Socialismus problémy dělníků neřeší

 

Socialismus problémy dělníků neřeší

3. Aby se odpomohlo tomuto zlu, socialisté, podnítivše nenávist chudých proti bohatým, prohlašují, že se má soukromé vlastnictví zrušit a místo toho z majetku jednotlivců učinit společný majetek všech a že by jej spravovali ti, kdo stojí v čele obcí nebo států. Takovým převodem majetku od soukromých osob na společnost se může podle jejich názoru vyléčit nynější nesnesitelný stav, protože se jmění i výhody rozdělí rovnoměrně mezi občany.

Avšak jejich plán je naprosto nezpůsobilý tento rozpor úspěšně vyřešit; dokonce by znamenal pro dělnické vrstvy poškození. Mimoto je nespravedlivý, protože se dopouští násilí na zákonných majitelích. Vnáší zmatek do života států tím, že ukládá státní moci úkoly, které jí nepříslušejí.

4. Dá se snadno poznat, že vlastním důvodem, proč se ujímají práce ti, kdo vstupují do nějakého výdělečného povolání, a účelem, k němuž především přihlížejí, je snaha opatřit si výdělek a tento výdělek vlastnit jako soukromý majetek. Neboť přenechává-li kdo své síly a svou píli jinému, přenechává mu je za tím účelem, aby si opatřil statky, které potřebuje ke své výživě a slušné existenci; je tedy jeho cílem domoci se opravdového a dokonalého práva. Nejen požadovat mzdu, nýbrž i uložit ji tak, jak by chtěl. Uskrovňoval-li se tedy ve výdajích a takto si sám něco ušetřil a ovoce své šetrnosti – aby si je mohl tím bezpečněji zachovat – uložil tak, že si zakoupil pozemek, není takový pozemek ničím jiným než vlastně mzdou v jiné podobě. Proto zakoupený pozemek bude jeho majetkem právě tak jako mzda, kterou dostal za práci. V tom tedy záleží – to lze snadno pochopit – vlastnictví statků movitých i nemovitých.

Socialisté tedy tím, že chtějí jmění jednotlivců převést na společnost, zhoršují postavení všech dělníků, protože tím, že je zbavují možnosti ukládat mzdu, olupují je o naději a možnost, že by si mohli rozmnožit rodinný majetek a zlepšit své postavení.

5. Ale co více: nabízejí lék, který je ve zřejmém rozporu se spravedlností, protože právo mít soukromý majetek je člověku dáno od přirozenosti.

V této věci je skutečně nesmírný rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Neboť zvířata se neřídí sama, nýbrž řídí je a ovládá dvojí přirozený pud. Pudy v nich jednak udržují schopnost jednat a účelně vedou k rozvoji jejich síly, jednak v nich také probouzejí jednotlivá hnutí a určují je. Jeden pud vede zvířata k tomu, aby zachovala sebe a svůj život, druhý k tomu, aby zachovala svůj druh. Obojího cíle pohodlně dosahují tím, že používají těch věcí, které zde právě jsou; a nemohla by se dostat dále, protože je vedly jen smysly a jimi postřehnutelné konkrétní předměty.

Docela jiná je přirozenost lidská. Má v sobě úplnou a dokonalou mohutnost přirozenosti živočišné, a proto je určena člověku po této stránce – právě tak jako je údělem všech živočichů, aby používali hmotných statků. Avšak přirozenost živočišná, i kdyby ji měl v míře sebevětší, zdaleka ještě není celou přirozeností člověka, dokonce jen její nižší stránkou, a má vyšším stránkám přirozenosti sloužit a poslouchat je. To, co je naší zvláštní a vynikající předností, co člověka činí člověkem a co působí, že se podstatně liší od zvířat, je mysl či rozum. A poněvadž ze všech živočichů jediný člověk jest obdařen rozumem, je nezbytné přiznat člověku statky nejen v tom smyslu, aby jich používal – to je společné všem živočichům, nýbrž aby byl jejich stálým a trvalým vlastníkem, a to nejen těch statků, které se spotřebují používáním, nýbrž i těch, které se používáním nespotřebují.

6. To se jeví ještě zřetelněji, pozorujeme-li lidskou přirozenost důkladněji. – Vždyť člověk svým rozumem obsáhne nesčetné věci a s věcmi přítomnými sdružuje v duchu i věci budoucí; člověk je dále sám pánem svého jednání. Proto v rámci věčného zákona, podřízen jsa moci Boží, jež vše s velkou prozřetelností řídí, spravuje se člověk sám svou prozíravostí a svým rozhodováním; a tak je v jeho moci, aby si vyvolil věci, které považuje za nejzpůsobilejší, aby se s jejich pomocí postaral o sebe nejen pro přítomnost, nýbrž i pro budoucnost. Z toho plyne, že člověk má mít vlastnické právo nejen na pozemské plody, nýbrž i na půdu, poněvadž vidí, že zemská úroda mu skýtá věci nezbytné pro budoucnost. Neboť u každého člověka se potřeby takřka stále vracejí; dnes je ukojíme, zítra se ozývají důrazně znova.

Proto musela příroda dát člověku něco trvalého a stálého, odkud by se mohly potřebné statky pobírat stále znovu. Ale takto trvale nedovede statky poskytovat nic než země se svou úrodou.

A není důvodu, proč by se péče převáděla na stát. Vždyť člověk je starší než stát; proto musil mít právo na uhájení života a těla ještě dříve, než se vytvořil nějaký stát.

7. Že však Bůh odevzdal k užívání zemi veškerému lidskému pokolení, to není popřením soukromého vlastnictví. Neboť říká se sice, že Bůh dal zemi lidstvu jako takovému; tím se však nemyslí, že by byl Bůh ustanovil, aby všichni bez rozdílu společně byli jejími vlastníky; myslí se tím, že sám nikomu neurčil část k vlastnění, přenechávaje snaživosti lidí a státním zřízením, aby provedli rozdělení majetku. Ostatně země, jakkoliv rozdělená mezi jednotlivce, nepřestává sloužit společnému užitku všech, poněvadž není člověka, který by nebyl živ z toho, co poskytuje půda. Kdo jsou bez majetku, nahrazují to prací; takže lze právem tvrdit, že všeobecnou cestou k opatření prostředků na živobytí je práce, kterou člověk koná buď na své půdě, nebo v nějakém jiném povolání, jehož mzda však koneckonců přichází jen z mnohotvárných plodů země a je za ně směňována. Práce učinila člověka vlastníkem pozemku.

Z toho opět vyplývá, že soukromé vlastnictví je ve shodě s přirozeným řádem. Neboť země sice skýtá velmi štědře to, co je nezbytné k zachování života a pro potřeby kulturní, půda by je však nemohla skýtat sama od sebe bez lidského obdělávání a péče. Když chce člověk získat statky přírodní, musí vynakládat rozum a tělesné síly: takto spojuje se svou osobností tu část hmotné přírody, kterou sám obdělal, v níž zanechal jakýsi otisk podoby své osoby; takže je úplně správné, náleží-li mu ta část jako jeho vlastnictví, a nesmí-li nikdo nijak poškozovat jeho právo.

8. Důkazní síla těchto důvodů je tak průzračná, že se zdá neuvěřitelné, že s tím někteří lidé nesouhlasí a vracejí se k zastaralým názorům; přiznávají jednotlivci, že smí pozemek používat a přivlastňovat si různé plody půdy, ale naprosto mu upírají vlastnické právo na pozemek, na němž si vybudoval stavení, nebo na půdu, kterou obdělal. Když toto popírají, nevidí, že takto bude člověk oloupen o plody své práce. Vždyť půda podstatně mění svou povahu, když je zemědělcovou rukou obdělána a podmaněna jeho dovedností; z lesní půdy se stává půda orná, z půdy neplodné výnosná. Avšak toto zlepšení tkví také v půdě samé a je s ní promísené tak, že se z největší části nijak nedá od ní oddělit. Strpí však spravedlnost, aby se někdo zmocnil a používal toho, na čem jiný v potu tváře pracoval? Účinky jsou za příčinou, která je způsobila; je tedy správné, aby plody práce náležely těm, kdo pracovali.

Proto právem veškeré lidstvo, když bedlivě pozoruje přirozenost, aniž se dá ovlivnit odchylnými názory několika málo lidí, nalézá v samém přirozeném zákoně základ rozdělení statků. Praxí všech věků posvětilo soukromé vlastnictví, protože je v plném souladu s lidskou přirozeností a napomáhá k pokojnému a klidnému soužití.

A občanské zákony, které – pokud jsou spravedlivé – čerpají svou závaznou moc ze samého přirozeného zákona, potvrzují to právo, o němž mluvíme, a chrání je i donucovacími prostředky.

Toto právo schválila i autorita zákonů Božích, které co nejdůrazněji zapovídají třeba jen pouhou žádost po cizím majetku: "Nepožádáš manželky bližního svého; ani domu, ani pole, ani služebné, ani vola, ani osla a vůbec ničeho, co jeho jest."[1]

9. Taková práva však, která příslušejí jednotlivcům, vystupují ještě důrazněji, když je patrno, že jsou úzce spjata s lidskými povinnostmi v soužití rodinném a že jsou na jejich podporu.

Není o tom pochybnosti: při volbě životního stavu mají jednotliví lidé moc a svobodnou vůli vybrat si, zda se chtějí řídit buď radou Ježíše Krista o panenství, či vzít na sebe závazky manželské. Žádný lidský zákon nemůže člověku odnímat přirozené a původní právo na manželství a nějak omezovat hlavní účel manželství, hned na počátku stanovený Boží autoritou: "Ploďte a množte se."[2] Hle, to je rodina, domácí společnost, sice maličká, ale přece pravá společnost, a to starší než kterýkoli stát; musí mít proto určitá vlastní práva a povinnosti, které jsou plně nezávislé na státě. Dokázali jsme tedy, že lidem jakožto jednotlivcům je od přírody dáno právo vlastnické. Je nutné, aby toto právo bylo převedeno i na člověka, pokud je hlavou rodiny; dokonce je toto právo tím mocnější, čím rozsáhlejší je okruh úkolů lidské osobnosti v životě rodinném.

10. Je přesvatým zákonem přirozeným, aby otec poskytl výživu a všeliké vzdělání dětem, které zplodil; a sama přirozenost jej vede ještě i k tomu, aby pro své děti – které přece jsou obnovením a jakoby prodloužením otcovy osobnosti – získal a přichystal potřebné prostředky, aby se mohly slušně uhájit proti neštěstí v dalším životě, v němž se tají tolik nejistoty. Toho však nemůže dosáhnout jinak, než vlastní-li jmění, přinášející užitek, který by odkázal jako dědictví svým dětem.

Jak stát, tak i rodina je, jak jsme se již o tom zmínili, v pravém slova smyslu společností, která je řízena svou vlastní mocí, to jest otcovskou. Proto rodina – ovšem v mezích, které jsou určeny jejím vlastním účelem – má přinejmenším stejná práva jako stát při volbě a používání prostředků, jež jsou pro ni nezbytny k existenci a spravedlivé svobodě. Řekli jsme "přinejmenším stejná", protože rodina i pojmově i dějinně je dříve než stát, a proto též její práva a úkoly byly dříve a jsou přirozenější než práva a úkoly společnosti občanské.

Kdyby však občané a rodiny, sdruživše se ve společnost, nalézali ve státě místo pomoci překážku, místo ochrany zkrácení práv, pak by se museli lidé od společnosti spíše odvracet, než si jí žádat.

11. Je tedy velkým a nebezpečným omylem chtít, aby státní moc libovolně zasahovala až do nejvnitřnějšího lůna rodiny. Jistě, kdyby se snad některá rodina octla v krajních těžkostech a v bezradnosti, takže by si z nich sama nijak nedovedla pomoci, pak je v pořádku, když veřejná moc odpomáhá takové veliké nouzi; neboť jednotlivé rodiny jsou jakousi částí státu. A rovněž kdyby někde uvnitř rodinných zdí došlo k těžkým porušením vzájemných práv, ať veřejná moc zjedná každému jeho právo: neboť v takovém případě nestrhuje stát na sebe práva občanů, ale zabezpečuje je a posiluje spravedlivou a povinnou ochranou. Na tom však musí ti, kdo řídí státy, přestat; přirozený zákon nedovoluje jít za tyto hranice. Otcovská moc je takového druhu, že nesmí být státem ani zničena, ani pohlcena, protože má týž původ a zdroj jako sám lidský život. "Děti jsou jakousi částí otce a jakoby rozšířením otcovy osobnosti, a chceme-li se vyjádřit přesně, nestávají se děti členy státu a nemají v něm účast samy o sobě, ale prostřednictvím rodiny, ve které se zrodily. A právě proto, že děti jsou přirozeně jakousi částí otce ... podléhají péči rodičů, dokud nejsou schopny užívat samy svou svobodnou vůli."[3]

Když tedy socialisté pomíjejí péči rodičů a zavádějí péči státní, jednají proti přirozené spravedlnosti a rozvracejí pevné rodinné svazky.

12. I když však odhlédneme od spravedlnosti, je stejně až příliš jasné, jaké by odstraněním soukromého vlastnictví vznikly ve všech vrstvách společnosti změny a zmatky a jaké by z toho vyplynulo tvrdé a odporné otroctví občanů. Otevřely by se dokořán brány k vzájemné nevraživosti, řevnivosti a nesvárům. Podnikavosti a přičinlivosti jednotlivců by se tím odňaly účinné podněty, a tak by nutně vysychaly samy zdroje bohatství. Domnělá vysněná rovnost by nebyla ničím jiným než stejnou bídou a stejně nedůstojným postavením všech bez rozdílu.

Z toho všeho je jasné, že zásadní požadavek socialismu, aby se majetek stal společným, je nutné zcela odmítnout. Tento požadavek škodí dokonce i těm, jimž má pomoci; příčí se přirozeným právům jednotlivců a rozvrací poslání státu i obecný pokoj.

Platí tedy závěrem: Když se chce lidu pomoci, musí při tom platit jako základní zásada, že soukromé vlastnictví musí zůstat nedotknutelné. Když jsme stanovili toto, vysvětlíme, kde je třeba hledat potřebný lék.

 

 

[1] Dt 5,21

[2] Gn 1,28

[3] Sv. Tomáš Akvinský, Summa theol. II-II, q. 10. a 12