Jindřich Šrajer
V posledních letech se u nás opakovaně, s větší či menší intenzitou, hovoří o
nutnosti penzijní reformy. Za tím účelem byly zřízeny i odborné komise, které
připravily podklady pro politické debaty a rozhodování. Reforma by přitom měla, při
zohlednění finančních možností státu, nastavit fungování penzijního systému tak,
aby se lidem v důchodovém věku dostávalo příjmů, které jim zajistí důstojné
podmínky k životu. Dosavadní neúspěšné pokusy o její prosazení dokazují, že to
není věc jednoduchá. Současná diskuse vyvolává jistou naději, že by se to snad
tentokrát mohlo podařit.
Penzijní reforma se ukazuje být, s ohledem na demografický vývoj společnosti a
s ním spojené skutečnosti, naléhavou. Její podobu a realizaci určují postoje a
kompetence politiků i občanů, které vypovídají a zároveň do budoucna rozhodují o
kvalitě života společnosti.
Podle sociálního učení církve je politika jedním z vrcholných projevů blíženecké
lásky. Je považována za vznešené a zároveň obtížné umění. Ten, kdo ji chce
vykonávat by se měl na ně připravit a snažit se je vykonávat bez ohledu na vlastní
zájmy a hmotné výhody. Zároveň občanům připomíná, aby od veřejné moci
nerozumně nepožadovali nadměrné požitky a výhody, takže by se zmenšovala jejich
odpovědnost (srov. Gaudium et spes 75).
Výpovědi sociálního učení církve naplňuje politik tím, že politiku chápe jako službu
obecnému blahu. Pro občany jsou zase výzvou k poctivému úsilí o zabezpečení
vlastního života bez primárního přehazování této odpovědnosti na stát a politiky. Jen
naplňování svěřené odpovědnosti ze strany všech přitom dává naději na dobré
řešení penzijní reformy a její prosazení. Příhodná jsou v tomto směru i slova papeže
Františka, která adresuje globálnímu světu, když říká, že jsme dnes v situaci, kdy se
zachráníme buď všichni, anebo nikdo (srov. Fratelli tutti 32). Ve vztahu
k připravované penzijní reformě to znamená, že by při ní měla být zohledňována a
posilována osobní odpovědnost, mezigenerační solidarita, lidská sounáležitost.
Moderní stát založený na respektu a úctě ke svobodě a právům jednotlivce musí být
ze své podstaty nakonec státem sociálním, aby tato práva garantoval. Tím samotným
je i blíže vymezena jeho kompetence. Patří k ní především respekt před osobní
odpovědností občanů, kteří mohou svobodně utvářet a zabezpečovat svůj život. Na
druhou stranu je povinen intervenovat tam, kde toho nejsou schopni sami, např.
z důvodu nemoci či stáří, a to ani s pomocí svých blízkých. Tato pomoc by měla být
vždy pomocí podpůrnou, adresnou a tím také nanejvýš solidární. Je proto správné,
pokud v úvahách o podobě penzijního systému tyto důrazy z úst současného
ministra práce a sociálních věcí zaznívají.
Vytýčené principiální rámce ze strany sociálního učení církve však ještě samy o sobě
nepředjímají konkrétní podobu penzijního systému. Nabízí politikům jen obecný
rámec, ve kterém by ji měli hledat. Za správné lze v tomto směru považovat, pokud je
snahou politiků podporovat demografický růst, např. formou odměny na důchod za
každé vychované dítě a posilováním mezigenerační solidarity, např. možností dětí
určitou částí z povinných daňových odvodů přispívat na důchod svých rodičů. Ocenit
lze i snahu o diferencované zohledňování podmínek pro odchod do důchodu
s ohledem na nároky profese, kterou člověk během aktivního života vykonával.
Stejně jako snahu o posílení principů spravedlnosti a solidarity jak co se výše výměru
důchodů, tak jeho valorizací týká. V neposlední řadě je ze strany státu správné podporovat u občanů spoření si na důchod během produktivního věku vytvářením
vhodných podmínek pro ně.
Podoba a realizace penzijní reformy se ve výsledku odvíjí od naplňování či
nenaplňování odpovědnosti politiků i občanů. Jako křesťané bychom měli v obou
případech být příkladem. Nepatří k němu populismus ani neoprávněné sobecké
domáhání se stále vyšších benefitů ze strany státu. Od křesťanů se právem očekává
postoj služby a evangelijní skromnosti.
Zdroj: Katolický týdeník 8/23, Perspektivy, s. 8.
