Solidarita jako dobrovolný akt (Jiří Schwarz)

Hlavní stránka > Rozhovor > Solidarita jako dobrovolný akt (Jiří Schwarz)

1.9.2016

Solidarita jako dobrovolný akt (Jiří Schwarz) Doc. Ing. Jiří Schwarz, CSc.: ředitel Centra ekonomických a tržních analýz (CETA), člen správní rady Anglo-American University (AAU), L’Institut de Recherches Economiques et Fiscales (IREF), člen správní rady Akenerji, a.s., člen dozorčí rady Expobank, a.s.; též člen Národní ekonomické rady vlády ČR (NERV), bývalý děkan NF VŠE v Praze a prezident Liberálního institutu.

 

Vážený pane docente,

 

  1. Je Vám známa Pracovní skupina pro sociální otázky při ČBK? Co byste od takového uskupení očekával?

Zaznamenal jsem její existenci. Měla by aplikovat obsah papežských encyklik na podmínky české a moravské církevní provincie a přicházet s návrhy řešení sociálních problémů naší společnosti tam, kde římskokatolická církev lépe než jakýkoli jiný subjekt nebo ve spolupráci s jinými subjekty může uspět či zlepšit situaci.

  1. Na odborném semináři SO ČBK s tématem Ekonomie a její antropologický rozměr nedávno přednášel Zdeněk Tůma. Představil ekonomii coby formální disciplínu, která – v zaměření na materiální stránku skutečnosti – řeší sice mnohé (alokaci statků, funkce užitku apod.), rozhodně však není a nemůže být teorií všeho. To je sice sympatické, ale jak si potom vysvětlit, že v praxi působí ekonomické modely poněkud „imperiálně“?

Jedině nedostatečností jiných disciplín, pokud uvolní ekonomii prostor natolik, že se pak ona jeví být hierarchicky výše. To je zjednodušená odpověď na Vaši otázku. Seriózní odpověď vychází z multidisciplinárního přístupu. Jeho průkopníkem v ekonomii byl chicagský ekonom Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1992. Aplikoval postupy ekonomické analýzy na předmět zkoumání jiných věd, např. sociologie, psychologie, kriminologie a dalších. Jeden z jeho studentů, Sam Peltzman, například zjistil, že předpisy, které vedly k povinné výbavě automobilu bezpečnostními pásy, sice snížily počet obětí ve vozidlech, ale zároveň zvýšily počet obětí – chodců, cyklistů, motocyklistů. Řidiči a jejich spolujezdci díky povinným bezpečnostním pásům a také lepší konstrukci automobilů přežívají dopravní nehody i ve vysokých rychlostech. Proto mají sklon jet rychleji a více riskovat. Bezpečnostní pásy, které zvyšují jejich pocit bezpečí, ovšem nechrání ostatní účastníky silničního provozu, jichž po povinném zavedení bezpečnostních pásů umírá v důsledku vyšší rychlosti stále více. Podobný efekt má povinné nošení lyžařských přileb. Tím, že zvyšují pocit bezpečí u lyžařů, přispívají k snížení averze vůči riziku, tedy k rychlejší jízdě na sjezdovkách. Výskyt úrazů hlavy se po zavedení povinného nošení lyžařských přileb sice snížil, ale zvýšila se prevalence jiných úrazů včetně postižení jiných lyžařů v důsledku rychlé jízdy druhých. Tomuto jevu se říká Peltzmanův efekt a ten popisuje nezamýšlené důsledky regulace.                                                                                                                

Tímto způsobem přispívá ekonomická analýza k vysvětlení procesů, které dříve nebyly doménou ekonomie. Uvedené příklady ilustrují, proč je ekonomie nazývána imperiální vědou.   

  1. Zdůrazníme-li pojetí ekonomie jako metody, z hlediska funkcí užitku to například znamená, že ekonomie neřeší, co je obsahem těchto funkcí. Z toho pro mě nutně vyplývá otázka, kdo nebo co tedy tento obsah určuje?

Co je pro člověka užitečné, si ve svobodné společnosti určuje on sám. Za děti to do určitého věku činí rodiče. Hlavní roli hrají preference, které máme odlišné a hierarchicky uspořádané. Jen těžko bychom hledali dva jedince s identicky uspořádanými preferencemi. I lidé, kteří žijí mnoho desetiletí v harmonickém manželském svazku, se liší svými preferencemi. Odlišné preference nejsou na překážku hladkému soužití, vyznávají-li lidé stejné hodnoty. Tou nejvyšší hodnotou je lidský život, dále svoboda, mír, panství práva, respekt k soukromému vlastnictví a další. Vyznávání stejných hodnot nám usnadňuje vzájemné soužití a spolupráci.

Ekonomie je tedy vědou o člověku a lidském jednání.

  1. Ekonomie podle ekonomů není – a poplatně své metodologii ani být nemůže –normativní vědou. Je proto však skutečně pouze a jenom vědou pozitivní? Například makroekonomie se snaží zabývat tím, co je. Tj. pracovat se skutečnými údaji, popisovat ekonomickou realitu či modelovat budoucí vývoj bez ambicí tento stav usměrňovat či cílovat. Námitka by mohla znít: není zde však přesto lidský perspektivismus přítomný již od začátku? Třeba ve způsobu, jak ten který ekonom dokáže či nedokáže tzv. fakta z reality vyčíst, jak je strukturuje apod.?

V úvodu základních učebnic ekonomie je vysvětlován rozdíl mezi normativní a pozitivní ekonomií. Normativní ekonomie projektuje optimální funkci ekonomického systému a pozitivní popisuje a vysvětluje ekonomickou realitu, např. vývoj makroekonomických veličin a příčiny a velikost jejich odchylek od prognóz. Otázka, jak formulace ekonomické prognózy ovlivňuje, resp. formuje ekonomickou realitu, je neelementární. Kladnou odpověď na ni lze například nalézt v analogii: jak všeobecné favorizování basketbalového Dream teamu před olympijskými hrami ovlivnilo vítězství basketbalistů USA v olympijském turnaji? Když si uvědomíme, že všeobecné favorizování Dream Teamu mělo nepochybně mít vliv na přijímané sázky na zápasy a s určitou pravděpodobností i na celkový výsledek olympijského basketbalového turnaje, tak dojdeme k závěru, že lidské motivace ztělesněné v ekonomickém jednání a chování hrají  v ekonomickém vývoji ne-li klíčovou, tak alespoň významnou úlohu. Motivace jsou generovány realizací plánu, projektu a naplňováním cíle, o nějž  člověk usiluje.

  1. Jste jedním ze zakladatelů Liberálního institutu, jehož cílem je rozvíjet u nás ideje klasického liberalismu. V současnosti máme ovšem v naší politicko-ekonomické realitě co do činění nikoliv s klasickým liberalismem, nýbrž spíše s neoliberalismem. V čem je mezi těmito směry nejzásadnější rozdíl?

Mezi klasickým liberalismem a neoliberalismem nevidím zásadní rozpor, přičemž pojem neoliberalismus používají spíše kritici liberalismu než jeho zastánci. Pokud neoliberalismus vychází z principů klasického liberalismu, jimiž jsou svoboda, individualismus, panství práva, respekt k soukromému vlastnictví a z něho odvozený svobodný trh (free market), a v politické oblasti zastává konzervativní hodnoty, pak se hlásím k neoliberalismu. Zásadní rozdíl je mezi neoliberalismem a americkým liberalismem, který je ideologií Demokratické strany v USA. Jí se podobá současný evropský politický liberalismus, který je relativistický vůči tradičním křesťanským hodnotám, jimiž jsou víra, život, morálka, domov, rodina, obec, vlast a solidarita jako dobrovolný akt.

  1. Neoliberalismus je někdy vzdělanější částí české společnosti vnímán ideologicky – jako lék na naše bolístky. Jakkoli však může být a částečně i je makroekonomicky úspěšný, nelze přece zároveň nevidět, že má na společnost i zjevné negativní dopady (např. sociální nerovnost, nízkopříjmový sektor)...

Co se týká české společnosti, je jednou z nejvíce rovnostářských v Evropě měřeno výší a rozdělením příjmů mezi členy společnosti (podle Giniho koeficientu a Lorenzovy křivky). Je pravda, že nejnižší příjmy u nás jsou stále podstatně nižší než ty nejnižší v sousedním Rakousku a Německu, ale zároveň jsou vyšší než na Slovensku nebo v Polsku. Jejich výše je dána spíše rozdílným ekonomickým výkonem a rozdílnou výší cenových hladin než čímkoli jiným.

Je pravda, že existuje pozitivní vztah mezi liberalismem, resp. mírou ekonomické svobody a mírou ekonomického růstu. Čím méně zasahuje stát do hospodářství, čím je v ekonomice méně regulací, tím neomezeněji lze využívat výrobní zdroje (kapitál, práci a půdu), tím optimálněji je lze tržně alokovat a tím větší efekt přináší, neboli tím větší bohatství (hodnotu) vytváří. Tuto kauzální závislost lze empiricky dokázat prostřednictvím indexu ekonomické svobody, který byl před více než 20 lety vytvořen v kanadském Fraser Institutu a od té doby testován makroekonomickými údaji téměř ze všech zemí světa (v roce 2015 ze 157 zemí).

  1. Z trochu jiného soudku: Nicholas Georgescu-Roegen (zesnulý v devadesátých letech 20. století) tvrdil, že soudobé ekonomické teorie nepracují s představou poměrné neurčitosti systému (myšlenka entropie). Rámec uvažování se od té doby v ekonomii asi výrazně neproměnil. Jsou-li ale ekonomické procesy nahlíženy jako víceméně mechanické (a v čase vratné) záležitosti, nemohou doopravdy odpovídat komplexitě života. O tom by ostatně mohla svědčit skutečnost, že mnohá „nevývratná“ ekonomická vysvětlení jsou někdy nucena vzít rychle za své …

Ekonomická analýza při vysvětlování společenských jevů a procesů standardně používá ekonomické modelování. Modely představují nezbytné zjednodušení komplexní reality, aby ekonomové pomocí moderních analytických metod a dostupného technického vybavení byli schopni poskytnout pozitivní odpověď na kladené otázky týkající se řešení palčivých společenských problémů. S neustálým zdokonalováním metod zkoumání a technického vybavení je přirozené, že v ekonomii stejně jako ve fyziologii nebo archeologii jsou překonávána původní vysvětlení a na jejich základě formulované postupy a řešení a nahrazována novějšími. Je přirozené, že dynamický vývoj zpochybňuje správnost řešení konkrétní situace v určitém čase. To se týká řešení nejen ekonomických, ale také fyzikálních nebo antropologických problémů. Aby se ekonomie vyhnula zpochybňování svých závěrů pouhou změnou podmínek, využívá předpoklad „ceteris paribus (ostatních neměnných okolností)“. Jsou oblasti lidského poznání, kde míra entropie může po určitou dobu navzdory zdokonalování výzkumných metod růst. Zda-li mezi ně v současnosti patří ekonomie, netroufám si říci, přestože existence nulových úrokových sazeb by mohla být podpůrným argumentem pro toto tvrzení. Dovolím si svou odpověď zakončit, že nejsem ekonomickým pesimistou jako byl Nicholas Georgescu-Roegen.

  1. Poslední dobou v médiích zaznamenávám zprávy o tom, že banky nemohou stačit rychlé proměně světa a že tradiční bankovnictví časem zmizí. Bankovnictví je dnes podle mnohých podobně důležitou infrastukturou jako třeba elektřina nebo voda – také proto bylo asi v krizi nutné banky zachraňovat. Zmizí-li tento sektor ve své dnes již tradiční podobě, jaké dopady to přinese pro běžného občana?

Změny v bankovnictví jsou vyvolávány technologickými změnami. Lidé mohou svůj bankovní účet ovládat od svého počítače, iPadu či mobilu a nemusí kvůli platebnímu příkazu chodit do banky. Platební karty jim umožňují platit bez potřeby hotových peněz v peněžence. Proto v současnosti banky redukují hustou síť svých poboček a počet svých zaměstnanců. Majitelé bankovních účtu ovládají svůj účet bez přímé asistence bankovního úředníka, přizpůsobují se změnám v jeho zabezpečení nebo softwarovým změnám. Technologický pokrok, zvýšení komfortu a úspora času na straně jedné vyžaduje samostatnější klientský přístup, orientaci na internetu a znalost práce s počítačem na straně druhé. Nikdy není nic zadarmo, ale vždy jen něco za něco! Z toho vyplývá, že člověk se permanentně musí přizpůsobovat technologickým změnám, adaptovat se na zvládnutí pro něj nezbytných aplikací, což vyžaduje obnovování technického vybavení pro možnost využití aplikací a schopnost sledování a zvládnutí inovačních změn.

  1. V kontextu překotného vývoje posledních let u nás i ve světě se Vás jako člověka rovněž politicky angažovaného nemohu nezeptat, jak vnímáte dění kolem sebe…

Má pracovní angažovanost mě nutí hodně cestovat. Jedním z míst, kam mě práce pravidelně dovádí, je vedle Paříže Istanbul. Zatímco ještě před 2 lety jsem se v obou městech cítil bezpečně, v současnosti tomu tak není. Vyhýbám se přeplněným veřejným prostorám, a když to zcela nejde, snažím se je z důvodu obav přerůstajících ve strach co nejrychleji opustit. Potenciální hrozby, zavádění bezpečnostních opatření a jimi vyvolané snížení komfortu cestování mě zatím nepřiměly změnit pracovní nasazení ani životní styl. Samozřejmě, že mě znepokojuje neschopnost politických reprezentací řešit tyto problémy. Věřím, že to není projevem omezenosti demokracie, resp. neschopnosti nebo nemožnosti nalézt v současnosti prostřednictvím mechanismů zastupitelské demokracie kompetentní politické vůdce, kteří by nepopulisticky byli schopni nalézt a prosadit mírové soužití islámského s křesťanským světem, a tak zastavit radikální islámský terorismus a migraci jako jeden z jeho imanentních projevů.

  1. Co očekáváte od Evropské unie pro blízkou budoucnost?

Větší sebereflexi bruselských elit a větší respekt k názorům politických reprezentací členských zemí. Efektivním nástrojem by bylo obnovení práva veta, tedy nemožnost přehlasování jakékoli členské země. To by s sebou přineslo revizi neudržitelné ambice tzv. jednorychlostní EU, kdy pro členské země platí stejná pravidla. Členské země mají velké problémy s jejich dodržováním, proto realističtější, pravdivější a nakonec i efektivnější je koncept „vícerychlostní EU“. Ten více odpovídá současnému uspořádání EU ve formě spojenectví suverénních států než federalistické variantě. Vícerychlostní EU by umožnila rozvoj spojenectví evropských národů ve větší diverzitě, autentičnosti a ve zdravé konkurenci rozdílných řešení. Rozmanitost byla po staletí hybnou silou na křesťanských základech vybudované evropské civilizace a podstatným faktorem úspěchu „evropského modelu“ ve světě. Ve světě odlišností a variantních řešení se v rámci spontánně vzniklých a efektivně vynucovaných pravidel dlouhodobě prosazují nejefektivnější řešení.

  1. Veřejně jste se přihlásil ke katolické víře, věnoval jste se u nás přípravě majetkového vyrovnání státu s církvemi… V čem spatřujete přínos církve pro společnost, resp. její legitimní roli ve veřejném prostoru?

Církve jsou strážkyněmi tradic, nositelkami morálky a často poslední instancí pro nemohoucí, opuštěné, postižené a nemocné lidi. Mají potenciál plnit tyto role lépe než stát, a to nejen proto, že jsou starší, stabilnější a jsou založeny na dobrovolné příslušnosti, ale také protože udržují víru a pěstují naději! Státy vytvářejí a vynucují někdy lepší, jindy horší pravidla, v jejichž rámci církve naplňují svou misi. V současné době se církve těší největší svobodě a nezávislosti (včetně vyrovnání zrozené a následně rostoucí ekonomické nezávislosti) v naší novodobé historii. Jejich povinností je tuto příznivou situaci využít nejen ve prospěch svých příslušníků, ale všech občanů České republiky. Bez toho by se nemohla plně projevit nezastupitelná role církví v zabezpečování duchovních, uměleckých, osvětových a sociálních potřeb společnosti. Křesťanská solidarita vedle mocenského monopolu státu, konkurenčního a na výkon zaměřeného trhu a decentralizovaných občanských iniciativ je neodmyslitelnou součástí našeho každodenního života. Její absence či dlouhodobé plýtvání jejím potenciálem oslabuje společenskou soudržnost a podněcuje společenské tenze. Místo církví je v těch oblastech požadovaných aktivit, kde stát a soukromé subjekty nemají dostatek motivací pro jejich poskytování a nezávislé iniciativy dostatek prostředků. V současnosti se nepochybně jedná o poskytování sociální a zdravotní péče pro postižené a dlouhodobě nemocné spoluobčany, ochranu památek, materiálního a duchovního dědictví, prosazování etiky, …., a domnívám se, že v budoucnu se budou církve angažovat více ve vzdělávání, zdravotnictví a ve vědě.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová

 

 

Tisk   |   Poslat článek známému