Sociální rozměr evangelizace (III)

 

III. OBECNÉ DOBRO A SOCIÁLNÍ MÍR

217. Mluvili jsme hodně o radosti a lásce, ale Boží slovo zmiňuje také ovoce pokoje (srov. Gal 5,22).

218. Sociální mír nelze pojímat jako irénismus či pouhou absenci násilí dosaženou převahou jedné části nad ostatními. Stejně falešný mír by byl takový, který by ospravedlňoval sociální zřízení, jež umlčuje nebo uklidňuje nejchudší, aby si tak ti, kdo požívají větších výhod, mohli bez ohrožení udržovat svůj životní styl, zatímco ostatní přežívají, jak mohou. Sociální nároky, které mají co do činění s přerozdělováním příjmů, sociální inkluzí chudých a lidskými právy, nelze dusit pod záminkou vytváření konsenzu od zeleného stolu či prchavého míru pro šťastnou menšinu. Důstojnost člověka a obecné dobro stojí nad klidem těch, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií. Když jsou tyto hodnoty ohroženy, je zapotřebí prorockého hlasu.

219. Mír „se totiž nedá obnovit jen tím, že se zřekneme války, stejně jako není pouhou výslednicí křehké rovnováhy sil zbraní. Mír se buduje den ze dne, a to tím, že usilujeme o řád, jejž chtěl Bůh a který naléhavě vyžaduje dokonalejší spravedlnost mezi lidmi“[1]. Mír, který nepovstane jako plod integrálního rozvoje všech, nakonec nemá budoucnost a bude vždy zárodkem nových konfliktů a různých forem násilí.

220. Obyvatelé každé země rozvíjejí sociální dimenzi svého života tím, že se projevují jako zodpovědní občané v rámci národa, nikoli jako masa vláčená vládnoucími silami. Připomeňme, že „být věrným občanem je ctnost a účast na politickém životě je morální povinností“[2]. Avšak stávání se národem je něco víc a žádá si neustálý proces, do něhož se zapojuje každá nová generace. Je to pozvolná a namáhavá práce, která vyžaduje ochotu integrovat se a učit se rozvíjet kulturu setkání v mnohotvaré harmonii.

221. Má-li se národ utvářet v pokoji, ve spravedlnosti a bratrství, je třeba čtyř principů souvisejících s bipolárními tenzemi vlastními každé sociální skutečnosti. Vyplývají ze zásadních postulátů sociálního učení církve, které tvoří „první a zásadní měřítko interpretace a hodnocení společenských jevů“[3]. V jejich světle bych nyní rád předložil čtyři principy, které specificky orientují rozvoj sociálního soužití a budování národa, v němž se rozdíly harmonizují v rámci společného projektu. Činím tak v přesvědčení, že jejich aplikace může představovat autentickou cestu k pokoji v rámci každého národa i celého světa.

Čas je nadřazen prostoru

222. Existuje bipolární napětí mezi plností a omezením. Plnost vyvolává vůli mít všechno a omezení je zeď, která se mu staví do cesty. „Čas“ pojímaný v širokém smyslu se vztahuje k plnosti a vyjadřuje horizont, který se před námi otevírá, zatímco okamžik je výrazem omezení, jež je v omezeném prostoru zakoušeno. Občané žijí v napětí mezi konjunkturou okamžiku a světlem času, širšího horizontu, utopie, která nás otevírá budoucnosti jako účelové příčině, která přitahuje. Odtud plyne první princip pokroku při utváření lidu: čas je nadřazen prostoru.

223. Tento princip umožňuje pracovat dlouhodobě, bez posedlosti okamžitými výsledky. Pomáhá trpělivě snášet obtížné a nepříznivé situace nebo změny plánů, které dynamičnost reality vynucuje. Je to výzva k přijetí tenze mezi plností a omezením, přičemž prioritou je čas. Jedno z pochybení, ke kterým dochází v sociálně-politickém dění, spočívá v upřednostňování prostorů moci před časem procesů. Dát prioritu prostoru vede k bláznivé snaze vyřešit všechno v přítomném okamžiku, k pokusu obsadit všechny prostory moci a k sebepotvrzení. Procesy zde mají vykrystalizovat, aby je bylo možné zastavit. Dát prioritu času znamená starat se víc o to, abychom spouštěli procesy, než abychom obsazovali prostory. Čas dává řád prostorům, osvěcuje je a přetváří v články řetězu, který bez zpětných chodů neustále roste. Jde o to, abychom dávali přednost takovým skutkům, které ve společnosti plodí nové dynamismy a vtahují ostatní lidi i skupiny, jež je budou rozvíjet, dokud nepřinesou plody v důležitých dějinných událostech. Bez úzkostlivosti, ale s jasným a pevným přesvědčením.

224. Někdy si kladu otázku, kdo jsou ti, kteří se v současném světě reálně starají o zrod procesů, jež by spíše utvářely lid, než usilovaly o bezprostřední výsledky, které produkují snadný, rychlý a prchavý politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění. Dějiny je snad budou soudit podle kritéria, které vyslovil Romano Guardini: „Měřítkem, jímž lze jedině spravedlivě posuzovat nějakou epochu, je otázka, nakolik v ní – podle jejích specifických možností – člověk dokáže rozvíjet plnost své existence a najít její pravý smysl.“[4]

225. Toto kritérium je velmi vhodné také pro evangelizaci, která si vyžaduje, abychom měli na zřeteli její horizont, pouštěli se do reálných procesů a počítali s dlouhou cestou. Samotný Pán během svého pozemského života mnohokrát svým učedníkům vysvětloval, že jsou věci, které dosud nemohou pochopit, a že je třeba očekávat Ducha svatého (srov. Jan 16,12-13). Podobenství o pšenici a plevelu (srov. Mt 13,24-30) popisuje důležitý aspekt evangelizace, který ukazuje, že nepřítel může zaujmout prostor království a působit škody plevelem, nicméně bude přemožen kvalitou zrna, která se časem projeví.

Jednota má převahu nad konfliktem

226. Konflikt nelze ignorovat nebo zastírat. Musí se přijmout. Avšak zůstaneme-li v něm uvězněni, ztratíme perspektivu, horizonty se zužují a sama realita zůstává rozdrobena. Zastavíme-li se v konfliktní konjunktuře, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality.

227. Jsou lidé, kteří tváří v tvář konfliktu ho sice registrují, nicméně pokračují jakoby nic, umyjí si ruce, aby mohli pokračovat ve svém životě. Jiní vstupují do konfliktu takovým způsobem, že v něm uvíznou, ztrácejí patřičný horizont, projektují své vlastní nejistoty a nespokojenost na instituce, a tak se jednota stane neuskutečnitelnou. Potom je tu ještě třetí, vhodnější způsob, jak čelit konfliktu. Je to ochota snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu. „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).

228. Takto je možné rozvíjet společenství v různosti, společenství, jež jsou schopni uskutečňovat pouze šlechetní lidé, kteří mají odvahu vystoupit nad konfliktní rovinu a nahlížejí na druhé v jejich nejhlubší důstojnosti. Proto je nutné postulovat princip, který je pro vytváření sociálního přátelství neodmyslitelný: jednota je nadřazena konfliktu. Solidarita pojatá ve svém nejhlubším smyslu a pochopená jako výzva představuje styl budování dějin, životní prostor, v němž konflikty, napětí a protiklady mohou dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život. Neznamená to usilovat o synkretismus ani o pohlcení jednoho druhým, nýbrž o řešení na vyšší rovině, která v sobě uchovává cenné možnosti protikladných polarit.

229. Toto evangelní kritérium nám připomíná, že Kristus sjednotil všechno v sobě: nebe i zemi, Boha a člověka, čas a věčnost, tělo i ducha, osobu a společnost. Rozlišujícím znamením této jednoty a smíření všeho v něm je pokoj. Kristus „je náš pokoj“ (Ef 2,14). Evangelní zvěst začíná vždy pozdravením pokoje a pokoj v každém okamžiku korunuje a upevňuje vztahy mezi učedníky. Pokoj je možný, protože Pán přemohl svět i jeho stálou konfliktnost a svou „krví na kříži zjednal pokoj“ (srov. Kol 1,20). Čteme-li však pečlivě tyto biblické texty, zjistíme, že tou první oblastí, v níž jsme povoláni dosáhnout smíření růzností, je naše vlastní nitro, náš vlastní život, stále ohrožovaný dialektickou disperzí.[5] Srdce roztříštěná na tisíc kousků budou stěží moci vytvořit autentický sociální smír.

230. Poselství pokoje není poselstvím o dojednaném míru, nýbrž přesvědčením, že jednota Ducha harmonizuje všechny ostatní různosti. Překonává jakýkoli konflikt v nové, slibné syntéze. Různost je krásná, když je ochotna neustále vstupovat do procesu smíření a uzavírat jakousi kulturní dohodu, která dá vyniknout „smířené různosti“, jak správně učí biskupové Konga: „Různost našich etnik je bohatstvím... Jedině jednotou, obrácením srdcí a smířením budeme moci umožnit pokrok naší země.“[6]

Realita je důležitější než idea

231. Existuje také bipolární napětí mezi ideou a realitou. Realita jednoduše je, idea se vypracovává. Mezi oběma se musí odvíjet soustavný dialog, přičemž idea se nesmí oddělovat od reality. Je nebezpečné žít v říši pouhého slova, obrazu, sofismatu. Odtud plyne potřeba přijetí třetího principu: realita je nadřazena ideji. To znamená vyhýbat se různým formám zatemňování reality: andělskému purismu, totalitarismu toho, co je relativní, nominalismu vyjádřenému v prohlášeních, spíše formálním než reálným projektům, antidějinným fundamentalismům, moralismům zbaveným dobra, intelektualismům bez rozvahy.

232. Idea – myšlenkové koncepty – slouží k pochopení, k uchopení a k usměrnění reality. Idea odtržená od reality plodí neúčinné idealismy a nominalismy, které nanejvýš klasifikují či definují realitu, ale nevtahují do ní. To, co přitahuje, je realita osvícená uvažováním. Je zapotřebí přejít od formálního nominalismu k harmonické objektivitě. Jinak budeme pravdu manipulovat, tak jako se gymnastika nahrazuje kosmetikou.[7] Existují politici – i náboženští představitelé –, kteří se ptají, proč jim lid nerozumí a nenásleduje je, když jsou jejich návrhy tak logické a jasné. Pravděpodobně k tomu dochází proto, že se zabydleli v říši čirých idejí a zredukovali politiku či víru na rétoriku. Jiní zapomněli na jednoduchost a importovali zvenčí takovou racionalitu, která je lidem cizí.

233. Realita je nadřazena ideji. Toto kritérium souvisí s vtělením Slova a s uskutečňováním tohoto tajemství: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan 4,2). Podstatným prvkem evangelizace je kritérium reality, Slovo, které se již vtělilo a stále se chce stávat tělem. Vede nás na jedné straně k tomu, abychom byli schopni vážit si dějin církve jakožto dějin spásy, abychom byli schopni živit památku na své svaté, kteří se přičinili o inkulturaci evangelia v životě našich národů, abychom byli schopni čerpat z dvoutisícileté tradice církve a nesnažili se vypracovávat myšlení bez návaznosti na tento poklad, jako bychom si chtěli evangelium sami vymyslet. Na druhé straně nás toto kritérium vede k tomu, abychom uskutečňovali slovo, projevovali skutky spravedlnosti a lásky, ve kterých se toto slovo stává plodným. Neuskutečňovat slovo, neuvádět jej do reality, znamená stavět na písku, setrvávat v čiré ideji a degenerovat do intimismu a gnosticismu, které nenesou plody a zbavují dynamismus slova plodnosti.

Celek je nadřazen části

234. Napětí vzniká také mezi globalizací a lokalizací. Je třeba věnovat pozornost globální dimenzi, abychom neupadli do všední malichernosti. Zároveň však není dobré ztrácet ze zřetele to, co je lokální a umožňuje nám kráčet nohama po zemi. Spojení obou dimenzí nás chrání, abychom neupadli do jednoho ze dvou extrémů. První spočívá v tom, že lidé žijí v abstraktním a globalizujícím univerzalismu a podobají se cestujícím v koncovém vagonu, kteří s otevřenými ústy a s nacvičeným potleskem obdivují ohňostroj světa, který patří druhým. Druhý spočívá v tom, že se stanou folkloristickým muzeem lokalpatriotistických poustevníků odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi.

235. Celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí. Netřeba se tedy přespříliš zaobírat omezenými a částečnými otázkami. Je třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem. Je však třeba to činit bez vytáček a bez ztráty vlastních kořenů. Je nezbytné zapustit kořeny do úrodné země a místních dějin, které jsou darem Božím. Pracuje se v malém a na tom, co je po ruce, avšak v širší perspektivě. Člověk, jenž si uchovává svůj osobní svéráz a neskrývá svoji identitu, když se ochotně začleňuje do společenství, se neanuluje, nýbrž dostává se mu stále nových podnětů pro jeho vlastní rozvoj. Jako globální sféra neruší jedinečnost, stejně ani zvláštnost ve své ojedinělosti nevede k neplodnosti.

236. Neužíváme zde model, kterým by byl jakýsi dutý, kulatý tvar, který nepřesahuje jeho jednotlivé části a v němž všechny body leží ve stejné vzdálenosti od středu a kde nejsou mezi jednotlivými body žádné rozdíly. Modelem je mnohostěn, jenž představuje konvergenci všech jeho částí, přičemž každá z nich si uchovává svou originalitu. Jak pastorační působení, tak i politická aktivita se v takovém mnohostěnu snaží od každého získat to nejlepší. Jsou tam začleněni chudí s jejich kulturou, plány a potencialitou. Dokonce i lidé, kteří mohou být kritizováni za své omyly, mohou nabídnout něco, co se nesmí ztratit. Je to jednota národů, které si v univerzálním řádu uchovávají svůj svéráz; je to celek lidí ve společnosti, která hledá obecné dobro, jež opravdu zahrnuje všechny.

237. Pro nás křesťany tento princip vypovídá také o celku či integritě evangelia, které nám církev předává a posílá nás, abychom ho hlásali. Jeho plné bohatství sdružuje akademiky i dělníky, podnikatele i umělce, všechny. „Lidová mystika“ si svým způsobem osvojuje celé evangelium a dává mu konkrétní podobu v projevech modlitby, bratrství, spravedlnosti, zápasu i slavení. Dobrá zvěst je radostí Otce, který chce, aby nezahynul nikdo z jeho maličkých. Tak propuká v radost Dobrý pastýř, který se setkává se ztracenou ovcí a přináší ji zpět do ovčince. Evangelium je kvasem, který prokvasí všechno, je městem, které svítí na vrcholku hory a osvěcuje všechny národy. Evangelium disponuje kritériem celku, které je mu vlastní: nepřestává být dobrou zvěstí, dokud není zvěstována všem, dokud nezúrodní a neozdraví všechny dimenze člověka a dokud nesjednotí všechny lidi na hostině Království. Celek je nadřazen části.

 


[1]         Populorum progressio, 76.

[2]         Konference biskupů USA: Forming Consciences for Faithful Citizenship, 13 (pastýřský list, listopad 2007).

[3]         Kompendium sociální nauky církve, 161.

[4]         Romano Guardini: Konec novověku. Praha, Vyšehrad 1992, s. 23.

[5]         Srov. Ismael Quiles SJ: Filosofía de la educación personalista. Buenos Aires, Depalma 1981, 46–53.

[6]         Stálá komise Konžské biskupské konference: Message sur la situation sécuritaire dans le pays, 11 (5. 12. 2012).

[7]         Srov. Platon: Gorgias, 465.

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás