Církev a stát v kooperativním modelu (Jindřich Šrajer)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2014 > Církev a stát v kooperativním modelu (Jindřich Šrajer)

13.5.2014

Není to tak dávno, co ze strany církevních představitelů zazněla výzva adresovaná české vládě k započetí diskuse mezi církvemi a státem o kooperativním modelu vzájemného vztahu. Mimo jiné tím bylo řečeno, nechme již dohadování o podobě restitucí, respektujme předem uzavřené dohody. Pojďme se bavit o možných formách spolupráce v oblastech, kde se církve tradičně angažují, tj. ve školství, v sociální oblasti, ve zdravotnictví, v armádě aj. Odezva ze strany vlády či spíše jejího premiéra je však dosud „zdrženlivá.“ V této souvislosti se lze nad předloženým návrhem alespoň krátce zamyslet a poukázat na některé aspekty, přítomné „v zákoutí.“

Dosavadní „zdrženlivý“ postoj předsedy vlády, resp. jeho politické strany k předloženému návrhu je vcelku logický. Je pro ně těžké přijmout nabízenou výzvu. Jedná se totiž především o levicově orientované strany, které v souvislosti s církevními restitucemi, troufám si tvrdit, nebrojí jen proti restitucím samotným, nýbrž spíše proti tomu, aby církve byly svobodnými institucemi, na politické moci nezávislými a vůči ní vystupujícími jako svébytné subjekty. Jinak řečeno, je pro ně těžké přijmout církve jako rovnocenného partnera dialogu. Ukázalo se to mimo jiné i na postojích zástupkyně ČSSD, paní Gajdůškové, v tzv. expertní komisi, zřízené k otázce církevních restitucí. Více než o dialog šlo nakonec o kladení ultimát a hrozeb, pokud nepřistoupíte, pak …

Logická je však předložená výzva i ze strany církví. Vedle modelu odluky církve od státu či nepřijatelné perzekuce církve anebo dějinně po dlouhou dobu existujícího spojení oltáře a trůnu je návrh kooperativního modelu, charakterizujícího vztah církve a státu, v současnosti jediným rozumným a možným řešením. Řadu let tato spolupráce již de facto existuje. Vezměme jen různé sociální programy, humanitární akce, oblast zdravotnictví, školství, aj. Snad nejlépe to mohou potvrdit samotní její aktéři. Nabídka k dialogu se tak může zasloužit o odbourávání opakovaně v poslední době přiživovaných předsudků vůči církvi. Může ale také přispět k vzájemnému vyjasnění pozic a očekávání, k prohloubení a zkvalitnění již existující spolupráce. Může otevřít i prostor pro nové bohulibé a potřebné aktivity, které třeba napomohou odstraňování či alespoň zmírňování osobních a společenských problémů (např. nezaměstnanosti, sociálního vyloučení, aj.). To podstatné, co se zde ovšem mění, a co se ne příliš zdůrazňuje, je nakonec skutečnost, že ve střednědobém horizontu skončí zajištění financování chodu církví ze strany státu.

I v této souvislosti si musejí české církve opětovně ujasňovat a připomínat své místo ve společnosti, zvláště jsou-li přitom vystavovány novým složitým otázkám a problémům, které je nutí, zejména církev katolickou, k významné změně i vnitřních poměrů – především postavení laiků při jejich nezbytném přebírání větší části odpovědnosti za ekonomické a organizační záležitosti chodu církve, včetně náboženského života a potřeb. Pokud církve nebudou tyto otázky dostatečně promýšlet a reflektovat, může se jim stát, i za přispění výše dobře míněné výzvy, že budou v očích veřejnosti vmanipulovány do pozice pouhých charitativních organizací, vzdělávacích institucí či snad „sebestředných“ zájmových skupin a oslabí tím vůči veřejnosti podstatnou, sobě vlastní charakteristiku být charismatickým společenstvím, které je na prvním místě nositelem radostné zvěsti evangelia. Tedy společenstvím, blízkým člověku, jeho otázkám, potřebám a bytostným touhám.

Toto mimo jiné znamená nenechat se zatahovat do politických rozepří a sporů, ve kterých jde o vliv a moc, nepřiklánět se na tu či onu stranu, nýbrž zůstávat důsledně morální autoritou. Autoritou, která pozvedá svůj hlas vždy, když je ohrožena důstojnost člověka a jeho integrální rozvoj a způsobem tomu odpovídajícím rozvíjí potřebné pastorační aktivity.

Pokud se nakonec přece jen podaří, i díky výše uvedené výzvě, přetransformovat dosavadní neutuchající „rozruch“ kolem církevních restitucí ve věcnou debatu o možné vzájemné kooperaci mezi státem a církvemi (při vědomí výše zmíněné identity církve), jejímž cílem bude zkvalitnit pomoc potřebným lidem, resp. dobro člověka, určitě půjde o něco, co by mohly v dlouhodobějším horizontu ocenit obě strany dosavadního „sporu.“

Tisk   |   Poslat článek známému