Novost biblické víry

 

Novost biblické víry

9.    V Bibli se setkáváme především s novým obrazem Boha. V kulturách obklopujících svět Bible zůstává obraz boha nebo bohů v posledním důsledku málo jasný a rozporuplný. Na pouti biblické víry se stává stále jasnějším a jednoznačnějším to, co základní modlitba Izraele Šema shrnuje slovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh“ (Dt 6,4). Existuje jediný Bůh, jenž je Stvořitelem nebe i země, a proto je také Bohem všech lidí. V tomto upřesnění hrají významnou roli dvě skutečnosti, totiž že všichni bohové opravdu nejsou Bohem a že celá skutečnost, v níž žijeme, pochází od Boha, je stvořena Bohem. Idea stvoření pochopitelně existuje také jinde, ale pouze tady je naprosto jasné, že nikoli pouze nějaký bůh, nýbrž jediný pravý Bůh, On sám, je původcem veškeré skutečnosti, která pochází z moci jeho stvořitelského Slova. To ale zároveň znamená, že toto stvoření je Bohu drahé, protože ho On sám chtěl a On sám také „učinil“. Na tomto základě se pak vyjevuje druhý důležitý prvek, totiž že tento Bůh miluje člověka. Božská moc, kterou se Aristoteles, stojící na vrcholu řecké filozofie, snažil nějak vystihnout prostřednictvím myšlení, je pro každou lidskou bytost předmětem touhy a lásky. Jakožto milované toto božstvo hýbe světem,6 samo však nepotřebuje nic a nemiluje, pouze je milováno. Jediný Bůh, v něhož věří Izrael, naproti tomu osobně miluje. Jeho láska je navíc láskou vyvolující: mezi všemi národy Bůh vyvolil Izraele a miluje ho, jeho záměrem však je tímto způsobem uzdravit celé lidstvo. On miluje a tuto Jeho lásku můžeme kvalifikovat jako erós, který je však zároveň agapé.7

Především proroci Ozeáš a Ezechiel popisovali uvedenou vášeň Boha pro jeho lid prostřednictvím smělých erotických obrazů. Vztah Hospodina k Izraeli je vyjadřován prostřednictvím metafor snoubenectví a manželství, v důsledku čehož platí, že modloslužba je cizoložstvím a prostitucí. Tím se zcela konkrétně, jak jsme měli možnost vidět, naráží na kulty plodnosti kvůli zneužívání erótu, k němuž v nich dochází, zároveň se však popisuje vztah věrnosti mezi Izraelem a jeho Bohem. Hlubina dějin lásky mezi Bohem a Izraelem nachází svůj výraz v tom, že Bůh daruje Tóru, Bůh tedy otevírá Izraeli oči ohledně skutečné přirozenosti člověka a ukazuje mu cestu opravdového humanismu. Uvedené dějiny spočívají ve skutečnosti, že člověk žijící ve věrnosti jedinému Bohu zakouší sám sebe jako někoho, kdo je Bohem milován, a odhaluje radost v pravdě a spravedlnosti, radost v Bohu, která se stává jeho nejzásadnější radostí: „Koho mám na nebi kromě tebe? Když jsem u tebe, nevábí mě země… Mé štěstí však je být nablízku Bohu, mít útočiště v Pánu, Hospodinu“ (Ž 73[72],25.28).

10.  Erós Boha vůči člověku, jak jsme již řekli, je zároveň cele agapé. Nejen proto, že je darován zcela nezištně a bez jakékoli předchozí zásluhy, ale také proto, že se jedná o lásku, která odpouští. Zejména Ozeáš nám ukazuje rozměr agapé obsažený v Boží lásce k člověku, která nesouměřitelně překonává to, co rozumíme slovem nezištnost. Izrael se dopustil „cizoložství“, porušil smlouvu. Hospodin by ho měl soudit a zapudit. Právě v tom se ale projevuje, že Bůh je Bohem, a nikoli člověkem: „Jak bych tě mohl vydat na pospas, Efraime? Jak bych tě mohl, Izraeli, vydat všanc?… Obrací se ve mně srdce, rozněcuje soucit, nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, ne člověk, jsem svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,8–9). Vášnivá láska Boží k vlastnímu lidu, k člověku, je zároveň láskou, která odpouští. Tato láska je tak veliká, že obrací Boha proti němu samému a jeho lásku proti spravedlnosti. Křesťan v tom již spatřuje zahalené obrysy kříže. Bůh miluje člověka natolik, že se sám učiní člověkem a jde jeho cestou až do smrti. A právě tímto způsobem usmiřuje spravedlnost a lásku.

Uvedené biblické pojetí obsahuje jeden důležitý filozofický a historicko-náboženský prvek, který spočívá v tom, že na jedné straně stojíme před striktně metafyzickým obrazem Boha, Bůh je absolutně prvotním zdrojem každého bytí, jenomže tento stvořitelský princip všeho, Logos, prvořadé měřítko všeho, je zároveň někým, kdo miluje s plností vášně skutečné lásky. Tímto způsobem je erós vrcholně zušlechtěn a zároveň natolik očištěn, že se slévá s agapé. Na tomto základě můžeme pochopit, že přijetí Velepísně do kánonu knih Písma svatého bylo velmi záhy vysvětlováno v tom smyslu, že tyto zpěvy lásky v zásadě popisují vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Tímto způsobem se Velepíseň stala v křesťanské i židovské interpretaci zdrojem mystických poznání i zkušeností, v čemž se vyjadřuje esence biblické víry: Ano, existuje sjednocení člověka s Bohem – tento prapůvodní sen člověka. Toto sjednocení však není vzájemným slitím, není to utonutí v bezejmenném oceánu božství, protože se jedná o jednotu, kterou tvoří láska, v níž Bůh i člověk zůstávají každý sám sebou, a přece se stávají plně jednotou: „Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch“ (1 Kor 6,17).

11.  První novinka biblické víry spočívá, jak jsme viděli, v obrazu Boha. Ta druhá, která je s první hluboce spjata, spočívá v obrazu člověka. Biblické vyprávění o stvoření hovoří o samotě prvního člověka Adama, k němuž chce Bůh přidružit pomoc. Mezi všemi tvory se nenajde žádný, který by mohl být člověku tou pomocí, jakou potřebuje, i když člověk dal všem divokým zvířatům i všem ptákům jména, a tak je začlenil do kontextu svého života. Proto tedy Bůh z jedné mužovy kosti utvořil ženu. Nyní Adam nachází pomoc, kterou potřeboval: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ (Gn 2,23). V základech tohoto vyprávění je možno vidět koncepce, které se objevují například v mýtu, který vypravuje Platón, podle něhož byl člověk původně sférický, neboť byl sám v sobě kompletní a soběstačný. Avšak jako trest za jeho pýchu ho Zeus rozpoltil, a proto nyní nepřestává toužit po své druhé polovině a putuje za ní, aby tak znovu nalezl svou kompletnost.8 V biblickém vyprávění se nehovoří o trestu, ale idea, že člověk je v jistém smyslu nekompletní a bytostně zaměřen k tomu, aby v druhém nalezl doplňující část pro svou celistvost, tedy idea, že člověk se může stát kompletním jedině ve společenství s druhým pohlavím, je zde nepochybně přítomna. Biblické vyprávění se tudíž uzavírá jakýmsi Adamovým proroctvím: „Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk“ (Gn 2,24).

V dané souvislosti je třeba zmínit dva důležité aspekty: erós je jakoby zakořeněn v přirozenosti člověka, Adam hledá a „opouští svého otce i matku“, aby nalezl ženu, neboť pouze ve vzájemném spojení představují kompletní lidství a stávají se „jedním tělem“. Neméně důležitý je také druhý aspekt: na základě zaměření obsaženého ve stvoření odkazuje erós člověka k manželství, což je svazek charakterizovaný jedinečností a definitivností. Tak, jedině tak se realizuje jeho niterné zaměření. Obrazu monoteistického Boha odpovídá monogamní manželství. Manželství založené na výlučné a definitivní lásce se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu, opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky. Uvedená úzká souvislost mezi erótem a manželstvím v Bibli nenachází téměř žádné paralely v mimobiblické literatuře.