Josef Zvoníček
V současné době jsme svědky přírodních změn na globální úrovni, které jsou ovlivněny různými druhy znečištění, úbytkem biodiverzity, způsobem hospodaření na půdě a klimatickými změnami. Negativní vlivy způsobené těmito fenomény pociťují zejména rozvojové státy po celém světě, které jejich poloha a nedostatečná ekonomická síla znevýhodňuje v boji těmito změnami. Tyto důsledky nerovnoměrně rozdělené napříč světem volají po globální sociální spravedlnosti, která by měla alespoň částečně sanovat propad postižených obyvatel do chudoby. Nutno podotknout, že změny související s poškozováním našeho společného domova jsou jen jedním z více faktorů, které způsobují negativní dopady na život obyvatel poškozených zemí. Ačkoliv poškozenými zeměmi jsou téměř všechny země světa, neproporcionalita v dopadech klimatických změn a ekonomická síla k adaptaci a mitigaci narůstajících změn značně znevýhodňuje rozvojové státy.
Abychom dokázali náš text aplikovat do kontextu střední Evropy nebo šířeji Evropské unie a pokusili se o syntézu problematiky poškozování přírody, chudoby a globální sociální spravedlnosti, musíme definovat, čemu rozumíme pod pojmem chudoba v kontextu České republiky. Chudoba je nejčastěji ve společnosti vnímána jako negativní realita jednotlivce, skupin nebo společnosti primárně z ekonomického hlediska. Chudí lidé jsou ekonomicky nejzranitelnější. Negativní hospodářský vývoj společnosti je zasahuje jako první a omezuje jejich možnosti v naplňování základních potřeb (jídlo, bydlení, podpora dětí, osobní rozvoj) nebo jiných aktivit v rámci finanční svobody (cestování, spoření, dárcovství). Ohroženými skupinami v naší společnosti jsou zejména matky samoživitelky, starobní důchodci, sociálně a zdravotně znevýhodnění lidé a lidé žijící v hospodářsky chudých oblastech. Hranice chudoby pro tyto skupiny obyvatel není exaktně stanovena, protože jde z velké míry o subjektivní vnímání. Ilustračním příkladem může být článek referující názory a emoce skupiny starobních důchodců, kteří se společně sešli, aby živě sledovali jednání ústavního soudu ohledně otázky zrušení valorizace jejich důchodů. Někteří si stěžují a vyjadřují negativní emoce, ale najdou se i takoví, kterým nenavýšení nevadí a dívají se pozitivně na svoji situaci, protože nic ze základních potřeb jim nechybí.
Chudoba ale nemá jen negativní konotaci. Vzpomeňme na Ježíšova slova z Kázání na hoře: „Blahoslavení chudí v duchu“ nebo příklad života svatého Františka z Assisi, jenž považoval chudobu za nejspolehlivější cestu k Bohu. Z tohoto pohledu se chudoba jeví atraktivně a vztahuje se ne k materiálnímu zajištění, ale spíše k duchovnímu kapitálu.
Zde bych rád propojil výše popsaná témata. Pokud je chudoba v ČR jednou z nejnižších v rámci OECD a my máme pocit, že jsme stále ti „chudí příbuzní“, může toto vědomí souviset s neuchopením a nevědomostí o naší „pozitivní“ chudobě a s tím souvisejícím nedostatečným duchovním kapitálem naší společnosti.
Příčině úbytku duchovního kapitálu nahrává fakt spojený se snižováním počtu osob hlásících se k církvi nebo náboženské společnosti, která duchovní kapitál již po staletí hromadí skrze různé tradice i lidové zbožnosti. Z toho důvodu je alternativní pohled na chudobu ze společnosti čím dál tím víc vytěsňován a chudoba je majoritně vnímána skrze materiální bohatství. Tento pohled se snaží nabourat například pojem „dobrovolná skromnost“ a na něj navazující životní styl, který se orientuje k jiným než spotřebním hodnotám.
Další z možných příčin úbytku duchovního kapitálu a nárůstu pomyslné materiální chudoby je odtrženost člověka od stvoření. Když ve společnosti položíte otázku „Co si představíte, když se řekne příroda?“, uslyšíte nejčastěji odpovědi spojené s představou scénického západu slunce nebo procházkou v lese. Je ale součástí přírody i člověk? Tato nevědomá odtrženost je jednou z příčin našeho neustálého poškozování ekosystémů Země. Proč by někdo ničil něco, na čem je životně závislý? Nasnadě je odpověď „protože si neuvědomuje vlastní provázanost a závislost na své rozšířené rodině“, pokud tak můžeme, inspirováni Františkem z Assisi, nazvat stvoření. Absence vědomí této propojenosti pomáhá utvrzovat člověka v tom, že vše stvořené je pouhým prostředkem k zajištění vlastního blahobytu, který určuje naši materiální chudobu, nebo bohatství. Naopak vědomí naší závislosti na stvoření a jeho Stvořiteli - Bohu, nás staví do pozice příjemců nezaslouženého daru, který nám byl svěřen do správy a který budeme předávat budoucím generacím. Role náboženství ve zvědomování této propojenosti a tím pádem v budování duchovního kapitálu je velmi důležitá. Pomáhá nám totiž nalézt a uchopit roli materiálního bohatství, které má výrazný přesah do duchovní roviny, ukazuje nám naše vzájemné propojení s přírodou i s lidmi a vede nás k odpovědnosti a solidaritě vůči „světu“ kolem nás.
Nabízí se otázka: „Jak můžeme přispět k budování vzácného duchovního kapitálu? “. Spíše než podání zjednodušující odpovědi se mi jeví jako smysluplné zamyslet se nad následující otázkou: „Co může církev a víra přinést tomuto měnícímu se světu a jakou roli v tom hraje sociální učení církve?“. Věřím, že odpovědi na tuto otázku nám pomohou nalézt cesty, jak obnovit církev a společnost, a připojit se tak k dílu, které bylo vlastní většině světců a protagonistů obnovy církve jako např. Františku z Assisi či Ignáci z Loyoly.
