Závěr CiV

Závěr

 

78. Bez Boha člověk neví, kam má jít, ani není schopen pochopit, kdo je. Tváří v tvář obrovským problémům rozvoje národů, jež nás odrazují a vedou k malomyslnosti, nám přichází na pomoc slovo Pána Ježíše Krista, který nás učí: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5) a který nás povzbuzuje: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20). Tváří v tvář nesmírnému množství práce, kterou je třeba vykonat, nás podporuje víra v Boží přítomnost u těch, kdo se sjednocují v jeho jménu a pracují pro spravedlnost. Papež Pavel VI. nám v encyklice Populorum progressio připomněl, že člověk není schopen vlastní rozvoj řídit sám, protože opravdový humanismus nemůže založit na sobě. Jedině když vezmeme v úvahu, že jsme jako jednotlivci i jako komunita povoláni být součástí Boží rodiny jako jeho děti, budeme také schopni vytvářet nové vize a vynakládat nové síly ve službě opravdového integrálního humanismu. Největší silou ve službách rozvoje je proto křesťanský humanismus,[1] který oživuje lásku, dává se vést pravdou a jedno i druhé přijímá jako trvalý Boží dar. Disponibilita vůči Bohu nás činí otevřenými vůči bratřím a sestrám i vůči životu, chápanému jako radostné poslání v duchu solidarity. Naproti tomu ideologické uzavírání se Bohu a ateismus lhostejnosti, které zapomínají na Stvořitele a kterým hrozí, že budou opomíjet i hodnoty lidské, představují dnes jednu z největších překážek rozvoje. Humanismus, který vylučuje Boha, je nehumánní humanismus. Pouze humanismus otevřený Absolutnu nás může vést při prosazování a uskutečňování forem společenského a občanského života na poli struktur, institucí, kultury, étosu a chránit nás před nebezpečím, že upadneme do momentálních módních trendů. Vědomí nezničitelné Boží lásky – ať jsme úspěšní či neúspěšní – nám je oporou v namáhavém a povznášejícím nasazení pro spravedlnost a rozvoj národů, při neustálé snaze o spravedlivé uspořádání lidských záležitostí. Láska Boží nás vyzývá, abychom opustili to, co je omezené a pomíjející, dává nám odvahu jednat a neustále hledat dobro pro všechny, třebaže se to neuskuteční hned a třebaže to, co se podaří nám, politickým autoritám a těm, kdo pracují v ekonomické oblasti, je vždy méně než to, po čem toužíme.[2] Bůh nám dává sílu bojovat a trpět z lásky k společnému dobru, protože on je naše Všechno, naše největší naděje.

 

79. Rozvoj potřebuje křesťany s rukama vztaženýma k Bohu v gestu modlitby, křesťany, kteří si uvědomují, že láska naplněná pravdou, caritas in veritate, z níž vychází autentický rozvoj, není vytvořena námi, ale je nám darována. Proto i za těch nejobtížnějších a nejsložitějších okolností musíme umět nejen správně reagovat, ale především se obracet k jeho lásce. Rozvoj vyžaduje pozornost k duchovnímu životu, důkladné zamyšlení nad tím, jakou máme zkušenost s důvěrou v Boha, s duchovním bratrstvím v Kristu, s vírou v božskou Prozřetelnost a Milosrdenství, s láskou a odpuštěním, se zřeknutím se sebe sama, s přijetím bližního, se spravedlností a pokojem. To vše je nezbytné k tomu, aby se „srdce z kamene“ změnila na „srdce z masa“ (Ez 36,26), aby se život na zemi stával „božským“, a tím i více hodným člověka. To vše patří člověku, protože člověk je subjektem své vlastní existence, a zároveň to patří Bohu, protože Bůh je na počátku a na konci všeho, co je hodnotné a co vede On k vykoupení: „Svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu“ (1 Kor 3,22–23). Hlubokou touhou křesťana je, aby celá lidská rodina mohla vzývat Boha: „Otče náš!“ Kéž se ve spojení s jednorozeným Synem všichni lidé mohou učit modlit se k Otci a prosí ho slovy, která nás naučil sám Ježíš. Kéž ho posvěcují životem podle jeho vůle a mají pak i potřebný každodenní chléb. Kéž mají pochopení a jsou velkorysí vůči svým dlužníkům, kéž nejsou vystavováni přílišným pokušením a jsou vysvobozeni od zlého (srov. Mt 6,9–13).

Na závěr Roku svatého Pavla bych rád toto přání vyjádřil slovy samotného Apoštola z jeho listu Římanům: „Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, přidržujte se dobra. V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého“ (Řím 12,9–10). Kéž nás Panna Maria, kterou papež Pavel VI. prohlásil za Matku Církve (Mater ecclesiae) a kterou křesťanský lid uctívá jako Zrcadlo spravedlnosti (Speculum iustitiae) a Královnu míru (Regina pacis), chrání a kéž nám svou nebeskou přímluvou vyprosí sílu, naději a radost nezbytnou k tomu, abychom i nadále s velkodušnou oddaností uskutečňovali závazek „všestranného rozvoje celého člověka a celého lidstva“.[3]

Dáno v Římě u Svatého Petra dne 29. června 2009, na slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla, v pátém roce mého pontifikátu

 

Benedikt XVI.

 

 

Láska v pravdě

Encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě

z 29. června 2009

 

 

Z italského originálu přeložil Milan Glaser

Spolupráce na překladu Pavel Mareš

Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2009 jako svou 1525. publikaci

Odpovědný redaktor Pavel Mareš

Odborné konzultace Prokop Brož, Cyril Martinek, Michael Martinek, Lubomír Mlčoch

Spolupráce Jiří Kratochvíl, Tomáš Mrňávek

 


[1] Čl. 42: loc. cit., 278 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 243].

[2] Srov. Benedikt XVI., Spe salvi, 35: loc. cit., 10131014 [české vydání, s. 42–44].

[3] Populorum progressio, 42: loc. cit., 278 [Sociální encykliky 1891–1991, s. 243].