Obraz dnešního světa

 

III. kapitola
Obraz dnešního světa

 

11.       Základní učení encykliky Populorum progressio vyvolalo ve své době velký ohlas pro svou novost. Tvářnost společnosti, ve které dnes žijeme, není ovšem již úplně stejná jako před dvaceti lety. Proto nyní chci shrnout obsah jednotlivých kapitol s důrazem na některé specifické rysy dnešní doby, abychom nauku encykliky Pavla VI., zaměřenou na "rozvoj národů", prozkoumali hlouběji.

 

12.       Nejprve je třeba zdůraznit, že naděje na rozvoj, tehdy tak živé, mají dnes, jak se zdá, naopak velmi daleko ke svému uskutečnění. V tomto ohledu si encyklika nedělala žádné iluze. Její vážná a tu a tam hrozivá mluva se omezovala na to, že zdůrazňovala vážnost situace a naléhavě všechny ve svědomí zavazovala, aby přispěli k jejímu řešení. V oněch letech převládal jistý optimismus, že totiž bude možno bez mimořádného úsilí vyrovnat hospodářskou zaostalost chudých národů, vybavit je potřebnou infrastrukturou a pomáhat jim při procesu industrializace.

            V těchto dějinných souvislostech vyhlásila Organizace spojených národů – vedle úsilí každé jednotlivé země – dvě po sobě jdoucí rozvojová desetiletí.[30] Na základě dvou- či vícestranných dohod byla zavedena některá opatření, jimiž se poskytovala pomoc řadě národů, z nichž některé byly už delší dobu nezávislé, většina z nich však právě vznikala jako výsledek dekolonizačního procesu. Církev pak pokládala za svou povinnost hlouběji uvažovat o problémech této nové situace, aby podepřela tyto snahy náboženským a humánním duchem a dala jim tak "duši" a účinný impuls.

 

13.       Nedá se říci, že by tyto různé náboženské, humanitní, hospodářské a technické iniciativy byly marné, poněvadž se jim podařilo dosáhnout jistých výsledků. Avšak hledíme-li na celek a vezmeme-li v úvahu různé faktory, nemůžeme popřít, že současná světová situace působí z hlediska "rozvoje národů" spíše záporným dojmem.

            Proto chci upozornit nejprve na několik všeobecných ukazatelů, potom osvětlím některé jiné, specifičtější. Nemíním se pouštět do rozboru čísel nebo statistik. Stačí podívat se na skutečnou situaci nesčetného množství mužů a žen, dětí, dospělých i osob staršího věku – tedy konkrétních a neopakovatelných lidských osob –, které trpí pod nesnesitelným břemenem bídy. Mnoho milionů lidí je bez naděje, protože se jejich postavení v mnoha částech světa citelně zhoršilo. Tváří v tvář těmto dramatům krajní bídy a největší nouze, v nichž žije tolik našich bratří a sester, nás volá k odpovědnosti sám Ježíš Kristus (srov. Mt 25, 31-46).

 

14.       První záporné a nesporné zjištění spočívá v tom, že propast mezi takzvaným vyspělým Severem a rozvojovým Jihem nejen trvá, nýbrž se prohlubuje. Toto zeměpisné názvosloví je jen pomůcka, neboť nesmíme přehlížet, že hranice mezi bohatstvím a chudobou procházejí uvnitř samotných společností, a to jak v zemích vyspělých, tak i v rozvojových. Stejně jako v bohatých zemích existuje sociální nerovnost až ke krajní bídě, tak i v rozvojových zemích pozorujeme nezřídka projevy sobectví a okázalého bohatství, které jsou právě tak pobuřující jako pohoršlivé.

            Hojnosti statků a služeb, které jsou k dispozici v některých částech světa, především na vyspělém Severu, odpovídá na Jihu nepřijatelná zaostalost. A právě v této geopolitické oblasti žije většina lidstva.

            Zvážíme-li celou řadu různých odvětví, např. výrobu a rozdělování potravin, hygienu, zdravotnictví a bydlení, zásobování pitnou vodou, pracovní podmínky, především pro ženy, které se přímo k nerozeznání podobají otroctví, délku života, i jiné hospodářské a společenské ukazatele, celkový obraz nás rozčaruje, ať už sám o sobě nebo ve vztahu k údajům z vyspělejších zemí. Člověku přitom bezděčně znovu přichází na rty slovo "propast".

            Snad to není nejpřiměřenější výraz pro vyjádření pravé skutečnosti, protože může vzbudit dojem něčeho statického. To by však nebylo správné. Na cestě hospodářsky vyspělých i rozvojových zemí se v poslední době projevilo rozdílné zrychlení, které vede ještě k většímu odstupu. Rozvojové země, především ty chudší, zůstávají nenapravitelně zaostalé.

            K tomu musíme připojit ještě rozdíly v kultuře a v systémech hodnot mezi různými skupinami obyvatelstva, které nejsou vždy v souladu s příslušným stupněm hospodářského rozvoje a přispívají k vytvoření dalších rozdílů. Tato hlediska činí sociální otázku ještě složitější tím, že nabyla celosvětového rozměru.

            Pozorujeme-li různé části světa, navzájem rozdělené touto stále se zvětšující propastí, chápeme-li, že každá z nich sleduje svůj vlastní směr s vlastními iniciativami, chápeme, proč se běžně mluví o různých "světech" v našem jediném světě: první svět, druhý svět, třetí svět, a někdy dokonce čtvrtý svět.[31] Takové výrazy, jakkoli si neosobují nárok na vyčerpávající roztřídění všech zemí, jsou přece příznačné: dokládají rozšířený pocit, že jednota světa, jinými slovy jednota lidského rodu, je vážně ohrožena. Při jeho více nebo méně objektivní ceně se za tímto názvoslovím nepochybně skrývá mravní obsah, vůči kterému církev jako "svátost neboli znamení a nástroj ... jednoty celého lidstva"[32], nemůže zůstat lhostejná.

 

15.       Obraz zde vylíčený by byl ovšem neúplný, kdybychom nepřidali k hospodářským a společenským ukazatelům zaostalosti další, právě tak záporné, a dokonce ještě větší starost budící ukazatele, počínaje oblastí kulturní. Jsou to: negramotnost, obtížný nebo žádný přístup k vyššímu vzdělání, omezená možnost podílet se na budování vlastního národa, různé formy vykořisťování nebo hospodářského, společenského, politického a též náboženského útlaku, kterému je vystaven člověk a lidská práva, diskriminace všeho druhu, zejména ta nejhanebnější, podle barvy kůže. I když se mnohé z těchto zlořádů pociťují i na územích vyspělejšího Severu, přece se bezpochyby daleko častěji vyskytují v zemích méně rozvinutých a méně pokročilých – jsou zde dlouhodobější a obtížněji vykořenitelné.

            Kromě toho je třeba zdůraznit, že v dnešním světě je mezi mnoha jinými právy potlačováno také právo na hospodářskou iniciativu. A přece je důležité nejen pro jednotlivce, ale také pro obecné blaho. Zkušenost nás učí, že upírání tohoto práva nebo jeho omezování ve jménu nějaké zdánlivé "rovnosti" všech ve společnosti skutečně poškozuje nebo od základu ničí podnikavost, to je tvořivost občana jako aktivního subjektu. Důsledkem toho není tedy rovnost, ale spíše "znivelizování směrem dolů". Místo tvůrčí iniciativy nastupuje pasivita, podřízenost byrokratickému aparátu a závislost na něm, který jako jediný orgán disponuje veškerými statky i výrobními prostředky a rozhoduje o nich – ačkoli není jejich vlastníkem: uvrhuje všechny do postavení téměř naprosté závislosti, jež se podobá tradiční závislosti dělníka-proletáře v kapitalismu. To vyvolává pocit frustrace nebo beznaděje a nezájem o život národa; mnozí jsou doháněni k emigraci, vzniká emigrace "psychologická".

            Tento stav má důsledky, i pokud jde o "práva jednotlivých národů". Neboť se často stává, že národ je připraven o svou subjektivitu, to znamená o svou "svrchovanost", jaká mu přísluší v oblasti hospodářské, politicko-sociální a jistým způsobem i v kulturní, protože v národním společenství jsou všechny tyto oblasti života navzájem propojeny.

            Dále musíme zdůraznit, že žádná společenská skupina, jako například politická strana, si nemůže osobovat nárok na výlučnou vedoucí úlohu. Neboť to vede k rozbití opravdové subjektivity společnosti a občanů jako osob, jak se to děje v každém totalitním režimu. Za takové situace se člověk a národ přes všechna opačná prohlašování a slovní ujišťování stávají "předměty".

            K tomuto bodu bychom měli dodat, že v dnešním světě je ještě mnoho jiných forem chudoby. Nezaslouží si snad totéž označení jisté jevy, při nichž jsou lidé bezmocní nebo jsou o něco připravováni? Což snad upírání nebo omezování lidských práv – například práva na náboženskou svobodu, práva podílet se na budování společnosti, práva na svobodu sdružování či zakládání odborů nebo práva vyvíjet hospodářskou iniciativu – neochuzuje lidskou osobu stejně tak nebo ještě více než zbavování hmotných statků? A je rozvoj, který nepočítá s plným rozvinutím těchto práv, skutečně lidský?

            Jinými slovy: dnešní zaostávání není jen hospodářské, nýbrž i kulturní, politické a jednoduše lidské, jak již před dvaceti lety předvídala encyklika Populorum progressio. Proto se musíme na tomto místě ptát, zda tak truchlivá dnešní skutečnost není alespoň částečně výsledkem příliš úzkého, tj. pouze hospodářského chápání rozvoje.

 

16.       Je třeba jasně prohlásit, že přes chvályhodné snahy, které v posledních dvaceti letech podnikly země vyspělé, rozvojové i mezinárodní orgány, aby se našlo východisko z těchto potíží nebo aspoň lék na některé jejich příznaky, se celkový stav významně zhoršil.

            Odpovědnost za toto zhoršení je třeba hledat v rozmanitých příčinách. Musíme poukázat na nepochybně závažná opomenutí a nedbalost samotných rozvojových zemí, a zejména osob, které tam mají v rukou hospodářskou a politickou moc. Ale to nás nesmí svádět, abychom přehlíželi odpovědnost vyspělých zemí, které ne vždycky, alespoň ne v odpovídající míře, uznávaly, že jsou povinny pomáhat zemím vyloučeným z blahobytného světa, k němuž ony samy naopak patří.

            V každém případě musíme pranýřovat hospodářské, finanční a sociální mechanismy, které, třebaže je lidé usměrňují, působí téměř samovolně tak, že upevňují bohatství jedněch a chudobu druhých. Takové mechanismy, přímo nebo nepřímo ovládané rozvinutějšími zeměmi, svým působením protěžují zájmy těch, kteří jimi disponují, ale dusí nebo nakonec dokonale ovládají hospodářství méně rozvinutých zemí. Bude proto nutné podrobit tyto mechanismy pečlivému eticko-morálnímu rozboru.

            Encyklika Populorum progressio již předvídala, že s těmito systémy může růst bohatství bohatých a bída chudých.[33] Potvrzením této předpovědi byl vznik takzvaného čtvrtého světa.

 

17.       Světová společnost sice v mnohém ohledu vykazuje příznaky roztříštěnosti, jak dokazují výrazy "první, druhý, třetí" a dokonce "čtvrtý svět"; ale mezi těmito "světy" existuje vzájemná závislost a podmíněnost. Neposuzují-li se tyto vztahy podle toho, k čemu zavazují po stránce etické, má to zhoubné následky pro ty nejslabší. Tato vzájemná závislost dokonce vyvolává – působením vnitřní dynamiky mechanismů, které nelze nazvat jinak než zvrácené – záporné účinky i v zemích bohatých. Právě uvnitř těchto zemí nalézáme, i když v menším rozsahu, nejvýraznější formy zaostalosti. Proto je nepopiratelné, že rozvoj musí být buď ke společnému prospěchu všech částí světa, nebo se nutně zvrátí v úpadek i v oněch krajinách, které se dosud vyznačovaly stálým pokrokem: buď mají na rozvoji podíl všechny národy světa, nebo to není pravý rozvoj.

            Mezi typickými známkami nedostatečného rozvoje, které postihují v rostoucí míře i vyspělé národy, jsou dvě, které jsou pro stav nesmírné bídy nejpříznačnější. Především bytová krize. V tomto Mezinárodním roce lidí bez přístřeší, který chtěla slavit Organizace spojených národů, se naše pozornost obrací na mnoho milionů lidí bez přiměřeného obydlí nebo vůbec jakéhokoli přístřeší. Cílem je, aby se otřáslo svědomím všech a našlo se řešení pro tento závažný problém, který poškozuje jednotlivce, jejich rodiny i samu společnost.[34]

            Byty chybějí všude na světě. To je z valné části důsledek stále vzrůstající urbanizace.[35] Dokonce i rozvinutější národy skýtají neutěšený pohled na jednotlivce a rodiny, které doslova bojují o přežití a jsou při tom naprosto bez přístřeší nebo je jejich bydlení tak nejisté, jako by vůbec nebylo.

            Nedostatek bytů, který už sám o sobě představuje velmi vážný problém, musí být pokládán za známku a souhrn celé řady hospodářských, sociálních, kulturních nebo jednoduše lidských nedostatečností. Pohledem na rozšířenost tohoto jevu se můžeme snadno přesvědčit, jak daleko jsme ještě od skutečného pokroku národů.

 

18.       Druhým odsouzeníhodným jevem, který se týká naprosté většiny národů, je skutečnost nezaměstnanosti nebo nedostatečné zaměstnanosti.

            Všichni si uvědomují aktuálnost a rostoucí vážnost tohoto jevu v průmyslových zemích.[36] Zatímco tyto jevy vyvolávají poplach v zemích rozvojových, kde je vysoká porodnost a velký počet mladých lidí, pak v zemích vyspělých očividně ubývá pracovních příležitostí, a tím i samotná možnost dostat zaměstnání nejenže neroste, ale zákonitě klesá.

            Rovněž tento jev s řadou záporných důsledků jak v rovině individuální, tak společenské, od znehodnocení osoby až ke ztrátě sebeúcty, nás nutí k vážné otázce, jaký druh rozvoje lidstvo v posledních dvaceti letech sledovalo. V této souvislosti je velmi na místě myšlenka z encykliky Laborem exercens: "Je třeba zdůraznit, že základním prvkem a současně nejvlastnějším měřítkem onoho pokroku v duchu spravedlnosti a míru, který církev hlásá a o který se neustále modlí ... je nové a neustále se zvyšující oceňování lidské práce jak z hlediska její objektivní účelnosti, tak z hlediska důstojnosti subjektu každé práce, kterým je člověk ... hluboce nás znepokojuje jedna skutečnost nesmírných rozměrů: zatímco na jedné straně zůstávají ohromné přírodní zdroje nevyužity, na druhé existují celé zástupy, které jsou proti své vůli zaměstnány jen částečně, někteří nemají práci vůbec a nesčíslné masy hladovějí; tato skutečnost mimo veškerou pochybnost dokazuje, že jak v jednotlivých politických společenstvích, tak ve vzájemných vztazích mezi nimi na úrovni kontinentální a světové se dělá špatně něco, co se vztahuje k organizaci práce a zaměstnanosti, a to právě v nejkritičtějších bodech, společensky velmi důležitých."[37]

            Stejně jako prvně jmenovaný jev je i tento pro svou všeobecnost, rychlé narůstání a vzhledem k svému negativnímu dopadu nanejvýš příznačným úkazem stavu a kvality rozvoje národů, před nimiž dnes stojíme.

 

19.       Jiným jevem, rovněž typickým pro poslední dobu – i když se nevyskytuje všude –, který je nepochybně rovněž známkou zmíněné vzájemné závislosti mezi zeměmi více a méně rozvinutými, je problém mezinárodního zadlužení, kterému letos věnovala Papežská komise Iustitia et pax zvláštní dokument.[38]

            Nelze tu přecházet mlčením těsnou spojitost mezi tímto problémem, jehož rostoucí důležitost důkladně objasnila už encyklika Populorum progressio[39], a otázkou rozvoje národů.

            Důvodem, který přiměl rozvojové země, aby přijaly nabídku vysokých půjček, byla naděje, že bude možno tyto prostředky investovat do realizace rozvoje. Proto mají tyto finance i jejich přijetí platnost příspěvku k rozvoji: a to je žádoucí a dovolené, jakkoli se snad při tom jednalo neuváženě a v jistých případech ukvapeně.

            Když se ale změnily okolnosti jak v zemích zadlužených, tak na mezinárodním peněžním trhu, změnily se i prostředky určené na podporu rozvoje v mechanismy s opačným účinkem. Stalo se to proto, že se zadlužené země, aby uspokojily dlužní požadavky, cítí nuceny vyvážet kapitál nezbytný ke zvýšení nebo aspoň k udržení prosperity, a také proto, že z téhož důvodu nemohou získat žádné nové, neméně nezbytné úvěry.

            Tento mechanismus, prostředek, který měl sloužit rozvoji národů, se stal brzdou, a ještě více: v jistých případech dokonce zhoršil zaostalost.

            Jak připomíná dokument Papežské komise Iustitia et pax[40], musí tato zjištění vést k zamyšlení nad etickým charakterem vzájemné závislosti národů a k tomu, aby se (v duchu této naší úvahy) na nezbytnost a podmínky spolupráce při rozvoji pohlíželo rovněž podle etických zásad.

 

20.       Když zde uvažujeme o příčinách toho, že celý proces rozvoje národů se vyvinul opačně, než jak se domnívala encyklika Populorum progressio (která ovšem vzbudila tolik naděje), soustřeďuje se naše pozornost zvláště na politické příčiny dnešní situace.

            Máme před sebou celý soubor činitelů nepochybně složitých, proto zde nelze provést úplnou analýzu. Ale nemůžeme přejít mlčením jednu důležitou skutečnost, vystupující do popředí na obrazu politické situace, která poznamenává historické období po druhé světové válce a je významným činitelem v procesu rozvoje národů.

            Mluvím o existenci dvou protikladných bloků, obecně definovaných vžitými názvy Východ a Západ. Důvod takových označení není jen politický, ale dokonce, jak se říká, geopolitický. Každý z těchto bloků tíhne k tomu, aby pohltil nebo kolem sebe seskupil jiné země nebo skupiny zemí; druh jejich přináležitosti nebo účasti je různý.

            Protikladnost zde má především ráz politický. Každý blok nalézá svou totožnost v systému společenské organizace a výkonu moci, který je vůči tomu druhému naprosto protikladný a nepřátelský. Tato vzájemná politická protikladnost pochází z mnohem hlubšího protikladu, který má základ ve filozofických pojetích.

            Na Západě existuje systém, který se řídí historickými zásadami liberálního kapitalismu. Ten se rozvinul v minulém století spolu s procesem industrializace. Naproti tomu na Východě existuje systém, který vzešel z marxistického kolektivismu; ten se zrodil z postavení pracujících tříd, byl nastolen ve světle zvláštní interpretace dějin a z podnětu této interpretace. Každá z těchto ideologií se odvolává na dvě úplně odlišná pojetí člověka, jeho svobody a společenské úlohy. Předkládá a podporuje na rovině hospodářské navzájem soupeřící formy organizace práce a struktury vlastnictví, zejména pokud jde o takzvané výrobní prostředky.

            Protikladnost obou filozofií dala vznik nepřátelským systémům a mocenským střediskům – k tomu použila každá strana vlastní formy propagandy a indoktrinace; vyvinula se nutně v rostoucí protikladnost vojenskou; ta pak dala počátek dvěma blokům ozbrojených velmocí, které si navzájem nedůvěřují a bojí se převahy toho druhého.

            Mezinárodní vztahy přitom nemohly nepocítit účinky této "logiky bloků" a jim odpovídajících "sfér vlivu". Soupeření mezi dvěma bloky, které se vynořilo s koncem druhé světové války, ovládlo ovzduší celých příštích čtyřiceti let. Buď mělo ráz studené války, nebo válek uměle vyvolaných: zneužívalo se místních konfliktů anebo byli lidé udržováni v nejistotě a neklidu hrozbou otevřené a totální války.

            Je-li nyní toto nebezpečí, jak se zdá, vzdálenější, ačkoli není úplně zažehnáno, a došlo-li poprvé k dohodě o zničení jednoho jediného druhu jaderné zbraně, přece sama existence a protikladnost bloků stále zůstává reálnou a zneklidňující skutečností, která má nadále vliv na obraz světa.

 

21.       Projevuje se to obzvlášť negativně v mezinárodních vztazích z pohledu rozvojových zemí. Jak známo, napětí mezi Východem a Západem se netýká samo o sobě rozporů mezi dvěma různými stupni rozvoje, ale spíše rozporů mezi dvěma pojetími rozvoje lidí a národů. Obě jsou nedokonalá a vyžadují důkladnou opravu. Zmíněný protiklad přenášejí do těchto zemí a ten přispívá k prohlubování propasti, jaká už zeje v rovině hospodářské mezi Severem a Jihem a která je důsledkem vzdálenosti mezi dvěma světy: rozvinutějším a méně rozvinutým.

            Je to jeden z důvodů, proč se sociální nauka církve staví kriticky jak vůči liberálnímu kapitalismu, tak vůči marxistickému kolektivismu. Když se totiž díváme na věc z hlediska rozvoje, nabízí se otázka: Jak a nakolik jsou oba filozofické systémy schopny přeměn a obnovy, aby se usnadnil a podpořil opravdový a celkový rozvoj člověka a národů v současném světě? Takové přeměny a taková obnova jsou, jak je vidět, v každém případě naléhavé a nutné pro věc společného rozvoje všech.

            Zemím, které nedávno získaly nezávislost a usilují o kulturní svébytnost a politické sebeurčení, je zapotřebí účinného a nezištného přispění zemí bohatších a rozvinutějších. Avšak místo toho jsou zaplétány do ideologických sporů, které je nejednou přivádějí do zkázy, a přímo se v nich zmítají. Tyto spory s sebou nesou nevyhnutelná rozdělení uvnitř zemí a nezřídka dokonce vzplanou opravdové občanské války. Děje se tak i proto, že investice a pomoc, určené pro rozvoj, se často míjejí cílem a bývají zneužívány k rozdmychávání sporů bez ohledu na zájmy zemí, kterým měly přinést užitek, nebo i proti jejich zájmům. Mnohé z těchto zemí si plně uvědomují nebezpečí, že se stanou obětí neokolonialismu, a pokoušejí se z toho vybřednout. Toto vědomí, i když ne bez těžkostí, váhání a někdy i rozporů, dalo svého času počátek Mezinárodnímu hnutí neangažovaných zemí. Toto hnutí by se chtělo tím, co je na něm pozitivního, účinně zastávat práva každého národa na sebeurčení, na vlastní nezávislost a bezpečnost, jakož i práva podílet se na základě rovnosti a solidarity na užívání statků, které jsou určeny pro všechny lidi.

 

22.       Po dosavadních úvahách je nám jasnější obraz posledních dvaceti let a jsou nám srozumitelnější rozpory v severní části světa, tj. mezi Východem a Západem, rozpory, které jsou ve značném stupni příčinou zaostalosti nebo ustrnutí Jihu.

            Rozvojové země, místo aby dospěly k nezávislosti a směřovaly vlastní cestou k dosažení spravedlivé účasti na statcích a službách určených pro všechny, stávají se spíš kolečky v mechanismu a součástkami v obrovském soustrojí. Často se to týká i sdělovacích prostředků. Většinou bývají řízeny z center severního světa a neberou vždy náležitý ohled na přednostní zájmy a problémy těchto zemí, nedbají jejich kulturní tvářnosti, nezřídka podávají pokřivený pohled na život a na člověka, takže neslouží požadavkům opravdového rozvoje.

            Každý z těchto nepřátelských bloků dosud má, jak se všeobecně říká, tendenci k imperialismu neboli jistou náchylnost k neokolonialismu; a někteří takovému pokušení snadno podléhají, jak nás poučují i nejnovější dějiny.

            Právě tato nenormální situace, která je následkem války a přehnané obavy o vlastní bezpečnost, brání v solidární spolupráci všech pro obecné blaho lidstva, škodí především všem mírumilovným lidem a zbavuje je práva na přístup ke statkům určeným pro všechny lidi.

            Z tohoto hlediska je rozdělení světa přímou překážkou v úsilí o opravdovou změnu podmínek zaostalosti v rozvojových zemích. Avšak tyto národy se vždy nesmiřují se svým osudem.

            Kromě toho se zdá, že tytéž potřeby hospodářství zatíženého vojenskými výdaji, byrokracií a vnitřní neschopností, jsou nyní příznivé procesům, které by mohly zmírnit protiklady mezi bloky a usnadnit započetí plodného dialogu a opravdovou spolupráci pro mír.

 

23.       Tvrzení encykliky Populorum progressio, že investice určené na výrobu zbraní mají být použity na to, aby se národům ulehčilo od hladu a bídy[41], činí ještě naléhavější výzvu k překonání protikladů existujících mezi bloky.

            Dnes takové zdroje bohatství každému z těchto bloků prakticky umožňují dosáhnout převahy nad druhým a tím způsobem si zajistit svou vlastní bezpečnost. Toto zvrácené počínání, od počátku zcestné, ztěžuje národům, které by po stránce historické, hospodářské a politické mohly hrát vůdčí úlohu, řádné plnění závazku solidarity vůči národům toužícím po plném rozvoji.

            Zde musíme prohlásit – a nezdá se, že by to byla nadsázka –, že vedoucí roli mezi národy lze ospravedlnit pouze možností a vůlí přispívat v širší a velkodušnější míře k obecnému blahu.

            Kdyby některý národ více či méně vědomě podlehl pokušení uzavírat se do sebe a odmítal by odpovědnost vyplývající z jeho převahy ve svazku národů, jistě by se vážně zpronevěřil své mravní povinnosti. Snadno to můžeme pozorovat v takových historických okolnostech, v nichž věřící víceméně spatřují úradky Boží prozřetelnosti, která může používat i národy jak pro uskutečnění svých plánů, tak aby zmařila "plány pohanů" (srov. Ž 33 10).

            Pokud, jak se zdá, Západ popouští uzdu formám rostoucí sobecké izolace a Východ z pochybných důvodů zanedbává povinnost spolupracovat na ulehčení bídy národů, jsme svědky nejen zrady oprávněných očekávání lidstva – což může mít nepředvídatelné následky –, nýbrž i opravdového porušení mravního závazku.

 

24.       Jestliže výroba zbraní na úkor skutečných potřeb lidí a žádoucího nasazení vhodných prostředků k jejich uspokojení je těžkým zlořádem v nynějším světě, pak je nemenším zlořádem také obchod se zbraněmi. Ano, je třeba dodat, že zde je morální posuzování ještě přísnější. Jak známo, jde o obchod bez hranic, schopný překročit i přehrady bloků. Dokáže překonat rozdělení na Východ a Západ; a především rozdělení na Sever a Jih. A co je nejhorší, dokáže se dokonce uhnízdit i v nejrůznějších regionech jižní části světa. A tak máme před sebou podivný jev: hospodářská pomoc a rozvojové plány narážejí na překážky v podobě nepřekročitelných ideologických přehrad, přehrad celních a obchodních. Naproti tomu zbraně jakéhokoli původu se prodávají s absolutní svobodou do různých částí světa. A všichni vědí, jak zřetelně zdůraznil nejnovější dokument Papežské komise Iustitia et pax o mezinárodním zadlužení[42], že v některých případech je kapitál poskytnutý vyspělým světem jako půjčka používán v rozvojovém světě výhradně na nákup zbraní.

            Jestliže k tomu všemu připojíme všeobecně známé strašlivé nebezpečí, hrozící od neuvěřitelně velkých zásob atomových zbraní, vysvítá z toho logický důsledek: současný svět, který takto vidíme, včetně světa hospodářského, místo aby se staral o opravdový rozvoj, který by všechny vedl k "lidštějšímu" životu – jak to nastínila encyklika Populorum progressio[43] –, směřuje, zdá se, k tomu, že nám urychlí cestu ke smrti. Účinky takového stavu věcí se projevují v zostření typické rány, příznačné pro zmatky a konflikty dnešních lidí: stále rostoucí miliony uprchlíků, které války, přírodní pohromy, pronásledování a diskriminace všeho druhu připravily o domov, práci, rodinu i vlast. Tragédie těchto zástupů se zračí v zdrcených tvářích mužů, žen a dětí, kteří už v rozděleném a nehostinném světě nemohou nalézt domov.

            Nemůžeme zavírat oči ani před bolestnou ranou dnešního světa: před terorismem, zaměřeným na zabíjení a ničení lidí a statků bez rozdílu, na vytváření ovzduší strachu a nejistoty, často též zadržováním rukojmích. Teroristické činy nelze nikdy schvalovat, ani tehdy, když se tato nelidská praxe odůvodňuje nějakou ideologií nebo nezbytností nastolit novou společnost. Tím méně, jestliže tato rozhodnutí a tyto činy nabývají – jak se to dnes děje – někdy rozměrů skutečného masakru, jestliže jde o únosy nevinných osob, nezapletených do konfliktů, a sledují-li se propagandistické cíle. Anebo, což je ještě horší, když jsou to akce samoúčelné, když se zabíjí, jen aby se zabíjelo. Vůči takové hrůze a vůči tak nesmírnému utrpení stále platí slova, která jsem pronesl před několika lety a která chci zde ještě jednou opakovat: "Křesťanské učení zakazuje ... druhé nenávidět a bezbranné zabíjet, stejně jako užívat teroristických metod."[44]

 

25.       Na tomto místě je třeba poukázat na demografickou otázku a na to, jakým způsobem se o ní dnes mluví. Pavel VI. to zdůraznil ve své encyklice[45] a já rozvedl v apoštolské exhortaci Familiaris consortio[46].

            Nelze popřít, že zvláště v jižní části naší planety stojí demografická otázka v cestě rozvoji. Přitom se správně dodává, že na Severu má tato otázka opačné rysy: tam vzbuzuje neklid pokles porodnosti a s tím spojené stárnutí obyvatelstva, které už ani není schopno se biologicky obnovovat. Tento jev sám o sobě stačí, aby ztěžoval rozvoj. Tak jako není správné tvrzení, že nesnáze pocházejí pouze z demografického růstu, tak nebylo rovněž dokázáno, že každý demografický růst je neslučitelný se spořádaným rozvojem.

            Na druhé straně je velmi povážlivé zjištění, že se v mnoha zemích provádějí soustavné kampaně proti přirozené porodnosti. Tyto kampaně se v nich konají z iniciativy jejich vlád a odporují nejen kulturní a náboženské totožnosti těchto národů, ale také povaze pravého rozvoje. Často jsou vynucené a financované cizími kapitály, a někdy na nich dokonce závisí pomoc a hospodářsko-finanční ochrana. V každém případě se tím často nanejvýš hrubě zasahuje do svobodného rozhodování zúčastněných osob, mužů a žen, na které nezřídka doléhají nepřípustné donucovací mechanismy včetně ekonomických, aby se podřídili této nové formě útlaku. Právě na nejchudších lidech se páchají takové křivdy; není neopodstatněné podezření, že z toho vzniká nový rasismus nebo se napomáhá jistým, rovněž rasistickým formám eugenismu.

            Také tento zločin, vyžadující rozhodné odsouzení, ukazuje na bludné a převrácené chápání opravdového rozvoje člověka.

 

26. Tento převážně záporný obraz skutečné situace rozvoje v současném světě by nebyl úplný, kdybychom neukázali také existující známky kladné.

            První kladná známka je u velmi mnoha lidí plné vědomí vlastní důstojnosti jednoho každého člověka. Toto vědomí se projevuje například tím, že se všude probouzí zájem o respektování lidských práva že se co nejrozhodněji bojuje proti jejich porušování. Viditelným znamením toho je množství soukromých, nedávno vzniklých sdružení, někdy i světového významu. Skoro všechna se s velkou pozorností a s chvályhodnou objektivitou zabývají sledováním mezinárodních událostí na tomto tak choulostivém poli.

            Musíme zde uznat vliv, jaký měla Deklarace lidských práv, vyhlášená téměř před čtyřiceti lety Organizací spojených národů. Již samotná její existence a její postupné přijímání mezinárodním společenstvím je známkou rostoucího uvědomění. V téže oblasti lidských práv je třeba říci totéž i o jiných právních orgánech Organizace spojených národů a o jiných mezinárodních institucích.[47]

            Uvědomění, o kterém je řeč, se nevyskytuje jen u jednotlivců, ale také u národů, které jako celky s vyhraněnou kulturní totožností jsou obzvlášť citlivé na právo na zachování svého cenného dědictví, na svobodné zacházení s ním a na jeho rozvíjení.

            Zároveň si ve světě, rozděleném a trýzněném konflikty různého druhu, razí cestu přesvědčení o všestranné vzájemné závislosti, a v důsledku toho nutnost takové solidarity, která by ji převzala a přenesla na rovinu mravní. Dnes si lidé snad více než v minulosti uvědomují, že je spojuje společný úděl a že musí budovat společně, má-li se předejít všeobecné katastrofě. Z hloubi neklidu, strachu a únikových jevů, jako je narkomanie, které jsou typické pro současný svět, se pozvolna vynořuje pochopení, že dobro, ke kterému jsme všichni povoláni, ani štěstí, po kterém toužíme, se nedá dosáhnout bez společného úsilí všech a s vyloučením sobectví.

            K tomu přistupuje jako známka úcty k životu – přes všechna pokušení k jeho zničení (od potratu až k eutanazii) – současně starost o mír a vědomí, že mír je nedělitelný, protože buď ho mají všichni, nebo nikdo. Starost o takový mír, který se stále více dožaduje přísného respektování spravedlnosti, a tím i rovnoměrného rozdělování plodů opravdového rozvoje.[48]

            Mezi kladnými známkami současné doby sluší také zaznamenat rostoucí vědomí o omezenosti dostupných zdrojů, o potřebě respektování celistvosti a rytmů přírody a vědomí, že je nutné brát na ně ohled při plánování rozvoje a neobětovat je demagogickým koncepcím. V tom je podstata péče o ekologii.

            Je také spravedlivé uznat úsilí vedoucích činitelů, politiků, národohospodářů, odborářů, vědců a pracovníků mezinárodních institucí – z nichž mnozí čerpají inspiraci z náboženské víry –, kteří velkodušně a s nemalou osobní obětavostí přispívají k překonání zla ve světě a ze všech sil usilují o to, aby se co nejvíce lidí mohlo těšit z dobrodiní míru a žít životem hodným toho jména.

            Nemalým přínosem jsou zde velké mezinárodní organizace a některé organizace regionální, jejichž spojené snahy umožňují velmi účinné iniciativy.

            Díky jejich přispění dokázaly i některé země třetího světa, přestože jsou zatíženy mnoha zápornými předpoklady, dosáhnout jisté soběstačnosti v zásobování potravinami nebo jistého stupně industrializace, která jim dovoluje důstojně žít a obyvatelstvu v aktivním věku zajistit pracovní příležitosti.

            Takže v současném světě není všechno záporné – a jinak tomu ani být nemůže. Vždyť prozřetelnost nebeského Otce bdí s láskou nad našimi každodenními starostmi (srov. Mt 6,25-32; 10,23-31; Lk 12,6-7; 22-30). Uvedené kladné hodnoty svědčí dokonce o nové morální starosti, především o velké problémy lidstva, jakými jsou rozvoj a mír.

            Tato skutečnost mě přivádí k úvaze o pravé povaze rozvoje národů v duchu encykliky, jejíž jubileum slavíme a jejímuž učení chceme vzdát hold.

 

[30] Desetiletí se týkají let 1960-1970 a 1970-1980; nynější období probíhá ve třetím desetiletí (1980-1990); v době českého vydání této encykliky probíhá už čtvrté desetiletí (1990-2000) – pozn. red.

[31] Výraz "čtvrtý svět" se používá nejen tu a tam o zemích tzv. rozvojových, ale také a především o oblastech velké a krajní chudoby v zemích středně nebo velmi zámožných.

[32] 2. vat. koncil, věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 1

[33] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 33: l.c., s. 273

[34] Jak známo, Apoštolský stolec se zapojil do slavení tohoto Mezinárodního roku zvláštním dokumentem Papežské komise Iustitia et pax: Que has hecho de tu hermano sin techo? – La Iglesia ante la carencia de vivienda ("Co jsi udělal se svým bratrem bez přístřeší? – Církev k bytové krizi.") (27. prosince 1987).

[35] Srov. Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens (14. května 1971), 8-9: AAS 63 (1971), s. 406-408

[36] Poslední Étude sur l'Économie mondiale 1987 (Studie o světovém hospodářství, vydaná Organizací spojených národů, obsahuje nejnovější údaje z této oblasti (srov. str. 8-9). Procento nezaměstnaných v hospodářsky vyspělých zemích vzrostlo z 3 % (oproti celkovému počtu zaměstnaných) v roce 1970 na 8 % v roce 1986. Nyní je nezaměstnaných 29 milionů.

[37] Jan Pavel II., enc. Laborem exercens (14. září 1981), 18: AAS 73 (1981), s. 624-625

[38] All servizio della comunità umana: un approccio etico nel dehito internazionale – Ve služhě lidské společnosti: etický přístup k otázce mezinárodního zadlužení (27. prosince 1986)

[39] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 54: l.c., s. 283: "Rozvojové země nepůjdou již vstříc nebezpečí zatížení dluhy tak velkými, že jejich splácení potom pohltí převážnou část jejich čistého důchodu. Placení úroků a lhůta splácení půjčky by mohly být upraveny tak, aby byly únosné pro jedny i pro druhé; byla by vytvořena rovnováha mezi dary, bezúročnými nebo nízkoúročnými půjčkami a délkou umoření."

[40] Srov. úvod k dokumentu: All servizio della comunità umana: un approccio etico nel debito internazionale, (27. prosince 1986)

[41] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 53

[42] All servizio della comunità umana: un approccio etico nel debito internazionale (27. prosince 1986), III.2-1

[43] Srov. Pavel VI.., enc. Populorum progressio, 20-21: l.c., s. 267n

[44] Homilie v Droghedě v Irsku, 29. září 1979, 5: AAS 71 (1979), II, s. 1079

[45] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 37: l.c., s. 275n

[46] Srov. apošt. exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), zvláště čl. 30: AAS 74 (1982), s. 115-117

[47] Srov. Droits de l'homme. Recueil d'instruments internationaux, Spojené národy, New York 1983; Jan Pavel II., enc. Redemptor hominis (4. března 1979), 17: AAS 71 (1979), s. 296

[48] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 78; Pavel VI., enc. Populorum progressio, 76: s. 294n: "Bojovat proti bídě a nespravedlnosti znamená spolu se zvyšováním blahobytu pracovat i na lidském a duchovním rozvoji všech, a tím na blahu celého lidstva. Mír neznamená pouze, že mlčí zbraně, není to jen výslednice stále nejisté rovnováhy sil. Mír se buduje den ze dne, a to tím, že usilujeme o řád, který chtěl Bůh a který vede k dokonalejší spravedlnosti mezi národy."

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás