Třetí kapitola (Žeň)

 

III. Vedoucím osobnostem – a vůbec všem – v podnikání a finančnictví, s apelem na rozum

11. Krize v naší zemi?

Mnohé hlasy v diskusi – zvláště hlasy ekonomů a politiků „zprava“ – označovaly list Pokoj a dobro za pesimistický a naznačovaly, že neoprávněně vidí naši zemi v krizi. Je či není u nás krize? Nemáme krizi v tom smyslu, že by firmy hromadně bankrotovaly a hroutila se hodnota koruny – ta naopak zatím „posiluje“. Avšak hospodářský růst se nicméně po třech letech poklesu obnovil teprve před dvěma roky, a to ještě za cenu zneklidňujícího růstu deficitu veřejných rozpočtů a zadlužování, jež se nedaří dostat pod kontrolu. Davové násilí a plundrování u nás neexistuje – avšak míra krádeží „v malém i ve velkém“ hrozí tu či jinde přerůst ve společenskou anarchii. Vleklou společenskou a politickou krizi spatřujeme v tom, že na rozdíl od jiných evropských zemích v ČR má osobní bohatství malou legitimitu – majitelé jsou vesměs podezíráni ze „zlodějen“. Důvěra v soudy a policii je, podobně jako v ostatních postkomunistických zemích, značně nižší než v sousedním Rakousku a dalších zemích EU. Také důvěra v parlament, vládu a „politiky“ je velmi malá. Existuje dlouhodobá nezaměstnanost, která vyřazuje rodiny na okraj společenského života – to je však celoevropský problém.

Podobně proděláváme chronickou civilizační krizi v tom smyslu, že již řadu let u nás každoročně přichází na svět zhruba o 20 tisíc dětí méně než kolik lidí umírá, přičemž je každým rokem zhruba 40 tisíc lidských plodů usmrceno chtěnými potraty. V důsledku vývoje v minulém století jsme se ocitli na periférii západní civilizace; většinou jsme nespokojeni s praktickými projevy tohoto postavení – s nižší životní úrovní a kvalitou života, s nedostatky řádu, např. značnou korupcí, nízkou politickou kulturou atp. Jako společnost jsme však zatím dosáhli pouze mlhavého konsensu o ústavních pravidlech politického života a cestě do budoucnosti. Pokud si tento stav neuvědo-mujeme a nerozumíme mu, zastihnou nás nepřipraveny např. stotisícové demonstrace na obranu svobody televizního vysílání. List Pokoj a dobro vyzývá k zamyšlení nad naší mnohovrstevnou krizí, chce přispět k diskusi o jejích kořenech a o cestách k nápravě z křesťanského hlediska. Právě v tom – v nepřikrášlené diagnóze stavu a návrzích na skutečnou terapii – spočívá optimismus dokumentu.

12. Ideologie tržního fundamentalismu se objevuje dosud – a dál škodí

Někteří diskutující pochybovali o termínu „tržní fundamentalismus“ a o tvrzení, že trh se stal pro mnohé náhradním náboženstvím, pro jiné spíše vrcholnou hodnotou než nástrojem. List takto označil duchovní kořeny strategických chyb naší transformace. Jedním z cílů dokumentu bylo připomenout, že smyslem hospodářského systému je sloužit lidskému rozvoji, jak jednotlivcům, tak rodinám, tak i společnému dobru. List obsahuje vymezení pojmu „společného dobra“: jako soubor společenských podmínek, které umožňují každému člověku uplatnění a rozvoj jeho schopností; vnitřní i vnější bezpečnost země; respekt k lidským a občanským právům; občanskou spolupráci, zaměřenou na prosperitu celé společnosti; rozumnou sociální síť; vyváženost decentralizace zodpovědnosti a moci a společenské solidarity (čl. 18 a 33 dokumentu). Základní shoda o náplni pojmu společného dobra je součástí obecného konsensu, který je známkou vyspělé demokratické společnosti. Naopak opakované útoky proti samotnému pojmu společného dobra svědčí o pokračujícím tržním fundamentalismu v hlavách některých radikálních liberálů až pravicových anarchistů. Ideový a koncepční extremizmus tohoto typu je společensky nebezpečný a zahrnuje odmítání daní jako krádeže, tím spíše daní progresivního typu, zpochybňování legitimity a funkcí státu-vlády vůbec atd.

Ideologie tržního fundamentalismu stojí na přesvědčení, že hospodářský systém může fungovat bez opory normativního systému; že svobodný trh je soběstačný v tom smyslu, že si svou logikou postupně vynutí vytvoření institucionálních a normativních základů; že sice rozděluje bohatství značně nerovnoměrně, avšak že bohatství bude postupně a v dostatečné míře samo „prokapávat“ k chudým. Ani jedna z těchto tří tezí není empiricky doložena. Naopak, první dvě jsou v rozporu s příkladem rozvoje onoho nejsvobodnějšího trhu v Severní Americe, kam Otcové-poutníci přinesli v 17. století tradici pevného právního řádu a etiky. Třetí, o prokapávání bohatství, je doložitelná jen výjimečně – v nadbytku přírodních zdrojů a nízké hustotě populace USA 19. století. V západní Evropě převážil názor, že tržní distribuce důchodů a bohatství – jakkoli základní – potřebuje nevyhnutelně „sociální vyrovnání“, má-li si společnost udržet sociální soudržnost.

Židovsko-křesťanské náboženství si vždy uvědomovalo lidský sklon vytvářet si modly – i z vlastních abstrakcí a teorií – či absolutizovat pozemské zájmy a tím si vytvářet náhradní náboženství. V naší kultuře agnosticismu je nebezpečí tvorby idolů ještě vyšší. Škodlivým důsledkem tržního fundamentalismu u nás byla zejména nedostatečná péče o řád a o právo a zanedbávání širších společenských a morálních ohledů. Přitom máme negativní dějinnou zkušenost i s jinými zhoubnými fundamentalismy včetně náboženského, který ve středověku vedl k násilnému prosazování náboženské doktríny, i docela nedávného fundamentalismu marxistického typu. Právě díky této nedávné historické zkušenosti se pro nepochopený a zneužitý liberalismus objevilo i označení „marxismus naruby“.

13. Demokratický kapitalismus potřebuje duchovní základy

Mezi duchovní základy a předpoklady kapitalismu (a demokracie) patří osobní ctnosti, jako jsou ukázněnost, poctivost, iniciativa, tvořivost, houževnatost, zodpovědnost atd., z nichž mnohé byly založeny na víře v Boha. Byl si toho vědom jak zakladatel moderní ekonomie Adam Smith, tak i sociolog raného kapitalismu a modernizace Max Weber. Mnozí naši současní ekonomové jejich myšlenky znají, zvláště pokud se zajímají o institucionální předpoklady platnosti jednoduchých modelů konkurenčního trhu. Co však nebylo a není stále dobře známo, je institucionální dynamika, tj. způsob, jak a jak rychle se mění instituce formální (organizace, právní normy) a instituce neformální (zvyklosti, etické normy) a jaká je role politiky nebo státu při těchto změnách. Patrně není sporu o tom, že přechod od „reálného socialismu“ ke kapitalismu volného trhu musel řídit stát; že formální instituce mohl měnit podstatně rychleji, než se mění instituce neformální, a že v důsledku této rozdílné dynamiky je fungování institucí v přechodové ekonomice nedokonalé.

Snad není sporu ani o tom, že pokud společnost převážně dodržuje etické normy, zejména poctivost v majetkových záležitostech, pravdomluvnost a dodržování smluv, svobodná tržní ekonomika může pracovat hladce i bez podrobných zákonů. Ostatně žádný systém práva nemůže být tak podrobný a tak dokonale propracovaný, aby byl aplikovatelný na jakýkoliv pokus o podvod; fungující trh se proto musí opírat o elementární společensky vynucovanou (hospodářskou) mravnost. Autoři dokumentu plně uznávají, že situace po rozkladu direktivního socialismu byla zcela nová a výjimečně obtížná: neexistoval ani svobodný trh, ani podpůrné instituce, ani spolehlivý soudní systém.

Sporný bod je následující: mnozí současní ekonomové a politici (často mlčky a snad i neuvědoměle) předpokládají, že etické normy a zvyklosti dohánějí formální instituce samy o sobě jen v důsledku jejich tlaku, kdežto autoři Pokoje a dobra vidí tento proces jako konfliktní – jako společenské úsilí a politický boj o pojetí společného dobra. Dokument proto zdůraznil zodpovědnost vůdčích osobností – společenských elit a médií ovlivňujících společenskou atmosféru a každého z nás – v tomto konfliktu. Takový je smysl teze, že morální stránka transformace byla podceněna (čl. 11 dokumentu).

Dalším sporným bodem je přímo klíčová, nezastupitelná role nezávislého soudního systému a pevného právního řádu ve svobodné společnosti (dokument upozorňuje na tuto výsostnou roli v čl. 25 – 35). Právě úsilím o pevný právní řád sledující ideál spravedlnosti se teprve máme šanci odlišit od totalitní minulosti a zbavit se jejího tíživého dědictví. Soudcové jako stav by měli činit vše, aby byli, ale také aby byli považováni za hodny této klíčové role. V pevném a zažitém právním řádu by vůbec nebylo možné nebo by znělo absurdně, kdyby politik varoval před „kriminalizací podnikatelů“. A pokud by k takovému vměšování došlo, vyšetřovatelé a soudci by měli protestovat vůči obvinění z účelového zneužívání právního řádu.

Trvalým námětem dokumentu Pokoj a dobro je přesvědčení o potřebě soustředěného společenského úsilí na neformální aspekty procesu transformace, neboť manka v oblasti mravní a duchovní byla právě v důsledku všeobecné devastace onou nouzí, zesílenou záhy ochablostí a ztrátou naděje, na kterou především měla být upřena pozornost. V každé historické periodě je třeba do hloubky analyzovat, jak velký podíl na společenské krizi má chybějící politická kultura či neformální aspekty života společnosti, a nakolik naopak aspekt instituční, formální. Nutnost nápravy mravů a proměna institucí a struktur jsou v komplementárním vztahu vždy a všude, ale na začátku transformace měla oblast proměny našich srdcí, myslí, návyků a vzorců chování – tedy „duchovní obnova“ – vázat více energie, větší představivost a úpornější úsilí a neměla být záměrně znevažována politiky a médii.

14. Dokument Pokoj a dobro je pro trh s přívlastky „sociální“ a „ekologický“

Autoři listu nejsou vůči trhu zaujatí, jak předhazují někteří kritici, nevěří však jeho soběstačnost, v jeho spontánní tvorbu a vynutitelnost potřebných institucí. List zdůrazňuje nezbytnost státní péče o konkurenční tržní podmínky a nutnost rozhodné a důsledné právní regulace hospodářského života. Autoři dokumentu připomínají, jak je důležité, aby stát pečoval o zaměstnanost, aby společnost věnovala této problematice náležitou pozornost a hledala možnosti, jak vytvářet nová pracovní místa. Bez pevného právního řádu se dostává do nebezpečí i svoboda; hrozí, že převládne zvůle mocných. V liberálních anglosaských zemích je právě typický pevný právní řád a silné a nezávislé soudnictví. Pokoj a dobro připomíná ordoliberalismus (liberalismus s důrazem na řád – čl. 17 dokumentu) a jím inspirovanou koncepci sociálně tržního hospodářství, která byla s úspěchem uplatněna v poválečném západním Německu. Anglosaské ani německé zkušenosti a tradice nelze aplikovat beze změn. Přesto přínos obou těchto tradic pro nás je nesporný: důraz na pevný právní řád, citlivost a politickou moudrost při péči o lidskou, pracovní stránku hospodářství a o sociální otázky, to je odkaz zkušenosti, který nesmíme opominout. Poctivá práce zaměstnanců je samozřejmou součástí dobrého řádu a zaměstnavatelé jsou plně oprávněni ji vyžadovat (čl. 38). Autoři zároveň upozorňují na náročné, ale účinně motivující participativní přístupy k zaměstnancům, jimiž zaměstnavatel prakticky vyjadřuje svou úctu k lidské důstojnosti dělníka a zaměstnance (čl. 39 dokumentu).

Někteří diskutující vytýkali dokumentu textovou nevyváženost těchto dvou stránek pracovních vztahů. Ale rovnováha svobody a odpovědnosti je jedním z ústředních témat dokumentu Pokoj a dobro. Autoři připouštějí, že možná nedokázali svůj důraz na morální řád dostatečně zdůvodnit. Stará moudrost desatera Božích přikázání ukazuje cestu k pravé svobodě, jež chrání před zhoubnými důsledky jednání proti řádu. To je nesporně jeden z pilířů evropské civilizace. Civilizovaný život vyžaduje dobrovolnou kázeň v zájmu harmonického společenského soužití. Péče o spravedlivý řád, dodržování zákonů a etických norem, především ze strany mocných, je ve společnosti zdrojem důvěry a umožňuje spolupráci. Z této civilizace vyrostl liberální demokratický kapitalismus, na ní spočívá dlouhodobá stabilita a prosperita. Smyslem dokumentu Pokoj a dobro je přispět ke hledání cesty do této civilizace.

15. Globalizace a naše místo ve světovém řádu

Veřejná diskuse k listu jako by problematiku globalizace (čl. 45) ani nezaznamenala, natolik zřejmě zůstáváme uvězněni v domácích a sousedských problémech, nebo jsme přesvědčeni, že globální procesy stejně neovlivníme. Avšak uplynulý rok prokázal, že celosvětová provázanost na nás doléhá se stále naléhavější intenzitou, ať chceme či nechceme. Lidé na celém světě jsou stále lépe spojeni informačně, ekonomicky i možnostmi rychlého cestování. I my vnímáme, že globální trhy vytvářejí nerovnoměrné rozdělení bohatství a krajně nerovnoměrně čerpají i omezené přírodní zdroje. Vedle bohatých společností vznikly oblasti nezaměstnanosti, bídy a beznaděje, odkud může vzejít až chorobná nenávist. Zůstáváme rozděleni nejen životní úrovní, ale i kulturou a náboženstvím, znalostmi a schopnostmi využít příležitostí, které globální ekonomika poskytuje ke zlepšení našeho údělu. Proto je tak obtížné hledat cesty k nápravě. Navíc bohaté a silné státy určují pravidla globálních trhů ve svůj prospěch. Křesťanské sociální učení obsahuje náročné výzvy, volá po spravedlnosti a státnické prozíravosti v globálním měřítku. V rostoucí polarizaci složité struktury současných problémů je zvláště důležitá především jedna dimenze. Je to polarizace mezi spra-vedlivou mzdou zaměstnance a spravedlivým a morálně oprávněným ziskem podnikatele. Zde chybí jasná morální kritéria a někde i zákonné normy, a to nejen daňové. V důsledku toho roste nerovnováha mezi trhy zboží a služeb a trhy kapitálu, která vyúsťuje v nadbytek spekulativního kapitálu. Nové finanční instrumenty (deriváty, futures, hedgové obchody) ještě zesilují rizika ztráty stability finančních trhů. Pojem „globálního dobra“, který se objevil ve slovníku světových finančních institucí, naznačuje potřebu shody na novém řádu světových trhů. K pozitivnímu řešení je nutný profesionálně kvalifikovaný pohled morálních teologů i hlas zdravého rozumu, dobré vůle a globální odpovědnosti světových finančních center i jednotlivých „velkých hráčů“.

Naše situace malé země ve středu Evropy poskytuje zvláštní příležitosti a šance: patříme k těm chudším mezi bohatými a k těm bohatším mezi chudými národy. Naši předci již měli zkušenost s kapitalistickou tržní ekonomikou a naše generace zažila také společenský experiment s centrálním plánováním a přikazovací ekonomikou. Touto historickou zkušeností můžeme přispět k budování mostů vzájemné důvěry v tak hluboce rozděleném dnešním světě.

Církevní dokumenty se snaží předvídat důsledky současných trendů a vyjadřují je v kontrastní dvojici evokativních pojmů, jimiž jsou civilizace lásky a civilizace smrti. Projevy civilizace smrti vidí v teroru všeho druhu; v sobeckém zneužívání moci – ať už hospodářské nebo jiné – a ve zneužívání soudobých technických nástrojů (např. masových médií) k manipulaci lidí a pravidel hry pro partikulární zisky omezených zájmových skupin. K civilizaci smrti patří rovněž nezodpovědný přístup k životu a zdraví, a to včetně vlastního i zdraví jiných lidí (jako je tomu v užívání drog), a ve zneužívání a ničení životního prostředí. Společným jmenovatelem civilizace či kultury smrti je neúcta k životu.

Civilizace solidarity v globálním měřítku je civilizací lásky: znamená dlouhodobé a trpělivé překonávání zaostalosti a bídy, negramotnosti, pomoc při budování kulturního a sociálního kapitálu v málo rozvinutých zemích. Jen mocnosti a bohaté země, které rozumějí své roli v tomto smyslu, v usilování o globální společné dobro, jsou právy plnit úlohu světových lídrů. I my u nás můžeme i se svými omezenými možnostmi spolupracovat při budování nového světového řádu. Tuto vizi nabízí dokument Pokoj a dobro a zve k diskusi, která by mohla přispět ke hlubší shodě a porozumění ve věci společného dobra pro národní společenství i pro hledání našeho pravého místa v celosvětové kooperaci.

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás