Jindřich Šrajer, Lubomír Mlčoch
Smrt emeritního papeže Benedikta XVI. zavdala podnět k bezprostřednímu hodnocení jeho
osobnosti a pontifikátu. Je označován za velkého teologa a laskavého člověka. Zaznívají ale i
kritické hlasy, které poukazují na jeho nedostatečné řešení sexuálních skandálů v církvi,
přílišnou doktrinální strohost či podporu tradicionalistů, apod. Zvýrazňuje se tím lidská
stránka papeže, který nepředstavuje jen posvátnou institucí, ale osobnost, která není prostá
omylu či špatných rozhodnutí. Při pohledu na významné biblické postavy, světce, i ty
nekanonizované („svaté od vedle“, jak s oblibou říká papež František) to nemusí nikterak
znepokojovat. I na jejich životech je patrná dichotomie svatosti a lidské křehkosti (hříšnosti).
Můžeme přitom obdivovat Boží velikost, které to nebrání v uskutečňování díla spásy. Ba snad
právě naopak. Bůh dokáže všeho mistrně využít, aniž by ochromil svobodu člověka.
Bezprostřední hodnocení emeritního papeže a jeho pontifikátu, by proto měly brzy nahradit
fundované analýzy, které zachytí jeho život a dílo v hlubších souvislostech, z pohledu Boží
prozřetelnosti.
Výše řečené platí i ohledně obsahu sociálního učení církve. Papež Benedikt XVI. ho
formuloval jako specifické světlo, které chce osvětlovat člověka a globální svět na cestě
k lidsky důstojnému životu. Jeho dvě sociální encykliky Deus caritas est (2005) a Caritas in
veritate (2009) jsou v tomto směru nepřehlédnutelnými. V obou z nich se projevuje
Benediktův talent „lehkého pera“, kdy dokáže jednoduchým a srozumitelným způsobem
zachytit podstatu vyjadřovaného.
V jeho první sociální encyklice je to umně vyjádřená podstata křesťanství (exkluzivně
formulovaná již v jeho knize „Úvod do křesťanství“). Touto podstatou je setkání s událostí,
s Osobou, která otevírá před člověkem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.
Křesťanství není v podání papeže Benedikta XVI. primárně soubor etických příkazů a zákazů,
nýbrž pozitivní životní perspektiva, která sekundárně objasňuje i etickou dimenzi života. Tato
perspektiva chce být zřejmou v životě každého křesťana i společenství církve, konkrétně
vyjádřená též službou potřebným, charitou. Ve své druhé sociální encyklice je to zase jeho
excelentně uchopená spojitost pravdy a lásky, která má být základem humanity v současném
světě.
Benediktův myšlenkový přínos, z pohledu dějin církve, potažmo světa, je nepopiratelným. Je
jen škodou, že to co uměl tak mistrně zachytit svým perem, nedokázal vždy s plnou
odhodlaností uvádět do praxe. Téměř se zdá, že v některých momentech byly jeho obavy
z exkluzivity jim řečeného, především z možnosti jeho nepochopení či zneužití, silnější než
jeho bytostné přesvědčení o pravdivosti vyjadřovaného a věřeného (viz např. jeho zdrženlivý
postoj k II. vatikánskému koncilu, který sám osobně výrazně ovlivnil).
Opodstatněně věříme, že Benedikt XVI., pročištěn Božím milosrdenstvím, již v plnosti nahlíží
Toho, kterému uvěřil, a kterému zasvětil celý svůj život. Ať odpočívá v pokoji!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zvěčnělý papež Benedikt XVI. se zapsal výjimečným způsobem do církevních dějin především
jako teolog; díky šíři svých znalostí a hluboké moudrosti ale významně zasáhl i do sociálního
učení církve, tedy i jako „teolog pozemských skutečností“. Ještě jako Joseph Ratzinger
v proslulé debatě v Bavorské katolické akademii přesvědčivě argumentoval ve prospěch
církevního učení i pro udržitelnost parlamentní demokracie a liberálního státu; bez tohoto „morálního předpolí“ se totiž – ze svých vlastních sil - nemají šanci udržet. A toto varování -
rovněž ještě jako strážce nauky víry - zdůraznil ve své přednášce o krizi kultury v Evropě
Benedikta z Nursie. Jako papež pak v encyklice „Caritas in veritate“ poukázal i na diagnózu
této krize evropské racionality, jejíž vědecká kultura staví na antropologii člověka narušené
přirozenosti s jejím egoismem a démonickými pokušeními. Nejen „politické trhy“, ale i trhy
v původním slova smyslu naléhavě potřebují novou, vícerozměrnou kulturu, stojící pevně na
křesťanské antropologii člověka osvobozeného z područí hříchu. Nová „klíčová slova“
v sociální nauce církve jsou tedy - jen v perspektivě lásky v pravdě - bratrství mezi lidmi,
služba, solidární chování, jako zdroje nově nabyté důvěry mezi námi navzájem, i pro
budoucnosti naší civilizace.
