2. Proměny socialismu

 

111. Stejně jako se od dob Lva XIII. zásadně změnil hospodářský život, změnil se i socialismus, s kterým musel náš předchůdce tolik bojovat. V jeho době představoval socialismus přinejmenším jednotný útvar s jasně vymezeným a uzavřeným systémem učení. Tento socialismus se později rozštěpil na dva směry, které stály ostře proti sobě a navzájem se potíraly. Ani jeden z těchto směrů však neopustil základ společný socialismu, totiž nepřátelský postoj ke křesťanské víře.

a) Radikální socialismus: komunismus

112. Na jedné straně prodělal socialismus stejný vývoj, jaký jsme výše popsali u kapitalistického hospodářství. Socialismus, ze kterého se stal komunismus, v teorii i praxi sleduje dvojí cíl: nejostřejší třídní boj a zničení soukromého vlastnictví. Za tímto cílem nejde jen skrytě a oklikami, ale otevřeně a s použitím všech prostředků, včetně hrubého násilí. Při uskutečňování těchto cílů se ničeho neleká a nic mu není svaté. Když se zmocní vlády, je neuvěřitelné a strašné, jak ukrutně a nelidsky jedná. Svědčí o tom hrozné zpustošení a trosky, kterými posel rozsáhlé kraje východní Evropy a Asie. A jak velkým je komunismus protivníkem a otevřeným nepřítelem svaté církve a samotného Boha, to už bohužel dokázal svými činy více než dostatečně a všem je to více než dobře známo. Pokládáme za zbytečné věrné děti církve před bezbožným a nespravedlivým komunismem varovat. Nemůžeme však bez hlubokého zármutku hledět na bezstarostnost těch, kteří toto hrozící nebezpečí podceňují a klidně se dívají na to, jak se všude připravuje násilná vražedná revoluce, která by zahubila celou společnost. Tím spíše pak je třeba odsoudit lehkomyslnost lidí, kteří se vůbec nestarají o odstranění nebo změnu poměrů, jež vzbuzují nespokojenost a připravují tak cestu k rozvratu a ke zkáze společnosti.

b) Umírněnější socialismus

113. Umírněnější je druhý směr, jenž si ponechal název socialismus. Nejen že se při uskutečňování svého programu vzdává násilí, ale dochází tu i k určitému zeslabení třídního boje a ke zmírnění požadavku odstranění soukromého vlastnictví, i když se ho nezřekl. Dalo by se říci, že socialismus, zděšený vlastními zásadami a důsledky, které z nich vyvodil komunismus, se přiklání a znovu přibližuje k pravdám, které vždy vyznávala křesťanská tradice: nelze totiž popírat, že názory těchto socialistů se v lecčems přibližují požadavkům, které právem na společnost kladou křesťanští reformátoři.

Zmírnění ostrého třídního boje a radikálního požadavku na odstranění soukromého vlastnictví

114. Třídní boj, pokud se odstraní nepřátelské výbuchy a vzájemná zášť, tak ponenáhlu přechází v slušné dohadování mající za základ snahu o spravedlnost, která - i když to ještě není sociální smír, který si všichni přejeme - může a má být východiskem ke vzájemné spolupráci "stavů". Také boj vypovězený soukromému vlastnictví se stále více zmírňuje a omezuje, takže nakonec to není samo vlastnictví výrobních statků, které je napadáno, nýbrž společenská nadvláda, kterou proti všemu právu majetek uchvátil a strhl na sebe. Taková moc ve skutečnosti nenáleží vlastníkům samým, nýbrž veřejné moci. Potom se může dospět k tomu, že by se postupně a nepozorovaně názory umírněnějšího socialismu přestávaly příliš lišit od oprávněných snah a požadavků těch, kdo chtějí reformovat lidskou společnost v duchu křesťanských zásad. Vždyť se právem usiluje o to, aby určité druhy statků byly vyhrazeny státu, protože propůjčují vlastníkům tak velikou moc, že nemůže být přiznána soukromým osobám, nemá-li být ohrožen zájem celku.

115. Takové spravedlivé požadavky a nároky v sobě neobsahují již nic, co by bylo v rozporu s křesťanskou pravdou; tím méně jsou pouze programem socialismu. Proto ti, kdo usilují jenom o tyto požadavky, nemají důvod, aby se hlásili k socialismu.

Je možná střední cesta?

116. Ať se však nikdo nedomnívá, že se všechny nekomunistické směry socialismu opět bez výjimky vrátily k rozumné teorii a praxi. Obvykle totiž nezavrhují úplně třídní boj ani odstranění soukromého vlastnictví, nýbrž je jen nějak zmiňují. Když se tyto chybné zásady takto zmírňují a jaksi rozřeďují, vzniká nebo spíše se v některých kruzích bezdůvodně klade otázka, zda by se snad také zásady křesťanské pravdy neměly zmírnit nebo zeslabit tak, aby se vyšlo socialismu vstříc a aby se jako v půli cesty oba směry sešly. Jsou lidé, kteří se oddávají liché naději, že by takto mohli být socialisté převedeni k nám. To je však marná naděje! Neboť ti, kdo chtějí být apoštoly mezi socialisty, musejí otevřeně a upřímně vyznávat plnou křesťanskou pravdu v celém jejím rozsahu a nesmějí dělat žádné ústupky bludům. A především se mají snažit - chtějí-li být hlasateli evangelia - ukázat socialistům, že jejich požadavky, pokud jsou spravedlivé, se dají ze zásad křesťanské víry mnohem přesvědčivěji obhájit a silou křesťanské lásky mnohem účinněji uskutečnit.

117. Co kdyby se však socialismus v otázce třídního boje a soukromého vlastnictví opravdu natolik umírnil a vytříbil, že by se mu již po té stránce nemohlo nic vytýkat? Pozbyl by tím snad už též svůj protikřesťanský charakter? To je otázka, která udržuje mnoho lidí v nejistotě. Mnoho katolíků, kteří velmi dobře vědí, že křesťanské zásady není možno nikdy opouštět ani oklešťovat, upírá oči k Apoštolskému stolci a snažně žádá, abychom rozhodli, zda tento socialismus už své mylné názory odložil natolik, že by bylo možno jej přijmout a "pokřtít", aniž by utrpěla kterákoli křesťanská zásada. Abychom této žádosti s otcovskou starostlivostí vyhověli, prohlašujeme toto: ať již se socialismus chápe jako učení nebo jako dějinná skutečnost nebo jako hnutí, pokud zůstává opravdu socialismem, i když udělal výše zmíněné ústupky pravdě a spravedlnosti, zůstává neslučitelný s učením katolické církve: to by musel přestat být socialismem; jeho pojetí společnosti je totiž od křesťanské pravdy naprosto odlišné.

Protiklad ke křesťanskému pojetí společnosti

118. Podle křesťanského učení je člověk, svou přirozeností společenský, postaven na tuto zemi, aby žil ve společnosti a v podřízenosti Bohem ustanovené autoritě[1], a tak pěstoval a v celé plnosti rozvíjel všechny své schopnosti ke chvále a slávě Stvořitele a aby věrným plněním povinností svého zaměstnání nebo povolání dosáhl pozemského a zároveň i věčného štěstí. O těchto vznešených cílech člověka i společnosti však socialismus nic neví ani se o ně nestará - zastává názor, že lidská společnost je zřízena jedině pro pozemský užitek.

119. Z toho, že vhodnou dělbou práce se vytvářejí hospodářské statky úspěšněji než rozptýleným úsilím jednotlivců, socialisté vyvozují, že hospodářství, které chápou jen jako materiální proces, nutně musí být zespolečenštěno. Domnívají se, že tato nutnost lidi zavazuje, aby se při výrobě zcela odevzdali a podřídili společnosti. Co nejlepší zabezpečení člověka věcmi, které by sloužily k zpříjemnění pozemského života, se stává tak důležité, že vyšší statky člověka, svobodu nevyjímaje, musejí ustoupit a třeba i být obětovány potřebám vysoce efektivní hospodářské výroby. Ztráta lidské důstojnosti, kterou je třeba při "zespolečenštěném" výrobním procesu obětovat, bude prý snadno vyvážena hojností společně vyrobených statků, které poplynou jednotlivcům, aby je mohli podle libosti svobodně používat ke zpříjemnění a zušlechtění života. Společnost, jakou si vymýšlí socialismus, nemůže tedy existovat a nelze si ji ani představit bez přemíry nátlaku, na druhé straně trpí neméně falešnou svobodou, protože pro pravou společenskou autoritu není v socialistické společnosti místa. Ta se totiž nezakládá na časném a hmotném užitku, nýbrž vychází jedině od Boha, tvůrce a posledního cíle všech věcí.[2]

Katolík a socialista - neslučitelné pojmy

120. I když socialismus - jako všechny mylné nauky - v sobě obsahuje něco pravdy (a to papežové nikdy nepopírali), je přece vybudován na chápání lidské společnosti, které je úplně odlišné od pravého křesťanství. Výrazy "socialismus náboženský", "socialismus křesťanský" jsou vnitřně rozporné: nelze být zároveň řádným katolíkem a opravdovým socialistou.

Pronikání socialismu do výchovy

121. To vše, co zde v celém rozsahu slavnostně svou autoritou znovu potvrzujeme, je třeba stejným způsobem aplikovat na jakousi novou odnož socialismu, která je dosud méně známa, ale v poslední době ji šíří řada socialistických směrů. Je to socialismus v oblasti výchovy a osvěty. Vábí a sdružuje kolem sebe pod rouškou kamarádství především mládež, dokonce i malé děti; snaží se též o proniknutí ke všem ostatním skupinám obyvatelstva s cílem vychovat jednou socialistického člověka, který by uspořádal lidskou společnost podle zásad socialismu.

122. Protože jsme v okružním listu Divini illius Magistri o křesťanské výchově[3] dostatečně vyložili, o jaké zásady se opírá křesťanská výchova a jaké cíle sleduje, je úplně jasné, že to, co činí a oč se snaží tento socialismus, pronikající do mravů a do kultury, je s těmito zásadami v rozporu a není třeba žádného dalšího prohlášení. Velká nebezpečí, jež tato snaha socialismu s sebou nese, nevidí nebo podceňují, jak se zdá, ti, kdo se vůbec nesnaží postavit se tak závažnému nebezpečí statečně a rozhodně na odpor. Je povinností našeho pastýřského úřadu upozornit tyto činitele na hrozící velmi vážné nebezpečí; ať si jsou všichni vědomi toho, že tato socialistická výchova se sice zrodila z liberalismu, ale jejím dědicem má být bolševismus.

Katoličtí přeběhlíci v řadách socialistů

123. Je-li tomu tak, chápete, ctihodní bratři, s jakou bolestí pozorujeme, že zvláště v některých zemích se nemálo našich synů otočilo k církvi zády a stojí v řadách socialistů, a to synové, u kterých nemůžeme nabýt přesvědčení, že by byli ztratili pravou víru, anebo že by jednali ze zlé vůle. Z nich jedni si zjevně zakládají na jméně socialista a hlásí se i k socialistickým názorům, druzí pak buď z nemyslící netečnosti, nebo i jaksi neradi příslušejí k organizacím, které jsou programem nebo skutky socialistické.

124. My však, zneklidněni otcovskou starostlivostí, přemítáme a snažíme se zjistit, jak se mohlo stát, že zabloudili tak daleko. A je nám, jako bychom slyšeli, jak mnozí z nich odpovídají: že církev a ti, kdo se vydávají za její příslušníky, nadržují bohatým a dělníky zanedbávají a vůbec se o ně nestarají; proto se prý museli spojit v socialismu, aby vzali svou věc do vlastních rukou.

125. Je k pláči, ctihodní bratři, že žili a dokonce dosud žijí někteří lidé, kteří se sice prohlašují za katolíky, ale téměř úplně zapomínají na onen vznešený zákon spravedlnosti a lásky, jenž nás nejen zavazuje, abychom každému dávali, co jeho je, nýbrž abychom též nuzným bratřím pomáhali jako samému Kristu[4]; ba ještě hůře, neostýchají se ze ziskuchtivosti vykořisťovat své dělníky. Ano, někteří zneužívají i samého náboženství a jeho jménem chtějí zastírat své nespravedlivé machinace, aby se ubránili proti plně oprávněným požadavkům dělníků. Jejich jednání nikdy nepřestaneme přísně kárat. Neboť oni jsou příčinou, že na církev mohlo - neprávem - padnout liché zdání a podezření, že straní bohatým, avšak nezajímá se o potřeby a úzkosti těch, kdo byli připraveni o své přirozené dědictví. Že toto zdání a toto podezření je nezasloužené a nespravedlivé, jasně dokazují dějiny celé církve; také encyklika, jejíž výročí slavíme, je nad slunce jasnější důkazem, že je velkou křivdou ostouzet církev a její nauku těmito pomluvami a urážkami.

Zveme zbloudilé k návratu

126. Jsme však daleci toho, abychom rozhořčeni křivdou nebo sklíčeni otcovským žalem zaháněli a zavrhovali naše syny uboze oklamané a tak daleko bloudící od pravdy a spásy. Naopak se vší starostlivou péčí, jaké jsme schopni, je zveme, aby se vrátili do mateřského lůna církve. Kéž by našemu hlasu poskytli ochotně sluchu! Kéž by se vrátili, odkud odešli, do domu vpravdě otcovského, a kéž by stanuli tam, kde je jejich vlastní místo, totiž v řadách těch, kdo se pečlivě řídí směrnicemi vyhlášenými Lvem a námi slavnostně obnovenými a snaží se přebudovat společnost podle smýšlení církve - tím, že v ní upevňují sociální spravedlnost a sociální lásku! Ať si uvědomí, že ani na tomto světě nemohou nikde nalézt plnější blaženost než u toho, který, "ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli z jeho chudoby"[5], který, sám chudý a v pracích od svého mládí, zve všechny, kdo se lopotí a jsou obtíženi, k sobě, aby je v lásce svého srdce plně občerstvoval[6], konečně bez jakéhokoli nadržování bude více vymáhat od těch, kteří "více dostali"[7], a "odplatí každému podle jeho jednání"[8].


[1] Srov. Řím 13,1

[2] Srov. Lev XIII., enc. Diulurnum (29. června 1881)

[3] Pius XI., enc. Divini illius Magistri (31. prosince 1929)

[4] Srov. Jak 2

[5] 2 Kor 8,9

[6] Srov. Mt 11,28

[7] Srov. Lk 12,48

[8] Mt 16,27

 

Rozhovor

Věřím, že se probudíme včas (Bedřich Moldan)

Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc. se mnoho let zabývá odbornou problematikou i politikou životního prostředí. Historicky první ministr životního prostředí u nás (1990). Působil a působí v řadě veřejných funkcí:  od r. 1992  čelný představitel Centra pro otázky životního prostředí UK; 1998–2001 vyjednavač pro životní prostředí, vědu a vzdělávání v rámci delegace ČR pro vyjednávání o přistoupení k EU; předseda Komise OSN pro udržitelný rozvoj (2000–2001); od 1999 člen Vědecké rady Evropské environmentální agentury v Kodani, v letech 2002–2005 její předseda; 2004 jmenován členem Skupiny na vysoké úrovni pro Lisabonskou strategii, tzv. "Kokova skupina" v Bruselu.

Z nejposlednějších děl: Podmaněná planeta (2015); Civilizace na planetě Zemi (2018); Životní prostředí v globální perspektivě (2020).

Sledujte nás