Pátá kapitola

 

165. Láska vždycky dává život. Proto se manželská láska „nenaplňuje pouze ve společenství dvou […]. Když se manželé navzájem sobě darují, vydávají ze sebe novou skutečnost – dítě, živý obraz své lásky, trvalé znamení svého manželského společenství, živou a nerozlučnou jednotu svého otcovství a mateřství.“[1]

Přijetí nového života

166. Rodina je prostředí, kde se nejen plodí, ale také přijímá život, který přichází jako Boží dar. Každý nový život „nám umožňuje objevit tu nezištnou dimenzi lásky, která nás nikdy nepřestane uvádět v úžas. Je to krása toho, že jsme byli milováni jako první: děti jsou milovány dřív, než přijdou.“[2] To je pro nás odlesk Boží lásky, která se vždycky chápe iniciativy, protože děti „jsou milovány dřív, než si něco zasloužily“.[3] Nicméně „mnoho dětí je od samého začátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o svoje dětství a o svou budoucnost. Někdo se na svoje ospravedlnění opovažuje říct, že přivést je na svět byl omyl. Jaká hanba! […] K čemu nám jsou slavnostní prohlášení o lidských právech a právech dětí, když pak trestáme děti za omyly dospělých?“[4] Přijde-li dítě na svět jako nechtěné, musejí rodiče nebo další členové rodiny udělat všechno pro to, aby ho přijali jako Boží dar a aby se ho odpovědně, s otevřeností a náklonností ujali. Neboť „když jde o děti, které přicházejí na svět, nesmějí dospělí považovat žádnou oběť za příliš nákladnou nebo příliš velikou, jen když se předejde tomu, aby si dítě myslelo, že je omylem, že nemá žádnou hodnotu a že je vydáno na pospas životním ranám a lidské zvůli“.[5] Dar nového dítěte, které Pán svěřuje tatínkovi a mamince, začíná přijetím, pokračuje péčí během pozemského života a jeho konečným údělem je radost věčného života. Jasný pohled na konečné završení lidské osoby připomene rodičům ještě silněji, jaký vzácný dar jim byl svěřen: vždyť právě jim Bůh svěřuje, aby vybrali jméno, kterým on bude oslovovat každé jejich dítě po celou věčnost.[6]

167. Početné rodiny jsou pro církev radostí. V nich láska vyjadřuje svou velkorysou plodnost. To neznamená, že bychom měli zapomínat na zdravé upozornění svatého Jana Pavla II., který vysvětluje, že odpovědné rodičovství není „neomezené plození nebo neznalost toho, co znamená vychovávat děti, ale možnost daná manželským párům používat svoji nedotknutelnou svobodu moudře a odpovědně, s ohledem na společenské a demografické danosti a na svou vlastní situaci a oprávněná přání“.[7]

Láska v těhotenství: očekávání

168. Těhotenství je nesnadné období, je to ale také nádherný čas. Matka spolupracuje s Bohem na zázraku nového života. Mateřství má původ ve „zvláštní schopnosti ženského organismu, která tvůrčí zvláštností slouží k početí a plození lidské bytosti“.[8] Každá žena má účast na „tajemství stvoření, které se obnovuje v lidském plození“.[9] Je to tak, jak říká žalm: „Utkal jsi mě v lůně mé matky“ (139,13). Každé dítě, které se utváří v matce, je věčným plánem Boha Otce a jeho věčné lásky: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě“ (Jer 1,5). Každé dítě je od věků v Božím srdci a v okamžiku, kdy je počato, se naplňuje Stvořitelův věčný sen. Pomysleme jen, jak vzácné je embryo od prvního okamžiku, kdy bylo počato! Je třeba se na něj dívat pohledem lásky Otce, který vidí to, co je za vnějším vzhledem.

169. Těhotná žena se může na tomto Božím plánu podílet a snít o svém dítěti: „Všechny maminky a všichni tatínkové devět měsíců snili o svém dítěti. […] Rodina bez snění není vůbec možná. Když se v rodině ztratí schopnost snít, nemohou vyrůstat děti a neroste láska, život slábne a vyhasíná.“[10] V tomto snu se křesťanským manželům nutně objeví křest. Rodiče se na něj připravují modlitbou, ve které už před narozením svěřují dítě Ježíši.

170. Díky pokroku ve vědách je dnes možné už předem vědět, jakou bude mít dítě barvu vlasů a jaké nemoci ho mohou postihnout v budoucnosti, protože všechny somatické charakteristiky dotyčné osoby jsou už v embryonálním stadiu vepsány do jejího genetického kódu. Ale jen Otec, který ji stvořil, ji zná úplně. Jenom on zná to nejcennější, to nejdůležitější, protože on ví, kdo je to dítě, jaká je jeho nejhlubší identita. Matka, která ho nosí v lůně, potřebuje prosit Boha o světlo, aby znala své dítě do hloubky a aby ho očekávala takové, jaké ve skutečnosti je. Někteří rodiče mají pocit, že jejich dítě nepřichází v té nejvhodnější chvíli. Pak je třeba prosit Pána za uzdravení a posilu, aby toto dítě úplně přijali a mohli ho ze srdce očekávat. Důležité je, aby dítě cítilo, že je očekáváno. Ono není nějaký doplněk nebo vyřešení osobních potřeb. Je to lidská bytost, která má nesmírnou cenu, a nesmí se používat pro vlastní výhody. Není tedy důležité, zda je ti tento nový život prospěšný nebo ne, zda má vlastnosti, které se ti líbí nebo ne, zda odpovídá nebo neodpovídá tvým plánům a snům. Vždyť „děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné […]. Dítě je milováno proto, že je to dítě: ne proto, že je krásné nebo protože je takové či onaké; nikoli, ale proto, že je to dítě! Ne proto, že myslí jako já nebo že ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítě.“[11] Láska rodičů je nástrojem lásky Boha Otce, který s něhou očekává narození každého dítěte, bezpodmínečně ho přijímá a velkomyslně se ho ujímá.

171. Každou těhotnou ženu chci srdečně poprosit: chraň si svou radost, ať ti nikdo nevezme tvou vnitřní radost z mateřství. To dítě si zaslouží, aby ses z něj radovala. Nepřipusť, aby strachy, starosti, komentáře ostatních nebo problémy zadusily tvoje štěstí z toho, že jsi Božím nástrojem, který přináší na svět nový život. Věnuj se tomu, co je třeba udělat nebo připravit, ale neznepokojuj se a připoj se k Mariině chvále: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici“ (Lk 1,46-48). Žij s klidným nadšením uprostřed svého nepohodlí a modli se k Pánu, ať střeží tvou radost, abys ji mohla předat svému děťátku.

Mateřská a otcovská láska

172. „Děti hned po svém narození začínají přijímat spolu s výživou a péčí také duchovní dar, totiž poznání jistoty, že jsou milovány. Tato láska jim je projevována darováním osobního jména, sdílením jazyka, dorozumíváním se pohledem a zářivými úsměvy. Tím se učí, že krása mezilidského vztahu směřuje k naší duši, hledá naši svobodu, přijímá různost druhého, uznává ho jako partnera v dialogu a váží si ho. […] A to je láska, která přináší jiskru lásky Boží!“[12] Každé dítě má právo přijímat lásku matky a otce; pro jeho celistvé a harmonické zrání jsou oba nezbytní. Jak poznamenali australští biskupové, oba „přispívají k růstu dítěte, každý svým odlišným způsobem. Vážit si důstojnosti dítěte znamená potvrzovat jeho potřebu a přirozené právo mít matku a otce.“[13] Nejde jen o lásku otce a matky každou zvlášť, ale o lásku mezi nimi, která je zakoušena jako pramen vlastní existence, jako útulné hnízdo a jako základ rodiny. Bez toho by se dítě stalo pouhým majetkem, s kterým je možno svévolně nakládat. Oba, muž a žena, otec a matka, jsou „spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími tlumočníky“.[14] Ukazují svým dětem Pánovu mateřskou a otcovskou tvář. Dále společně vyučují hodnotě vzájemnosti, setkání v různosti, kde každý přispívá svou vlastní identitou a také umí přijmout druhého. Jestliže z nějakého nevyhnutelného důvodu jeden chybí, je důležité snažit se ho nějakým způsobem nahradit, aby dítě mělo v růstu ke zralosti dostatečnou podporu.

173. Pocit sirotka, který dnes zakouší mnoho dětí a mladých lidí, je hlubší, než si myslíme. Dnes uznáváme jako zcela oprávněné, a dokonce žádoucí, že ženy chtějí studovat, pracovat, rozvíjet své schopnosti a mít své osobní cíle. Ale současně nemůžeme dětem upírat jejich potřebu přítomnosti matky, zejména v prvních měsících života. Je skutečností, že „žena [stojí] před mužem jako matka, subjekt nového života, který v ní byl počat a rozvíjí se v ní a z ní se rodí do světa“.[15] Omezování přítomnosti matky s jejími ženskými vlastnostmi je pro naši zemi velikým ohrožením. Vážím si feminismu, když se nedomáhá uniformity a nepopírá mateřství. Neboť velikost ženy zahrnuje všechna práva, která vyplývají z její nezcizitelné lidské důstojnosti, ale také z jejího ženského génia, který je pro společnost nepostradatelný. Její zvláštní ženské schopnosti – zejména mateřství – jí přinášejí také povinnosti, protože její bytí ženy s sebou nese také zvláštní poslání na této zemi, které společnost musí chránit a zachovávat pro dobro všech.[16]

174. Skutečně, „všechny matky jsou tou nejsilnější protilátkou proti šíření sobeckého individualismu. […] Jsou to ony, kdo mají svědčit o kráse života.“[17] Je nepochybné, že „společnost bez matek by byla společností nelidskou, protože matky dokážou stále, i v nejtěžších chvílích, být svědky něhy, obětavosti, morální síly. Matky často předávají také nejhlubší smysl žití víry: v prvních modlitbách, v prvních projevech zbožnosti, kterým se dítě učí […]. Bez matek by nejen nebyli noví věřící, ale víra by ztratila významnou část své prosté a hluboké vřelosti […]. Drahé maminky, díky, díky za to, kým jste v rodině, a za to, co dáváte církvi a světu.“[18]

175. Matka, která chrání dítě svou něhou a soucítěním, mu pomáhá růst v důvěře a zakoušet, že svět je dobré místo, které ho přijímá. To umožňuje rozvíjet vědomí vlastní hodnoty, jež podporuje schopnost důvěrnosti a empatie. Postava otce na druhé straně pomáhá vnímat meze skutečnosti a silněji se vyznačuje schopností dávat orientaci, vycházet do širšího světa, plného výzev, vybízet k úsilí a k boji. Otec s jasnou a vyrovnanou mužskou identitou, který ve svém přístupu k manželce spojuje náklonnost a starostlivost o ni, je stejně nezbytný jako mateřská péče. Existují role a úkoly, které jsou proměnlivé a uzpůsobují se podle konkrétních okolností každé rodiny. Ale jasná a dobře vymezená přítomnost obou postav, ženy a muže, vytváří nejpříznivější prostředí pro zrání dítěte.

176. Říká se, že naše společnost je „společností bez otců“. V západní kultuře je prý postava otce symbolicky nepřítomná, znetvořená, vybledlá. Dokonce je zpochybňováno samo mužství. Nastalo pochopitelné zmatení. „Nejprve to bylo chápáno jako osvobození: osvobození od otce-vlastníka, otce coby představitele zákona, který je ukládán zvnějšku, otce jako přísného dozorce štěstí svých dětí a překážky emancipace a autonomie mladých lidí. Občas v některých domácnostech v minulosti vládlo autoritářství, v některých případech dokonce násilí.“[19] Ale „jak tomu často bývá, z jednoho extrému se přejde do druhého. Zdá se, že problém naší doby už není poručnická přítomnost otců, ale jejich nepřítomnost, jejich vymizení. Otcové jsou tolik soustředěni na sebe a na svou práci a někdy na své osobní zájmy, že zapomínají i na rodinu. A své malé a dorůstající děti nechávají samotné.“[20] Přítomnost otce, a tím jeho autority, je omezována také tím, že se stále více času věnuje prostředkům komunikace a zábavným technologiím. Kromě toho se dnes na autoritu nahlíží s podezřením a dospělí se setkávají s neomaleným a drzým chováním. Sami ustupují od toho, co jim poskytovalo jistotu, a tudíž nedávají jistou a dobře zdůvodněnou orientaci svým dětem. Není zdravé zaměňování role rodičů a dětí. Poškozuje zdravý proces zrání, kterým děti potřebují projít, a odpírá jim lásku a vedení potřebné k dosažení zralosti.[21]

177. Bůh staví do rodiny otce, aby cennými vlastnostmi svého mužství „byl blízko manželce, aby s ní sdílel všecko, radosti a bolesti, námahy a naděje. A [aby] byl blízko dětem při jejich vyrůstání: když si hrají i když pracují, když jsou bezstarostné i když je trápí starosti, když jsou upovídané i když jsou zamlklé, když projevují odvahu i když mají strach, když udělají chybný krok i když znovu najdou správnou cestu; otec je tu přítomen, stále. Říct, že je přítomen, není totéž jako říct, že kontroluje. Příliš kontrolorští otci totiž děti utiskují.“[22] Někteří otcové se cítí zbyteční nebo nepotřební, ale pravdou je, že „děti potřebují nacházet otce, který je očekává, když se vracejí ze svých selhání. Udělají všecko pro to, aby je nemusely přiznat a vyjevit, ale potřebují ho.“[23] Není dobré, když děti zůstanou bez otce, a tak přestanou být předčasně dětmi.

Rozšířená plodnost

178. Mnohé manželské páry nemohou mít děti. Víme, kolik jim to přináší utrpení. Na druhé straně také víme, že „manželství nebylo ustanoveno jen kvůli plození […]. Proto i když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu a nerozlučnost.“[24] Kromě toho „mateřství není výlučně biologická skutečnost, ale projevuje se různými způsoby“.[25]

179. Adopce je jedna z cest, jak lze uskutečňovat mateřství a otcovství velmi velkodušným způsobem. Chci povzbudit ty, kdo nemohou mít děti, aby rozšířili a otevřeli svou manželskou lásku k přijetí těch, kterým chybí vhodné rodinné prostředí. Nikdy nebudou litovat toho, že byli tak velkorysí. Adopce je akt lásky, jímž se daruje rodina tomu, kdo ji nemá. Je třeba naléhat na to, aby zákony usnadňovaly procedury adopce, zejména v případě nechtěných dětí, aby se předcházelo potratům nebo odložení dítěte. Ti, kdo odpoví na výzvu k adopci a přijmou člověka bez jakýchkoli podmínek a nezištně, stávají se prostředníky Boží lásky, která prohlašuje: „I kdyby na tebe vlastní matka zapomněla, já na tebe nikdy nezapomenu“ (srov. Iz 49,15).

180. „Rozhodnutí se pro adopci nebo pro pěstounskou péči je projev zvláštní plodnosti manželského života, a to nejen v případech, které jsou bolestně postiženy neplodností. […] Tváří v tvář situacím, kdy je dítě vyžadováno jako právo na naplnění vlastního života za každou cenu, ukazuje správně chápaná adopce a pěstounská péče důležité hledisko rodičovství a synovství, nakolik pomáhá uznat, že děti, jak manželské, tak adoptované nebo v pěstounské péči, jsou svébytné osoby a že je třeba je přijmout a milovat, že je povinnost o ně pečovat a ne je pouze přivést na svět. Při rozhodování o adopci a pěstounské péči musejí být vždycky základem přednostní zájmy dítěte.“[26] Na druhé straně „se musí vhodnými zákonnými opatřeními a státními kontrolami zabránit nelegálnímu obchodování s dětmi mezi zeměmi a kontinenty“.[27]

181. Je také vhodné připomenout, že plození potomstva a adopce nejsou jediné způsoby, jak uvádět do života plodnost lásky. Také rodina s mnoha dětmi je povolána zanechat svůj otisk ve společnosti, jíž je součástí, aby rozvíjela další formy plodnosti, které jsou jakoby prodloužením lásky, která je nese. Ať křesťanské rodiny nezapomínají na to, že „víra nás nevzdaluje od světa, ale naopak nás do něj hlouběji začleňuje. […] Každý z nás totiž hraje zvláštní roli v přípravě na příchod Božího království.“[28] Rodina se nesmí považovat za bezpečnou ohradu, v níž by se měla chránit před společností. Neustrne v pouhém čekání, ale v solidárním hledání opouští své hnízdo. Tak se stává místem integrování osoby do společnosti a prostorem, kde se spojuje veřejný a soukromý život. Manželé si potřebují osvojit jasné a zdůvodněné vědomí, jaké jsou jejich společenské povinnosti. Jejich náklonnost, která je spojuje, tím nezeslábne, ale naplní se novým světlem, jak to vyjadřují tyto verše:

„Tvé ruce jsou mojí něhou,
souzněním naplňujícím každý den,
miluji tě, protože tvé ruce
pracují pro spravedlnost.
Miluji tě, protože jsi
moje láska, má společnice a všecko,
a když jdeme po ulici, bok po boku,
jsme mnohem víc než dva.“[29]

182. Žádná rodina nemůže být plodná, pokud se chápe jako příliš odlišná nebo „oddělená“. Abychom předešli tomuto nebezpečí, připomeňme si, že Ježíšova rodina, plná milosti a moudrosti, nebyla považována za nějakou „zvláštní“, podivnou rodinu, s odstupem od lidí. Právě to byl důvod, proč bylo lidem obtížné uznat Ježíšovu moudrost, a tak říkali: „Kde se to v něm vzalo? […] Copak to není ten tesař, syn Mariin?“ (Mk 6,2-3). „Copak to není syn tesařův?“ (Mt 13,55). Tím se potvrzuje, že to byla obyčejná rodina, všem blízká, která se normálním způsobem začleňovala mezi ostatní lidi. Ani Ježíš nevyrůstal v uzavřeném a výlučném vztahu k Marii a Josefovi, ale rád se pohyboval v širší rodině, mezi svými příbuznými a přáteli. Tím se vysvětluje, proč si jeho rodiče při návratu z Jeruzaléma mohli představovat, že jejich dvanáctiletý chlapec se celý den zdržuje někde v karavaně, poslouchá vyprávění lidí a povídá si s nimi o jejich starostech: „V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty“ (Lk 2,44). Mnohdy ale dochází k tomu, že křesťanské rodiny kvůli jazyku, který používají, kvůli způsobu vyjadřování, kvůli stylu, s jakým přistupují k druhým, kvůli ustavičnému opakování dvou nebo tří témat, jsou pokládány za cizí, oddělené od společnosti, takže dokonce jejich příbuzní cítí, že jsou jimi přezíráni nebo odsuzováni.

183. Manželský pár, který zakouší sílu lásky, ví, že tato láska je povolána hojit rány opuštěných, budovat kulturu setkávání, bojovat za spravedlnost. Bůh svěřil rodině plán učinit svět „domáckým“,[30] aby všichni mohli považovat každého člověka za svého bratra: „Pozorný pohled na každodenní život dnešních mužů a žen ukazuje na bezprostřední potřebu silné injekce rodinného ducha. […] Organizování společného života se totiž stále víc ocitá ve spárech byrokracie, která je naprosto cizí základním lidským svazkům, a navíc společenské a politické mravy dokonce vykazují často známky úpadku.“[31] Zato otevřené a solidární rodiny vytvářejí prostor pro chudé, jsou schopny navazovat přátelství s těmi, kterým se daří hůř než jim. Jestliže jim evangelium leží doopravdy na srdci, nemohou zapomenout na Ježíšova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali“ (Mt 25,40). Žijí vlastně tak, jak to od nás velice výmluvně žádá tento text: „Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený“ (Lk 14,12-14). Budeš blahoslavený! Tady je tajemství šťastné rodiny.

184. Svědectvím života a také slovy mluví rodiny druhým o Ježíši, předávají víru, probouzejí touhu po Bohu a ukazují krásu evangelia a životního stylu, který nám nabízí. Křesťanští manželé tak vymalovávají šeď veřejného prostoru barvami bratrství, sociální vnímavosti, obrany slabých, zářivé víry, činorodé naděje. Jejich plodnost se šíří a projevuje mnoha způsoby, a tak zpřítomňuje ve společnosti Boží lásku.

Rozpoznávat tělo

185. V této souvislosti je třeba vzít velmi vážně jeden biblický text, který obvykle vykládáme mimo jeho kontext nebo velmi obecným způsobem, a tak nám může uniknout jeho bezprostřední a přímý smysl, který má silně sociální důraz. Je to 1 Kor 11,17-34, kde svatý Pavel řeší ostudnou situaci v komunitě věřících. Někteří bohatí lidé tam měli sklon diskriminovat chudé a to se projevovalo dokonce při společenství u stolu, které se konalo ve spojení se slavením Eucharistie. Zatímco bohatí si pochutnávali na svých vybraných jídlech, chudí jim dělali diváky a byli o hladu: „takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý. Copak nemáte dost domů, kde byste se mohli najíst a napít? Či pohrdáte církevní obcí Boží, že zahanbujete ty, kdo nic nemají?“ (vv. 21-22).

186. Eucharistie vyžaduje začlenění do jediného těla církve. Kdo přistupuje ke Kristovu tělu a krvi, nemůže současně urážet totéž tělo pohoršlivým rozdělováním mezi jeho údy a jejich diskriminací. Jde tu totiž o „rozpoznávání“ Pánova těla, uznávání ho vírou a láskou jak ve svátostných znameních, tak v komunitě. Kdo tak nečiní, jí a pije k vlastnímu odsouzení (srov. v. 29). Tento biblický text je vážné varování rodinám, které se zavírají do svého pohodlí a izolují se, zejména těm rodinám, které zůstávají netečné vůči utrpení chudých a nejpotřebnějších rodin. Slavení Eucharistie tak je ustavičnou výzvou každému, aby „zkoumal sebe sama“ (v. 28) s následkem otevřít dveře své rodiny většímu společenství s těmi, kteří jsou vyloučeni ze společnosti, a přijímat tak v pravdě eucharistickou svátost lásky, která z nás činí jedno tělo. Nesmí se zapomínat na to, že „»mystika« této svátosti má sociální charakter“.[32] Jestliže ti, kdo přistupují ke svatému přijímání, nepřijímají vybídnutí ke službě chudým a trpícím nebo přitakají k různým formám rozdělení, opovržení a nespravedlnosti, přijímají Eucharistii nehodně. Ale rodiny, které se živí Eucharistií se správným postojem, posilují svou touhu po bratrství, své sociální cítění a nasazení se pro potřebné.

Život v širší rodině

187. Malé rodinné jádro by se nemělo oddělovat od širší rodiny, k níž patří rodiče, tety a strýcové, sestřenice a bratranci a také sousedé. V této široké rodině mohou být takoví, kteří potřebují pomoc nebo aspoň společnost a projevy blízkosti anebo nesou těžké utrpení, které potřebuje útěchu.[33] Individualismus naší doby někdy vede k tomu, že se člověk uzavře do jistoty maličkého hnízda a že druhé vnímá jako rušivé nebezpečí. Ale toto odloučení nepřináší pokoj a štěstí, nýbrž zavírá srdce rodiny a obírá ji o šíři života.

Být syny a dcerami

188. Nejprve mluvme o vlastních rodičích. Ježíš připomínal farizeům, že odmítat rodičům péči je proti Božímu zákonu (srov. Mk 7,8-13). Nikomu neprospívá, když ztratí vědomí toho, že je synem nebo dcerou. V každém člověku, „i když dospěje nebo zestárne, i když se sám stane rodičem, když přijme svou vlastní odpovědnost, pod tím vším zůstává jeho identita syna nebo dcery. Všichni jsme děti. A to nás stále znovu přivádí ke skutečnosti, že život jsme si nedali sami, ale že jsme ho dostali. Veliký dar života je první obdarování, kterého se nám dostalo.“[34]

189. Proto „čtvrté přikázání žádá od dětí, […] aby ctily otce a matku (srov. Ex 20,12). Toto přikázání následuje hned po těch, která se týkají Boha. Obsahuje totiž něco posvátného, něco božského, něco, co je u kořene všech dalších projevů úcty k ostatním lidem. A v biblickém znění čtvrtého přikázání je dovětek: »abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.« Láskyplné propojení generací je zárukou budoucnosti a je také zárukou vpravdě lidských dějin. Společnost dětí, které nectí své rodiče, je společnost beze cti […]. Je to společnost odsouzená k tomu, že ji bude tvořit bezcitná a chamtivá mládež.“[35]

190. Je tu ale také druhá strana mince: „Muž opustí svého otce i svou matku“ (Gn 2,24), prohlašuje Boží slovo. Někdy se tím lidé neřídí, a manželství pak ve skutečnosti vůbec není uzavřeno, protože nedošlo k onomu zřeknutí a odevzdání se. Rodiče nesmějí zůstat opuštěni ani přehlíženi, ale vstup do manželství vyžaduje odloučení se od rodičů, aby se nový domov stal pravým srdcem, místem bezpečí, naděje a plánování budoucnosti, a manželský pár aby se vpravdě stal „jedním tělem“ (tamtéž). V některých manželstvích se stává, že jeden z manželů spoustu věcí tají a pak je říká svým rodičům, takže nakonec názory rodičů jsou důležitější než pocity a názory partnera. V takovém stavu je těžké vydržet dlouhou dobu a lze to pouze dočasně, dokud se nevytvoří podmínky pro růst důvěry a dialogu. Manželství je výzvou k nalézání nového způsobu, jak být synem nebo dcerou.

Staří lidé

191. „Nezavrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, až ochabnou síly“ (Žl 71,9). To je volání starého člověka, který se bojí zapomenutí a pohrdání. Jako nás Bůh zve, abychom byli jeho nástroji ve slyšení naléhavých proseb chudých, tak od nás také očekává, že budeme naslouchat volání starých lidí.[36] To je výzva pro rodiny a komunity, protože „církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nesnášenlivosti a už vůbec ne nezájmu a opovrhování stářím. Musíme probouzet kolektivní smysl pro vděčnost, uznání, přijímání, který dá starému člověku pocítit, že je živou součástí své společnosti. Staří lidé jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří šli před námi toutéž cestou, žili v témže domě, bojovali náš každodenní boj za důstojný život.“[37] „Jak bych si [tedy] přál církev, která čelí odpadové kultuře překypující radostí nového objetí mezi mladými a starými!“[38]

192. Svatý Jan Pavel II. nás vyzval, abychom věnovali pozornost postavení starých lidí v rodině, protože existují kultury, které „v důsledku neuspořádaného průmyslového a urbanistického rozvoje nepřijatelně vytlačily staré lidi na okraj společnosti a dosud v tom pokračují“.[39] Staří lidé pomáhají pochopit „návaznost generací“ díky „charismatu spravovat trhliny“.[40] Často jsou to prarodiče, kdo zajišťují předávání významných hodnot svým vnoučatům, a „mnoho lidí může potvrdit, že právě svým prarodičům vděčí za svoje uvedení do křesťanského života“.[41] Jejich slova, něha nebo pouhá přítomnost pomáhá dětem poznávat, že dějiny nezačínají jimi, ale že jsou dědici dlouhé cesty a že je třeba respektovat zázemí, které nás předchází. Ti, kdo zpřetrhají tato pojítka s dějinami, budou jen těžko vytvářet stálé vztahy a přijímat, že nejsou pány reality. Proto „pozornost vůči starým lidem je charakteristickou známkou civilizace. Věnuje civilizace pozornost starým lidem? Je tu pro ně místo? Tato společnost se bude rozvíjet, pokud si bude umět vážit rozvahy a moudrosti starých lidí.“[42]

193. Nepřítomnost dějinné paměti je závažným nedostatkem naší společnosti. Je to nezralá mentalita, kterou lze charakterizovat slovy „to už je za námi“. Poznávání minulých událostí a schopnost k nim zaujmout stanovisko je jediná možnost, jak budovat budoucnost, která bude mít smysl. Nelze vychovávat bez paměti: „Vzpomeňte si na minulé doby“ (Žid 10,32). Vyprávění starých lidí velmi prospívají dětem a mládeži, protože je spojují s dějinami vlastní rodiny i s dějinami bydliště a vlasti. Rodina, která si neváží prarodičů, kteří jsou živou pamětí, a nepečuje o ně, je rodina v rozpadu; zato rodina, která uchovává vzpomínky, je rodina s budoucností. Tudíž „společnost, v níž není místo pro staré lidi nebo jsou z ní vylučováni, protože působí problémy, v sobě nese virus smrti“,[43] neboť „se odsekává od svých kořenů“.[44] Fenomén současné osiřelosti ve smyslu diskontinuity, vykořenění a pádu jistot, které ovlivňují podobu života, je pro nás výzvou, abychom z našich rodin vytvářeli místo, kde děti mohou zapustit kořeny do země společných dějin.

Být sourozenci

194. Vztahy mezi sourozenci se prohlubují s časem a „sourozenecké vazby, které se utvářejí v rodině mezi dětmi, pokud se tak děje v atmosféře výchovy otevřené pro druhé, jsou velkou školou svobody a pokoje. V rodině mezi sourozenci se člověk učí lidskému soužití […]. Možná si toho nejsme vždy vědomi, ale právě rodina nás uvádí do světa bratrství! Na základě této první zkušenosti bratrství, živené láskou a rodinnou výchovou, se tento styl bratrství rozšíří jako příslib na celou společnost.“[45]

195. Vyrůstání mezi sourozenci poskytuje krásnou zkušenost vzájemné péče, poskytování a přijímání pomoci. Proto „bratrství v rodině září zvláštním způsobem tam, kde vidíme starostlivost, trpělivost, lásku, jíž jsou obklopeni bratříček nebo sestřička, kteří jsou nejslabší, nemocní nebo hendikepovaní“.[46] Je třeba uznat, že „mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je velmi silná, drahocenná a nenahraditelná zkušenost“,[47] avšak je zapotřebí trpělivosti, aby se děti naučily chovat se k sobě jako bratři. Toto mnohdy namáhavé učení je opravdovou školou společenských vztahů. V některých zemích existuje silná tendence mít jen jedno dítě, takže zkušenost se sourozencem už není tak častá. V případě, že není možné mít víc než jedno dítě, je třeba najít způsob, jak zařídit, aby dítě nevyrůstalo samo a izolovaně.

Široké srdce

196. Vedle malého okruhu manželů a jejich dětí je tu širší rodina, kterou nelze přehlížet. Vždyť „láska mezi mužem a ženou v manželství, v odvozené a rozšířené formě láska mezi členy téže rodiny – mezi rodiči a dětmi, bratry a sestrami, příbuznými a spolubydlícími – je oduševňována a poháněna vnitřní a trvalou dynamikou, která vede rodinu k stále hlubšímu a těsnějšímu společenství, jež je základem a duší manželského a rodinného společenství“.[48] Do tohoto prostředí se začleňují také přátelé a spřátelené rodiny a také společenství rodin, které se vzájemně podporují v těžkostech, ve společenských povinnostech a ve víře.

197. Tato širší rodina by měla přijímat s velikou láskou svobodné matky, děti bez rodičů, osamocené ženy, které musejí samy zajistit výchovu svých dětí, lidi s omezeními, kteří potřebují mnoho náklonnosti a blízkosti, mladé lidi, kteří bojují se závislostí, nesezdané, rozvedené a vdovy, které trpí samotou, staré a nemocné, kterým se nedostává podpory od jejich dětí. Měla by otevřít náruč „také těm, jejichž způsob života je přímo katastrofický“.[49] Může být také nápomocná tam, kde je třeba doplnit nedostatečnost rodičů nebo zjistit a včas ohlásit možné případy násilí nebo zneužívání dětí a poskytnout jim zdravou lásku a podporu rodiny, když ji jejich rodiče nemohou zajistit.

198. Nakonec nemůžeme zapomenout, že v této širší rodině je také tchán a tchyně a všichni příbuzní manželského partnera. Skutečná jemnost lásky spočívá v tom, že je nepovažuje za konkurenty, nebezpečné osoby a vetřelce. Manželský svazek vyžaduje respektování jejich tradic a zvyků, snahu o pochopení jejich jazyka, omezení kritiky, péči o ně a určitým způsobem jejich vložení do vlastního srdce, i když je třeba uchovat si oprávněnou autonomii a intimnost života manželského páru. Tyto postoje jsou také skvělý způsob, jak vyjádřit velkodušnost láskyplného darování se svému manželskému partnerovi.


[1]      Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 14: AAS 74 (1982), 96.

[2]      Katecheze (11. února 2015): L’Osservatore Romano, 12. února 2015, s. 8.

[3]      Tamtéž.

[4]      Katecheze (8. dubna 2015): L’Osservatore Romano, 9. dubna 2015, s. 8.

[5]      Tamtéž.

[6]      Srov. 2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 51: „Budiž všem jasno, že život lidí i úkol sdělovat ho dál se neomezuje jen na tento svět a nemůže se posuzovat a chápat jen podle jeho měřítek, nýbrž vždycky má vztah k věčnému určení člověka.“

[7]      Dopis Generálnímu sekretariátu Mezinárodní konference Organizace spojených národů o populaci a rozvoji (18. března 1994): Insegnamenti XVII, 1 (1994), 750–751.

[8]      Srov. Jan Pavel II., Katecheze (12. března 1980), 3: Insegnamenti III, 1 (1980), 543.

[9]      Srov. tamtéž.

[10]    Promluva při setkání s rodinami v Manile (16. ledna 2015): AAS 107 (2015), 176.

[11]    Katecheze (11. února 2015): L’Osservatore Romano, 12. února 2015, s. 8.

[12]    Katecheze (14. října 2015): L’Osservatore Romano, 15. října 2015, s. 8.

[13]    Konference katolických biskupů Austrálie, Pastýřský list Don’t Mess with Marriage (24. listopadu 2015), 11.

[14]    2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 50.

[15]    Jan Pavel II., Katecheze (12. března 1980), 2: Insegnamenti III, 1 (1980), 542.

[16]    Srov. týž, Apoštolský list Mulieris dignitatem (15. srpna 1988), 30–31: AAS 80 (1988), 1727–1729.

[17]    Katecheze (7. ledna 2015): L’Osservatore Romano, 7.–8. ledna 2015, s. 8.

[18]    Tamtéž.

[19]    Katecheze (28. ledna 2015): L’Osservatore Romano, 29. ledna 2015, s. 8.

[20]    Tamtéž.

[21]    Srov. Relatio finalis 2015, 28.

[22]    Katecheze (4. února 2015): L’Osservatore Romano, 5. února 2015, s. 8.

[23]    Tamtéž.

[24]    2. vatikánský koncil, Pastorální konstituce Gaudium et spes, 50.

[25]    5. všeobecná konference biskupů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy (29. června 2007), 457.

[26]    Relatio finalis 2015, 65.

[27]    Tamtéž.

[28]    Proslov při setkání s rodinami v Manile (16. ledna 2015): AAS 107 (2015), 178.

[29]    Mario Benedetti, „Te quiero“, in: Poemas de otros, Buenos Aires 1993, 316.

[30]    Srov. Katecheze (16. září 2015): L’Osservatore Romano, 17. září 2015, s. 8.

[31]    Katecheze (7. října 2015): L’Osservatore Romano, 8. října 2015, s. 8.

[32]    Benedikt XVI., Encyklika Deus caritas est (25. prosince 2005), 14: AAS 98 (2006), 228.

[33]    Srov. Relatio finalis 2015, 11.

[34]    Katecheze (18. března 2015): L’Osservatore Romano, 19. března 2015, s. 8.

[35]    Katecheze (11. února 2015): L’Osservatore Romano, 12. února 2015, s. 8.

[36]    Srov. Relatio finalis 2015, 17–18.

[37]    Katecheze (4. března 2015): L’Osservatore Romano, 5. března 2015, s. 8.

[38]    Katecheze (11. března 2015): L’Osservatore Romano, 12. března 2015, s. 8.

[39]    Apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 27: AAS 74 (1982), 113.

[40]    Jan Pavel II., Proslov k účastníkům Mezinárodního fóra o aktivním stárnutí (5. září 1980), 5: Insegnamenti III, 2 (1980), 539.

[41]    Relatio finalis 2015, 18.

[42]    Katecheze (4. března 2015): L’Osservatore Romano, 5. března 2105, s. 8.

[43]    Tamtéž.

[44]    Proslov na Setkání se starými lidmi (28. září 2014): L’Osservatore Romano, 29.–30. září 2014, s. 7.

[45]    Katecheze (18. února 2015): L’Osservatore Romano, 19. února 2015, s. 8.

[46]    Tamtéž.

[47]    Tamtéž.

[48]    Jan Pavel II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio (22. listopadu 1981), 18: AAS 74 (1982), 101.

[49]    Katecheze (7. října 2015): L’Osservatore Romano, 8. října 2015, s. 8.

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás