Spíš než v USA hrozí dlouhodobá deformace systému u nás (Roman Míčka)

Hlavní stránka > Rozhovor > Spíš než v USA hrozí dlouhodobá deformace systému u nás (Roman Míčka)

6.9.2017

Spíš než v USA hrozí dlouhodobá deformace systému u nás (Roman Míčka) PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D. je odborným asistentem na Katedře etiky, psychologie a charitativní práce TF JU v Č. Budějovicích. Zabývá se zejména sociální etikou a sociálním učením církve, americkým politickým katolicismem, vztahy mezi politikou, ekonomií a náboženstvím.

 

 

Dobrý den,

Jste aktivním členem SO ČBK, kde vedete ekonomickou sekci. Vaše vlastní odbornost je však jiná. V čem je průnik?

Ano, mé odborné zaměření je přísně vzato teologicko-etické a snad i politologické. Vedení ekonomické sekce mi bylo svěřeno spíše z praktických důvodů a také proto, že nikdo z kolegů erudovanějších v ekonomii neměl příliš zájem o tuto administrativní a organizační funkci. Nicméně se v rámci svých horizontů o ekonomii pochopitelně zajímám, a to snad i na přiměřeně „odborné úrovni“. Ostatně sociální učení církve – můj obor – je vlastně podstatně více o ekonomické aktivitě člověka než o věcech politických, bez základní ekonomické průpravy a ekonomických teorií by se v dané oblasti člověk ztratil...

V rámci ekonomické sekce pořádáte jednou ročně odborný seminář na aktuální téma. Tyto semináře pravidelně ukazují, že ekonomické téma mívá vždy i sociálně politický přesah a netýká se vůbec jenom ekonomů. Nabízelo by se, aby alespoň z některého z těch seminářů vyplynulo stanovisko, prostřednictvím něhož by se skupina oficiálně vyjádřila třeba k jednomu z předestřených problémů. Proč tato sekce dosud žádné stanovisko neiniciovala?

Obávám se, že každoroční semináře organizované ekonomickou sekcí nejsou právě nejvhodnějším prostředím k formulaci nějakého konsensuálního stanoviska ekonomické sekce SO ČBK. Spíše si vždy pozveme jako hosta nějakou významnou osobnost, která nám pomůže se na věc podívat z určitého názorového úhlu (v posledních letech třeba doc. Marka Loužka, doc. Ilonu Švihlíkovou, doc. Zdeňka Tůmu), který není nutně v hlubším souladu s tím, jak obvykle chápeme intence sociálního učení církve. Dalším důvodem bezesporu je, že i přes velice přátelskou atmosféru jsme v rámci ekonomické sekce (a celé SO ČBK vůbec) rozděleni na „přátele svobody v odpovědnosti“ a „přátele organizační role státu“, pokud to silně zjednoduším. V takové situaci se obtížně hledá konsensuální stanovisko, i přesto, že je naší společnou platformou sociální učení církve. Ale třeba v oblasti určitých aspektů rodinné politiky či důchodového systému jsme neměli od konsensu a společného stanoviska daleko, tak snad příště...

Vaše rozdělení vidím jako zjednodušující především v tom, že ty nálepky nejsou symetrické. „Přátelé organizační role státu“ by se tu dali nazvat spíše „Přátelé solidarity s druhými“ – a hned by to znělo stejně důstojně jako „přátelé svobody v odpovědnosti“….

Dobře, tak možná na ty, kteří preferují subsidiární řešení, a ty, kteří staví více na státem organizované solidaritě, ale odmítám, že by to mohlo znamenat něco ve smyslu rozdělení na egoisty a altruisty, jak pro změnu trochu evokuje Váš návrh...

Pojďme k další otázce: Sociální učení církve je Vaší přímou odbornou specializací. Svým obsahem patří sociální otázka neodmyslitelně k dějinám křesťanství jako jeden z projevů křesťanské víry. Dokáže si však obor, který mapuje dějiny této křesťanské sociální vnímavosti a reflektuje ji systematicky, uchovat také její apelativní náboj, bez něhož by žádné SUC nemohlo vůbec vzniknout?

Sociální učení církve nesmíme chápat primárně jako „dějiny nějaké zajímavé doktríny“, ale jako (samozřejmě historicky podmíněné a vtělené) texty hovořící k dané době, obvykle se silným apelativním nábojem. Historický výklad by měl být jen snad didaktickou pomůckou, jak přehlédnout nepřeberné množství církevních textů k dané problematice. Texty papežů orientované na sociální a politickou oblast mají vždy ve své době často až šokující poselství, mnohdy obtížně stravitelné pro některé části církve i širší společnosti. Současně je třeba vnímat, že určitý konsensus ohledně hodnotového založení mezi křesťany nemusí vůbec znamenat jednotu v konkrétních představách ohledně jejich praktické realizace, jak zdůrazňuje i samotné sociální učení církve. Také často čelíme určitým selektivním intepretacím a zneužíváním výroků papežů k podpoře partikulárních názorů. Třeba optikou médií vidíme v étosu současného papeže Františka zdůrazňovanou hlavně tematiku kritiky kapitalismu, „vítací kulturu“ či „globální oteplování“. Na straně druhé skoro neslyším recepci jeho vytrvalých apelů na kritiku konzumního stylu života, odmítání silného sociálního státu či jeho důrazu na primát aktivity zdola – od jednotlivců, komunit, jednotlivých zemí a států –, nikoli regulacemi a realizací politických a hospodářských změn shora ze strany politických elit či transnacionálních subjektů. Pro mne současný papež pokračuje integrálně v rozvíjení klíčových témat sociální nauky církve a jeho pozice není nijak výrazně „liberální“ či „socialistická“, i když se to tak může z určité perspektivy jevit. Ze spektra těchto radikálnějších názorových pozic jsem dokonce naproti tomu v poslední době zaznamenal názory, že papež je vlastně zatvrzelý konzervativec a v klíčových otázkách „kulturního boje“ – řekněme třeba potratu, genderové teorie či registrovaného partnerství homosexuálů – nečiní žádné „významné posuny“. Na druhou stranu je pravda, že občas nějaký výrok papeže Františka překvapí – obvykle v méně formálních a nepřipravených vyjádřeních, tiskových konferencích –, ale obvykle jej můžeme snadno „vykompenzovat“ promyšlenějším pojetím v některém z papežových oficiálnějších textů či vyjádření. Já za jeho nejsilnější poselství považuji silně pojatou „opci pro (skutečně, nikoli domněle) chudé“, za nejslabší stránku poněkud nediferencovanou kritiku „ekonomiky, která zabíjí“. Trochu jsem se obával tento názor říkat nahlas, než jsem si všiml, že jej v rozhovoru s prof. Zulehnerem v podstatě vyjadřuje respektovaný matador křesťansko-demokratické politiky Wolfgang Schüssel, když říká, že mu v étosu papeže Františka trochu chybí povzbuzení, ocenění případné dobré praxe a návaznost na předchozí podporu morálně založeného svobodného tržního hospodářství.

Odpověď se nám nenápadně přesunula k hodnocení Františka, i když otázka šla jiným směrem. Nevadí, aspoň je zřejmé, že přinejmenším současný papež apelativní je… Kdybych se vrátila k SUC: mluvíte o tom, že z hodnotového konsensu nevyplývá ještě shoda na konkrétních řešeních. S tím lze do značné míry souhlasit, i když já sama to v osobním životě vnímám jako ne zcela pochopitelný paradox … Kromě toho upozorňujete na případnou selektivitu při zacházení s výroky SUC. Logicky mě napadá, jestli tedy SUC není takovým příliš vágním konglomerátem, jímž lze vlastně zdůvodnit cokoli?

Tak to zase úplně ne, sociální učení církve má i přes svou určitou historickou podmíněnost a široký interpretační potenciál i své hluboké konzistentní hodnotové jádro, které stojí na křesťanské antropologii. Hodnoty jako důstojnost člověka ve spojení se základními právy, solidarita a subsidiarita, požadavek směřovat společnost ke společnému dobru, jsou nezpochybnitelným základem. Ze sociálního učení církve tak není možné vyvodit třeba ryze „neoliberálně-individualistické“ či naopak „socialistické“ řešení. Na druhou stranu nám dokumenty nedávají konkrétní odpovědi na to, jak tyto základní hodnoty realizovat: jestli máme třeba v demokracii preferovat parlamentní systém před prezidentským, nebo jak konkrétně vysoká míra zdanění je pro nezbytnou solidaritu optimální, či zda zdaňovat rovně nebo progresivně. Již Jan Pavel psal, že v sociálním učení církev „nepředkládá hospodářské a politické systémy nebo programy ani nedává přednost jedněm před druhými“. Papež František to říká podobně: „V tomto smyslu nečekejte od tohoto papeže nějaký recept. Ani papež, ani církev nemají monopol na interpretaci sociální reality, ani návrh řešení soudobých problémů. Odvážím se říci, že neexistuje recept. Dějiny vytvářejí generace, následující po sobě v rámci putujících národů, které hledají svoji cestu a ctí hodnoty, které Bůh vkládá do srdce.“ Uskutečňovat spravedlivou společnost je tedy dílem běžných lidí, laiků, politiků a – jak upozorňuje již Gaudium et spes – v případech sporů o konkrétní „technické řešení“ ve věci realizace křesťanských ideálů v politické a ekonomické praxi „nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru“.

Nedávno jste se vrátil se studijního pobytu ve Spojených státech. Za jakým účelem jste tam byl (kde přesně?) a čemu jste se věnoval?

Šlo o U.S. Institute for Scholars on Religious Pluralism in the United States, který byl u nás zprostředkován Fulbrightovou komisí. Program byl pro letošek organizován zejména tzv. Dialogue Institutem při Temple University ve Filadelfii. Šlo o velice hutnou šestitýdenní sérii přednášek, debat, symposií, exkurzí a studijních cest, zaměřenou na poznání a reflexi značně širokého spektra americké religiozity (návštěvy akademických pracovišť, náboženských komunit, ale i klasických turistických destinací spojených s dějinami USA). Bylo nás 18 akademiků z různých zemí, kteří kromě mnoha amerických kolegů měli příležitost lépe poznat i sebe navzájem. Kromě hlubšího poznání města Filadelfie – místa zrodu USA, kde jsme strávili měsíc (a kde jsem pravidelně navštěvoval hrob našeho krajana sv. Jana N. Neumanna, čtvrtého biskupa filadelfského, nebo třeba i slavné „Rockyho schody“ před Museum of Art) – jsme strávili intenzivně několik dní v New Yorku, Washingtonu, ale také třeba také až v dalekém Coloradu a Arizoně.

Kromě křesťanské sociální etiky je Vaší další odbornou specializací politologie. Při několikatýdenním pobytu školené oko již ledacos zachytí – jaká podle Vás vládne v USA společensko-politická atmosféra? Neptám se teď na mediálně zprostředkované obrazy, ale na to, s čím jste se v reálu setkal Vy… Jakou roli byste prognostikoval Spojeným státům do budoucna v rámci světového společenství?

Šest týdnů není příliš dlouhá doba pochopit všechny nálady a procesy probíhající v americké společnosti, na stranu druhou má již člověk oproti běžnému turistickému pobytu šanci Amerikou již trochu žít, mnohé vidět, hovořit s mnoha lidmi a porovnávat realitu s oněmi „mediálními obrazy“. Podle mého soudu je americká společnost více rozdělená, než by se od tak liberální a demokratické země zvnějšku čekalo – rasově, ekonomicky, politicky, kulturně. Domnívám se, že navzdory těžkostem, které americká společnost, kultura, ekonomika a politika prožívá, nemůže z mnoha důvodů tak snadno ztratit svůj status velmoci. I dvacáté první století bude stoletím „americkým“, jak předpovídá třeba George Friedman proti všem zavedeným předpokladům a názorům o úpadku. Je to ten samý autor, který spíše předpovídá neutěšený vývoj v naší Evropě – která je pyšná na svůj integrační projekt, budování sociálních států a „venušanský“ přístup k bezpečnosti a geopolitice. Spojené státy jsou i přes všechny negativní jevy, které můžeme kritizovat, stále „majákem svobody“ a velký díl antiamerikanismu ve světě se odvíjí právě od toho. Idea projektu svobody spojená s radikálním pojetím svobody náboženské je základem lidské důstojnosti a můžeme o USA společně s papežem Františkem říct, že „svoboda je definicí této země“, pokud to nebude znít příliš pateticky. Možná zde idea svobody trochu degeneruje, ostatně najdeme na světě už i mnoho jiných zemí, které statisticky vykazují vyšší míru svobody či kvality demokracie, ale obvykle nejde o země s tak zásadním vlivem a dopadem na globální vývoj a bezpečnost.

A co současná politická a předvolební situace u nás, v České republice?

To celé mi připomnělo, že při představování naší země v USA na různých fórech a debatách jsem obvykle nejvíce bodoval postřehem, že zatímco podle zavedeného Democracy Index kvalita naší demokracie po dlouhém, poměrně stabilním, období radikálně klesá (v roce 2011 jsme byli 16. nejvyspělejší demokracií světa, v roce 2016 jsme obsadili již 31. příčku těsně před Indií), náš index štěstí (World Happiness Index) ve stejné době rapidně vzrůstá (v roce 2013 jsme byli 39. „nejšťastnější“ zemí světa, v roce 2017 jsme již 23.!). Byli jsme tedy „nejdemokratičtější“ zemí bývalého východního bloku, dnes už tomu tak není, jsme ale zato „nejšťastnější“. Jsou to jen hrátky s čísly a statistikami, ale beztak to vzbuzuje otázky, co vlastně lidé považují za důležité a kam směřujeme. Pokud jde o můj předběžný názor, považuji naši demokracii a svobodu za mírně ohroženou. Už jenom proto – když opět učiníme srovnání s USA – že součástí agend našich populistických proudů je vždy nějaká radikální změna ústavního systému (posílení role prezidenta, redukce počtu poslanců, zrušení senátu, odvolatelnost politiků, referenda apod.). V USA máme – řekněme – populistického prezidenta, ale slyšeli jsme někdy nějaký návrh na radikální změnu ústavního pořádku? Americké instituce unesou pravděpodobně i takového zvláštního prezidenta, příště přijde zase jiný, zatímco u nás hrozí dlouhodobá deformace celého systému.

Pokud jde o můj soukromý postřeh přímo k volbám, velice jsem v poslední době fandil trendům a osobnostem v KDU-ČSL, včetně nápadu koalice lidovců a starostů. Po dost dlouhé době jsem jako volič uvažoval, že „lidovce“ podpořím. Rozklad koalice založený na hrůze z předvolebních průzkumů a rychlých pragmatických rozhodnutích, kde opět nabralo na síle ono „staré dobré (či moravské?) lidovectví“, mne zklamal. Ještě minulý týden jsem si v té souvislosti sentimentálně na youtube pouštěl to slavné video Bělobrádek-Gazdík, plné hesel o „síle nového spojení, odvahy, rozhodnutí, důvěry“. Dnes jsem však již skoro rozhodnut podpořit Pirátskou stranu...

 

Děkuji za rozhovor.

Lucie Kolářová

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému