Mnohotvárné struktury

 

Mnohotvárné struktury charitativní služby v kontextu současné společnosti

30.  Ještě předtím, než se pokusím o definování specifické povahy církevních aktivit ve službě člověku, chtěl bych svůj pohled upřít na celkovou situaci úsilí o spravedlnost a mír v dnešním světě.

a) Sdělovací a komunikační prostředky dnes notně zmenšily naši planetu a velmi rychle vzájemně přiblížily lidi a hluboce odlišné kultury. I když toto „pobývání spolu“ někdy vyvolává nedorozumění a napětí, skutečnost, že dnes mnohem bezprostředněji poznáváme potřeby jiných lidí, představuje především výzvu pomáhat v příslušných situacích a obtížích. Každého dne se dozvídáme o tom, že i navzdory velkému pokroku v oblasti vědy a techniky je ve světě mnoho utrpení, jehož příčinou je mnohotvárná materiální i duchovní bída. Naše doba tudíž vyžaduje novou ochotu pomáhat bližnímu, který se nachází v nouzi. Již II. vatikánský koncil to zdůraznil velmi jasnými slovy: „V dnešní době, kdy se sdělovací prostředky zdokonalily, vzdálenosti mezi lidmi byly téměř překonány […], charitativní činnost může a musí dnes zahrnovat naprosto všechny lidi a potřeby.“24

Na druhé straně, a to je provokativní a zároveň povzbuzující aspekt procesu globalizace, přítomnost nám dává k dispozici nesčetné prostředky k tomu, abychom poskytovali humanitární pomoc potřebným bratřím. Mezi nimi je třeba v tomto kontextu nikoli na posledním místě zmínit moderní systémy rozdělování potravy a oblečení stejně jako nabídku ubytování a pohostinnosti. Když jsou překonány horizonty národních společností, starostlivost o bližního směřuje k tomu, že se její obzory rozšiřují na celý svět. Druhý vatikánský koncil správně připomíná: „Mezi znameními naší doby zaslouží zvláštní zmínku rostoucí a nepotlačitelný cit solidarity všech národů.“25 Státní složky a humanitární sdružení podporují iniciativy zaměřené uvedeným směrem. Státní složky navíc přispívají poskytováním pomoci nebo udílením daňových výhod, zatímco humanitární organizace dávají k dispozici velké zdroje. Dochází tedy k tomu, že solidarita vyjadřovaná společností výrazně překonává solidaritu jednotlivců.

b) V tomto kontextu se zrodily a rozvinuly rozličné formy spolupráce mezi státními a církevními instancemi, které se ukázaly být velmi plodné. Církevní instance prostřednictvím průhlednosti své činnosti a věrnosti vůči povinnosti vydávat svědectví lásce budou moci ovlivňovat křesťanským duchem také občanské instance, když bude upřednostňována oboustranná spolupráce, která jistě výrazně přispěje k účinnosti charitativní služby.26 V daném kontextu vznikla také celá řada organizací s charitativním a filantropickým zaměřením, které vynakládají úsilí na to, aby v záležitostech sociálních a politických problémů bylo dosaženo řešení, která budou z humanitárního hlediska co nejuspokojivější. Důležitým jevem naší doby je to, že se zrodily a rozvinuly různé formy dobrovolnictví (volontariátu), které na sebe berou celou řadu služeb.27 Chtěl bych na tomto místě říci všem, kdo se různým způsobem na těchto aktivitách podílejí, že si jejich činnosti vážím a že jim za to děkuji. Rozšíření tohoto odhodlání představuje pro mladé školu života, kde se učí solidaritě a ochotě dávat ne pouze něco, nýbrž sebe samé. Proti antikultuře smrti, jejímž výrazem je kupříkladu zneužívání drog, se tak staví láska, která nehledá sebe a která se právě prostřednictvím ochoty ztratit sebe samého kvůli druhému (srov. Lk 17,33 par.) projevuje jako kultura života.

Také v katolické církvi a v jiných církvích i církevních komunitách se zrodily nové podoby charitativních aktivit a zároveň se znovu projevují také staré formy charity s obnovenou životaschopností. Jedná se o formy, v nichž se často dokáže ustavit šťastné propojení mezi evangelizací a charitativním dílem. Přeji si na tomto místě výslovně potvrdit to, co můj velký předchůdce Jan Pavel II. napsal ve své encyklice Sollicitudo rei socialis,28 když prohlásil, že katolická církev je ochotna spolupracovat s charitativními organizacemi těchto církví a církevních komunit, neboť my všichni máme společnou základní motivaci a před očima máme jeden a týž cíl, totiž opravdový humanismus, který v člověku uznává Boží obraz a chce člověku pomáhat k tomu, aby vedl život odpovídající této důstojnosti. V encyklice Ut unum sint se následně ještě jednou podtrhuje, že pro rozvoj světa směrem k tomu lepšímu je nezbytný společný hlas křesťanů a jejich nasazení za „potřeby všech, zejména chudých, pokořovaných a bezbranných“.29 Rád bych vyjádřil svou radost nad tím, že uvedené přání mělo ve světě velký ohlas, což se projevilo v množství různých iniciativ.