Pomáhat se musí umět (Jan Graubner)

Hlavní stránka > Rozhovor > Pomáhat se musí umět (Jan Graubner)

9.5.2017

Pomáhat se musí umět (Jan Graubner) Mons. Jan Graubner - olomoucký arcibiskup, moravský metropolita. Zasloužil se o navázání na tradici velehradských poutí. Zaštiťuje projekt "Dny lidí dobré vůle", který prezentuje charitativní, vzdělávací, ekologická, sportovní a umělecká díla, vycházející z hodnot, jež k nám přinesli Cyril a Metoděj. A spoustu dalšího...

 

 

Vážený pane arcibiskupe,

SO ČBK Vám jako místopředsedovi České biskupské konference (od r. 2010, dříve předsedovi) jistě není neznáma. Zajímalo by mě však, jestli je Vaše povědomost o této skupině spíše všeobecná, resp. formální, nebo si ji naopak spojujete s nějakou její konkrétní či svébytnou aktivitou?

Dovolte, abych se vrátil trochu do historie. Už v devadesátých letech, kdy probíhala ekonomická a společenská transformace naší společnosti, jsme jako biskupové cítili, že je třeba, aby byl slyšet i hlas církve a její zkušenosti. Tehdejší transformace odpovídala revoluční době, byla trochu chaotická, chyběla jí pravidla. Nešlo nám však jen o prezentaci církevní nauky. Proto jsme v roce 1998 pověřili tým odborníků pod vedením prof. Mlčocha, do něhož se zapojili i lidé pověření Ekumenickou radou církví, aby připravili vhodný materiál. V úvodu publikace vydané v roce 2000 jsem tehdy psal: V týmu pracovali také lidé s velkou životní zkušeností, mezi nimi i političtí vězni padesátých a šedesátých let, a aktivní účastníci církevního disentu let sedmdesátých a osmdesátých… Hledání konsensu v pohledu na uplynulý vývoj vyžaduje velkou dávku trpělivosti, vzájemné tolerance a ochoty k naslouchání. Dokument vydaný 2000 vzbudil veřejnou diskusi, do níž se zapojil například i prezident Klaus. Za dva roky vyšel dokument Žeň veřejné diskuse k listu Pokoj a dobro. Jsem vděčný za tu práci, která nesla plody.

Co by podle Vás mohlo být nosnou náplní skupiny zaměřené na „sociální otázky“? Připomínám, že jde o skupinu, která nemá status právnické osoby a jako taková spadá pod ČBK, zároveň však představuje samostatnou odbornou platformu, jejímž cílem je dialog o sociálních otázkách nejen v rámci církve, nýbrž i širší veřejnosti. Lidé, kteří se v ní angažují, tak činí dobrovolně a ve svém volném čase, tím však také limitovaně …

Dobrovolná platforma jistě nemá takové možnosti jako nějaká profesionální instituce, ale právě skrze široký dialog může kultivovat názory lidí, kteří mají vliv jak na tvorbu zákonů, tak na vytváření konkrétních praktik například ze strany podnikatelů, odborů či sociálních pracovníků. Pravidelně se účastním poutí podnikatelů na Svatém Hostýně. Jsem v kontaktu s lidmi kolem webu Křesťanský podnikatel a dalšími skupinami. Myslím, že bychom měli více rozvinout spolupráci třeba s odbory, abychom nezůstali jen u teorie.

V čem spočívá Vaše funkce delegáta ČBK pro charitu a misie?

K Charitě jsem se dostal už v roce 1990, když stála před svou transformací. Za komunismu směla jen provozovat domovy důchodců pro kněze a řeholnice, vyrábět hostie a mešní víno a vydávat Katolické noviny. Tehdy jsme přijali jednoho zaměstnance pro každou diecézi s úkolem vybudovat svobodnou Charitu. Dnes má Charita v zemi téměř sedm tisíc zaměstnanců a tisíce dobrovolníků. Národní Charita – Charita ČR koordinuje práci diecézních Charit a zajišťuje mezinárodní pomoc. Dnes je funkce delegáta pro Charitu nahrazena Komisí pro Charitu, jíž předsedám. Zjednodušeně řečeno zastupuji Charitu v ČBK, podobně jako Papežská misijní díla a Národní misijní radu, sdružující i další organizace zabývající se misiemi, jako například řeholní společnosti.

Charita patří k jedné z oceňovaných katolických „vizitek“ české společnosti. Tak ono se asi dá jen těžko něco namítat proti pomáhání druhým… Anebo se dá také „pomáhat špatně“? A neexistuje cílová skupina, které je dokonce lepší nepomáhat vůbec?

Pomáhat se musí umět. To jsme si uvědomili už před léty a vedlo to k založení Vyšší odborné školy sociální, VOŠ Caritas – Olomouc. Její studenti ve spolupráci s Cyrilometodějskou teologickou fakultou mohou dovršit vysokoškolská studia v oboru. Dnes se toto studium nabízí i jinde, ale u nás vidím velkou přednost rozvinuté praxe. Pomáhat je třeba skutečně všem potřebným, ale správně. Často to znamená jinak, než si oni představují. My často říkáme: nedávej hladovému rybu, ale udici a nauč ho ryby chytat. Když pomáháme všem, nejen věřícím, viděli jsme jako dobré zapojit do pomoci i dárce, kteří nechodí do kostela. Tak vznikla dnes už největší charitativní akce, Tříkrálová sbírka. Za důležitou službu společnosti považuji i získávání a výchovu dobrovolníků, protože společnost bez ochoty k nezištnosti nemá budoucnost a vymře. Bez nezištné lásky totiž nejde rodit a vychovávat děti.

Za jednu z dalších vizitek katolické církve lze považovat církevní školství. Vy sám jste na Moravě v rámci obnovy církevního školství založil či obnovil celou řadu církevních škol. V Čechách se žáci těchto škol rekrutují z větší části z „nevěřících“ rodin, což při procentuálním zastoupení katolíků v české společnosti ani neudivuje. Zároveň to svědčí o tom, že se církevní školy těší dobré reputaci. Jaká je v tomto ohledu situace na Moravě?

My máme taky ve všech školách i nevěřící žáky, třeba i muslimy. Všem však od počátku říkáme, o co se naše škola snaží a co se u nás učí. Povinná výuka náboženství nebývá nikde problémem. Kdyby církevní škola nenabízela náboženské vzdělání, ztratila by svou identitu a podvedla by žáky, kteří to od ní oprávněně očekávají. Když se někdo hlásí na sportovní školu, taky se nediví, že je na ní víc tělocviku než jinde. Důležité jsou vztahy a atmosféra školy, kvalitní výuka a nabídka zájmové činnosti. Studenti musí mít svou školu rádi. Církevní škola nesmí jen vzdělávat, ale formovat celého člověka.

Když už jsme u těch vizitek, co by podle Vás mělo být tou nejautentičtější vizitkou církve? Jinak řečeno: je v pořádku, vypadáme-li jako spolek zaměřený na sociální a vzdělávací aktivity (protože tomu dalšímu, co o církvi prosakuje přes média do společnosti, lidé asi obecně nerozumějí), nebo bychom měli stůj co stůj vydávat svědectví o naší víře, tedy i těm, kteří o ní nechtějí nic vědět? Jak? A děláme to? Pokud ano, děláme to dobře?

Víru nemůžeme nikomu vnucovat, ale jsme povinni ji žít tak, aby skrze nás lidé mohli Krista poznávat, setkávat se s ním v nás, v našem středu. Kristus přece slíbil, že bude uprostřed těch, kteří jsou shromážděni v jeho jménu. Pokud toto neděláme, nesmíme se divit, že někdo říká: Kristus ano, církev ne. Církev, která neumožňuje oslovující setkání s živým Kristem přítomným v církvi, zradila své poslání. Pokud se o to upřímně snažíme, dáváme lidem příležitost setkat se s Kristem. Jeho dotek je dostatečně oslovující. Taková církev je jako prasvátost působivým znamením. O to se musí snažit zaměstnanci biskupství i lidé v našich školách i Charitách. Papež Benedikt varuje před pouhou sociální službou církve. Charita nesmí být jen sociální agentura. On říká, že naše služba musí být projevem naší víry v Krista a lásky Ducha Svatého, který v nás přebývá. Hlavním úkolem církve je služba spáse lidí. Pokud bychom toto zanedbávali, podobali bychom se lékaři, který při havárii pomáhá hasičům a policistům, ale zanedbává lékařskou pomoc raněnému, která je jeho hlavním úkolem. Ve všech Charitách máme mnoho nevěřících pracovníků. Při přijímání zaměstnanců si neklademe víru jako podmínku, ale ptáme se, jestli hledají jen práci, nebo chtějí s námi spolupracovat na díle lásky. Většina to přijímá a někteří dokonce touto cestou po čase dojdou i k poznání a přijetí Krista. Podobně i na biskupství máme řadu nevěřících pracovníků, ale oni musí vědět, že pro veřejnost jsou představiteli církve. Proto, když máme dvakrát v roce duchovní obnovu pro zaměstnance, účastní se jí všichni. Tak to dělával můj tatínek už před komunismem, když organizoval jednou ročně duchovní cvičení pro zaměstnance svého podniku na výrobu prádla. Tím spíš to musí být samozřejmostí u nás.

Křesťanství je bytostně spojeno s vírou, nadějí a láskou. Jako křesťané nemůžeme světu nabídnout víc ani míň než tyto teologální ctnosti, jejichž původem, důvodem i předmětem je samotný Bůh. Jak však toto poselství aktualizovat pro svět teď a tady, abychom z jedné strany neskončili v pouhé angažovanosti či politikaření a z druhé strany se třeba neštítili někomu podat ruku? Co znamenají tyto ctnosti tváří v tvář světu, který je možná zběsilý, ale jehož jsme my součástí?

Musíme vnímat celého člověka. Pak uvidíme, že potřebnému nestačí dát chleba či kabát, ale taky domov a přátelství, někdy pomoci najít smysl života, či cestu ke spáse. Žádný křesťan nemůže být lhostejný ke spáse druhých. Skvělý příklad nám dává svatá Matka Tereza, která budovala nemocnice a uměla žádat o pomoc mocné světa, ale neštítila se osobně sloužit i tomu, kterého už všichni odepsali. Neptala se na jejich náboženství, ale nejprve se dlouho modlila, aby pak pokračovala kontemplací Krista v ubohých, kterým svou prací sloužila.

Radost mám i ze studentů ze společenství San Egidio, kteří chodí pravidelně za bezdomovci ne proto, aby jim dali jídlo, či peníze, ale přátelství a lidskou důstojnost. Množství problémů a velikost zla ve světě nás nesmí děsit, ale ani nechat lhostejnými. Žádný z nás nedokáže svět zachránit, ale při jeho záchraně nesmí chybět naše troška.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému