Kateřina Šolcová, SO ČBK, 26. května 2025
Když před třiceti lety promlouval svatý otec Jan Pavel II k účastníkům Valného shromáždění OSN o nadcházejícím 21. století,[1] zdůraznil význam všeobecného mravního zákona jako východiska, na němž je třeba stavět. Použil přitom tato slova: Chceme-li, aby století útisku uvolnilo místo století přesvědčování, musíme najít cestu k diskusi, používat při ní pochopitelnou a společnou řeč, týkající se budoucnosti člověka. Všeobecný mravní zákon, vepsaný do srdce člověka, je onou gramatikou, na jejím základě se svět může pustit do této diskuse o své budoucnosti.
Všeobecným mravním zákonem měl Svatý otec na mysli přirozený řád a z něho vyplývající přirozený zákon, tedy určité náklonnosti vlité Tvůrcem do srdcí lidí, jež jsou poznatelné rozumem a jež má člověk následovat, bez ohledu na svůj kulturní, historický či náboženský kontext. Právě na tento přirozený zákon u pohanů upozornil apoštol Pavel v listě do Říma (2,14-15): Když tedy pohané, kteří zákon nemají, přirozeně plní přepisy Zákona, jsou sami sobě Zákonem, i když Zákon nemají, ukazují skutečnost onoho zákona vepsaného v jejich srdci, dokládá to svědectví jejich svědomí a také niterné soudy pokárání nebo chvály, které vynášejí jedni nad druhými…
K náklonnostem, jimiž se přirozený zákon projevuje, bývají řazeny čtyři: zachovat život, rod a společenství a konečně směřovat k poznání pravdy. Manželství i rodina zde mají důležité místo – odpovídají totiž lidské náklonnosti zachovat rod a společenství, v nichž člověk žije.
Svatý Tomáš Akvinský, který ve středověku myšlenku přirozeného zákona podstatně rozvinul, píše:[2] „Manželství je přirozené, neboť tomu napovídá prostý rozum dvěma způsoby. Za prvé, s ohledem na svůj hlavní cíl, jakým je dobro potomstva, poněvadž přirozenost nesměřuje toliko k jeho plození, ale rovněž k jeho rozvoji, až do stavu dokonalého člověka, jímž je stav ctnosti. Dostává se mu tudíž podle Filosofa od rodičů tří věcí: bytí, stravy a výchovy. Dítě však nemůže být vychováváno a poučováno, nemá-li určité rodiče; k čemuž by nedošlo, kdyby nebylo žádných závazků muže k určité ženě, což zakládá manželství. Za druhé, s ohledem na druhotný cíl manželství, jakým je vzájemná pomoc manželů v domácích záležitostech.“
Z toho vyplývá, že prvním cílem manželství je zajištění potomstva, druhým pak vzájemná pomoc manželů projevující se přátelskou láskou, jež je pro splnění primárního cíle nezbytná. Právo, povinnost i autorita k výchově dětí náleží přirozeně jejich rodičům, neboť dítě nemá od počátku dokonalost dospělého tělesně ani rozumově, rozvíjí se teprve za pomoci rodičů. Jako vlastní příčina dětí jsou vlastní otec a matka k tomuto úkolu nejlépe uzpůsobeni; matka fyzicky, např. ke kojení dítěte, oba rodiče pak svou přirozenou nákloností ke svému dítěti. Moc rodičů nad dětmi zaniká, když tyto jsou dostatečně dospělé, aby se osamostatnily. Nicméně péče rodičů přetrvává i potom, jen se mění její podoba, např. spočívá i v tom, že rodiče učiní děti dědici svého majetku. Naopak děti mají rodičům prokazovat úctu a pomáhat jim, když jim ubývají síly.
Proti tomuto pojetí rodiny a výchovy vznikaly v dějinách i jiné koncepty. Příkladem mohou být společnosti socialistické, kdy autoritu výchovy přebírá stát. Naopak v různých společenstvích anarchických je autorita zcela odmítána, děti se rodí z volných svazků a výchovy se účastní všichni. Lze ale říct, že tyto modely se dlouhodobě neosvědčily.
Z přirozeného zákona rovněž vyplývá povaha manželství – jedná se o svazek jednoho muže s jednou ženou, jenž je stálý a nerozlučitelný. Je to zjevné zejména z cíle manželství, kterým je zajištění potomstva, na němž se podílejí oba rodiče a jejich zájem o děti trvá po celý život. Nerozlučnost vyplývá z přátelské lásky, která manželství provází. Možnost rozluky takovou lásku oslabuje, znevýhodňuje častěji ženu, čímž vzniká nerovnost, která je s láskou v rozporu. Manželé také spíše usilují o dobro rodiny, když jsou si vědomi nerozlučnosti svého svazku. Jiné formy manželství jako polyandrie, polygamie (polygynie) také zakládají nerovnosti; zdá se tedy, že svazek jednoho muže s jednou ženou nejlépe odpovídá cíli, k němuž je manželství určeno.
I když jsou zásady přirozeného práva všeobecné, neprojevují se – jak známo – vždy se stejnou jasností. Tak se stávalo a stává, že se v různých dějinných nebo geografických oblastech povaha i právní rámec manželství liší. Někdy jsou např. vlivem vladařů nebo vládnoucích tříd positivní předpisy dokonce v rozporu s přirozeným právem. Navíc mohou tak zakořenit, že jsou vnímány jako něco naprosto správného a samozřejmého (mnohoženství).
I v našem kulturním okruhu dochází od 20. století k výrazným proměnám, které mají na manželství a rodinu značný vliv. Přesto – nebo snad právě proto je třeba na nejzákladnějších principech přirozeného zákona trvat. Jejich deformace nebo zanedbání totiž vposledku postihne ty, jimž byly určeny – tedy nás a naši společnost. Jsou také dobrým základem pro vzájemné pochopení mezi věřícími a těmi nevěřícími, kteří poctivě naslouchají svému svědomí a jeho niterným soudům, a to dnes, stejně jako za dob svatého Pavla. Stávají se tak onou doporučenou gramatikou, s níž je možno se pustit do diskuse o významu a povaze rodiny v 21. století.
