Úvod

Posynodální apoštolská exhortace


Amoris LÆtitia

svatého otce Františka

biskupům, kněžím a jáhnům,
osobám zasvěceného života,
křesťanským manželům
a všech věřícím
o lásce v rodině

 

1. Radost z lásky zakoušené v rodině je také radostí církve. Synodní otcové poukázali na to, že přes četné projevy krize manželství „je touha po rodině stále živá, zejména mezi mladými lidmi, a je motivací pro církev“.[1] Jako odpověď na tuto touhu je „křesťanská zvěst o rodině vpravdě radostným poselstvím“.[2]

2. Činnost synodu umožnila prozkoumat stav rodin v současném světě, rozšířit náš pohled na důležitost manželství a rodiny a oživit naše vědomí o ní. Složitost předložených témat nám zároveň ukázala nutnost další otevřené diskuse o některých věroučných, morálních, duchovních a pastoračních otázkách. Uvažování pastýřů a teologů, pokud je vedeno věrností církvi a je poctivé, realistické a kreativní, nám pomáhá dojít větší jasnosti. Diskuse, které se vedou ve sdělovacích prostředcích, v některých publikacích, a dokonce mezi služebníky církve, se pohybují od bezuzdné snahy změnit všechno bez dostatečné reflexe nebo zdůvodnění až po postoj, který si nárokuje vyřešit všechno aplikováním obecných norem nebo vyvozením nepřiměřených závěrů z některých teologických reflexí.

3. Protože „čas je nadřazen prostoru“, chtěl bych podotknout, že ne všechny věroučné, morální nebo pastorační diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. V církvi je přirozeně nezbytná jednota nauky a praxe, ale to nebrání, aby existovaly různé způsoby interpretace některých hledisek nauky nebo některých důsledků z ní plynoucích. Tak tomu bude až do doby, kdy nás Duch dovede k plnosti pravdy (srov. Jan 16,13), to znamená, kdy nás dokonale uvede do Kristova tajemství a my budeme moci vidět všecko jeho pohledem. Kromě toho je možno v každé zemi nebo oblasti hledat řešení, která lépe odpovídají její kultuře a která jsou pozorná k místním tradicím a potřebám. Vždyť „jednotlivé kultury se od sebe velmi liší a každý obecný princip […], má-li být zachováván a aplikován, potřebuje být inkulturován“.[3]

4. Musím také říct, že synodní jednání v sobě mělo mnoho krásy a přineslo mnoho světla. Jsem vděčný za množství příspěvků, které mi pomohly postihnout otázky rodin ve světě v celé jejich šíři. Všechna vystoupení synodních otců, jimž jsem ustavičně pozorně naslouchal, mi připadala jako vzácný mnohostěn, tvořený mnoha důvodnými starostmi a poctivými a upřímnými otázkami. Proto jsem považoval za správné sestavit posynodní apoštolskou exhortaci, v níž budou shromážděny příspěvky obou nedávných synodů o rodině spolu s dalšími úvahami, které mohou dát orientaci pastorační reflexi, dialogu a praxi, a současně dodat rodinám odvahu, povzbuzení a pomoc v jejich úsilí a těžkostech.

5. Tato exhortace nabývá zvláštního významu v souvislosti s tímto Jubilejním rokem milosrdenství. Na prvním místě proto, že ji předkládám křesťanským rodinám, aby jim byla podnětem k vážení si daru manželství a rodiny a aby pevně a plně milovaly hodnoty, jako jsou velkodušnost, iniciativnost, věrnost a trpělivost. Na druhém místě proto, že si klade za cíl povzbudit všechny, aby byli znamením milosrdenství a blízkosti tam, kde se rodinný život neuskutečňuje dokonale nebo neprobíhá v pokoji a radosti.

6. Na začátek textu zařadím kapitolu, která bude inspirována Písmem svatým, abych udal správný tón. Potom se budu zabývat současnou situací rodin, abychom měli dobrý základ v realitě. Potom připomenu některé podstatné prvky učení církve o manželství a rodině, abych tak vytvořil prostor pro dvě ústřední kapitoly, které budou věnovány lásce. Následně poukážu na některé pastorační přístupy, které nám naznačí, jak budovat spolehlivé a plodné rodiny podle Božího plánu, a jednu kapitolu věnuji výchově dětí. Poté se zastavím u pozvání k milosrdenství a pastoračnímu rozlišování v situacích, které úplně neodpovídají tomu, co od nás žádá Pán, a na konec stručně načrtnu některé linie rodinné spirituality.

7. Vzhledem k bohaté dvouleté reflexi, kterou přinesla synodní jednání, probírá tato exhortace v různých stylech mnoho různých témat. Tím se vysvětluje její nezbytná rozsáhlost. Z toho důvodu nedoporučuji, aby se četla povšechně a ve spěchu. Rodiny a osoby činné v rodinné pastoraci z ní budou mít větší užitek, když budou trpělivě číst do hloubky jednu část po druhé nebo když v ní budou hledat to, co právě potřebují v různých konkrétních okolnostech. Například je možné, že manželé se nejvíc najdou ve čtvrté a páté kapitole, že pastorační pracovníci se budou zvlášť zajímat o kapitolu šestou a že všichni budou považovat za velkou výzvu kapitolu osmou. Doufám, že každý při četbě pocítí volání pečovat s láskou o život rodin, protože „rodiny nejsou problém, ale především příležitost“.[4]


[1]      3. mimořádné všeobecné shromáždění biskupského synodu, Relatio Synodi, 18. října 2014, 2.

[2]      14. řádné všeobecné shromáždění biskupského synodu, Relatio finalis, 24. října 2015, 3.

[3]      Promluva při zakončení 14. řádného všeobecného shromáždění biskupského synodu (24. října 2015): L’Osservatore Romano, 26.–27. října 2015, s. 13; srov. Papežská biblická komise, Víra a kultura ve světle Bible: Akta plenárního zasedání 1979 Papežské biblické komise, Torino 1981; 2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 44; Jan Pavel II., Encyklika Redemptoris missio (7. prosince 1990), 52; AAS 83 (1991), 300; Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 69.117: AAS 105 (2013), 1049.1068–1069.

[4]      Promluva při setkání s rodinami v Santiago de Cuba (22. září 2015): L’Osservatore Romano, 24. září 2015, s. 7.