Pohled na Krista

 

II. část

Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy

12. Abychom „si ověřovali své kroky na poli současných problémů, je rozhodující podmínkou mít zrak upřený na Ježíše Krista, setrvávat v kontemplaci a v adoraci jeho tváře… Vždycky, když se vrátíme ke zdroji křesťanské inspirace, otevírají se nové cesty a netušené možnosti“ (papež František, Projev ze 4. října 2014). Ježíš hleděl na ženy a muže, s nimiž se setkával, s láskou a něžností a při hlásání požadavků Božího království doprovázel jejich kroky pravdou, trpělivostí a milosrdenstvím.

13. Vzhledem k tomu, že řád stvoření je dán zaměřením na Krista, je třeba rozlišovat, aniž bychom oddělovali různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy. Při objasňování božské pedagogiky, podle níž se řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy, je třeba pochopit novost svátosti křesťanského manželství ve spojitosti s počátečním přirozeným manželstvím. Tak se zde chápe způsob Božího spásonosného konání při stvoření i v křesťanském životě. Při stvoření proto, že vše bylo stvořeno skrze Krista a pro něho (srov. Kol 1,16), a křesťané „mají radostně a uctivě odkrývat semena Slova, která jsou v nich ukryta. Zároveň mají pozorně sledovat hlubokou přeměnu, k níž dochází mezi národy“ (Ad Gentes,11). V křesťanském životě proto, že křtem je věřící včleněn do Krista a skrze onu domácí církev, jíž je jeho rodina, vstupuje do „dynamického procesu, probíhajícího pozvolna postupným přijímáním Božích darů“ (Familiaris Consortio,11) prostřednictvím trvalé konverze k lásce, která přináší spásu od hříchu a daruje plnost života.

14. Sám Ježíš, když hovoří o prvotním záměru s manželstvím lidí, potvrzuje nerozlučitelnost spojení mezi mužem a ženou, když říká, že „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo“ (Mt 19,8). Nerozlučitelnost manželství („Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, Mt 19,6) nelze chápat především jako „jho“ vložené na lidi, ale spíše jako „dar“ lidem, kteří jsou spojeni v manželství. Tím Ježíš ukazuje, že člověka na jeho cestě stále doprovází božská shovívavost, svou milostí uzdravuje a proměňuje zatvrzelé srdce a cestou kříže ho orientuje na jeho počátek. Z evangelií jasně vystupuje Ježíšův příklad, který je pro církev paradigmatem. Vždyť Ježíš přijal rodinu, dal počátek svým znamením na svatební slavnosti v Káni, hlásal poselství týkající se významu manželství jako plnost zjevení, která obnovuje původní Boží plán (Mt 19,3). Zároveň však uváděl vyučovanou nauku do praxe, čímž odhaloval pravý význam milosrdenství. To je zjevné při jeho setkáních se Samaritánkou (Jan 4,1-30) a s cizoložnicí (Jan 8,1-11), kdy Ježíš svým postojem lásky vede hříšnici k pokání a k obrácení („Jdi a již nehřeš“) jako k podmínce pro odpuštění.

Rodina ve spasitelském Božím záměru

15. Slova věčného života, která Ježíš zanechal svým učedníkům, zahrnovala nauku o manželství a rodině. Tato Ježíšova nauka nám umožňuje rozlišit tři základní etapy v Božím plánu s manželstvím a s rodinou. Na začátku je původní rodina, když Bůh Stvořitel ustanovil prvotní manželství mezi Adamem a Evou jako pevný základ rodiny. Bůh nejen stvořil lidskou bytost jako muže a ženu (Gen 1,27), ale také jim požehnal, aby byli plodní a rozmnožovali se (Gen 1,28). Proto „muž opustí svého otce a svou matku a přiklání se ke své ženě a stávají se jediným tělem“ (Gen 2,24). Toto spojení bylo narušeno hříchem a stalo se u Božího lidu historickou formou manželství; proto Mojžíš dovolil vydat rozlukový list (srov.Dt 24,1 a násl.). Takováto podoba v Ježíšově době převažovala. Jeho příchodem a smířením padlého světa skrze spásu, kterou vykonal, skončila epocha počínající Mojžíšem.

16. Ježíš, který v sobě vše smířil, navrátil manželství a rodině jeho původní podobu (srov. Mk 10,1-12). Rodina a manželství byly Kristem spaseny (srov. Ef 5,21-32) a obnoveny k obrazu Nejsvětější Trojice, jež je tajemstvím, z něhož pramení každá pravá láska. Manželská smlouva, ustanovená při stvoření a zvěstovaná v dějinách spásy, se ve svém plném významu odhaluje v Kristu a v jeho církvi. Manželství a rodina získávají od Krista skrze církev potřebnou milost, aby mohly svědčit o Boží lásce a žít životem společenství. Evangelium rodiny prochází dějinami světa od stvoření člověka k obrazu Božímu (srov.
Gen 1,26-27) až po završení tajemství Smlouvy v Kristu Beránkovou svatbou na konci věků (srov. Zj 19,9; Jan Pavel II., Katecheze o lidské lásce).

Rodina v církevních dokumentech

17. „Během staletí církev nikdy neopomíjela učení o manželství a rodině. Jedno z nejvznešenějších vyjádření magisteria bylo předloženo na Druhém vatikánském koncilu v pastorační konstituci Gaudium et Spes, která věnuje jednu celou kapitolu tomu, jak povznášet důstojnost manželství a rodiny (srov. Gaudium et Spes,
47-52). Manželství definuje jako společenství života a lásky (srov. Gaudium et Spes,48); lásku klade do centra rodiny a zároveň ukazuje pravdu o této lásce tváří v tvář různým formám jejího umenšování, jež jsou přítomné v současné kultuře. ‚Pravá láska mezi mužem a ženou‘ (Gaudium et Spes,49) předpokládá vzájemné sebedarování, obsahuje a integruje dimenzi sexuality a afektivnosti, jak to odpovídá Božímu záměru (srov. Gaudium et Spes,48-49). Kromě toho Gaudium et Spes,48 zdůrazňuje zakořenění manželů v Kristu: Kristus Pán ‚vychází křesťanským manželům vstříc ve svátosti manželství‘ a zůstává s nimi. Vtělením na sebe bere lidskou lásku, očišťuje ji, uvádí ji do plnosti a spolu se svým Duchem daruje manželům i schopnost, aby ji mohli žít a nechat celý svůj život prostupovat vírou, nadějí a láskou. Tímto způsobem jsou manželé jako zasvěcení a prostřednictvím milosti jim vlastní budují Kristovo tělo a vytvářejí domácí církev (srov. Lumen Gentium,11). Proto, aby církev mohla plně pochopit své vlastní tajemství, hledí na křesťanskou rodinu, která ho projevuje ryzím způsobem“ (Instrumentum Laboris,4).

18. „V linii Druhého vatikánského koncilu papežské magisterium dále prohlubovalo nauku o manželství a rodině. Zvláště Pavel VI. encyklikou Humanae Vitae vrhl světlo na intimní pouto manželské lásky a plození života. Svatý Jan Pavel II. věnoval rodině zvláštní pozornost ve svých katechezích o lidské lásce, v dopise rodinám (Gratissimam Sane) a především v apoštolské exhortaci Familiaris Consortio. V těchto dokumentech papež označil rodinu jako ‚cestu církve‘; nabídl celostní pohled na povolání muže a ženy k lásce a vytyčil základní linie pro pastoraci rodiny i pro přítomnost rodiny ve společnosti. Zvláště když pojednával o manželské lásce (srov. Familiaris Consortio,13), popsal způsob, jímž manželé ve své vzájemné lásce dostávají dar Kristova Ducha a žijí své povolání ke svatosti“ (Instrumentum Laboris,5).

19. „Benedikt XVI. se v encyklice Deus Caritas Est vrátil k tématu pravdy o lásce mezi mužem a ženou, která získává své plné světlo pouze v pohledu na lásku ukřižovaného Krista (srov. Deus Caritas Est,2). Zdůrazňuje, že ‚manželství založené na výlučné a definitivní lásce se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu, opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky‘ (Deus Caritas Est,11). Kromě toho encyklika Caritas in Veritate ozřejmuje důležitost lásky jako principu života a společnosti (Caritas in Veritate,44) a jako oblasti, kde se člověk učí zakoušet obecné dobro“ (Instrumentum Laboris,6).

20. „V encyklice Lumen Fidei se papež František zabývá spojením mezi rodinou a vírou; píše: ‚Setkání s Kristem a odevzdání se jeho lásce, jíž se necháme uchvátit a vést, rozšiřuje horizonty života a dává pevnou naději, která neklame. Víra není útočiště pro lidi bez odvahy, nýbrž povznesení života. Umožňuje nalézt velké povolání, povolání k lásce, a zaručuje, že tato láska je spolehlivá a že stojí za to odevzdat se jí, neboť je založena na věrnosti Boží, jež je silnější než všechny naše slabosti‘ (Lumen Fidei, 53)“; (Instrumentum Laboris,7).

Nerozlučitelnost manželství a radost společného života

21. Vzájemný dar, konstitutivní pro svátostné manželství, je zakořeněn v milosti křtu, jímž se v církvi ustanovuje základní smlouva každého člověka s Kristem. Vzájemným přijetím a Kristovou milostí si snoubenci slibují naprostý dar, věrnost a otevřenost životu a jako konstitutivní prvky manželství uznávají ty dary, které jim Bůh nabízí, a sice tím, že seriózně v jeho jménu a před církví přijímají svůj vzájemný závazek. Pak je ve víře možné přijímat dobra manželství jako závazky, které jsou přijatelnější díky pomoci svátostné milosti. Bůh posvěcuje lásku manželů, potvrzuje její nerozlučitelnost a nabízí jim pomoc, aby mohli žít věrnost, vzájemné sjednocování a otevřenost životu. Pohled církve proto směřuje na manžele jako srdce celé rodiny, jež sama také obrací svůj pohled k Ježíšovi.

22. V téže perspektivě, přijmeme-li nauku Apoštola, podle níž všechno bylo stvořeno skrze Krista a pro něho (srov. Kol 1,16), Druhý vatikánský koncil vyslovil své ocenění přirozeného manželství a hodnotných prvků přítomných v jiných náboženstvích (srov. Nostra Aetate,2) a kulturách, i přes jejich omezení a nedostatky (srov. Redemptoris Missio,55). Přítomnost semen Slova v kulturách (srov. Ad Gentes,11) by bylo možno v některých ohledech aplikovat i na podobu manželství a rodiny v mnoha kulturách a u nekřesťanů. I v některých formách mimo křesťanské manželství – založených ovšem na stabilním a pravém vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou – jsou tedy hodnotné prvky, které v každém případě pokládáme za orientované na něj. S pohledem obráceným na lidskou moudrost různých národů a kultur církev uznává i takovouto rodinu jako základní potřebnou a plodnou buňku lidského soužití.

Pravda a krása rodiny a milosrdenství vůči zraněným a křehkým rodinám

23. S niternou radostí a hlubokou útěchou hledí církev na rodiny, které zůstávají věrné nauce evangelia, děkuje jim a povzbuzuje je ke svědectví, jež vydávají. Díky nim je krása nerozlučitelného a navždy věrného manželství důvěryhodná. V rodině, kterou by bylo možno nazvat „domácí církví“ (Lumen Gentium,11), dozrává první zkušenost církve jako společenství mezi lidmi, v němž se díky milosti odráží tajemství Nejsvětější Trojice. „Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět, znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života“ (Katechismus katolické církve, 1657). Svatá Nazaretská rodina je v tom podivuhodným vzorem a v její škole „pochopíme, proč máme dodržovat duchovní disciplínu, chceme-li následovat nauku evangelia a stát se Kristovými učedníky“ (Pavel VI., Projev v Nazaretě,
5. ledna 1964). Evangelium rodiny rovněž posiluje ta semena, která ještě jen mají dozrát, a má se starat i o stromy, které jsou zaschlé a nemají být zanedbávány.

24. Církev jakožto spolehlivá učitelka a starostlivá matka sice uznává, že pro pokřtěné neexistuje jiné manželské pouto než svátostné a že každé jeho porušení je proti vůli Boží, ale je si rovněž vědoma křehkosti mnoha svých dětí, které kráčí po cestě víry s námahou. „Proto, aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni. … Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Všem se musí dostat útěchy a povzbuzení spásonosné Boží lásky, která tajemně působí v každém člověku, navzdory jeho nedostatkům a pádům“ (Evangelii Gaudium,44).

25. Při stanovení pastoračního přístupu k lidem, kteří uzavřeli občanský sňatek, kteří jsou rozvedení a znovu sezdaní anebo prostě spolu žijí, církvi přísluší, aby jim ohlašovala božskou pedagogiku milosti v jejich životě a pomáhala jim dosáhnout plnosti Božího plánu s nimi. Při následování Kristova pohledu, jehož světlo osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9; Gaudium et Spes,22), se církev obrací s láskou k těm, kdo se na jejím životě podílejí neúplným způsobem, uznává, že Boží milost působí i v jejich životě, a dodává jim odvahu ke konání dobra, k láskyplné péči o sebe navzájem a k tomu, aby byli ke službě společenství, v němž žijí a pracují.

26. Církev hledí s úzkostí na nedůvěru mnoha mladých k manželskému závazku a trpí ukvapeností, s níž se mnozí věřící rozhodují ukončit přijatý svazek a navázat jiný. Tito věřící, kteří patří do církve, potřebují milosrdnou a povzbuzující pastorační pozornost s patřičným rozlišováním jednotlivých situací. Mladé pokřtěné je třeba povzbuzovat, aby neváhali před bohatstvím, které jejich plánům lásky zajišťuje svátost manželství, a byli silní díky podpoře, kterou dostávají Kristovou milostí a možností plně se účastnit na životě církve.

27. V tomto smyslu dnešní pastorace rodin nabývá nového rozměru v pozornosti věnované občanským sňatkům mezi mužem a ženou, tradičním sňatkům a, při zachování nutné diferencovanosti, i faktickým soužitím. Pokud spojení dosáhne skrze veřejný svazek značné stability, je poznamenáno hlubokým citem, zodpovědností ve vztahu k dítěti, schopností překonávat zkoušky, pak je možné vidět ho jako příležitost, kterou lze doprovázet, aby se vyvíjela směrem ke svátosti manželství. Velmi často se však soužití utváří nikoli s výhledem na možné budoucí manželství, ale bez jakéhokoli záměru nastolit institucionální vztah.

28. V souladu s milosrdným Ježíšovým pohledem má církev pozorně a starostlivě doprovázet své nejslabší členy, poznamenané zraněnou nebo ztracenou láskou, vracet jim důvěru a naději jako světlo přístavního majáku anebo jako pochodeň nesená uprostřed lidí, aby dávala světlo těm, kdo ztratili cestu nebo se nacházejí uprostřed bouře. S vědomím, že největším milosrdenstvím je říkat pravdu, překonáváme pouhé politování. Milosrdná láska, stejně jako přitahuje a sjednocuje, zároveň i proměňuje a pozvedá. Vyzývá k obrácení. Stejně tak chápeme i Pánův postoj, který neodsuzuje cizoložnou ženu, ale žádá od ní, aby už nehřešila (srov. Jan 8,1-11).

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás