V krizi společenské angažovanosti (úvodem)

 

Kapitola druhá

V krizi společenské angažovanosti

50. Ještě než pohovoříme o některých základních otázkách týkajících se evangelizačního působení, je vhodné krátce uvést kontext, ve kterém máme žít a působit. Dnes je zvykem mluvit o „přemíře diagnóz“, jež nejsou vždycky provázeny rozhodnými a skutečně použitelnými řešeními. Na druhé straně nepotřebujeme ani čistě sociologický pohled, který by se – pouze hypoteticky nestranně a neutrálně – pokoušel svojí metodologií obsáhnout veškerou skutečnost. To, co chci nabídnout, vychází spíše z evangelního rozlišování. Je to pohled učedníka misionáře, který „čerpá ze světla a síly Ducha svatého“[1].

51. Není úkolem papeže předkládat podrobnou a úplnou analýzu soudobé reality, ale vybízím všechna společenství, aby si uchovávala „stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby“[2]. Jde o závažnou zodpovědnost, jelikož některé aktuální skutečnosti mohou odstartovat – pokud nebudou správně řešeny – procesy dehumanizace, které je pak těžké vracet zpět. Je vhodné objasnit, co může být plodem království, a také, co Boží plán poškozuje. To znamená nejenom rozpoznávat a interpretovat podněty dobrého a zlého ducha, ale také – což je rozhodující – zvolit ty od dobrého ducha a odmítnout ty, které jsou od zlého. Předpokládám přitom různé analýzy, které jsou podány v jiných dokumentech všeobecného učitelského úřadu, i ty, které podávají regionální a národní episkopáty. V této exhortaci se chci jenom krátce pozastavit a pastoračně nahlédnout některé aspekty skutečnosti, které mohou zastavovat nebo brzdit dynamiku misijní obnovy církve, ať už proto, že se týkají života a důstojnosti Božího lidu, či proto, že ovlivňují také subjekty, které jsou užší součástí církevních institucí a plní úkoly evangelizace.


[1]         Jan Pavel II.: Pastores dabo vobis, 10 (apoštolská exhortace, 25. 3. 1992).

[2]         Ecclesiam suam, 19.