Snažme se o změny v čase, který je důležitější než prostor... (Tomáš Holub)

Hlavní stránka > Rozhovor > Snažme se o změny v čase, který je důležitější než prostor... (Tomáš Holub)

20.2.2018

Snažme se o změny v čase, který je důležitější než prostor... (Tomáš Holub) Mons. Tomáš Holub, Th.D., od dubna 2016 plzeňský sídelní biskup. Na kněze vysvěcen r. 1993, o pět let později se stává prvním českým vojenským kaplanem. R. 2008 obhajuje dizertační práci na téma "Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o tzv. spravedlivé válce". Od r. 2011 vykonával funkci generálního vikáře ČBK. Biskupské heslo: "Kdo miluje, poznává Boha" (1 J 4, 7).

 

Vážený pane biskupe,

  • Mediálně a komunikačně patříte k jednomu z našich nejzdatnějších biskupů. Pro mě to v tuto chvíli bohužel znamená, že na všechno jste už někdy odpověděl… A nebo existují otázky, které ještě položeny nebyly a jsou přitom podle Vás opravdu důležité?

Otázky jsou důležité vždy, když jsou nějak aktuální. Pak si myslím, že je velmi smysluplné je i opakovat. Dnes jako aktuální vnímám především důraz na křesťanskou víru jako putování po cestě, které směřuje do neznáma; v důvěře, že nás ale na té cestě čeká Bůh a vede nás. Myslím, že právě tato identita křesťanské víry jako putování je něčím, co jsem už možná zmínil víckrát, ale co je podle mého pro dnešní svět velmi důležité znovu opakovat. Je to totiž velká obrana proti tomu, aby víra a křesťanství nebyly zneužity různými ideologickými způsoby, které se radostností křesťanské víry jen zaštiťují, ale přitom sledují své mocenské a velmi ziskuchtivé zájmy.

  • Nedávno u nás „lid volil svého krále“. Nezdá se Vám, že obsazovat post prezidenta republiky přímou volbou je svým způsobem něco jako metodická chyba? Nebyla by pak už důslednější volba losem, kterou koneckonců v určité podobě známe z athénské demokracie a jako návrh se objevuje i u některých teoretiků politologů?

Los v žádném případě. Myslím, že základním rozměrem je zodpovědnost. Samozřejmě diskuse by pak měla být o tom, nakolik má být zodpovědnost za společnost nesena v první řadě zastupitelskou demokracií nebo se může projevit demokracií přímou. Ale toto je otázka politologická, proto se domnívám, že by se do ní církev neměla moc míchat.

  • Vy se nijak netajíte svými postoji a preferencemi. Je jasné, že volba prezidenta bude mít – a už bezprostředně poté měla – konkrétní dopady na zdejší kulturu politických vztahů. Jde skutečně o dopady zásadní, nebo spíše jen kosmetické?

K této věci jsem se vyjádřil na svém Twitteru, kde jsem řekl, že po volbě není čas na emoce. Je potřeba se nadále orientovat na dvě zásadní věci: konat dobro a hájit svobodu každého jednotlivce. Já stále věřím, že tento prostor pro svobodu a péči o jednotlivce v naší společnosti existuje, ale hlavně jsem nadále ten, kdo svůj optimismus odvozuje jenom z toho, že Kristus vstal z mrtvých.

  • Je demokracie natolik silný systém, aby donekonečna umožňovala autonomní nápravu zásadních výkyvů, ba pochybení, a nebo se v určitou chvíli nastaví špatný mechanismus jako nevratný a dojde ke strukturální změně? Jinak řečeno: domníváte se, že na nás tady v Evropě číhá totalita?

Žádný systém není sám v sobě samospasitelný, to znamená, že sám nemá možnost absolutní remediace. Tam, kde vznikne představa o sebejisté struktuře, která bude vždy bránit lidskou svobodu – která je velmi osobní –, svoboda se z ní ztratí. To, že hrozí totalita, je něco, co vždycky bylo, je a bude součástí lidské společnosti, v níž existují lidé toužící po moci a moc a ovládání mají jako nejvyšší hodnoty svého života.

  • Aktuálně se nám znovu rozhořela debata o Evropské unii, hrocená na otázce našeho setrvávání v ní. Člověku to nemůže nepřipomínat mediálně rozehrávanou variantu na brexit a vtírá se otázka: Cui bono?

Myslím, že je to jedna z docela velkých teologických otázek, na které odpovídá papež František. Ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium říká, že čas je důležitější nežli prostor. Interpretuji to jako výzvu, abychom nevytvářeli ohraničená ghetta, která budeme bránit, ale abychom se v prostoru, který je nám dán, tedy v EU, snažili v čase o změny, které jsou v ní naprosto nutné. Domnívám se, že v rozehrávání odchodu z EU je větší akcentace právě na prostor, který potom bude patřit samozřejmě do jiné sféry vlivu. A do jaké, to je otázka opět na politology.

  • A protože nejenom politikou živ je člověk, nemohu se Vás jako biskupa nezeptat také na církev. Mění se pro Vás – tak, jak jste postupně „hierarchizován“ – církev jako instituce? Vnímáte její problematické stránky čím dál méně/více? A máte případně nějakou strategii na to, jak se neodcizit církvi coby živému společenství, uprostřed něhož rozbil svůj stan samotný Pán?

Je jasné, že tím, jak člověk prochází různými službami v církvi, které jsou spojeny se strukturou a strukturálním řízením, odpadají mnohé iluze o církvi. Mnohé věci, které jsem dříve vnímal jako ideál, už teď jako ideál vnímat nemohu. Příkladem takové iluze je třeba to, že nahoře, kdesi ve Vatikánu, existují jenom samí moudří lidé, kteří všechno dělají velmi dobře. Současná napětí mezi papežem a jeho některými blízkými spolupracovníky už nám tuto iluzi vůbec nedovolují. Na druhé straně musím říci, že tato určitá demytologizace církevní struktury mi dává mnohem větší svobodu žít jednotlivá setkání a společenství jako něco, co je podstatou, a to zázračným způsobem. Jestliže v církvi, v tak obrovském celosvětovém uskupení, je podstatou to, že lidé se setkávají v lásce s Kristem, který je jejich inspirací a posilou, pak je to skutečně něco, co je zdrojem radosti a dokonce zázrakem.

  • Mám osobní zkušenost ze západní Evropy (tradičně katolická oblast, konkrétní místo), kde za poslední dvě desetiletí proběhl celkem hmatatelný odliv věřících: nejprve se několik nedělních bohoslužeb zredukovalo na jednu, vzhledem k mizivé zastoupenosti mladší generace se přijalo opatření tematizovat každou první bohoslužbu v měsíci pro rodiny a mladé lidi. Mladí lidé se masově nedostavili, trend pokračoval. Postupně se nekonala ani ta jedna nedělní bohoslužba v každém z kostelů městského okrsku, lidé se stahovali do jednoho určitého kostela. Dnes se zavádí restrukturalizace obrovských rozměrů, kostely zůstávají zavřené, jeden funkční kostel pro zhruba 50.000 lidí. Chápu, osvícenský model farností není pro dnešní společnost adekvátní. Přesto člověku naskakují otazníky. V čem Vy spatřujete budoucnost křesťanství?

Budoucnost křesťanství je v tom, v čem je jeho přítomnost i minulost: v tom, že budou existovat lidé, kteří mají osobní vztah k Ježíši Kristu jako svému Pánu. To, že vytváří společenství, která jsou živá a v nichž se ve své víře vzájemně posilují, je něco, co také patří k identitě křesťanství, co k ní patřilo v minulosti a bude patřit i v budoucnosti. Proto vytvářet společenství je podle mne důležitější než geograficky dělit města nebo brečet nad tím, že takové společenství tvoří třeba jen jedno promile z celkového množství obyvatel. Kde se sejdou lidé, kteří věří v Krista, tam je také církev. V té chvíli se stává znamením pro svět, ať je to kdekoliv.

  • Dovolte mi prosím otázku, která je spíš takovým povzdechem. Proč je církev pomalá? Jistě, jsou tu zřejmé důvody k tomu, aby se neunáhlovala a byla obezřetná. Je tu odpovědnost za tradici a její velké poklady. Ale proč AŽ TAK pomalá? Vždyť to vypadá, že je za tím strach… Je snad církev malověrná?

Církev není pomalá. Církev je tradiční v tom nejlepším slova smyslu. V situaci, ve které si stěžujeme na její pomalost, si stěžujeme spíše na to, že tradice pro nás neznamená jenom čerpání toho nejlepšího z minulosti, ale také naději na to, že v minulosti najdeme spásu budoucnosti. Pokaždé, když se objeví tento trend interpretace tradice jako spásy pro budoucnost, a nikoliv jako inspirace pro to nové, co přichází, církev se stává nejen pomalou, ale mnohdy úplně stagnující. A to se může stát kdykoliv, kdekoliv a na jakékoliv úrovni.

  • Existuje nějaká životaschopná vize pro plzeňskou diecézi? Předpokládám, že jste mohl docela dobře navázat na dílo, které před Vámi započal biskup Radkovský. Avšak u tak rozlehlé a zanedbané diecéze bude možná zapotřebí mnoha generací inovativních biskupů…..

Životaschopnou vizi společně hledáme. Je to také motto letošního 25. roku plzeňské diecéze, který si připomínáme. Je to právě snaha hledat věci, které se osvědčily, a dosti nemilosrdně naopak škrtat ty, které už zůstávají jen z nějaké piety nebo z malé odvahy něco významně změnit. Každopádně v centru vize opět stojí živé společenství věřících lidí, které se možná bude sjíždět z poloviny diecéze, ale bude schopné Hospodina chválit v radosti a ve vzájemné podpoře.

  • Vy působíte, jako byste nikdy nebyl skeptický. Lze být – a teď Vám nahrávám na smeč – optimistou za všech okolností?

Tak to mě málo znáte:-) Myslím, že jsou situace, kdy skepse patří k mému docela dobře rozvinutému repertoáru.

 

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému