Doc. Jindřich Šrajer, Dr.theol., teologický etik. Věnuje se zejména etice manželství, etice sociální práce a sociálnímu učení církve. Vyučuje na Katedře etiky, psychologie a charitativní práce na Teologické fakultě JU v Č. Budějovicích. Jako kněz je také členem salesiánského řádu a pastoračně činný ve farnosti. V současnosti zastává funkci vedoucího SO ČBK.

 

Vážený pane docente,

před čtyřmi lety jste se po prof. Mlčochovi stal vedoucím Pracovní skupiny pro sociální otázky. Mohl byste přiblížit okolnosti, které to tehdy doprovázely, případně prozradit, jaká očekávání jste s touto funkcí spojoval?

Prof. Mlčoch, kterého do pozice vedoucího skupiny jmenoval kardinál Vlk, se rozhodl s jeho odhodem z funkce na svoji pozici vedoucího pracovní skupiny rezignovat s tím, že jako možného nástupce navrhl kardinálu Dukovi mne. Byl jsem tím do jisté míry zaskočen, protože jsem byl do té doby jen sporadickým účastníkem tehdejších setkání skupiny. Při rozhovoru s kardinálem Dukou jsem nicméně řekl, že zkusím rozhazovat sítě a čas ukáže, zda to přinese nějaké ovoce.

SO ČBK ukončila v r. 2015 tříletý projekt u Renovabis s finanční podporou zaměřenou na rozjezd své činnosti. V roce 2016 byl schválen další tříletý projekt zaměřený na podporu a stabilizaci skupiny. Mohl byste zrekapitulovat posuny, k nimž v uplynulém období došlo a krátce nastínit Vaše plány v rámci tohoto druhého projektu?

Finanční podpora pro činnost skupiny, která byla na rozjezd její činnosti poskytnuta, měla pro její fungování zásadní význam. Do té doby byla práce skupiny více či méně dobrovolnická aktivita angažovaných, v sociálních otázkách erudovaných lidí, kteří darovali svůj volný čas a energii pro bohulibé aktivity. Nevytvářelo to, ale podmínky k systematické práci a budování nezbytných mechanismů, které každá taková skupina pro své fungování potřebuje. Výraznou pomocí pro činnost skupiny je placená pozice asistentky, resp. v současnosti dvou asistentek, které vyřizují nezbytnou agendu a komunikaci ohledně aktivit skupiny. Za zmíněnou dobu, domnívám se, se podařilo skupinu personálně omladit a rozšířit. Vybudovat vnitřní strukturu skupiny a  vydefinovat její cíle. Zřídili jsme webové stránky skupiny, vydali pět publikací, k tomu zorganizovali řadu odborných seminářů, přednášek pozvaných zahraničních hostů aj. V nadcházejících dvou letech chceme pokračovat v nastavených aktivitách a hledat nové cesty a způsoby, jak podporovat odborný dialog ohledně sociálních otázek jak uvnitř církve, tak s odbornou veřejností mimo církev. Připravujeme například odbornou monografii k 50. výročí vydání encykliky Populorum progressio či překlad německé knihy, která se věnuje významu křesťanské etiky v současné době. Tato kniha, dle mého názoru, vyplní důležitý prostor, který v ČR není dosud dostatečně odbornou reflexí vyplněn.

V r. 2018 zůstane SO ČBK bez dosavadní finanční podpory. Půjde tedy o jakési zlomové období. Jaké scénáře podle Vás přicházejí v úvahu pro další vývoj skupiny po r. 2018?

Mluvil-li jsem na začátku o tom, že finanční podpora byla pro rozvoj práce skupiny zásadní či zlomovou, tak její ztráta by představovala zlom v opačném slova smyslu. Nechtěl bych ovšem, aby toto mé konstatování vyznělo v duchu hesla, že peníze jsou až na prvním místě. Chci tím jen říct, že má-li skupina systematicky pracovat a mít konkrétní výsledky, pak k tomu potřebuje nutně personální a finanční zázemí. Jinak se vracíme zpět k dobrovolnické aktivitě, která je sympatická, ale vzhledem k potřebám doby nedostatečná a svým způsobem nahodilá.

Z toho všeho, co říkáte, usuzuji, že základním kamenem úrazu pro skutečně kontinuální činnost SO ČBK je nakonec prostá skutečnost, že na rozdíl od našich západních sousedů nebude u nás zřejmě myslitelná „profesionální“ podoba skupiny – to znamená lidé zaměstnaní na plný úvazek, kteří se díky tomu mohou náplni své práce věnovat skutečně naplno. Skupina si tak nutně podrží svůj status dobrovolnické, tak trochu aktivistické platformy…

V současnosti jsme, domnívám se, tak někde na půli cesty. Skupina má finanční zázemí pro své aktivity, ale práce členů skupiny funguje na dobrovolnické bázi. Pracují ve svém volném čase, za symbolickou odměnu či honorář. Je přitom zřejmé, že vzhledem k pracovním závazkům v zaměstnání a požadavkům rodinného života se jim času a energie pro práci skupiny dostává jen v omezené míře. Nemyslím si však, že bychom měli do budoucna nutně kopírovat německý „profesionální“ model. Je však třeba přemýšlet ve střednědobém a dlouhodobém horizontu o potřebách církve v ČR a požadavcích na ni kladených od společnosti a ptát se po životném modelu fungování skupiny, který by na tyto potřeby a požadavky dokázal adekvátně reagovat. To je momentálně úkol, který před naší skupinou stojí pro nastávající dva roky. Ve vzájemné diskusi a v diskusi se zástupci ČBK takový model nalézt a nastavit jeho dlouhodobější fungování ve formě naddiecézní aktivity, která by zohledňovala požadavky biskupů a zároveň vnášela do sociálního dialogu důležité podněty.

V čem spatřujete skutečnou „přidanou“ hodnotu Pracovní skupiny pro sociální otázky? Jinak řečeno: co ji odlišuje od ideově spřízněných uskupení jako například Iustitia et pax, nebo Česká křesťanská akademie?

Zde bych připomenul rozlišení biskupa Tomáše Holuba, který ještě z pozice generálního sekretáře ČBK činnost naší skupiny inicioval. Hovořil o tom, že činnost Iustutia et pax, jako pevně ukotvené organizace v rámci univerzální církve (přináleží k Papežské radě IuPax, je navázána ve své činnosti na jednotlivé sesterské organizace při biskupských konferencích), je ve své činnosti zaměřena zvláště navenek (zahraniční spolupráce v rámci univerzální církve (dodržování míru a spravedlnosti ve světě, vzájemná komunikace se sesterskými organizacemi, apod.), přičemž neopomíjí také pozornost vůči domácím tématům včetně ekumenického rozměru činnosti (osvěta, dodržování spravedlnosti, apod.). SO ČBK na rozdíl od IuPax je platforma vnitrocírkevní, ve svém badatelském zaměření autonomní. Zatímco IuPax vyjadřuje oficiální stanovisko ČBK, SO ČBK prezentuje svobodně výstupy odborného dialogu. Jejím specifikem je přitom provázanost akademického prostředí s  veřejností odbornou, resp. praxí, představuje platformu dialogu nad sociálními otázkami v pluralitě názorů uvnitř církve i mimo církev; navozuje nejen dialog, nýbrž usiluje i o jeho potřebnou kultivaci. Formuje odborné týmy věnující se konkrétním tématům, které mohou nabízet či formulovat konkrétní stanoviska či podklady pro pozice církve k nim; realizuje cílenou publikační a překladatelskou činnost. ČKA je naproti tomu necírkevní, nezávislou, otevřenou, dlouhodobě fungující platformou odborného dialogu se širokou veřejností. Domnívám se, že činnost zmíněných uskupení se vzájemně doplňuje, byť se v něčem může i překrývat.

Jaké „sociální klima“ podle Vás panuje v české společnosti?

Na tuto otázku nelze dát paušální odpověď. Máme-li však na mysli míru solidarity v české společnosti, tak se domnívám, že jak institučně, tak v rovině osobního nasazení na tom nejsme jako společnost nikterak špatně. Přesto si myslím, že je nutné ono „sociální klima“ ve společnosti utvářet a dále prohlubovat v tom smyslu, abychom byli osobně i společensky otevřeni pro otázky spravedlnosti a solidarity vůči všem potřebným, aktuálně zvláště vůči uprchlíkům. Tady se domnívám, že na tom zase až tak dobře jako společnost nejsme.

Má platforma typu SO ČBK, která už svým názvem odkazuje k instituci církve, reálnou šanci vést dialog s těmi, pro které je církev především institucí nečitelnou, nepřijatelnou, nebo dokonce nesnesitelnou?

Myslím si, že právě proto, že v očích mnoha je církev právě takovou institucí, jak jste popsala, je důležité, aby zde existovaly platformy typu SO ČBK, které mohou svými aktivitami tento negativní obraz církve začít měnit.

Poslední roky přinesly v politickém vývoji Evropy a světa obrovské změny a krize, které v této podobě nikdo neprognostikoval. Krize znamenají ovšem vždy také výzvy. O jaké výzvy by se podle Vás mohlo jednat? A jakou roli by v nich mohla, resp. měla hrát církev?

Aniž si to možná, my křesťané, dostatečně uvědomujeme, současné celosvětové dění nás staví do centra dění. Jde totiž o to, aby zde byli nositelé naděje, pokoje, lidé schopní dialogu a nabídky smíru, odpuštění a také ochoty pomáhat potřebným. Vyjádřím-li to evangelijními obrazy, pak bychom měli být onou solí a kvasem, tzn. onou životodárnou menšinou, která se nebojí a ukazuje schůdné cesty odpuštění, smíru a konkrétní pomoci, které směřují k pokojné budoucnosti.

Děkuji za rozhovor. Lucie Kolářová