IV. kapitola: Práva pracujících

 

V širokém rámci práv člověka

16. Je-li práce – v různém smyslu toho slova – povinností či závazkem, je současně zdrojem práv pracujícího. Tato práva musíme zkoumat v celém souhrnu lidských práv, s nimiž jsou v přirozeném souladu a z nichž už mnoho bylo vyhlášeno patřičnými mezinárodními instancemi a stále víc je různé státy svým občanům zaručují. Respektování tohoto rozsáhlého souboru práv je základní podmínkou míru v současném světě: jak míru uvnitř států a společností, tak v mezinárodních vztazích. Na to mnohokrát upozornil církevní učitelský úřad, zvláště od dob encykliky Pacem in terris. Lidská práva vyplývající z práce jsou obsažena v širším rámci základních práv osoby.

Nicméně v tomto rámci mají zvláštní charakter, odpovídající výše vymezené specifické povaze lidské práce; a právě podle tohoto zvláštního charakteru na ně musíme pohlížet. Jak bylo řečeno, práce je povinnost neboli závazek člověka, a to v několikerém významu slova. Člověk je povinen pracovat jak z příkazu Stvořitele, tak s ohledem na svou lidskou přirozenost, neboť její udržování a rozvoj vyžadují práci. Člověk musí pracovat pro bližní, zejména pro svou rodinu, ale také pro společnost, ke které patří, pro národ, jehož je synem nebo dcerou, pro celou lidskou rodinu, jejímž je členem, neboť je dědicem práce generací a současně tvůrcem budoucnosti těch, kdo přijdou v běhu dějin na svět po něm. To všechno zakládá mravní povinnost práce chápané v nejširším slova smyslu. Když máme uvažovat o morálních právech každého člověka, vztahujících se k práci a odpovídajících této povinnosti, je třeba mít stále před očima celý rozsáhlý okruh vztahů, v kterých se práce každého pracujícího člověka uskutečňuje.

Ale když mluvíme o povinnosti práce a o právech pracujícího odpovídajících této povinnosti, máme na mysli především vztah, jaký existuje mezi zaměstnavatelem přímým nebo nepřímým a samotným pracovníkem.

Rozlišování mezi zaměstnavatelem přímým a nepřímým se zdá velmi důležité se zřetelem na skutečnou organizaci práce a se zřetelem na možnosti vytvoření spravedlivých nebo nespravedlivých vztahů v oblasti práce.

Zatímco přímý zaměstnavatel je osoba nebo též instituce, se kterou uzavírá pracovník bezprostřední smlouvu o práci za určených podmínek, výrazem nepřímý zaměstnavatel máme rozumět mnoho různých činitelů, kteří kromě přímého zaměstnavatele mají určitou pravomoc co do způsobu, jakým se jednak uzavírá pracovní smlouva, jednak se utvářejí více nebo méně spravedlivé vztahy v oblasti lidské práce.

Zaměstnavatel "nepřímý" a "přímý"

17. Pojem "zaměstnavatel nepřímý" zahrnuje jak osoby, tak instituce různého druhu, zahrnuje i kolektivní smlouvy o práci, zásady postupu, dohodnuté těmito osobami a institucemi a určující celé zřízení společensko-hospodářské a zásady z něho plynoucí. Pojem zaměstnavatele nepřímého se tedy vztahuje na mnoho různých prvků. Jeho odpovědnost se liší od odpovědnosti zaměstnavatele přímého, jak ukazuje sám výraz: odpovědnost je méně přímá, ale pořád je to závazek: nepřímý zaměstnavatel podstatně určuje to nebo ono hledisko pracovního vztahu, a při takovém jednání vystupuje jako zaměstnavatel přímý. Toto zjištění nemá za účel zprostit přímého zaměstnavatele jeho odpovědnosti, ale jen upozornit na složitou spleť podmínek, které ovlivňují jeho postup. Když tedy jde o utváření mravně správné pracovní politiky, je třeba mít před očima celou tuto podmíněnost. Správná je tato politika tenkrát, když se při ní plně respektují objektivní práva pracujícího.

Pojem nepřímého zaměstnavatele lze dále vztáhnout na každé společenství, a především na stát. Ten je totiž povinen provádět spravedlivou pracovní politiku. Avšak je známo, že v nynějším systému hospodářských vztahů ve světě vznikají mezi jednotlivými státy mnohostranné vazby, které se projevují například při dovozu a vývozu, při vzájemné výměně hospodářských statků, buď surovin, nebo polotovarů, nebo konečně hotových průmyslových výrobků. V těchto procesech vznikají vzájemné závislosti, a proto by se u kteréhokoli státu, třebas hospodářsky nejmocnějšího, těžko mohlo mluvit o plné soběstačnosti čili tzv. autarkii.

Tento systém vzájemných závislostí je v zásadě normální; ale snadno se může stát příležitostí k různým formám vykořisťování nebo nespravedlnosti, a proto může mít význam v sociální politice a koneckonců pro každého pracujícího, který je vlastním subjektem práce. Takže například vysoce průmyslové státy, a ještě víc mezinárodní podniky, ovládající ve velkém měřítku prostředky průmyslové výroby (takzvané společnosti multinacionální nebo nadnárodní), diktují co nejvyšší ceny za své výrobky, a současně se snaží určovat co nejnižší ceny za suroviny nebo polotovary. To má kromě jiných příčin za následek, že stále víc roste nepoměr mezi národními důchody dotyčných států. Vzdálenost mezi zeměmi bohatými a chudými se nezmenšuje a nevyrovnává se, nýbrž čím dál tím víc se zvětšuje na úkor těch nejchudších. To ovšem nemůže zůstat bez následků pro místní pracovní politiku a postavení pracujícího v hospodářsky zaostalých zemích. Přímý zaměstnavatel v takovém systému podmíněnosti určuje pracovní podmínky horší, než jsou oprávněné požadavky pracovníků, zvláště když sám chce těžit co největší zisky z podniku, který vede (nebo i z podniků, které vede, jde-li o situaci společného vlastnictví výrobních prostředků).

Sama struktura závislostí, kterou jsou spojeny s pojmem nepřímého zaměstnavatele, jak se dá snadno vyvodit, je nesmírně rozvětvená a složitá. Pro jeho detailní popis se musí brát v jistém smyslu v úvahu celek prvků rozhodujících o hospodářském životě, podle povahy dané společnosti nebo státu; a současně se musí brát zřetel na spojitosti a závislosti značně širší. Uskutečňování práv pracujícího člověka nemůže být odkázáno na to, aby bylo pouze odvozeninou hospodářských systémů, které se ve větším nebo menším měřítku řídí především kritériem maximálního zisku. Naopak, právě ohled na objektivní práva pracujícího – a to na pracovníka každého druhu: fyzického, duševního, průmyslového, zemědělského atd. – se musí stát přiměřeným a základním kritériem uspořádání celého hospodářství jak v každé společnosti a v každém státě, tak i v celkové světové hospodářské politice a v systémech a mezinárodních vztazích z ní vyplývajících.

V tomto směru musí působit mezinárodní organizace k tomu povolané, počínaje Organizací spojených národů. Zdá se, že Mezinárodní organizace práce (ILO) a také Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) Spojených národů a jiné mají zde zvlášť co říci. V jednotlivých státech existují k tomu povolaná ministerstva, orgány veřejné moci, a také různé sociální instituce. To všechno dokazuje velikost významu nepřímého zaměstnavatele – jak bylo řečeno výše – pro skutečně plné respektování práv pracujících, přičemž práva lidské osoby mají prvořadou úlohu a klíčové postavení v celém společensko-mravním řádu.

Problém zaměstnanosti

18. Když uvažujeme o právech pracujících vůči nepřímému zaměstnavateli – totiž o všech, jimž přísluší starat se o ně, jak v rámci států, tak v měřítku mezinárodním, a od nichž také vychází celkové zaměření pracovní politiky –, musíme především upozornit na jeden základní problém. Je to problém mít práci neboli jinými slovy problém vhodného zaměstnání všech práceschopných osob. Opakem spravedlivé a správné situace v této oblasti je nezaměstnanost neboli nedostatek zaměstnání pro práceschopné osoby. Může jít o nedostatek zaměstnání všeobecně, nebo také v určitých pracovních odvětvích. Úkolem instancí, které jsou zde zahrnuty pod názvem nepřímý zaměstnavatel, je čelit nezaměstnanosti, která je v každém případě zlo, a v jistém stupni se může stát opravdovou společenskou pohromou. Problém nezaměstnanosti je zvlášť bolestný tenkrát, když jsou jím postiženi především mladí lidé, kteří po získání kvalifikace přiměřenou kulturní, odbornou, technickou, profesionální formací nemohou nalézt zaměstnání. Jejich upřímná vůle k práci, jejich ochota přijmout vlastní odpovědnost za hospodářský a sociální rozvoj společnosti zakouší pak trpké zklamání. Povinnost příspěvků ve prospěch nezaměstnaných neboli povinnost vyplácet přiměřené podpory, nezbytné k vydržování nezaměstnaných pracovníků a jejich rodin, vyplývá z nejzákladnější zásady mravního řádu v této oblasti, to znamená ze zásady všeobecného užívání statků, anebo – prostě řečeno – z práva na život a na jeho udržování.

Aby se čelilo nebezpečí nedobrovolné nezaměstnanosti, aby se všem zajistilo zaměstnání, jsou instance, které zahrnujeme pod označení nepřímý zaměstnavatel, povinny bdít nad celkovým plánováním podniků, kde se utváří nejen hospodářský, ale i kulturní život dané společnosti; jsou také povinny bdít nad správnou a účelnou organizací práce na pracovišti. Tato péče leží koneckonců na bedrech státu, ale to neznamená jednostrannou centralizaci ze strany státních orgánů. Jde naopak o správné a účelné propojování řídících aktivit čili o koordinaci, v jejímž rámci jistě musí najít místo spontánní iniciativa jednotlivců, samostatných skupin, středisek a místních pracovišť, s ohledem na to, co bylo řečeno výše o subjektivním charakteru lidské práce.

Vzájemná závislost různých společností a států a nutnost spolupráce v rozmanitých oborech vyžaduje, aby, při zachování svrchovaných práv každého z nich v plánování a v organizaci práce ve vlastní společnosti, byla současně v této důležité oblasti pěstována mezinárodní spolupráce prostřednictvím mnohostranných smluv a dohod. I zde je třeba, aby směrnicí pro tyto smlouvy a dohody byla čím dál tím víc lidská práce chápaná jako základní právo všech lidí, práce dávající všem pracujícím obdobná práva tak, aby životní úroveň pracujících v různých společnostech vykazovala stále méně křiklavých rozdílů, jež jsou nespravedlivé a mohou vyvolat násilný odpor. Nesmírné úkoly mají v této oblasti mezinárodní organizace. Je třeba, aby se daly vést přesnou znalostí složitých situací a podmínek přírodních, historických, civilizačních a jiných; je také třeba, aby měly při rozhodování o společenských záležitostech větší pravomoc, tj. větší výkonnou moc.

Tímto způsobem se může uskutečnit plán všeobecného, rovnoměrného rozvoje všech, jak ho ukládá encyklika Pavla VI. Populorum progressio. Je třeba zdůraznit, že základním prvkem a současně nejvlastnějším měřítkem onoho rozvoje v duchu spravedlnosti a míru, který církev hlásá a o který se neustále modlí k Otci všech lidí a národů, je nové a neustále se zvyšující oceňování lidské práce jak z hlediska její objektivní účelnosti, tak z hlediska důstojnosti subjektu každé práce, kterým je člověk. Rozvoj, o nějž jde, se má uskutečnit kvůli člověku a prostřednictvím člověka a v člověku má přinést plody. Měřítkem rozvoje bude stále zralejší uznávání poslání práce a všeobecnější respektování práv s ní spojených, v souladu s důstojností člověka, který je subjektem práce.

Prozíravé plánování a přiměřená organizace práce podle podmínek v různých společnostech a státech musí také usnadnit nalezení správného poměru mezi různými druhy zaměstnání: prací zemědělskou, v průmyslu, v rozmanitých službách, prací duševní včetně vědecké a umělecké, podle schopností jednotlivých lidí a pro obecné blaho každé společnosti a celého lidstva. Organizaci lidského života podle mnohostranných možností práce musí odpovídat přiměřený systém výuky a výchovy, která má především za cíl rozvinutí zralého lidství, ale také vhodnou profesní přípravu člověka, aby se mu spolu s výdělkem dostalo na velkém a společensky rozrůzněném pracovišti i spravedlivého postavení.

Když hledíme na lidskou rodinu, roztroušenou po celé zemi, hluboce nás znepokojuje jedna skutečnost nesmírných rozměrů: zatímco na jedné straně zůstávají ohromné přírodní zdroje nevyužity, na druhé existují celé zástupy, které jsou proti své vůli zaměstnány jen částečně, někteří nemají práci vůbec a nesčíslné masy hladovějí; tato skutečnost mimo veškerou pochybnost dokazuje, že jak v jednotlivých politických společenstvích, tak ve vzájemných vztazích mezi nimi na úrovni kontinentální a světové se dělá špatně něco, co se vztahuje k organizaci práce a zaměstnanosti, a to právě v nejkritičtějších bodech, společensky velmi důležitých.

Mzda a jiné sociální příspěvky

19. Když jsme načrtli důležitou úlohu, jakou má péče o zaměstnání všech pracovníků pro zajištění nezadatelných práv člověka spojených s jeho prací, musíme se blíže dotknout práv, která jsou zahrnuta v poměru mezi pracovníkem a přímým zaměstnavatelem. Všechno, co bylo dosud řečeno o nepřímém zaměstnavateli, má za cíl bližší vymezení těchto vztahů poukázáním na složité podmínky, v jakých se tyto vztahy vytvářejí. Ale tato úvaha nemá jen popisovat; není to stručné pojednání o ekonomice či politice. Jde o to, aby se dostalo do správného světla hledisko deontologické a mravní. Klíčovým problémem společenské morálky je v tomto případě otázka spravedlivé odměny za vykonanou práci. V dnešních podmínkách nelze nalézt důstojnější způsob, jak uskutečnit spravedlnost ve vztahu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, než je mzda za práci. Ať jde o jakoukoli práci – ať se vykonává v systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nebo v systému, v němž soukromé vlastnictví přešlo do sloučených forem –, řeší se vztah mezi zaměstnavatelem (hlavně přímým) a pracovníkem na základě mzdy, to je spravedlivým odměňováním vykonané práce.

Také toto je třeba vyzdvihnout: spravedlnost kteréhokoli společensko-hospodářského zřízení, a spravedlnost jeho správy, ať už je jakákoli, zaslouží koneckonců posouzení podle toho, jak spravedlivě je v tomto zřízení odměňována lidská práce. Tady se pochopitelně znovu dostáváme k první zásadě celého společensko-mravního řádu, k zásadě všeobecného užívání statků. V každém zřízení, bez ohledu na to, jaké v něm vládnou základní vztahy mezi kapitálem a prací, je odměna čili náhrada za práci konkrétní prostředek, který většině lidí umožňuje získávat statky určené k všeobecnému užívání: bohatství přírody i výdobytky lidské práce. Pracující mají k těmto statkům přístup právě skrze odměnu, kterou dostávají jako náhradu za svou práci. Proto je spravedlivá mzda v každém případě konkrétním měřítkem spravedlnosti celého společensko-hospodářského zřízení, a v každém případě je měřítkem správnosti fungování tohoto zřízení. Není to jediné měřítko, ale je obzvlášť důležité a v jistém smyslu klíčové.

Toto měřítko se dotýká především rodiny. Když jde o dospělého pracovníka, který má odpovědnost za rodinu, pokládá se za spravedlivou mzdu taková, jež stačí k založení a slušnému vydržování rodiny i k zajištění její budoucnosti. Tato mzda se může řešit buď takzvaným rodinným platem, to je jedinou odměnou, kterou za svou práci dostává hlava rodiny v takové výši, aby pokrývala rodinné potřeby a aby manželka nemusela vykonávat výdělečnou práci mimo domov, nebo se může řešit jinými sociálními příspěvky, jako jsou rodinné přídavky nebo přídavky mateřské pro ženu, která se věnuje výhradně rodině. Tyto přídavky musí odpovídat skutečným potřebám, to znamená musí brát v úvahu počet osob, jež jsou na rodině závislé po celou dobu, kdy nejsou s to důstojně převzít odpovědnost za svůj život.

Zkušenost potvrzuje, že je nutné snažit se o celkové společenské zhodnocení mateřských úkolů, námahy s nimi spojené, láskyplné péče, kterou děti nevyhnutelně potřebují, aby se mohly rozvinout v osoby vědomé si svých práv a povinností, v osoby mravně a nábožensky zralé a psychicky vyrovnané. Bude to společnosti jen ke cti, umožní-li matce, aby se věnovala péči o děti a výchově podle jejich věkových potřeb; ovšem tak, aby nebyla omezována její svoboda, aby netrpěla psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ženami ponížena. Nucené opuštění těchto povinností kvůli výdělečné činnosti mimo domov je v rozporu se zájmy společnosti i rodiny, pokud to znemožňuje nebo ztěžuje plnění mateřského poslání.[1]

V této souvislosti musíme zdůraznit, že celý systém práce je třeba také uspořádat a uzpůsobit tak, aby byly respektovány potřeby osoby a způsobu jejího života, především života domácího, s ohledem na věk a pohlaví. Je známo, že v mnoha zemích pracují ženy skoro ve všech oblastech života. Ale musí mít možnost vykonávat plně své úkoly v souladu se svou přirozeností, nesmějí být diskriminovány a nesmějí být vyloučeny z profesí, ke kterým mají schopnosti; také se nesmějí přehlížet jejich rodinné aspirace i jejich zvláštní přínos k blahu společnosti ve svazku se svými manžely. Opravdové povznesení ženy vyžaduje takovou dělbu práce, aby žena nemusela na svou emancipaci doplácet tím, že se zřekne své přirozenosti, ke škodě rodiny, v které má jako matka nenahraditelnou úlohu.

Vedle mzdy zde přicházejí v úvahu ještě různé sociální příspěvky, jejichž cílem je zabezpečit život a zdraví pracujících a jejich rodin. Výdaje na zdravotní péči, zejména v případě poškození zdraví při práci, vyžadují, aby měl pracující usnadněný styk se zdravotnickými zařízeními, a to pokud možno styk levný nebo přímo bezplatný. Další složka těchto příspěvků je spojena s právem na zotavení: především tu jde o pravidelné zotavení týdenní, obsahující aspoň neděli, a kromě toho o delší zotavení neboli takzvanou dovolenou jednou v roce, případně několikrát v roce po kratší období. Konečně se jedná také o právo na důchod, na zabezpečení ve stáří a pro případ úrazů při práci. V mezích těchto hlavních práv se uplatňují i všechna práva zvláštní, která spolu se mzdou rozhodují o správných vztazích mezi pracovníkem a zaměstnavatelem. K těmto právům je třeba počítat i právo pracovat v přiměřených pracovních podmínkách a tak, aby vykonávání práce nepoškozovalo tělesné zdraví pracovníků ani neškodilo jejich zdraví mravnímu.

Důležitost odborů

20. Na základě všech těchto práv, spolu s potřebou jejich zajištění ze strany samotných pracujících, vyrůstá potřeba ještě jednoho práva. Je to právo spolčovací čili právo na vytváření sdružení nebo spolků, jež mají za cíl obranu životních zájmů lidí, zaměstnaných v různých povoláních. Tyto spolky se nazývají odbory. Životní zájmy pracujících jsou do jisté míry společné všem; ale zároveň má každý druh práce a každý obor svou zvláštnost, která má nalézt svůj odraz v těchto organizacích.

Předchůdci odborů byly jistým způsobem už středověké cechy – v tom, že tyto organizace sdružovaly lidi patřící k témuž oboru, a tedy podle vykonávané práce. Ale zároveň je rozdíl mezi cechy a odbory v tom zásadním bodě, že moderní odbory vyrostly z boje pracujících a celého světa práce, hlavně průmyslových dělníků, o jejich zákonitá práva v poměru k podnikatelům a majitelům výrobních prostředků. Obrana základních existenčních zájmů pracujících ve všech oblastech, kde se jedná o jejich práva, se proto stala základním úkolem odborů. Dějinné zkušenosti učí, že organizace tohoto druhu jsou nezbytnou složkou společenského života, zvláště v moderních průmyslových společnostech. To ovšem neznamená, že jen zaměstnanci průmyslu mohou vytvářet takové spolky. Odbory slouží k zajištění obdobných práv pro představitele každého povolání. Existují tedy odbory rolníků i lidí pracujících duševně; stejně tak existují sdružení zaměstnavatelů. Jak už bylo řečeno, všechny se dělí ještě na další skupiny a podskupiny podle speciálního zaměření.

Katolická sociální nauka se nedomnívá, že by odbory byly pouze odrazem "třídní" struktury společnosti a mluvčími "třídního" boje, ve společenském životě nevyhnutelného. Jsou, jako i ona, stoupenci boje za sociální spravedlnost a za zákonitá práva pracujících podle různých povolání. Ale tento boj se musí chápat jako normální boj za dobro a spravedlnost: v tomto případě za dobro odpovídající potřebám a zásluhám pracujících, sdružených podle různých povolání; opravdu to není "boj proti druhým". Jestliže ve sporných otázkách nabývá i rázu odboje proti druhým, děje se to ve prospěch sociální spravedlnosti, a ne pro "boj" sám ani pro vyřazení protivníka. Práce má především tu vlastnost, že spojuje lidi, a v tom záleží její společenská síla: síla utužovat společenství. V tomto společenství se koneckonců musí jistým způsobem spojit i ti, kdo pracují, i ti, kdo disponují výrobními prostředky nebo jsou jejich majiteli. Ve vztahu k této základní struktuře veškeré práce – a uvážíme-li, že nakonec v každém společenském zřízení jsou "práce" i "kapitál" ve svém souhrnu nezbytnými složkami výrobního procesu – je sjednocení lidí pro zajištění jejich zákonitých práv, zrozené z potřeb práce, konstruktivním činitelem společenského řádu a solidarity; to nelze pominout.

Oprávněné úsilí o zajištění práv pracujících, spojených stejným povoláním, musí vždy počítat s omezeními, jaká ukládá zvláštní hospodářská situace země. Požadavky odborů se nesmějí změnit v jisté skupinové nebo třídní sobectví; ačkoli mohou a musí usilovat i o to, aby s ohledem na společné dobro celé společnosti napravily všechno, co je vadné v systému vlastnění výrobních prostředků nebo ve způsobu jejich správy a v nakládání s nimi. Společenský a hospodářsko-společenský život je zajisté jakýsi druh "spojitých nádob"; a tomu se musí přizpůsobit také veškerá sociální činnost, jež má za cíl zajištění práv každé skupiny.

V tomto smyslu působnost odborů zasahuje beze vší pochyby oblasti "politiky", chápané jako rozvážná starost o obecné blaho. Ale současně není úkolem odborů "dělat politiku" v tom smyslu, jaký se tomuto slovu dnes všeobecně dává. Odbory nemají ráz "politických stran" bojujících o moc a nemusí podléhat usnesením politických stran, ani nemusí být s nimi příliš spjaty. V takové situaci se totiž snadno dostanou do rozporu s tím, co je jejich vlastním úkolem, to je se zajišťováním zákonitých práv pracujících v rámci obecného blaha celého společenství; naopak se stanou nástrojem k uskutečňování cizích záměrů.

Když mluvíme o zajištění zákonitých práv pracujících podle různých oborů, musíme mít ovšem stále na zřeteli to, čím je v každém oboru utvářen objektivní charakter práce, ale současně, a dokonce především, to, co je podmínkou vlastní důstojnosti subjektu této práce. Zde se otvírají mnohonásobné možnosti pro činnost sdružení a odborových organizací, a to i pro jejich činnost osvětovou, výchovnou a pro zvyšování kvalifikace. Záslužná je činnost učilišť a takzvaných "dělnických" nebo "lidových univerzit", jakož i vzdělávacích spolků a institucí pořádajících kursy, které rozvinuly a dodnes rozvíjejí tuto oblast vzdělávání. Přejme si i nadále, aby pracovník mohl díky činnosti svých odborů nejen více "mít", ale především více "být": aby mohl v každém ohledu plněji uskutečňovat své lidství.

Odbory v boji za zákonitá práva svých členů používají také metodu stávky neboli zastavení práce. Je to jisté ultimatum, adresované odpovědným činitelům, a hlavně zaměstnavatelům. Tuto metodu pokládá katolická sociální nauka za oprávněnou za příslušných podmínek a ve správných mezích. Pracující musí mít v této souvislosti zajištěné právo na stávku, bez osobních trestních sankcí za účast na ní. I když se uznává, že je to prostředek oprávněný, přece je třeba současně zdůraznit, že stávka je v jistém smyslu prostředek krajní. Nesmí se zneužívat; zvláště se nesmí zneužívat pro "politické" machinace. Kromě toho se nikdy nesmí zapomínat, že musí být – a to za všech okolností – zajištěny služby nepostradatelné pro společenský život, v případě nutnosti dokonce pomocí přiměřených zákonných prostředků. Zneužívání stávky může vést k ochromení celého společensko-hospodářského života, což se příčí požadavkům obecného blaha společnosti, které také odpovídá správně chápané povaze práce.

Důstojnost zemědělské práce

21. Všechno, co bylo řečeno výše o důstojnosti práce, o objektivní a subjektivní stránce lidské práce, můžeme přímo vztahovat na problém práce zemědělské a na postavení člověka, který těžkou prací na poli obdělává zemi. Jde totiž o velmi rozsáhlý pracovní obor na naší planetě, o prostředí, které není zúženo na jeden nebo druhý světadíl a neomezuje se na země, které už dosáhly jistého stupně rozvoje a pokroku. Zemědělství dodává společnosti statky nutné pro každodenní život a má proto nepochybně základní význam. Podmínky na vesnici a podmínky zemědělské práce nejsou všude stejné, různé je také společenské postavení rolníků v různých zemích. Nezávisí to jen na stupni rozvoje zemědělské techniky, ale také – a snad hlavně – na přiznání náležitých práv rolníkům a na stupni celkového uvědomění v oblasti sociální etiky práce.

Práce na poli s sebou nese nemalé těžkosti, jako stálou a často vyčerpávající tělesnou námahu, nedostatečné ocenění ze strany společnosti, takže zemědělci trpí pocitem společenské méněcennosti a kvůli tomu se mnozí z nich kvapně stěhují z venkova do měst, ba dokonce, žel, do životních podmínek mnohem více ponižujících lidskou důstojnost. K tomu přistupuje jednak nedostatek správné profesionální výuky a vhodných nástrojů, jednak určité šířící se sobectví zvané individualismus, jednak objektivně nespravedlivé poměry. V některých rozvojových zemích bývají miliony lidí nuceny obdělávat cizí půdu, a přitom jsou vykořisťovány velkostatkáři bez naděje, že by někdy získaly do vlastnictví třeba jen malý kousek půdy. Nedostává se zákonné ochrany pro rolníky a jejich rodiny v případě stáří, nemoci nebo nezaměstnanosti. Dlouhé dny těžké tělesné práce jsou placeny bídně. Ornou půdu nechávají majitelé ležet ladem. Právní nárok na malé políčko, už léta samostatně obdělávané, bývá zneuznáván nebo zůstává bez ochrany proti "hladu po půdě" ze strany mocnějších jedinců nebo skupin. Ale i v zemích hospodářsky vyspělých, kde vědecká bádání, technické vymoženosti a státní politika přivedly zemědělství na vysokou úroveň, může být porušováno právo na práci, když je venkovan zbaven práva na účast v rozhodování o záležitostech týkajících se jeho činnosti, nebo když se mu odnímá právo na svobodné sdružování, sloužící náležitému společenskému, kulturnímu a hospodářskému rozvoji rolníků.

V mnoha případech jsou tedy nutné radikální a rychlé změny, aby zemědělství – i samotným zemědělcům – bylo opět spravedlivě přiznáno, že jsou základem zdravého hospodářství v celkovém rozvoji společnosti. Proto se také musí hlásat a podporovat důstojnost práce, každé práce, a zvláště práce zemědělská, jíž si člověk tak výmluvně "podmaňuje zemi" darovanou mu od Boha a upevňuje svou "vládu" ve viditelném světě.

Osoba tělesně nebo duševně postižená a práce

22. V poslední době obrátily národy a mezinárodní organizace pozornost ještě na jiný problém spojený s prací, který je důležitý i v dalších ohledech: na problém postižených osob. I takoví lidé jsou plně lidskými subjekty a mají odpovídající vrozená, posvátná, neporušitelná práva, která přes omezení a utrpení, vepsaná do jejich těl a schopností, zdůrazňují důstojnost a velikost člověka. Osoba takto postižená, protože je personálním subjektem, musí mít usnadněn přístup k účasti na životě společnosti ve všech rozměrech a na všech úrovních podle svých možností. Postižená osoba je jedním z nás a plně se podílí na našem lidství. Je nanejvýš nedůstojné člověka a popřením společné lidské přirozenosti připouštět ke společenskému životu, a tedy i k práci, pouze osoby plně schopné, protože děje-li se to, páchá se závažná forma diskriminace: totiž diskriminace ze strany silných a zdravých vůči slabým a nemocným. Práce ve smyslu objektivním musí být i tady podřízena důstojnosti člověka, subjektu práce, a ne hospodářskému zisku.

Různým instancím působícím ve světě práce, přímému zaměstnavateli stejně jako nepřímému, přísluší účinnými a vhodnými prostředky podporovat právo handicapované osoby na profesionální průpravu a na práci, tak aby mohla být zapojena do přiměřené produktivní činnosti. Zde vyvstávají četné praktické, právní, a také hospodářské problémy; ale je povinností společnosti, to je veřejných orgánů, sdružení a zastupitelských sborů, podniků i samotných handicapovaných spojit myšlenky a prostředky, aby dosáhli nezbytného cíle: aby handicapovaným osobám byla zpřístupněna práce v souladu s jejich možnostmi, jak to vyžaduje jejich důstojnost jako lidí a jako subjektů práce. Každé společenství ať si zajistí struktury k nalézání nebo vytváření pracovních příležitostí vhodných pro takové osoby – buď v některém veřejném, nebo soukromém podniku, kde jim nabídnou obvyklou nebo pro ně vhodnější práci, anebo ve veřejných či soukromých podnicích a dílnách, které jsou pro postižené přímo určeny a vhodně vybaveny.

Podobně jako v případě ostatních pracovníků je třeba věnovat velkou pozornost tělesným i psychickým podmínkám práce handicapovaných osob, spravedlivé odměně, možnosti postupu a odstranění různých překážek. Ačkoli nepopíráme, že tu jde o úkol složitý a obtížný, přece je namístě žádat, aby správné chápání práce ve smyslu subjektivním vedlo k takové situaci, v níž by handicapovaný člověk cítil, že není odstrčený na okraj světa práce ani závislý na společnosti, ale že je plnoprávným subjektem práce, užitečným a pro svou lidskou důstojnost respektovaným, a že je také povolán, aby přispíval k rozvoji a dobru vlastní rodiny a společnosti podle svých schopností.

Právo a problém vystěhovalectví

23. Nakonec je záhodno promluvit aspoň souhrnně o takzvaném stěhování za prací. Je to jev starý, ale stále se opakuje a i v dnešní době je pro složitost současného života velmi rozšířen. Člověk má právo z různých pohnutek opustit rodnou zemi a jít hledat v cizině lepší životní podmínky. To jistě není bez nejrůznějších těžkostí; především to zpravidla znamená ztrátu pro zemi, z které se emigruje. Odchází člověk a současně člen velkého společenství, spojeného dějinami, tradicí, kulturou, a začíná život v jiném společenství, spojeném jinou kulturou a nejčastěji i jiným jazykem. Přitom ubývá subjekt práce, který by mohl svým nadáním a svýma rukama přispět k rozmnožení obecného blaha své země; ale, a toho si všimněme, toto úsilí a tento přínos je věnován jinému společenství, které na to má jistým způsobem menší právo než jeho vlast.

Avšak je-li emigrace jisté zlo, je to za určitých okolností takzvané zlo nutné. Je ovšem třeba udělat všechno – a nepochybně se v této věci již mnoho dělá –, aby toto zlo v hmotném smyslu neneslo s sebou větší škody v smyslu mravním, ale naopak, aby – pokud možná – přineslo dokonce dobro v osobním, rodinném a společenském životě vystěhovalce, a to jak zemi, do které přichází, tak vlasti, kterou opouští. V této oblasti záleží nesmírně mnoho na spravedlivých zákonech, zejména pokud jde o práva pracujícího. Především z toho hlediska, jak je zřejmé, zahrnujeme tuto otázku do své úvahy.

Nejdůležitější tedy je, aby člověk pracující mimo svou vlast, ať jako vystěhovalec nebo jako sezónní dělník, nebyl co do práv spojených s prací v nevýhodě oproti ostatním pracujícím v dané společnosti. Stěhování za prací nesmí být žádným způsobem příležitostí k finančnímu nebo sociálnímu vykořisťování. Pro pracovní poměr s přistěhovalcem musí platit stejná měřítka jako pro vztah ke každému jinému pracovníkovi v této společnosti. Hodnota práce se musí měřit stejnou mírou, nezávisle na národnosti, náboženství, rase. Tím spíš se nesmí zneužít nucené situace, v jaké se nalézá vystěhovalec. Všechny tyto okolnosti musí bezpodmínečně ustoupit před základní hodnotou práce, která je spojena s důstojností lidské osoby, ovšem s ohledem na kvalifikaci pracovníků. Tady musíme ještě jednou zdůraznit, že základní zásadou musí být: stupnice hodnot a hluboký smysl samotné práce vyžadují, aby kapitál sloužil práci, a ne práce kapitálu.


[1] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 67: AAS 58 (1966), s. 1089