Nad synodou s nadějí (Jindřich Šrajer)

Hlavní stránka > Archiv > Články rok 2015 > Nad synodou s nadějí (Jindřich Šrajer)

23.2.2015

Nad synodou s nadějí (Jindřich Šrajer) Mimořádná biskupská synoda o rodině vyvolává diskuse a polemiky, navozuje očekávání i obavy včetně zvýšeného až bezprecedentního zájmu médií. Jde o zásadní téma současnosti. Jak odpovědět na palčivé a stále naléhavější problémy rodin?

 

DISKUZE SPOJENÁ S OBAVAMI

Například na stránkách Perspektiv KT byly již uveřejněny některé ohlasy na zmíněnou synodu (Machula: Nad synodou s rozpaky a nadějí (Perspektivy 23/2014) a reakce na tento příspěvek (Perspektivy 25/2014). Rád bych připojil svůj komentář do probíhající diskuse a zdůraznil některé skutečnosti, které dle mého soudu v této diskusi nebyly zohledněny, čímž posouvají vnímání synody do nepatřičně problematické roviny. Při této diskusi šlo v zásadě o formulování obavy o zpochybnění tradičního učení církve v otázkách manželství a rodiny, resp. obavy o nepřípustné přizpůsobení se duchu doby ze strany církve a rozmělnění jí dosud hlásaného ideálu manželského a rodinného života, ve falešné snaze pomoci lidem, kteří v oblasti sexuálního, manželského či rodinného života selhali. Je přitom snad ještě třeba podotknout, že tyto obavy se opíraly převážně o mediální výstupy, které zachycovaly průběžná vyjádření ze synody.

ODVAHA MLUVIT A POKORA NASLOUCHAT

Slovy papeže Františka je třeba zdůraznit, že takovéto obavy vyplývají z nepochopení synodálního procesu jako takového. Papež, coby věrný žák sv. Ignáce z Loyoly, zdůrazňuje v této souvislosti nutnost vytvořit chráněný prostor pro působení Ducha svatého, pro nutné rozlišování. Patří k tomu, jak připomíná v rozhovoru pro argentinský deník La Nacion, dvě výrazné kvality: odvaha mluvit a pokora naslouchat. Papež opakovaně vyzýval účastníky synody k otevřenosti a svobodě nebát se vyjádřit své stanovisko k diskutovaným otázkám. Velmi mu záleželo na tom, aby v diskusi zaznělo co nejvíce různorodých podnětů a možných hypotéz, které mají v procesu hledání pravdy své opodstatnění. Jak říká na závěr zasedání synody, osobně by mu působilo velkou starost a zármutek, kdyby se nevyskytly vzrušené debaty a duchovní hnutí, kdyby všichni souhlasili nebo se utekli k falešnému kvietistickému pokoji. Nebojí se dokonce hovořit o pokušeních - pojmenovává je mimochodem velmi pregnantně - která synodální proces doprovázejí. Nemáme se jimi podle něho nechat děsit či rozrušovat ani odrazovat, ba naopak je možné si je dokonce i přát, protože nabízejí onen chráněný prostor pro působení Ducha svatého: ať už jde o pokušení nepřátelské zatvrzelosti, tedy přílišné uzavřenosti do litery, zákona a známých jistot a neochoty nechat se překvapovat Bohem, který otevírá nové cesty a horizonty, či o pokušení ničivého dobráctví, tedy klamného milosrdenství, které se zabývá pouze symptomy, nikoliv příčinami problémů. Nebo o pokušení proměnit kámen v chléb, tedy urychlit či usnadnit bolestný a náročný proces, či proměnit chléb v kámen, tj. nakládat na druhé neúnosná břemena. Patří sem i pokušení sestoupit z kříže, upřednostňovat lidské zájmy před zájmy Božími. V neposlední řadě je to pokušení ztráty vědomí o daru víry, tj. nebýt jejími vlastníky a pány, nýbrž strážci, neopomíjet přitom realitu a nesklouzávat k prázdnému slovíčkaření. K tomu papež dodává, že celý synodální proces probíhá cum Petro et sub Petro, tedy v přítomnosti papeže, který je spolu s ostatními biskupy garantem jednoty a harmonie církve, které jsou ovocem Ducha svatého. Ty nemohou být narušeny různorodostí diskuse v rámci synodálního procesu, ba naopak jsou jí potvrzovány a prohlubovány.

PASTORÁLNÍ CHARAKTER SYNODY

Druhou zásadní skutečností, kterou je nutné zohlednit a která je rovněž úzce navázána na celkový charakter synodálního procesu, je to, čemu se synoda věnovala a jakou povahu mají její vyjádření. Synoda neměla charakter věroučný ani mravoučný, nýbrž pastorální. Nezpochybnila hodnoty křesťanského manželství, jeho výlučnost (společenství jednoho muže a jedné ženy), nerozlučitelnost či odpovědnou službu životu. Jak říká papež František, na synodě se nejednalo o žádném bodě církevního učení o manželství. Nikdo na synodě nemluvil o homosexuálním manželství. Jediné, co se v této otázce řešilo, bylo, jak má rodina přistupovat k homosexuálnímu potomkovi, jak je možné pomoci rodině v této pro ni nezvyklé situaci. Podobně tomu bylo v případě rozvedených znovusezdaných. Byla vůči nim diskutována vhodná podoba pastorační starostlivosti. Co je možné pro ně udělat, jak jim v jejich situaci pomoci (doslova: Jaké dveře jim lze otevřít?). Přehlížet tyto skutečnosti a činit ukvapené závěry z dílčích mediálně prezentovaných výstupů, které zachycují jednotlivé názory či nálady účastníků synody, vytržené z kontextu jejího procesu, vede nakonec k tomu, že se opomíjí to podstatné. Tím je závěrečné Relatio Synodi včetně promluvy papeže. Samy o sobě nemají povahu vyjádření učitelského úřadu církve. Zachycují pouze dosažené dílčí výsledky diskuse biskupů nad jednotlivými projednávanými body, které se stávají podkladem pro další nezbytné diskuse směřující k řádné biskupské synodě na podzim tohoto roku. Papežem obhajovaný a požadovaný způsob průběhu synody a jeho bezprecedentní prezentace - mám zde na mysli transparentní prezentaci její závěrečné zprávy včetně výsledků hlasování k jednotlivým bodům - představuje bezesporu naplnění již před lety papežem Janem Pavlem II. formulovaného požadavku, aby církev byla domem ze skla. Neměla by však být, jak připomíná papež František, proskleným zámkem, jak by se snad mohli někteří mylně domnívat, ze kterého církev hledí na lidstvo, aby lidi soudila nebo třídila a přijímala pouze spravedlivé a ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí. Církev má být, podle papeže, věrnou snoubenkou svého Ženicha a Jeho učení. Nemá pouze přijímat, nýbrž i aktivně hledat ztracené a zbloudilé ovečky, kajícníky a hříšníky, za které se nestydí. Pomáhá jim a doprovází je na jejich životních cestách vstříc nebeskému Ženichovi.

OBRAZ CÍRKVE – STAROST O SPÁSU DUŠÍ

Obraz církve, jak ho opakovaně vykresluje papež František, je obrazem společenství, které odhodlaně a odvážně slouží těm nejpotřebnějším. Je jim nablízku, doprovází je. Jde o obraz společenství, které nemá potřebu řešit neustále sebe sama, uzavírat se do sebe. Obávat se ztráty autority. Jedinou obavou je ztráta věrohodnosti ve slovech a činech. Zda dostatečně naplňuje své poslání, kterým je starost o spásu duší, nevyjímaje z toho nikoho. Je proto legitimní, pokud církev v rámci synodálního procesu hledá adekvátní odpovědi na četné kontroverzní otázky, mezi něž bezesporu patří i otázka po adekvátnosti dosavadní církevní praxe ve vztahu k rozvedeným znovusezdaným a vyslovuje přitom hypotézy, které ve svém důsledku mohou, ale nutně nemusí, znamenat nějakou změnu v jejích hodnotících vzorcích. Jednu z  hypotéz vyslovuje i, v Machulově příspěvku kritizovaný, kardinál Walter Kasper. Na rozdíl od Machuly se domnívám, že jeho hypotéza si zaslouží pozornosti, a to především proto, že se opírá o jím prezentovaná fundovaná teologická východiska. Dá se říci, že se synodální diskuse pohybuje v této otázce v pevně stanovených mantinelech. Tím je na jedné straně nezpochybnitelnost Ježíšova potvrzení nerozlučitelnosti manželství a na straně druhé pro církev zavazující Ježíšův milosrdný postoj k těm, kdo se provinili. V dosavadní diskusi se v rámci tohoto vymezení rýsuje jistý nový pohled, který by neměl být v naší diskusi opomenut. V zásadě nejde primárně o to, zda rozvedeným znovusezdaným podávat přijímání či nikoliv, nýbrž o jejich hlubší integraci do společenství církve. Například tím, že by v ní mohli zastávat nějaký úkol či službu (třeba jako akolyté, katecheté, křestní kmotři apod.), což samo o sobě nemusí nutně znamenat, že tím bude zpochybněn ideál nerozlučitelnosti manželství, který církev hlásá. Nebylo tomu tak, domnívám se, ani v případě, kdy církev upustila od dřívějšího hodnocení rozvedených znovusezdaných, kteří podle CIC z roku 1917 (kan 2356) byli považováni za bigamisty, kteří se nacházejí v nepočestném stavu, a na základě těžkého provinění na ně mohly být aplikovány tresty exkomunikace či osobního interdiktu; CIC z roku 1983 (kan 1093) tyto již zmíněné tresty neobsahoval. Papež František na otázku, jaké svědectví mohou tito lidé vydávat, odpovídá: svědectví o přemožení hříchu. Doznávají své selhání, aniž by přestali věřit, že je má Bůh rád. Chtějí se držet Boha, nepodlehnout hříchu, jít dál.

SEBEPREZENTACE CÍRKVE V MEDIÁLNÍM SVĚTĚ

V souvislosti s diskusí spojenou se synodou o rodině je možné zdůraznit ještě jednu důležitou skutečnost, která je zachycena i v Machulově příspěvku. Jde o sebeprezentaci církve v dnešním mediálním světě. V poslední době dochází bezesporu ke zřetelným posunům či proměnám na tomto poli. Netýká se to jen celosvětové církve, nýbrž i církve české. Média mají zájem o dění v církvi (viz. sexuální skandály, restituce, apod.). Synoda ovšem ukázala, že i o církví nastolovaná témata. Nejde jen o to, umět mediálně vystupovat, nýbrž s mediálními výstupy i správně pracovat. Ukazuje se totiž, že v nezbytné symbióze mezi církví a médii je prvně jmenovaná teprve na začátku. Učí nás to být otevřenými, transparentními, kompetentními, ale také kritickými. Přiléhavá může být v této souvislosti metafora papeže Jana XXIII., kterou vyjádřil s ohledem na svolání koncilu. Je třeba otevřít okna církve. V tomto smyslu je dobré být pod drobnohledem médií, posvítit si na možná temná zákoutí života církve, vymést je a vyvětrat. Stejně tak je však dobré nebát se prezentovat spoustu dobrých věcí, které církev dělá. Sdílet spolu s ostatními hodnoty evangelia a autentické služby lásky vůči bližním, zvláště těm nejpotřebnějším. Přitom je možné prokazovat evangelijního ducha pokory, ke kterému patří vědomí, že církev jakožto putující Boží lid dějinami je spolu s ostatními na cestě. Spolu s nimi, někdy však i v konfrontaci s nimi, s pohledem upřeným na Krista, poctivě a trpělivě hledající svůj správný směr a Kristem vytyčené perspektivy. K tomuto hledání patří i otevřená, transparentní diskuse o složitých kontroverzních věcech, bez zbytečných strachů a obav z devalvace ideálů, o nichž se diskutuje.

VĚRNOST A LÁSKA

Na úplný závěr bych si dovolil dvě malá osobní doznání. Ze své kněžské pastorační zkušenosti vím, jak je obtížné stát tváří v tvář člověku, jehož život je v rozporu s církevně právní praxí, a který přesto usiluje o život s Bohem. Jako kněz mu v takových situacích musím s těžkým srdcem zprostředkovat chladnou právní a tím nepřímo odsuzující institucionální tvář církve, třebaže bych mu rád zprostředkoval milosrdnou a odpouštějící Kristovu tvář, spolu s jeho slovy: „Jdi a už nehřeš! Tvá víra Tě uzdravila!“ Na druhé straně chci ale, jako syn Dona Boska, spolu s ním vyznat: „Raději se budu mýlit s papežem, než mít pravdu proti papeži!“ Modlím se proto za další průběh synody, aby se v ní skutečně projevilo působení Ducha svatého, který oživuje a tvoří věci nové.

Jindřich Šrajer

 

Tisk   |   Poslat článek známému