Integrální ekologie

 

Kapitola čtvrtá: Integrální ekologie

137. Poněvadž všechno spolu vnitřně souvisí a nynější problémy vyžadují pohled, který zohledňuje všechny aspekty světové krize, navrhuji nyní pouvažovat o určitých prvcích integrální ekologie, která jasně zahrnuje lidské i sociální dimenze.

I. Environmentální, ekonomická a sociální ekologie

138. Ekologie studuje vztahy mezi živými organismy a prostředím, v němž se vyvíjejí. Vyžaduje také zamyšlení a diskuse o podmínkách života a přežití společnosti, i schopnost poctivě zpochybnit modely vývoje, produkce a spotřeby. Není zbytečné i zde zdůraznit fakt, že všechno vzájemně souvisí. Čas a prostor nejsou na sobě nezávislé a ani atomy a elementární částice nelze chápat odděleně. Jako spolu souvisejí různé složky planety – fyzické, chemické a biologické –, tak také biologické druhy tvoří určitou síť, s jejímž poznáváním a bádáním nebudeme nikdy hotovi. Velkou část své genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi. Proto se zlomkovitost a izolovanost poznání může stát jistou formou ignorance, nezařadí-li se do širšího pojetí reality.

139. Mluvíme-li o „životním prostředí“, máme na mysli také jeden zvláštní vztah, totiž ten mezi přírodou a společností, která ji obývá. To nám brání považovat přírodu za něco od nás odděleného nebo za pouhý rámec našeho života. Jsme do ní zahrnuti, jsme její součástí, prostupuje námi. Důvody, proč je nějaké místo znečištěno, vyžadují analýzu fungování společnosti, její ekonomie, jejího jednání a způsobu jejího chápání reality. Vzhledem k rozsahu změn už není možné najít specifickou a nezávislou odpověď na každý jednotlivý problém. Zásadní je hledat integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou a se sociálními systémy. Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a krize sociální, nýbrž jedna a komplexní sociálně-environmentální krize. Směry řešení vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, navrácení důstojnosti vyloučeným lidem a zároveň péči o přírodu.

140. Kvůli množství a různorodosti prvků, které je nezbytné mít na zřeteli při určování dopadu konkrétní podnikatelské aktivity na životní prostředí, je zapotřebí uznat čelní roli vědců a usnadnit jejich interakce širokými akademickými svobodami. Soustavné bádání by mělo vést k poznání způsobů, jak se k sobě vztahují různí tvorové tím, že vytvářejí ony větší celky dnes nazývané „ekosystémy“. Neuvažujeme o nich jen proto, abychom určili, jak je rozumně využívat, ale protože mají svou vnitřní hodnotu nezávislou na jejich využití. Jako je každý organismus dobrý a obdivuhodný sám o sobě, protože je tvorem Božím, stejně tak je tomu s harmonickým celkem organismů v určitém prostoru, který funguje jako ekosystém. I když si to neuvědomujeme, samou svojí existencí závisíme na tomto celku. Je třeba připomenout, že ekosystémy se podílejí na zneškodňování oxidu uhličitého, čištění vody, na boji proti chorobám a škůdcům, na utváření půdy, na dekompozici odpadů a na mnoha jiných službách, které opomíjíme nebo neznáme. Mnozí lidé si to uvědomují a při tom objevují, že žijeme a jednáme v rámci reality, která nám byla darována, předchází naše schopnosti i naši existenci. Mluví-li se tedy o „dlouhodobě udržitelném využití“, je třeba vždy brát v úvahu schopnost regenerace každého ekosystému v různých jeho sektorech a aspektech.

141. Ekonomický růst vede zase k vytváření automatismů a k homogenizaci, aby se zjednodušily procesy a snížily náklady. Proto je zapotřebí ekonomická ekologie, která bude schopna uvažovat o realitě v širších souvislostech. „Ochrana životního prostředí musí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně.“[1] Současně však nabývá na aktuálnosti neodkladná nezbytnost humanismu, který bude apelovat na různé – i ekonomické – poznatky, aby se dosáhlo integrální a integrující vize. Analýza problémů životního prostředí je neoddělitelná od analýzy lidských, rodinných, pracovních a městských kontextů a od vztahu každého člověka k sobě samému, což přináší určitý konkrétní způsob vztahování se k druhým a k životnímu prostředí. Mezi ekosystémy a různými světy sociálních souvislostí existuje vzájemná interakce. Tak se opět prokazuje, že „celek je nadřazen části“.[2]

142. Je-li všechno ve vztahu, pak také kvalita zdraví společenských institucí působí na životní prostředí a kvalitu lidského života: „Každé porušení solidarity a přátelství mezi občany škodí životnímu prostředí.“[3] V tomto smyslu je sociální ekologie nezbytně institucionální a dosahuje postupně různých dimenzí, od primární sociální skupiny, rodiny, přes místní a národní společenství až k mezinárodnímu životu. Uvnitř každé sociální úrovně a mezi nimi navzájem vznikají instituce, které regulují lidské vztahy. Všechno, co je poškozuje, má škodlivé účinky, jako jsou ztráta svobody, nespravedlnost a násilí. V různých zemích panuje nedostatečný institucionální systém, což vede k utrpení obyvatelstva a k prospěchu těch, kteří z tohoto stavu věcí těží. Jak v rámci státní administrativy, tak v různých formách občanské společnosti nebo ve vztazích obyvatel dochází příliš často k nezákonnému jednání. Zákony mohou být sepsány korektně, ale často zůstávají mrtvou literou. Lze tedy doufat, že legislativa a normy týkající se životního prostředí budou skutečně účinné? Víme například, že země, které přijaly jasné zákony na ochranu pralesů, jsou nadále němými svědky jejich častého porušování. Kromě toho dění v daném regionu přímo či nepřímo ovlivňuje ostatní regiony. Tak například konzumace drog v bohatých společnostech působí stálou či rostoucí poptávku po produktech, které pocházejí ze zubožených regionů, kde se rozrůstá korupce, maří se životy a ničí se životní prostředí.

II. Kulturní ekologie

143. Kromě přírodního dědictví existuje též historické, umělecké a kulturní dědictví, které je rovněž ohroženo. Je součástí společné místní identity a základem pro vytváření města, kde se dá skutečně bydlet. Nejde o boření a stavění nových, hypoteticky více ekologických měst, kde však život není vždy příjemný. Je třeba integrovat dějiny, kulturu a architekturu určitého místa a uchovat jeho původní identitu. Ekologie proto vyžaduje také péči o kulturní bohatství lidstva v jeho nejširším smyslu. Je třeba více zaměřit pozornost k místním kulturám ve chvíli, kdy se analyzují otázky pojící se s životním prostředím, a umožnit dialog mezi technicko-vědeckým jazykem a lidovou řečí. Když se přehodnocuje vztah mezi lidskou bytostí a životním prostředím, nelze vynechat kulturu pojímanou nejenom jako souhrn památníků minulosti, ale zejména v jejím živém, dynamickém a participativním smyslu.

144. Konzumistická vize lidské bytosti, která je podporována soukolím nynější globalizované ekonomie, vede ke stírání kulturních rozdílů a k redukci nesmírné kulturní rozmanitosti, která je pokladem lidstva. Domnívat se proto, že všechny těžkosti vyřeší uniformní normy či technické zásahy, vede k opomíjení složitosti místních problematik, jež vyžadují aktivní účast obyvatel. Nové rodící se procesy nelze vždy integrovat do modelů stanovených zvnějšku, nýbrž do těch, které pocházejí ze samotné místní kultury. Tak jako je flexibilní život a svět, musí být flexibilní a dynamická také péče o svět. Čistě technickým řešením hrozí, že se budou zabývat příznaky, které neodpovídají těm nejhlubším problémům. Je nezbytné osvojit si perspektivu práv národů a kultur a pochopit, že rozvoj sociální skupiny předpokládá historický proces uvnitř určitého kulturního kontextu a vyžaduje stálou angažovanost místních sociálních činitelů na základě jejich vlastní kultury. Ani pojem kvality života nelze vnucovat. Musí být pochopen uvnitř světa symbolů a zvyklostí vlastních každé lidské skupině.

145. Mnohé formy intenzivního vykořisťování a devastace životního prostředí mohou vyčerpat nejenom prostředky místní obživy, ale také sociální zdroje, které umožňují takový způsob života, jenž dlouhou dobu udržoval kulturní identitu, smysl společné existence a společného života. Zánik nějaké kultury může být stejně vážný či ještě závažnější než vyhynutí rostlinného či živočišného druhu. Vnucování hegemonistického životního stylu závislého na způsobu produkce může být stejně škodlivé jako alterace ekosystémů.

146. V tomto smyslu je nutné věnovat zvláštní pozornost domorodým komunitám a jejich kulturním tradicím. Nejsou pouhou menšinou mezi ostatními, ale měly by se stát spíše hlavními mluvčími, zejména když se chystají velké projekty týkající se jejich prostoru. Pro ně totiž země není ekonomická hodnota, nýbrž dar od Boha a od předků, kteří v ní spočívají, posvátný prostor, v součinnosti s nímž živí svoji identitu a svoje hodnoty. Pokud zůstávají na svých teritoriích, právě oni se o ně starají nejlépe. Avšak v různých částech světa jsou nuceni opouštět svoji zem a uvolňovat ji pro důlní, zemědělské či chovatelské projekty, které si nevšímají devastace přírody a kultury.

III. Ekologie všedního života

147. Abychom mohli mluvit o autentickém rozvoji, je třeba dbát na to, aby docházelo k celkovému zlepšení kvality lidského života, a to zahrnuje analýzu prostoru, ve kterém lidé žijí. Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve své čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo vizuálně či akusticky znečištěné, pak přemíra podnětů omezuje naše snahy o rozvoj integrující a šťastné identity.

148. Obdivuhodná je tvořivost a velkodušnost těch osob i skupin, které dovedou přetvářet environmentální omezení, odlehčovat nepříznivé účinky aktuální situace a dávat svému životu orientaci uprostřed nepořádku a nezajištěnosti. Kupříkladu tam, kde jsou fasády budov velmi zchátralé, existují lidé, kteří velice důstojně pečují o interiéry svých bytů anebo se těší ze srdečnosti a přátelství lidí. Pozitivní a blahodárné sociální soužití obyvatel vyzařuje do prostředí světlo na první pohled neviditelné. Chvályhodná je lidská ekologie, kterou uprostřed mnoha omezení dovedou pěstovat chudí. Dusivý dojem vyvolávaný bytovými aglomeracemi a prostorami s vysokou hustotou obyvatelstva polevuje, navazují-li se vřelé a blízké lidské vztahy, vytvářejí-li se společenství, kompenzuje-li každá osoba environmentální nedostatky ve svém nitru, protože se považuje za součást sítě společenství a sounáležitosti. Tak může jakékoli místo přestat být peklem a stát se kontextem důstojného života.

149. Je dokázáno, že extrémní nouze, kterou lidé zakoušejí v některých prostředích zbavených harmonie, šíře a možnosti integrace, usnadňuje zrod nelidského jednání a manipulaci lidí kriminálními organizacemi. U obyvatel velmi chudých periferií může každodenní zkušenost přechodu z velké skupiny k městské anonymitě vyvolat pocit vykořenění, který vede k antisociálnímu jednání a násilí. Rád bych nicméně zdůraznil, že láska je silnější. Mnozí lidé v těchto podmínkách jsou schopni navazovat vztahy sounáležitosti a vzájemnosti, které přetvářejí tlačenici ve zkušenost společenství, boří zdi vlastního „já“ a překonávají bariéry egoismu. Právě tato zkušenost spásy uprostřed komunity často probouzí tvořivost ve vylepšování nějaké budovy či čtvrti.[4]

150. Vzhledem ke vzájemné interakci mezi městskými prostorami a lidským jednáním potřebují projektanti budov, čtvrtí, veřejného prostoru a měst, aby jim další disciplíny pomohly porozumět procesům, symbolice a chování lidí. Nestačí úsilí o krásu projektu, protože ještě větší cenu má jiný typ krásy, totiž kvalita života lidí, jejich harmonický vztah s životním prostředím, jejich setkávání a vzájemná pomoc. Také proto je velmi důležité, aby do analýzy urbanistických plánů vždy vstupovali též místní obyvatelé.

151. Je nezbytné pečovat o veřejné prostory, o panoramata a urbanistické strategické body, které posilují naše vědomí sounáležitosti, náš pocit zakořenění, náš „pocit domova“ ve městě, které nás obklopuje a sjednocuje. Je důležité, aby různé části města byly dobře integrovány, aby obyvatelé mohli mít celkový obraz, aby se neuzavírali do jedné čtvrti a nepřestávali tak obývat celé město jako svůj prostor sdílený s ostatními. Každý zásah do městské či venkovské krajiny by měl brát v úvahu, jak různé prvky daného místa formují celek, který je vnímán obyvateli jako koherentní rámec bohatý na významy. Druzí tak přestávají být cizí a lze je vnímat jako součást onoho „my“, které společně tvoříme. Z téhož důvodu je vhodné, aby byly jak v městském, tak ve venkovském prostředí zachovány některé prostory, které nebudou neustále modifikovány lidskými zásahy.

152. Nedostatek bytů je v mnoha částech světa závažný jak ve venkovských oblastech, tak ve velkých městech také proto, že státní rozpočty obvykle pokrývají jen nepatrnou část poptávky. Nejenom chudí, ale i velká část společnosti naráží na vážné těžkosti, chce-li mít vlastní bydlení. Vlastní bydlení je velmi důležité pro důstojnost lidí a rozvoj rodin. Jde o ústřední otázku lidské ekologie. Pokud v některých místech již vznikly chaotické aglomerace provizorních domů, je třeba takovéto čtvrti především urbanizovat, a nikoli je srovnat se zemí a jejich obyvatele vyhnat. Když chudí žijí ve znečištěných předměstích či rizikových aglomeracích, „je-li třeba přistoupit k jejich přemístění, je nezbytné připojit k tomu odpovídající předchozí informace, aby se k jejich utrpení nepřidávalo další, nabídnout jim alternativní důstojné příbytky a aktivně je do této akce zapojit“.[5] Kreativita by současně měla vést k integraci nuzných čtvrtí do útulného rámce města. „Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy  usnadňovat uznání druhých!“[6]

153. Kvalita života ve městech velkou měrou souvisí s dopravou, která je často příčinou velkého soužení obyvatel. Ve městech se pohybuje mnoho aut používaných jednou či dvěma osobami, což zintenzivňuje provoz, zvyšuje úroveň znečištění, spotřebovává se enormní množství energie z neobnovitelných zdrojů a musí se budovat nové silnice a parkoviště, které narušují městské tkanivo. Mnozí odborníci se shodují v tom, že je nutné upřednostňovat veřejné dopravní prostředky. Některá opatření však společnost jen stěží klidně přijme bez podstatného zlepšení těchto prostředků, s nimiž se v důsledku přeplnění, nepohodlí či nedostatečné frekvence a bezpečnosti v mnoha městech pojí zacházení, jež je nehodné lidských osob.

154. Uznání specifické důstojnosti lidské bytosti často kontrastuje s chaotickým životem, který lidé v našich městech vedou. Nemělo by se přitom však zapomínat na osamocenost a zanedbanost, kterou trpí také někteří obyvatelé venkovských zón, kam nedosahují základní služby a pracující jsou tam nuceni žít v podmínkách otroctví bez práv a vyhlídek na důstojnější život.

155. Lidská ekologie implikuje též něco velmi hlubokého: nezbytný vztah lidské bytosti k mravnímu zákonu vepsanému do její vlastní přirozenosti. Tento vztah je pro vytváření důstojného životního prostředí neodmyslitelný. Benedikt XVI. říkal, že existuje jistá „ekologie člověka“, protože „také člověk má přirozenost, kterou musí respektovat a kterou nemůže libovolně manipulovat“.[7] V tomto smyslu je třeba uznat, že naše tělo nás staví do přímého vztahu k životnímu prostředí a k ostatním živým bytostem. Přijetí vlastního těla jako Božího daru je nezbytné k přijetí a akceptaci celého světa jako daru Otcova a jako společného domu. Naproti tomu logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením. Naučit se přijímat vlastní tělo, pečovat o ně a respektovat jeho význam je podstatným předpokladem opravdové ekologie člověka. Také úcta k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytná k tomu, abychom byli schopni rozpoznat sami sebe při setkání s druhým, který je jiný než já. Tak je možné s radostí přijímat specifický dar druhého či druhé, kteří jsou dílem Boha Stvořitele, a vzájemně se obohacovat. Proto není zdravý postoj, který se snaží „smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat“.[8]

IV. Princip obecného dobra

156. Lidská ekologie je neoddělitelná od pojmu obecného dobra, principu, který hraje ústřední a jednotící roli v sociální etice. Rozumí se jím „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“.[9]

157. Obecné dobro předpokládá úctu k lidské osobě jako takové s jejími základními a nezcizitelnými právy zaměřenými na její integrální rozvoj. Vyžaduje také stupeň blahobytu a sociální bezpečnosti a rozvoj různých intermediálních skupin s využitím principu subsidiarity. Mezi nimi vystupuje především rodina jako základní buňka společnosti. Obecné dobro vyžaduje též sociální mír, to znamená stabilitu a bezpečnost určitého řádu, který nelze uskutečnit bez zvláštní pozornosti k distributivní spravedlnosti, jejíž porušení vždy vyvolává násilí. Celá společnost a v ní zejména stát má povinnost hájit a podporovat obecné dobro.

158. Za nynějšího stavu světové společnosti, kde je tolik nerovnosti a kde je stále více lidí odsouváno na její okraj a zbavováno základních lidských práv, se princip obecného dobra jako logický a nevyhnutelný důsledek okamžitě mění na výzvu k solidaritě a k přednostní volbě pro chudé. Tato volba vyžaduje, aby se vyvozovaly důsledky z obecného určení pozemských dober, ale jak jsem se snažil ukázat v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium,[10] vyžaduje především, abychom ve světle nejhlubšího přesvědčení víry dokázali rozjímat o nesmírné důstojnosti chudých. Stačí pozorovat realitu, abychom pochopili, že dnes je toto rozhodnutí základním etickým požadavkem účinného uskutečňování obecného dobra.

V. Mezigenerační spravedlnost

159. Pojem obecného dobra počítá též s budoucími generacemi. Mezinárodní ekonomické krize natvrdo zviditelnily škodlivé účinky, které s sebou nese přehlížení obecného údělu, ze kterého nemohou být vyloučeni ti, kdo přijdou po nás. Už není možné mluvit o udržitelném rozvoji bez mezigenerační solidarity. Pomyslíme-li na to, v jaké situaci zanecháváme planetu budoucím generacím, vstupujeme do jiné logiky, totiž do logiky nezištného daru, který dostáváme a sdílíme. Je-li nám země darována, nemůžeme už uvažovat jenom podle utilitaristického kritéria účinnosti a produktivity v zájmu individuálního zisku. Nemluvíme zde o dobrovolném postoji, nýbrž o podstatné otázce spravedlnosti, protože země, kterou jsme dostali, patří také těm, kdo přijdou po nás. Portugalští biskupové vyzvali k přijetí tohoto požadavku spravedlnosti takto: „Životní prostředí se řídí logikou přijetí. Je půjčkou, kterou každá generace přijímá a musí předat té následující.“[11] Integrální ekologie má tuto širokou vizi.

160. Jaký svět chceme předat těm, kdo přijdou po nás, dětem, které nyní vyrůstají? Tato otázka se netýká izolovaně pouze životního prostředí, protože ji nelze klást pouze částečně. Ptáme-li se na svět, který po sobě chceme zanechat, máme na mysli především jeho všeobecné zaměření, jeho smysl, jeho hodnoty. Pokud v našich ekologických starostech nepulzuje tato zásadní otázka, nemyslím, že by mohly přinést nějaké zásadní výsledky. Položíme-li si však odvážně tuto otázku, nevyhnutelně nás povede k dalším velmi přímým otázkám: S jakým cílem jsme na tomto světě? S jakým cílem žijeme na tomto světě? K čemu jsme se zde narodili? Za co pracujeme a zápasíme? K čemu nás tato země potřebuje? Nestačí tedy říci, že musíme myslet na budoucí generace. Je třeba si uvědomit, že ve hře je naše vlastní důstojnost. Je na prvním místě v našem vlastním zájmu, abychom lidstvu, které přijde po nás, předali obyvatelnou planetu. Ve hře jsme my sami, protože jde o smysl našeho přebývání na této zemi.

161. Na katastrofické předpovědi už dnes nelze nahlížet s pohrdáním a ironií. Mohli bychom zanechat příštím generacím přespříliš trosek, pouště a špíny. Tempo spotřeby, plýtvání a environmentálních změn překročilo možnosti planety takovým způsobem, že nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof, což se v různých regionech již skutečně periodicky děje. Zmírnění účinků aktuální nerovnováhy závisí na tom, co učiníme nyní, zejména pomyslíme-li na odpovědnost, kterou nám přisoudí ti, kdo budou muset snášet ty nejhorší důsledky.

162. Obtíž vzít vážně tuto výzvu se váže k etickému a kulturnímu úpadku, který doprovází ten ekologický. Muži i ženě postmoderního světa neustále hrozí, že se stanou naprostými individualisty. Mnohé nynější sociální problémy je třeba vnímat v souvislosti s egoistickým hledáním bezprostředního uspokojení, s krizí rodinných a sociálních vztahů a s neschopností uznávat druhého. Často se stává, že nadměrnou bezprostřední spotřebou rodiče škodí svým vlastním potomkům a ti stále s většími obtížemi získávají vlastní dům a zakládají rodinu. Neschopnost seriózně se zamyslet nad budoucími generacemi se kromě toho pojí s naší neschopností otevřít horizont vlastních starostí a pomyslet na ty, kteří zůstávají z rozvoje vyloučeni. Neztrácejme se v představách o chudých zítřka, stačí když budeme myslet na ty dnešní, kterým na této zemi zbývá pár let života a nemohou již déle čekat. Proto „kromě upřímné mezigenerační solidarity je třeba zdůraznit morální potřebu obnovené solidarity v rámci jedné generace“.[12]


[1] Prohlášení o životním prostředí a rozvoji (14. června 1992), Princip 4.

[2] Apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 237: AAS 105 (2013), 1116.

[3] Benedikt XVI.: encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 51: AAS 101 (2009), 687.

[4] Na hodnoty, které často prožívají lidé například ve villas, chabolas nebo favelas Latinské Ameriky poukazují někteří autoři jako např. Juan Carlos Scannone, S.J.: La irrupción del pobre y la lógica de la gratitud. In: Juan Carlos Scannone y Marcelo Perine (edd.): Irrupción del pobre y quehacer filosófico. Hacia una nueva racionalidad. Buenos Aires 1993, 225-230.

[5] Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve, 482 [česky: Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008].

[6] Apoštolská exhortace: Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 210: AAS 105 (2013), 1107.

[7] Promluva k německému Bundestagu, Berlín (22. září 2011): AAS 103 (2011), 668.

[8] Katecheze 15. dubna 2015: L’Osservatore Romano, 16. dubna 2015, s. 8.

[9] Druhý vatikánský koncil: Gaudium et spes, 26 [Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002].

[10] Srov. 186-201: AAS 105 (2013), 1098-1105 [česky Praha, Paulínky 2013].

[11] Portugalská biskupská konference: pastýřský list Responsabilidade solidária pelo bem comum (15. září 2003), 20.

[12] Benedikt XVI.: Poselství ke Světovému dni míru 2010, 8: AAS 102 (2010), 45.