Vztah státu a církve představuje ústřední problém pro politickou sekci pracovní skupiny. Tuto starou otázku lze přirozeně pojímat různými způsoby, ať už z historického, filosofického nebo právního hlediska. Všeobecně akceptovaným východiskem současného stavu je přitom to, že církev nesoupeří se státem o duše občanů ve smyslu (nepřesné) interpretace Augustinovy teze o dvou obcích, nýbrž že má zvláštní podvojné postavení: jde o společenství s vlastní nezávislou organizací, jež je přitom zároveň – z jiného hlediska – začleněno do moderního suverénního státu jako jedna z mnoha součástí občanské společnosti. Toto podvojné postavení má opět řadu možných důsledků, jež lze zkoumat z hlediska různých oborů, velmi aktuální se mi však jeví problém dvojí afiliace členů církve, kteří jsou zároveň občany sekulárního státu. Existuje občanský postoj typický pro příslušníka církve? Tento předpoklad se často objevoval za debatami o restitucích tam, kde u obou stran sporu – prosazovatelů i odpůrců, příp. příslušných médií – rezonovalo přesvědčení, že křesťané jsou jakožto křesťané zákonitě zastánci vypořádání s církví v určité (totiž právě navržené) podobě. Anebo je možný samostatný občanský postoj křesťana, jenž zvažuje aktuální otázky pouze na základě svého svědomí, v daných sporech zaujímá vlastní postoje, a je tak také nezávislý vůči jejich formulaci autoritou i situování na pravolevém spektru? Jak si uchovat tuto autonomii svědomí v situaci, kdy majetkové vyrovnání se státem, lépe řečeno majetkové osamostatnění církve je pravděpodobně nutným předpokladem její svobody, a navržené řešení je v současnosti jediným reálně prosaditelným? Za předpokladu, že jednotlivec z hlediska svého svědomí s určitou církevní agendou (např. podobou vyrovnání) nesouhlasí (a v případě vyrovnání se tak bezděčně dostává na pozice jeho odpůrců), implikuje to automaticky dávání přednosti státu oproti církvi? Je zřejmé, že odpověď na všechny tyto otázky musí být diferencovaná a že musí nechat otevřenou možnost pro vlastní hledání, a to nejen z důvodu zachování svobody svědomí, ale rovněž z důvodu plodnosti postoje, jenž se nechává vést různými hledisky a umí přitom rozlišovat to důležité. Nejde totiž pouze o jednostranný postup osvobozování jedince od autority církevního úřadu, nýbrž směr může být přesně opačný. Inspirativním hlediskem vlastního hledání může být třeba studium tradice anebo také kanonické právo, na jehož platnost se u nás často rezignuje, přestože nabízí řadu dobře zvážených a jasně definovaných norem.

 

Církev v pluralitní demokratické společnosti

aneb Stále máme společnosti co říkat

K nesnadnému postavení církve ve společnosti náleží dvojznačnost, v níž církev na jednu stranu nepřestává vznášet nejvyšší požadavek na následování Krista, zároveň však přijala pojetí autonomie lidského svědomí v moderním smyslu, takže se vzdala možnosti přivést i za cenu nátlaku lidi k cílům, které rozpoznává jako pravé a nejlepší. Otázkou je, zda to nutně znamená, že církev připouští paralelní existenci dvojího souboru dober – těch závažnějších, platných pouze pro členy církve, a obecnějšího minima, závazného pro ostatní. Domnívám se, že ne. Církev může v jistém smyslu stále vznášet nárok na to být nositelem nikoli pouze svých, ale všeobecně závazných nejvyšších hodnot. Protože je strážkyní pravdy, která je nevyhnutelně i v jádru hodnot moderních států (protože bez nich by nutně zanikly), pak je rovněž strážkyní pravdy moderních států. To se velmi dobře ukázalo v minulosti při obraně lidských práv – právě zde se nabízí dobrý model založení moderní společnosti v původně křesťanských hodnotách, k nimž má církev nejpřímější přístup. Proto však také církev musí jako první být slyšet tam, kde dochází k ohrožení těchto principů a hodnot. Z důvodů souvisejících s historickou podobou přechodu od komunismu k demokracii se u nás neprosadilo silné pojetí státu bezpodmínečně prosazujícího svoje demokratické principy (jako tomu bylo po válce v Německu). Důsledkem toho je, že stát je proto často velmi těžkopádný v ochraně základních hodnot a principů. Právě v tomto ohledu by jej mohla – samozřejmě nikoli na úrovni zákonného donucování, ale spíš na úrovni argumentační, ale také v oblasti praktické pomoci – nahradit církev jako garant a ochránce lidských práv a důstojnosti proti všem ohrožením, ať už jde o problematiku ochrany života anebo problematiku extremismu, nacionalismu a xenofobie.

 

Církev a sociální otázka

aneb Nezasazujeme se ani o kapitalisty, ani o proletáře, ale o spravedlnost

Sociální nauka církve je neutrální vůči tradičnímu pravo-levému politickému štěpení utvářenému podél základního ekonomicko-sociálního sporu mezi vlastníky a pracujícími. Zároveň se však vyznačuje základní opcí pro chudé. Tato dvě tvrzení nejsou v rozporu, a problém proto nelze zjednodušovat na představu, že církev musí být svojí povahou levicová či revoluční (ve smyslu theologie osvobození). Důležité je si však uvědomit, že tuto starou pravdu není třeba zdůrazňovat výhradně vůči radikálním očekáváním revolučního typu, nýbrž také vůči přetrvávajícím rysům statu quo, nakolik je nespravedlivý. Právě proto, že církev není levicová ani pravicová, není ochotna legitimizovat velkou míru nerovnosti. Neobrací se totiž proti nerovnosti z hlediska zastávání zájmů jedné sociální skupiny proti druhé (i strana práce se může stát utlačující většinou), ale principiálně, totiž z hlediska spravedlnosti. Toto je třeba stále zdůrazňovat jako korektiv často zkreslených výkladů činů papeže Františka, které někteří interpretují jako obrat církve doleva (a jiní dokonce k marxismu), následující: Ve svých postojích nejsme závislí na osobě toho či onoho papeže, neboť i papež musí vždy znovu hledat správný aktuální výraz pro principiální otázky součastnosti. To ovšem samozřejmě neimplikuje neutralitu v socio-ekonomických otázkách. Nalézat střed totiž neznamená říkat ve všech situacích pouze „ničeho příliš“, nýbrž neustále identifikovat krajnosti a nerovnováhy přítomnosti, na něž je třeba se zaměřit a které je třeba odstraňovat. Znamená to tedy také v současné situaci pochopit, že chudoba a nespravedlnost není v moderní společnosti generována pouze individuálně (tj. ve smyslu individuální morální zkaženosti ať už kapitalistů nebo nepracujících lenochů), ale rovněž systémově. Proto jsou na místě systémová řešení, aniž by jejich cílem měla být „sluneční obec“ revolučního typu. 

 

Církevní školství

aneb Proč nekřesťané dávají rádi svoje děti do církevních škol

Ve všech relevantních průzkumech kvality výuky se církevní základní a střední školy umísťují na předních příčkách. Církev málo zdůrazňuje příčiny toho úspěchu, jimiž podle mého názoru není nic jiného než uchování osvědčeného modelu vzdělávání směřujícího k universalitě a svěřeného nám předchozí tradicí. Proč se neodrazit při formulaci svých hledisek pro diskusi se státem a nevěřící veřejností od tohoto úspěchu? Poněkud odlišné otázky je třeba si klást v souvislosti s církevním vysokým školstvím, a to ne proto, že se zde úspěchy zdánlivě nedostavují. Zdánlivým neúspěchem nejsou viny samy theologické fakulty, nýbrž mnohem spíše nesprávná očekávání (a na ně navazující nespravedlivá pravidla hodnocení vysokých škol) a v neposlední řadě přijímání těchto očekávání do mentalit universit a fakult samých. Tím se ovšem nevolá pouze po uchování tradiční podoby theologických fakult. Je třeba rovněž upřímné reflexe vlastních možností a klást si otázky typu: Je nutné setrvání tolika theologických fakult v rámci velkých universit? Jak dopadá konfrontace některých TF s podobně orientovanými výtečnými VOŠ (KTF UK s Jabok, resp. CMTF UP s Charitas)?

 

Církve a masmédia

aneb Rozumíte nám?

Lze říci, že u nás neexistuje nezávislý církevní tisk. Nepočítáme-li některé náznaky v tomto směru (Universum, Christ.net), neexistuje médium s celostátním dosahem ve smyslu média nezávislého na vedení některé z církví. Je nepochybné, že církevní schvalování tiskovin má svůj dobrý význam (jakkoli existují i pochybnosti ohledně kvality některých schválených titulů – nejnověji např. RC Monitor), avšak spektrum mediálních potřeb je mnohem širší než jenom poskytnout hlas církevním představeným. Právě v nedostatečné formulaci těchto potřeb spatřuji největší problém – křesťané jako by ani nepociťovali nutnost existence média, který bude z křesťanských základních východisek nikoli pouze sděloval, ale rovněž se pokoušel o reflexi. Základní otázka je přitom jasná: koho oslovovat – zdá se totiž, že v oblasti komunikace dovnitř vůči „průměrnému čtenáři“ je v existující nabídce již nyní velký přetlak. Naopak slabá nabídka panuje v oné – podle mě klíčové – smíšené oblasti, v níž církev může prezentovat sebe navenek články, jež pro svůj obecný dosah nejsou zcela bez zajímavosti pro nevěřící publikum. Pokud se nám zdá, že o nás většinová společnost nic neví (viz opět většinové reakce na restituce), může to být právě proto, že jim to nedovedeme sdělit. V zahraničí přitom není nouze o příklady takovéto kombinace občanského a obecně kulturního či společenského periodika.