem veřejné moci je uskutečňování obecného blaha

53. Jednotlivci i sdružení mají svým dílem přispívat k uskutečňování obecného blaha. Z toho především plyne, aby sledovali vlastní zájem a prospěch v souladu s požadavky druhých a aby svůj majetek a svou práci řídili podle toho, co státní správa předepsala při zachování požadavků spravedlnosti, způsobů a rozsahu vládnutí. Ti, kdo ve státě mají moc, musí vydávat taková nařízení, aby byla nejen právně a formálně v pořádku, nýbrž aby též měla za cíl obecné blaho, nebo k němu alespoň přispívala.

54. Smyslem existence státní správy je uskutečňování obecného blaha; proto je musí hledat tak, aby dbala na jeho podstatu a zároveň svá nařízení uváděla v soulad s nynějším stavem věcí.[37]

Základní stránky obecného blaha

55. Za prvky obecného blaha musí být jistě považována národní specifika;[38] ta však zdaleka netvoří celý obsah obecného blaha. Avšak tyto hodnoty a svérázné rysy obsah obecného blaha nevyčerpávají. Obecné blaho zcela souvisí s lidskou přirozeností; tedy může existovat celé a neporušené, jen když máme na zřeteli jeho podstatu a způsob jeho uskutečňování, a to vždy ve vztahu k člověku.[39]

56. K tomu přistupuje, že na obecném blahu se mají podílet všichni členové společnosti, i když v různém ohledu, každý podle svých úkolů, zásluh a okolností. Nositelé státní moci je tedy musí podporovat k prospěchu všech, bez upřednostňování některých občanů nebo skupin; potvrdil to náš předchůdce Lev XIII. těmito slovy: "V nižádném případě se nesmí připustit, aby státní moc sloužila zájmu některého jednotlivce nebo několika jednotlivců, poněvadž je ustanovena k společnému prospěchu všech."[40] Spravedlnost a slušnost mohou však někdy žádat, aby státníci měli větší ohled na občany nižších vrstev, protože ti jsou méně s to uplatňovat svá práva a sledovat své oprávněné zájmy.[41]

57. Ale na tomto místě, domníváme se, musíme svým synům připomenout, že obecné blaho se týká celého člověka: tj. potřeb jak těla, tak i ducha. Proto musí státní správa o dosažení tohoto blaha usilovat příhodnými prostředky i měrou: tak, aby byl zachován správný řád věcí, a aby občanům spolu se statky hmotnými zabezpečovala také statky duchovní.[42]

58. Zásady zde uvedené, zdá se, vhodně shrnuje ona věta z naší encykliky Matka a Učitelka, v níž jsme zdůraznili, že obecné blaho obsahuje "souhrn oněch předpokladů společenského života, které lidem umožňují a usnadňují plný rozvoj všech hodnot jejich osobnosti"[43].

59. Lidé jako bytosti složené z těla a z nesmrtelné duše nemohou v tomto pomíjivém životě ani uspokojit své potřeby, ani dosáhnout dokonalého štěstí. Proto musí být obecné blaho uskutečňováno takovými způsoby, aby se věčné spáse lidí nejen nekladly překážky, nýbrž aby se jí dokonce sloužilo.[44]

Veřejná moc má uznávat a mít v úctě osobní práva a povinnosti občanů

60. V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci."[45]

61. Proto když kterýkoli úřad neuznává nebo porušuje lidská práva, pak nejenže neplní své povinnosti, ale jeho nařízení nemá žádnou závaznou moc. [46]

Harmonická koordinace a účinná ochrana osobních práv a povinností

62. Kromě toho především státní orgány mají povinnost řídit a vzájemně slaďovat společenská práva lidí tak, aby jeden člověk uplatňováním svých práv neporušoval práva druhých; dále aby někdo, kdo hájí svá práva, tím nezabraňoval druhým plnit jejich povinnosti; a konečně aby práva všech byla s účinností uchovávána neporušená, a byla-li snad porušena, aby se jich občanům znovu v plné míře dostalo.[47]

Povinnost veřejné moci podporovat osobní práva

63. Ti, kdo stojí v čele státu, mají dále usilovat o vytváření takových podmínek, ve kterých by všem občanům bylo umožněno a usnadněno skutečné uplatňování jejich práv i plnění jejich povinností. Zkušenost ukazuje, že tam, kde veřejná moc selhává, se zejména v naší době víc a více zvětšují nerovnosti mezi občany a že proto lidská práva i povinnosti zůstávají jen na papíře.

64. Představitelé státu se proto musí snažit, aby občané dosahovali pokroku v hospodářském i sociálním ohledu a aby podle stupně rozvoje státu byly občanům poskytnuty podstatné služby, jako jsou silnice, dopravní prostředky, obchodní styk, pitná voda, bydlení, zdravotní péče, vhodné podmínky pro vyznávání víry a rovněž rekreační zařízení. Musí se též starat o to, aby existovaly pojišťovny, aby tak každý člověk měl nutné prostředky k důstojnému způsobu života i v případě neštěstí nebo za ztíženého plnění rodinných povinností. O co dále musí ti, kteří obdrželi moc ve státě, usilovat a co musí uskutečňovat, je to, aby práceschopní dostávali zaměstnání přiměřené jejich schopnostem; aby se jim vyplácela mzda odpovídající požadavkům spravedlnosti a slušnosti; aby v průmyslových společnostech bylo dělníkům umožněno pociťovat, že oni jsou původci vykonané práce; aby mohly být zakládány mezičlánky, jejichž prostřednictvím by se soužití občanů stalo plodnějším a bohatším; a konečně aby se všichni náležitým způsobem a v přiměřeném rozsahu mohli podílet na dobru vzdělání.

Rovnováha mezi oběma způsoby zasahování veřejné moci

65. Jenže společný prospěch všech vyžaduje také to, aby státní správa jednak při stanovení a zabezpečování práv občanů, jednak při jejich podpoře sloužila nejvyššímu požadavku rovnováhy; aby totiž tím, že by se upřednostňovala práva jistých jedinců nebo skupin, jim nevznikaly ve státě výsadní výhody; nebo aby se ohled na zachovávání občanských práv nestal absurdním způsobem překážkou v jejich účinnosti. "Jakkoliv mohou být rozsáhlé a hluboké zásahy státu do hospodářského života vhodné, zůstává stále platná zásada, že stát nesmí omezovat svobodné podnikání občanů; naopak je musí podporovat, ovšem tak, aby byla zachována zásadní práva každého člověka."[48]

66. Touž zásadou se musí veřejní činitelé řídit při své mnohotvárné činnosti směřující k tomu, aby občané mohli jak uplatňovat svá práva, tak i plnit své povinnosti ve všech oblastech společenského života.

Struktura a funkce státní moci

67. Ostatně nelze jednou provždy stanovit, jaký druh státního zřízení je nejlepší ani jaký je nejlepší způsob, kterým má státní moc plnit své povinnosti v oblasti zákonodárné, správní a soudní.

68. Skutečně, stanovit formu státního zřízení a způsob, jímž má vykonávat své úkoly, nelze než tak, že největší váhu při tom budou mít současný stav a podmínky každého národa; ty totiž jsou různé podle míst a doby. Domníváme se však, že požadavkům vrozeným lidské přirozenosti odpovídá, utváří-li se soužití občanů na trojím řádu institucí, který vhodně odpovídá třem hlavním úkolům veřejné moci; v takovém státě jsou totiž právně vymezeny nejen úkoly úřadů, ale také vztahy mezi občany a vykonavateli státní moci. To pak poskytuje občanům jistou záruku při hájení svých práv i při plnění povinností.

69. Aby však takové právní a politické uspořádání státu přinášelo žádoucí výhody, je nezbytné, aby veřejní činitelé svědomitě spravovali svůj úřad a vyskytující se těžkosti odstraňovali vhodnými opatřeními a prostředky, odpovídajícími jejich úkolu i situaci státu. Z téhož důvodu je žádoucí, aby zákonodárci při stále se měnících podmínkách nikdy nepřehlíželi ani mravní normy, ani ústavní zásady, ani požadavky obecného blaha. Dále má státní správa přesně znát zákony, nestranně hodnotit konkrétní případy a vše posuzovat podle platných právních norem; a konečně soudcové se mají nechat vést výhradně poctivostí, nestranit žádné straně a každému dopomoci k jeho právu. K správnému řádu věcí též patří, aby se jednotliví občané i jejich společenství, státu podřízená, při uplatňování svých práv a plnění svých povinností těšili účinné právní ochraně, a to jak ve svých vzájemných vztazích, tak i při jednání s veřejnými činiteli.[49]

Právní řád a mravní vědomí

70. Právní řád ve státě, který je v souladu se zásadami spravedlnosti a mravnosti a odpovídá stupni vyspělosti politického společenství, přispívá bezpochyby velkou měrou k prospěchu všech.

71. Avšak společenský život je v naší době tak různorodý, tak složitý a dynamický, že právní uspořádání, jakkoli vypracované moudře a prozíravě, často jako by neodpovídalo potřebám.

72. Mimoto vztahy občanů, vztahy mezi občany a mezičlánky k úřadům a vztahy mezi různými úřady téhož státu představují často situace tak složité a choulostivé, že je nemůžeme pojmout do žádných právních norem. V těchto případech žádá věc sama, aby státníci – pokud chtějí právní řád (jako takový i vzhledem k jednotlivým případům) zachovat neporušen, pokud se chtějí řídit hlavními požadavky společenského života, pokud chtějí dnešní praxi přizpůsobovat samotné zákony i řešit nové problémy – správně cítili, jaké povahy jsou jejich úkoly a jaké jsou jim stanoveny meze; a měli by být obdařeni takovou vyrovnaností a integritou osobnosti, takovou bystrostí a vytrvalostí, aby kromě toho, že rozpoznají, co je třeba bez váhání uskutečnit, to také včas a účinně vykonali.[50]

Účast občanů na veřejném životě

73. Že je lidem dovoleno podílet se na správě státu, to je jistě nedílnou součástí jejich důstojnosti, i když se snad na vlastní správě mohou podílet jen způsobem odpovídajícím stupni vyspělosti státu, k němuž příslušejí.

74. Ostatně umožnění účasti na veřejném životě otevírá člověku nové a rozsáhlé možnosti prospěchu. Za takových podmínek totiž přijdou veřejní činitelé častěji do kontaktu a do hovoru s občany, a proto mohou snáze poznat, co se uznává za obecné blaho; pravidelné střídání nositelů veřejné moci pak zabraňuje přestárnutí autority, naopak zajišťuje její obnovování v souladu se společenským vývojem.[51]

Znamení doby

75. Z toho, co bylo vyloženo, jasně plyne, že v dnešní době je při právním uspořádání států na prvním místě požadavek vypracovat stručně a jasně formulovaný souhrn základních lidských práv a včlenit ho do ústavních zákonů.

76. Dalším požadavkem je náležitá právní formulace ústavy každého státu, která by vymezila, jakými způsoby jsou jmenováni vedoucí činitelé státu, jakými závazky jsou navzájem propojeni, jaké jsou jejich pravomoci a konečně jakým způsobem jsou povinni při své práci postupovat.

77. Nakonec je tu požadavek vymezit se zřetelem k právům a povinnostem vztahy mezi občany a představiteli států; těm se ukládá jako hlavní úkol uznávat, respektovat, harmonicky slaďovat, chránit a podporovat práva a povinnosti občanů.

78. Jistě nelze přijmout jako správný názor těch, kdo tvrdí, že vůle jednotlivých lidí nebo jistých společenství je první a jediný zdroj práv a povinností občanů, z něhož pramení jak závaznost ústavy, tak i oprávněnost veřejných autorit.[52]

79. Avšak snahy, o nichž byla zmínka, také zjevně dosvědčují, že lidé jsou si v dnešní době stále více vědomi své vlastní důstojnosti: to je podněcuje jak k účasti na veřejném životě, tak k požadavku, aby jejich vlastní a nedotknutelná práva daná ústavou byla zachovávána; lidé nadto dnes ještě žádají, aby nositelé veřejné moci byli voleni podle ústavy a aby vykonávali svůj úřad v jejích mezích.

 

 

[28] Řím 13,1

[29] In Epist. ad Rom., c. 13, v.1-2; hom. 23, PG 60,615

[30] Lev XIII., enc. Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V, 1885, s. 120

[31] Vánoční rozhlasové poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 15

[32] Srov. Lev XIII., enc. o politické moci Diuturnum illud: Acta Leonis XIII., II (1880-1881), s. 274

[33] Srov. tamtéž s. 278 a Lev XIII., enc. o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V (1885), s. 130

[34] Sk 5,29

[35] Summa theol. I-II, 93, 3 ad 2; srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 5-23

[36] Srov. Lev XIII., enc. o politické moci Diuturnum illud: Acta Leonis XIII., II, 1880-1881, s. 271-272, vánoční rozhlasové poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 5-23

[37] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35, 1943, s. 13; Lev XIII., enc. o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XII1., V (1885), s. 120

[38] Srov. Pius XII., enc. Summi Pantificatus: AAS 31, 1939, s. 412-453

[39] Srov. Pius XI., enc. proti nacismu Mit brennender Sorge: AAS 29 (1937), s. 159; a Pius XI., enc. o bezbožeckém komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 65-106

[40] Lev XIII., enc. o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V (1885), s. 121

[41] Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum, 41-44: Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 133-134

[42] Srov. Pius XIL, enc. Summi Pontificatus: AAS 31 (1939), s. 433

[43] Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 65: AAS 53 (1961) s. 417

[44] Srov. Pius XI., enc. Quadragesimo anno, 118: AAS 23 (1931), s. 215

[45] Rozhlasové poselství Pia XII. z 1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 200

[46] Srov. Pius XI., enc. proti nacismu Mit brennender Sorge: AAS 29, 1937, s. 159; Pius XI., enc. proti bezbožeckému komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 79; a vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

[47] Srov. Pius XI., enc. proti bezbožeckému komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 81; a vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24

[48] Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 55: AAS 53 (1961), s. 415

[49] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 21

[50] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 15-16

[51] Srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 12

[52] Srov. Lev XIII., apoštolský list o odsouzení zednářství Annum ingressi: Acta Leonis XIII, XXII (1902-1903), s. 52-80

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás