Zvěst evangelia (IV)

 

IV. EVANGELIZACE, KTERÁ ROHLUBUJE KÉRYGMA

160. Součástí misijního poslání od Pána je i výzva k růstu víry, jež nás vybízí: „Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,20). Z toho je zřejmé, že prvotní hlásání musí také poskytovat prostor k formaci a k dozrávání. Evangelizace také napomáhá k růstu, a tak vyžaduje, abychom brali velmi vážně každou osobu i plán, který s ní má Pán. Každá lidská bytost stále více potřebuje Krista a evangelizace by neměla dovolit, aby se někdo spokojil s málem, ale aby mohl naplno říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

161. Nebylo by správné interpretovat tuto výzvu k růstu výlučně nebo primárně jako věroučné vzdělávání. Jde o to, abychom „zachovávali“ to, co nám přikázal Pán, a jako odpověď na jeho lásku nechali mezi všemi ctnostmi vystoupit do popředí ono nové přikázání, které je první, největší a nejlépe nás charakterizuje jako učedníky: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Když autoři Nového zákona chtějí shrnout křesťanské morální poselství v to nejpodstatnější, předkládají nevyhnutelný požadavek lásky k bližnímu: „… kdo druhého miluje, splnil zákon ... naplněním zákona je láska“ (Řím 13,8.10). „… když plníte královský zákon podle výroku Písma: »Miluj svého bližního jako sebe«, jednáte dobře“ (Jak 2,8). „Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: »Miluj svého bližního jako sebe«“ (Gal 5,14). Pavel předkládal svým komunitám cestu růstu v lásce: „A ve vás ať Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem“ (1 Sol 3,12).

162. Z druhé strany se ukazuje, že cestě, na níž člověk dává Bohu odpověď a roste, vždy předchází obdarování, vždyť sám Pán tuto cestu předchází požadavkem: „křtěte ve jménu...“ (Mt 28,19). Otec nás nezištně přijal za své děti, obdaroval nás svou milostí (srov. Ef 2,8-9; 1 Kor 4,7), a tím nám připravil podmínky pro stálé posvěcování, v němž se Bohu líbíme a vzdáváme mu slávu. K tomu, abychom stále dokonaleji žili, „jak chce Duch“ (Řím 8,5), je potřebné nechávat se přetvářet v Krista.

Kérygmatická a mystagogická katecheze

163. Výchova a katecheze slouží tomuto růstu. Máme k dispozici již různé magisteriální texty a příručky ke katechezi, které nabízí Svatý stolec a v rámci světové církve i různé episkopáty. Připomínám apoštolskou exhortaci Catechesi tradendae (1979), Všeobecné katechetické direktorium (1997) a další dokumenty, jejichž obsah zde není nutné opakovat. Chci se zde zastavit jen nad několika tématy, která mi připadají zvláště důležitá.

164. Znovu jsme objevili, že i v katechezi podstatnou roli sehrává prvotní hlásání čili „kérygma“, které má být v centru evangelizační činnosti a každé snahy o církevní obnovu. Kérygma je trojiční. Je to oheň Ducha, jenž se dává v podobě jazyků a vede nás k víře v Ježíše Krista, který nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním zjevuje a sděluje nekonečné milosrdenství Otce. V ústech katechety opakovaně zaznívá tato prvotní zvěst: „Ježíš Kristus tě miluje, dal svůj život, aby tě spasil, a nyní je denně živý po tvém boku, aby tě osvěcoval, posiloval a osvobozoval.“ Když říkáme, že tato zvěst je „první“, neznamená to, že stojí na začátku a pak se zapomene nebo nahradí jiným obsahem, který ji překoná. Je první ve smyslu kvalitativním, protože je to zvěst principiální, a ve všech etapách a momentech katecheze se jí má stále znovu naslouchat a různými způsoby ji hlásat.[14] Proto i kněz „musí sám – stejně jako církev – růst ve vědomí, že musí být sám stále evangelizován“[15].

165. Netřeba se domnívat, že v katechezi má kérygma ustoupit nějaké údajně „solidnější“ formaci. Není nic solidnějšího, hlubšího, jistějšího, konzistentnějšího a moudřejšího než tato zvěst. Veškerá křesťanská formace je především prohlubováním kérygmatu, které se má stále více a lépe do křesťanského života vtělovat, nikdy nepřestává osvěcovat katechetické působení a umožňuje nám správně chápat význam jakéhokoli tématu, které se v katechezi vysvětluje. Je to zvěst, která odpovídá na nekonečnou touhu, jež je v každém lidském srdci. Ústřední postavení kérygmatu s sebou nese určité charakteristiky, které jsou dnes nezbytné v každém prostředí: Je nutné, aby hlásání vyjadřovalo spásonosnou Boží lásku, jež předchází morálním či náboženským závazkům, aby nevnucovalo pravdu a apelovalo na svobodu, aby bylo nositelem radosti, povzbuzení, vitality a aby mělo harmonickou úplnost, která neredukuje kázání na pár poučení, jež jsou navíc spíše filozofická než evangelní. Od hlasatele evangelia to vyžaduje, aby měl určité dispozice, které napomáhají lepšímu přijetí zvěsti: vstřícnost, otevřenost dialogu, trpělivost, srdečnou přívětivost, která neodsuzuje.

166. Další charakteristikou katecheze, jež se rozvinula v posledních desetiletích, je mystagogická iniciace,[16] která označuje v podstatě dvě věci: nezbytnou postupnost formativní zkušenosti, do níž zasahuje celé společenství, a nové docenění liturgických znamení křesťanské iniciace. Mnohé příručky a mnohé programy dosud nepřijaly výzvu mystagogické obnovy, která by na základě rozlišování v jednotlivých formačních společenstvích mohla nabýt velice rozmanitých podob. Katechetické setkání je zvěstováním slova, na něm se zakládá, nicméně vždycky potřebuje vhodné prostředí a přitažlivou motivaci, užití výmluvných symbolů, zasazení do širšího procesu růstu a integraci všech osobních dimenzí do života společenství, které naslouchá a odpovídá.

167. Je dobré, aby každá katecheze věnovala zvláštní pozornost „cestě krásy“ (via pulchritudinis).[17] Zvěstovat Krista znamená ukazovat, že věřit v něj a následovat jej není jenom pravdivá a spravedlivá věc, ale také věc krásná, jež je schopna naplnit život novým jasem a hlubokou radostí i uprostřed zkoušek. Z tohoto pohledu lze všechny výrazy autentické krásy považovat za cestu, která napomáhá setkání s Pánem Ježíšem. Nejde o estetický relativismus,[18] který by mohl zatemňovat nerozlučné pouto mezi pravdou, dobrem a krásou, nýbrž o obnovení úcty ke kráse s cílem dospět k lidskému srdci a dát v něm zazářit pravdě a dobrotě Vzkříšeného. Je-li tomu tak, jak praví svatý Augustin, že totiž nemilujeme než to, co je krásné,[19] pak Syn učiněný člověkem – zjevení nekonečné krásy – je svrchovaně hoden lásky a přitahuje nás k sobě pouty lásky. Je tedy nutné, aby součástí předávání víry byla formace vycházející z via pulchritudinis. Je žádoucí, aby každá místní církev ve svém evangelizačním působení podporovala využívání umění v návaznosti na bohatství minulosti, ale také v šíři jeho rozmanitých současných výrazů, aby se tak víra sdělovala novou „řečí v podobenstvích“[20]. Je třeba mít odvahu nalézat nová znamení, nové symboly, novou tkáň, kde se může vtělit a předávat slovo, různé formy krásy, které se objevují v rozličných kulturních prostředích, včetně oněch nekonvenčních modalit krásy, které mohou být málo významné pro hlasatele evangelia, ale staly se zvlášť přitažlivé pro druhé.

168. Pokud jde o morální záměr katecheze, jež zve k růstu ve věrnosti evangelnímu životnímu stylu, je vhodné vždycky poukazovat na kýžené dobro, čím přispívá životu v jeho zralosti, plné realizaci, plodnosti. Jen ve světle této nabídky je možné uvažovat též o našem pranýřování nešvarů, které ji mohou zatemňovat. Spíše než jako odborníky na apokalyptické diagnózy nebo obskurní soudce, kteří mají zalíbení ve vyhledávání všech rizik a úchylek, je dobré, aby nás lidé vnímali jako radostné hlasatele vznešených nabídek, jako strážce dobra a krásy, kteří se skví životem věrným evangeliu.

Osobní doprovázení v procesech růstu

169. V civilizaci, která je paradoxně raněna anonymitou a zároveň je posedlá slíděním po detailech ze života druhých, v civilizaci stižené nestydatě morbidní zvědavostí potřebuje mít církev pohled bližního, který umí kontemplovat, dovede se dojmout a zastavit před člověkem, kdykoli je to nutné. V tomto světě mohou vysvěcení služebníci i ostatní pastorační pracovníci zpřítomňovat vůni blízké Ježíšovy přítomnosti i jeho osobní pohled. Církev musí uvádět své členy – kněze, řeholníky a laiky – do tohoto „umění doprovázet“, aby se všichni neustále učili zout si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srov. Ex 3,5). Musíme dát svému putování rytmus uzdravující blízkosti, s uctivým pohledem plným soucitu, a zároveň spořádaně a svobodně povzbuzovat ke zrání v křesťanském životě.

170. Třebaže to zní samozřejmě, musí duchovní doprovázení vždy směřovat k Bohu, v němž můžeme dosáhnout pravé svobody. Někteří se považují již za svobodné, byť jsou odloučeni od Pána, a nevidí, že jsou bytostně sirotky, bez útulku, bez domova, kam by se mohli navracet. Přestávají být poutníky a stávají se tuláky, kteří se točí jen kolem sebe, aniž by někam došli. Doprovázení by pak bylo kontraproduktivní, kdyby přestalo být putováním s Kristem k Otci a stalo se jakousi terapií, jež by uzavřenost lidí do vlastní imanence jen umocňovala.

171. Naléhavě dnes potřebujeme muže a ženy, kteří z vlastní zkušenosti s doprovázením znají správný postup, jenž se vyznačuje rozvážností, schopností porozumět druhému, uměním čekat a poddajností Duchu, aby všichni společně chránili svěřené ovce před vlky, kteří se pokoušejí stádce rozehnat. Potřebujeme se cvičit nejen v umění slyšet, ale k tomu si navíc osvojit schopnost naslouchat. První věcí při komunikaci s druhým je dovednost srdce vytvářet blízkost, bez níž neexistuje žádné opravdové duchovní setkání. Naslouchání nám pomáhá volit správná gesta a správná slova, která nás nenechají v pohodlné pozici diváků. Jedině na základě tohoto uctivého a soucitného naslouchání lze nalézat cesty autentického růstu, probouzet touhu po křesťanském ideálu, hlubší touhu po plné odpovědi na Boží lásku a přání rozvíjet to nejlepší, co Bůh v životě člověka zasel. Stále však s trpělivostí toho, kdo zná, co učil svatý Tomáš, že totiž někdo může mít milost i lásku, ale zároveň neuplatňuje správně žádnou ze ctností „kvůli určitým protichůdným náklonnostem“, které přetrvávají.[21] Jinými slovy, organická jednota mezi ctnostmi existuje vždycky a nutně „in habitu“, ačkoli některé vlivy mohou uskutečňování oněch ctnostných postojů znesnadňovat. Odtud plyne nezbytnost „pedagogiky, která postupně, krok za krokem, přivádí lidi k plnému osvojení tajemství“[22]. Pro dosažení určité zralosti, tedy aby lidé byli schopni činit opravdu svobodná a odpovědná rozhodnutí, je třeba počítat s dostatkem času a mít obrovskou trpělivost. Jak říkal blahoslavený Petr Faber: „Čas je poslem Božím.“

172. Kdo doprovází, dovede rozpoznat, že situace každého jedince před Bohem i jeho život milosti je tajemství, které nikdo nemůže poznat jen zvnějšku. Evangelium nás vede k tomu, abychom člověka napomínali a pomáhali mu růst tak, že mu pomůžeme poznat objektivní špatnost jeho skutků (srov. Mt 18,15), ovšem bez vynášení soudů o jeho odpovědnosti a vině (srov. Mt 7,1; Lk 6,37). V každém případě se zdatný doprovázející neuchyluje k fatalistickým postojům či malomyslnosti. Vždycky povzbuzuje k ochotě nechat se léčit, povstat, obejmout kříž, všeho zanechat a vždy znovu se vydávat hlásat evangelium. Osobní zkušenost s tím, co znamená nechat se doprovázet a uzdravovat, s tím, co znamená v naprosté upřímnosti mluvit o svém životě s člověkem, jenž nás doprovází, nás učí trpělivosti a pochopení vůči druhým a uschopňuje nás nacházet způsoby, jak v nich probouzet důvěru, otevřenost a ochotu růst.

173. Autentické duchovní doprovázení se vždycky začíná a uskutečňuje v rámci služby evangelizačnímu poslání. Příkladem takového doprovázení a formace v rámci apoštolského působení je vztah Pavla k Timotejovi a Titovi. Když je pověřuje, aby se zastavili v každém městě a „uspořádali, co je třeba“ (srov. Tit 1,5; srov. 1 Tim 1,3-5), dává jim kritéria pro osobní život i pro pastorační působení. To všechno je třeba zásadně odlišit od jakéhokoli typu soukromničení a individualistické seberealizace. Učedníci misionáři provázejí učedníky misionáře.

O Božím slově

174. Božím slovem se má živit nejen homilie. Celá evangelizace se na něm zakládá – na slyšeném, rozjímaném, žitém, slaveném a dosvědčovaném slově. Pramenem evangelizace je Písmo svaté. Proto je třeba stálé formace v naslouchání Božímu slovu. Církev neevangelizuje, pokud se sama nenechá stále evangelizovat. Je nezbytné, aby se „Boží slovo stávalo stále více srdcem veškeré církevní činnosti“[23]. Boží slovo slyšené a slavené, zejména v eucharistii, živí a vnitřně posiluje křesťany a uschopňuje je k autentickému evangelnímu svědectví v každodenním životě. Již jsme překonali onen starý protiklad mezi slovem a svátostí. Hlásané živé a účinné slovo připravuje přijetí svátosti a ve svátosti toto slovo dosahuje své maximální účinnosti.

175. Studium Písma svatého musí být branou otevřenou všem věřícím.[24] Zásadní věcí je, aby zjevené slovo radikálně zúrodňovalo katechezi a veškeré snahy o předání víry.[25] Evangelizace vyžaduje důvěrný vztah s Božím slovem, a proto diecéze, farnosti a všechna katolická sdružení musí nabízet seriózní a trvalé studium Bible, jež podpoří duchovní četbu jak osobní, tak i společnou.[26] Nehledáme tápáním ve tmě ani nemusíme čekat, až nás Bůh osloví, protože „Bůh promluvil; není již velkou neznámou, ale ukázal sebe samého“[27]. Přijměme vznešený poklad zjeveného slova.


 

[14]       Srov. Propositio, 9.

[15]       Pastores dabo vobis, 26.

[16]       Srov. Propositio, 38.

[17]       Srov. Propositio, 20.

[18]       Srov. II. vatikánský koncil: Inter mirifica, 6. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002.

[19]       Srov. Sv. Augustin: De musica, VI, XIII, 38; Conf., IV, XIII, 20.

[20]       Benedikt XVI.: Promluva při projekci dokumentu „Arte e fede – via pulchritudinis“ (25. 10. 2012).

[21]       Summa Theologiae, I-II q. 65, 3, ad 2: „propter aliquas dispositiones contrarias“.

[22]       Ecclesia in Asia, 20.

[23]       Benedikt XVI.: Verbum Domini, 1 (posynodní apoštolská exhortace o Božím slově v životě a poslání církve, 30. září 2010). Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2011.

[24]       Srov. Propositio, 11.

[25]       Srov. Dei Verbum, 21–22.

[26]       Srov. Verbum Domini, 86–87.

[27]       Benedikt XVI.: Meditace během první generální kongregace XIII. generálního zasedání biskupského synodu (8. 10. 2012).