„Nástupem papeže Františka se Církev žel posunula opět dál směrem k propasti,“ napsal nedávno historik Radomír Malý v článku Jakobíni přicházejí čili tragédie pokoncilních konzervativců. Takové sdělení z úst známého kritika 2. vatikánského koncilu samozřejmě nepřekvapí, byť může zarazit jeho vyhrocenost. Ukazuje to ale mimo jiné na fakt, že s papežem Františkem se skutečně katolická církev dala do pohybu. A já se pokusím v následujícím svém komentáři poukázat na tři rysy, které tento pohyb charakterizují. Opominu při tom samozřejmě některé docela viditelné stopy Františkova působení – například to, jak se mu podařilo převést vatikánskou banku z korupční instituce na důvěryhodný finanční ústav, nebo jistě zásadní působení grémia kardinálů, kteří dokončují návrh proměny vatikánské kurie i způsobu řízení světové církve tak, aby skutečně odpovídala 21. století.

První, nač chci upřít pozornost, je nepřehlédnutelný „františkánský rys“ papežova působení. Už to, že si jako jezuita zvolil jméno podle zakladatele „konkurenčního“ společenství, bylo překvapením. Jenomže tím to teprve začalo. Když krátce nato prohlásil, že církev má být „chudá pro chudé“, tak mnozí nejprve nevěřili, že to říká papež – a pak začali vymýšlet, že to asi řekl nějak jinak. Jenomže on to tak řekl – a v dalších letech to ještě několikrát zopakoval. A svým vlastním příkladem stylu, v jakém své papežství uskutečňuje, vyvolává na jedné straně obavy, na druhé nadšení, že to opravdu myslí vážně. Nedávno ve svém kázání ještě přitvrdil, když řekl: Potřebujeme svobodnou a jednoduchou církev, která se nezaobírá vlastním image, konvencemi a příjmy, nýbrž je církví, která vychází. Kdosi řekl, že pravá Ježíšova církev, aby byla věrná, musí být ve ztrátě. Ztrátová. Fakt je, že jenom ten, kdo sám žije uprostřed té velké většiny chudých našeho světa, může důvěryhodně hájit jejich právo i kritizovat bezohlednost těch, kteří žijí v ohromném bohatství na jejich úkor. A pokud se pokládají za křesťany, tak i jejich pokrytectví.

Druhý prvek, který nepochybně vzbuzuje odpor těch, kteří si zvykli na církev mocnou a organizovanou na způsob armády, je Františkovo pojetí autority, které charakterizuje následovně: Ježíš ustanovil církev a na její vrchol postavil sbor apoštolů, v němž Petr je „skálou“... Avšak v této církvi, jako v obrácené pyramidě, je vrchol dole, jako základna. Proto se ti, kdo vykonávají autoritu, nazývají „služebníci“, jelikož podle původního významu tohoto slova, jsou nejmenšími ze všech. [...] Nikdy na to nezapomínejme! Pro Ježíšovi učedníky, včera, dnes a vždycky, je jedinou autoritou autorita služby, jedinou mocí moc kříže. Takhle to tedy vidí František, a ještě není u konce, neboť pokračuje: To, co po nás Pán žádá, je v jistém smyslu již cele obsaženo ve slově „synoda“ – tedy kráčet společně – laici, pastýři, římský biskup. Je to koncept snadno formulovatelný slovy, avšak nesnadno uskutečnitelný v praxi.

A co je tedy třeba k tomu, aby se tahle krásná teorie změnila ve skutečnost? Podle Františka toto: Synodální církev je církev naslouchání, s vědomím, že naslouchat je víc než slyšet. Je to vzájemné naslouchání, z něhož se každý může něčemu naučit. Věřící lid, biskupský sbor, římský biskup: jeden v postoji naslouchání vůči druhému a všichni společně v naslouchání Duchu svatému. Synodální cesta začíná nasloucháním lidu, který „má rovněž účast na Kristově prorockém poslání“ (LG), podle principu ctěného církví prvního tisíciletí: „co se všech týká, musí být všemi projednáváno.“ Tuto svou vizi pak papež zakončil stručným shrnutím: Právě cesta synodálnosti, je cestou, kterou Bůh očekává od církve třetího tisíciletí. Pro naše české poměry je důležité, že František jako jednu z nezbytných rovin synodality uvádí i pastorační rady ve farnostech. Fakt, že ve většině farností v naší zemi zatím nefungují, je tedy vážný nedostatek a jistě se na něm podílejí společně jak kněží, tak laici.

Nakonec jsem si nechal třetí papežův důraz. Objevil se hned na začátku Františkova pontifikátu. Sice na první pohled nenápadně, ale přesto jedinečně a nepřeslechnutelně. František totiž opakovaně hovořil o něžnosti. O něžnosti Boží, ale i o nezbytnosti něžnosti na naší straně. Z úst papeže je důraz na něžnost nepochybně originální Františkův přínos. Jenomže u něj to vyplývá ze zásadního přesvědčení o tom, čím má skutečně církev být. František to vyjádřil na začátku letoška těmito slovy: Hned po svém narození se Ježíš zračí v očích ženy, ve tváři svojí matky. Od ní se mu dostalo prvního pohlazení a s ní si vyměnil první úsměv. S ní zahájil revoluci něhy. Církev, hledící na Dítě Ježíše, je povolána v ní pokračovat. I ona je totiž jako Maria ženou a matkou. Církev je ženou a matkou a v Marii nachází svoje nejdůležitější rysy. Dívá se na ni, neposkvrněnou, a cítí se povolána odporovat hříchu a zesvětštění. Dívá se na ni, která byla plodná, a cítí se povolána zvěstovat Pána a rodit jej v životech. Dívá se na ni, matku, a cítí se povolána přijímat každého člověka jako dítě. Tady se na chvilinku zastavím, než dokončím Františkovu řeč, protože bych vám chtěl poskytnout příležitost se zamyslet nad tím, co to znamená, že církev je „povolána přijímat každého člověka jako dítě“. Může taková církev působit strach, přinášet odsouzení, vylučování?

A František na to – byť nepřímo – odpovídá: Přiblížením k Marii nachází církev svůj střed a svoji jednotu. Nepřítel lidské přirozenosti, ďábel, však usiluje o její rozdělení a klade na první místo rozdíly, ideologie, dílčí myšlenky a stranickost. Nepochopíme však církev, pokud se na ni díváme z hlediska struktur, programů, zaměření, ideologií a funkcí. Něco z ní pochopíme, avšak nikoli srdce církve. Církev má totiž srdce matky.

Když tedy shrnu tři zásadní charakteristiky „Františkovy církve“, vychází mi: Svobodná a prostá, naslouchající na společné cestě – a pak: mateřská.