Pastorační doprovázení

 

III. kapitola: Rodina a pastorační doprovázení

Komplexní situace

69. Svátost manželství jakožto věrné a nerozlučitelné spojení mezi jedním mužem a jednou ženou, kteří jsou povoláni, aby se vzájemně přijímali a aby přijímali život, je pro lidskou rodinu velkou milostí. Církev má radost a povinnost hlásat tuto milost každému člověku a v každém prostředí. Dnes ještě naléhavěji cítí zodpovědnost za to, aby umožňovala pokřtěným objevovat působení milosti Boží v jejich životě – i v těch nejtěžších situacích – a vedla je k naplňování svátosti. Synoda oceňuje a povzbuzuje rodiny, které dělají čest kráse křesťanského manželství, ale má zároveň v úmyslu posilovat pastorační rozlišování takových situací, kde se tento dar přijímá a oceňuje jen s obtížemi anebo je různým způsobem kompromitován. Udržení živého dialogu s těmito věřícími tak, aby se připustilo dozrávání k důsledné otevřenosti pro evangelium manželství a rodiny v jeho plnosti, představuje závažnou odpovědnost. Pastýři musí odhalovat takové prvky, které napomáhají evangelizaci a lidskému a duchovnímu růstu těch, které jim Pán svěřil do péče.

70. Pastorace má jasně předkládat evangelní poselství a podchycovat pozitivní prvky v těch situacích, které mu ještě nebo již neodpovídají. V mnoha zemích narůstá počet dvojic, které spolu žijí bez kanonického nebo občanského sňatku. V některých zemích existuje tradiční manželství dohodnuté mezi rodinami a často uzavírané v různých etapách. V jiných zemích zase narůstá počet těch, kteří poté, co spolu žili po dlouhou dobu, žádají uzavřít manželství v kostele. Prosté soužití se často volí z důvodu všeobecné mentality, jež se staví proti institucím a trvalým závazkům, ale také v očekávání existenční jistoty (práce a stálý plat). A konečně v dalších zemích narůstá počet faktických soužití nejen kvůli odmítání hodnot rodiny a manželství, ale i z toho důvodu, že svatba je ze sociálních důvodů vnímána jako luxus a k faktickému soužití nutí hmotná bída. Všem takovým situacím je třeba čelit konstruktivním způsobem se snahou proměnit je v příležitost pro konverzi směřující k plnosti manželství a rodiny ve světle evangelia.

71. Rozhodnutí pro občanský sňatek anebo v některých případech pro faktické soužití velmi často není motivované předsudky nebo odporem proti svátostnému svazku, ale kulturními nebo něčím podmíněnými situacemi. Za mnohých okolností je rozhodnutí žít spolu znamením vztahu, který se chce zaměřit na skutečnou perspektivu a stabilitu. Takovou vůli, která se vyjadřuje v trvalém a spolehlivém svazku otevřeném pro život, lze považovat za závazek, na němž je možno nastoupit cestu směřující ke svátostnému manželství, objevenému jako záměr Boží pro vlastní život. K cestě růstu, která může vést ke svátostnému manželství, se má povzbuzovat tím, že se uznávají znaky velkorysé a trvalé lásky: touha usilovat o dobro druhého před vlastním; zkušenost s odpuštěním, o něž žádáme a sami ho dáváme; přání vytvářet rodinu, která není uzavřená do sebe, ale je otevřená pro dobro církevního společenství i celé společnosti. Průběžně lze na této cestě zdůrazňovat hodnotu oněch znaků lásky, které ve skutečnosti odpovídají odrazu Boží lásky obsažené v záměru autentického manželství.

72. Problematika týkající se smíšených manželství si vyžaduje zvláštní pozornost. Manželství mezi katolíky a ostatními pokřtěnými, „i když mají své zvláštní problémy, vykazují přece četné prvky, kterých je třeba si vážit a které mají být podporovány ať pro svou vnitřní hodnotu, nebo pro svůj značný přínos k ekumenickému hnutí“. Z toho důvodu „je třeba se snažit … o ochotnou spolupráci mezi katolickým a nekatolickým duchovním, a to už při přípravě na manželství a na sňatek“ (FC 78). Pokud jde o sdílení Eucharistie, připomínáme, že „rozhodnutí, zda připustit nekatolického manžela k eucharistickému společenství, musí být v souladu se všeobecnými normami, které v této věci existují jak pro východní, tak i ostatní křesťany, a musí brát v úvahu konkrétní situaci přijetí svátosti křesťanského manželství dvěma pokřtěnými křesťany. Ačkoli manželé ve smíšeném manželství sdílejí svátost křtu a manželství, společná účast na eucharistii může být pouze výjimečná. Pokaždé je třeba dodržet normy uvedené výše...“ (Papežská rada pro jednotu křesťanů, Direktář k provádění ekumenických principů a norem, 25. března 1993,159-160).

73. Manželství s disparitou kultu představují výsostní příležitost pro mezináboženský dialog v každodenním životě a v náboženských společenstvích mohou být znamením naděje, především tam, kde existuje napětí. Oba z dvojice sdílejí své duchovní zkušenosti anebo, není-li jeden z nich věřící, cestu náboženského hledání (srov. 1 Kor 7,14). Manželství s disparitou kultu obnášejí některé specifické těžkosti

týkající se jak křesťanské totožnosti rodiny, tak i náboženské výchovy dětí. Manželé jsou povoláni k tomu, aby počáteční cit přitažlivosti stále více proměňovali v upřímnou touhu po dobru toho druhého. I rozdílná náboženská příslušnost se díky takovéto otevřenosti proměňuje v šanci obohacovat duchovní kvalitu vztahu. Počet rodin tvořených manželskými svazky s disparitou kultu, který narůstá na misijních územích i v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, si naléhavě vyžaduje diferencovanou pastorační péči podle různých společenských i kulturních prostředí. V některých zemích, kde neexistuje náboženská svoboda, je křesťanský manžel nucen kvůli uzavření sňatku přestoupit na jiné náboženství a nemůže slavit kanonické manželství s disparitou kultu ani pokřtít děti. Proto musíme zdůrazňovat nutnost respektování náboženské svobody pro všechny.

74. Smíšená manželství a manželství s disparitou kultu vykazují mnoho potenciálně plodných i kritických prvků s nelehkým řešením, avšak spíše na úrovni pastorační než normativní; patří k nim náboženská výchova dětí, účast na liturgickém životě manžela, sdílení duchovní zkušenosti. Postavit se konstruktivně k různosti ve víře vyžaduje věnovat zvláštní pozornost lidem, kteří vstupují do takových manželství, a to nejen v období předcházejícím svatbě. Specifickým problémům čelí dvojice a rodiny, v nichž jeden partner je katolík a druhý nevěřící. V takových případech je třeba svědčit o schopnosti evangelia vžívat se do těchto situací tak, aby byla umožněna křesťanská výchova dětí.

75. Zvláštní těžkost představují situace, které se týkají přístupu ke křtu osob nacházejících se v komplexní manželské situaci. Jedná se o osoby, které uzavřely stabilní manželský svazek v době, kdy aspoň jedna z nich neznala křesťanskou víru. V těchto případech jsou biskupové povoláni uplatnit pastýřské posouzení úměrné duchovnímu dobru těchto lidí.

76. Církev přizpůsobuje svůj postoj Pánu Ježíši, který se s nekonečnou láskou obětoval za každého člověka bez výjimky (MV 12). Ve vztahu k rodinám, které prožívají tu zkušenost, že mají ve svém nitru osoby s homosexuální tendencí, církev zdůrazňuje, že každého člověka bez ohledu na jeho sexuální tendenci je třeba respektovat v jeho důstojnosti, přijímat ho s úctou a přitom se pečlivě vyhýbat „jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace“ (Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály,4). Zvláštní pozornost se má věnovat i doprovázení rodin, v nichž žijí osoby s homosexuální tendencí. Pokud jde o plány postavit svazky mezi homosexuálními osobami naroveň manželství, „neexistuje žádný základ, který by umožnil stanovit podobnost či analogie, a to ani vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím záměrem s manželstvím a rodinou“ (tamtéž). V každém případě považuje synoda za naprosto nepřípustné, aby byl na místní církve vyvíjen v této záležitosti nátlak a aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím tím, že zavedou zákony umožňující „manželství“ mezi osobami stejného pohlaví.

Doprovázení v různých situacích

77. Církev láskyplně sdílí a přijímá za své radosti i naděje, bolesti i úzkosti každé rodiny. Má-li církev stát nablízku každé rodině a doprovázet ji na cestě, znamená to pro ni zaujímat postoj moudrého rozlišování: někdy je třeba stát po boku a v tichosti naslouchat; jindy je nutno jít napřed a ukazovat cestu, kudy se má jít; jindy je zase vhodné následovat, podporovat a povzbuzovat. „Církev musí uvádět své členy – kněze, řeholníky a laiky – do tohoto ‚umění dopro­vázet‘, aby se všichni neustále učili zout si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srov. Ex 3,5). Musíme dát svému putování rytmus uzdravující blízkosti, s uctivým pohledem plným soucitu, a zároveň spořádaně a svobodně povzbuzovat ke zrání v křesťanském životě“ (EG 169). Hlavní přínos pro pastoraci rodin poskytuje farnost, která je rodinou rodin a kde se harmonizují vklady malých společenství, hnutí a církevních sdružení. Doprovázení vyžaduje speciálně připravené kněze a zřizování specializovaných center, kde by se kněží, řeholníci i laici učili, jak se starat o každou rodinu a věnovat zvláštní pozornost těm, které mají těžkosti.

78. Služba zaměřená na ty, jejichž manželský vztah se rozbil, se ukazuje jako zvláště naléhavá. Dramatem rozchodu často končí dlouhé období konfliktů, které způsobují největší utrpení zvláště dětem. Osamocenost opuštěného manžela nebo manželky anebo toho, kdo byl donucen přerušit soužití poznamenané trvalým týráním, vyzývá křesťanské společenství ke zvláštní péči. Prevence a péče v případech domácího násilí vyžadují těsnou spolupráci se spravedlností, aby se zasáhlo proti aktérům a vhodně ochránily oběti. Rovněž je důležité posilovat ochranu mladistvých proti sexuálnímu zneužívání. Spolu s doprovázením rodin má být v církvi dodržována nulová tolerance těchto případů. Dále se jeví jako vhodné, aby se myslelo na rodiny, jejichž někteří členové vykonávají zvláště náročné aktivity, jako jsou vojáci, kteří bývají fyzicky odděleni a dlouhodobě vzdáleni od rodiny se všemi důsledky, které z toho plynou. Po svém návratu z válečných oblastí jsou často postiženi post-traumatickým syndromem s narušeným svědomím, které se na ně obrací se závažnými morálními otázkami. Zde je potřebná specifická pastorační pozornost.

79. Zkušenost rozbitého manželství je vždy pro všechny bolestná. Na druhé straně samotné ztroskotání se může stát příležitostí k reflexi, ke konverzi a k odevzdání se do Boží péče. Když si každý uvědomí svou zodpovědnost, může znovu nacházet důvěru a naději. „Ze srdce Trojice, z nejhlubšího nitra Božího tajemství, bez ustání plyne a proudí obrovská řeka milosrdenství. Tento pramen se nikdy nevyčerpá, ať jsou jakkoli početní ti, kdo k němu přistupují. Každý z něho může čerpat pokaždé, když potřebuje, protože Boží milosrdenství je nekonečné“ (MV 25). Odpustit vytrpěnou nespravedlnost není lehké, ale je to cesta, která je umožněna díky milosti. Z toho plyne potřeba pastorační práce pro konverzi a smíření uskutečňovaná i prostřednictvím specializovaných center naslouchání a zprostředkování, která mají být zřizována v diecézích. Rovněž je třeba prosazovat spravedlnost vůči všem stranám zasaženým manželským ztroskotáním (manželé i děti). Křesťanské společenství a jeho pastýři mají povinnost požadovat od manželů žijících odloučeně nebo rozvedených, aby vůči sobě jednali ohleduplně a milosrdně, především pro dobro dětí, jimž nesmí být způsobováno další utrpení. Děti se nesmějí stávat objektem sporů a je třeba hledat ty nejlepší možnosti, aby mohly překonat trauma rodinného rozpadu a vyrůstat v co největším pokoji. Církev musí v každém případě vždy zdůrazňovat nespravedlnost, kterou velmi často způsobují okolnosti rozvodu.

80. Neúplné rodiny mají různý počátek: biologický otec nebo matka se nikdy nezačlenili do rodinného života; situace násilí, od níž jeden z rodičů musel utéct spolu s dětmi; smrt jednoho z rodičů; odchod jednoho z rodičů od rodiny i jiné okolnosti. Ať už je důvod jakýkoli, rodič, který žije s dítětem, musí nacházet podporu a útěchu u ostatních rodin z křesťanského společenství, jakož i u farních pastoračních organizací. Tyto rodiny bývají navíc sužovány tíží ekonomických problémů, nejistotou dočasné práce, těžkostmi s obživou dětí i tím, že nemají kde bydlet. Stejnou pastorační starostlivost je třeba věnovat vdovcům a vdovám, svobodným matkám a jejich dětem.

81. Když manželé zakoušejí ve svých vztazích problémy, musí počítat s pomocí a doprovázením ze strany církve. Zkušenost ukazuje, že díky vhodné pomoci a působení smiřující milosti Ducha Svatého se velké procento manželských krizí uspokojivě překoná. Umět odpouštět a zakusit odpuštění je základní zkušeností rodinného života. Odpuštění mezi manžely umožňuje znovuobjevit pravdu lásky, která trvá stále a nepomíjí (srov. 1 Kor 13,8). Potřeba usmíření je v rámci rodinných vztahů prakticky každodenní. Nepochopení způsobená vztahy se svou původní rodinou, konflikt mezi rozdílnými kulturními a náboženskými zvyklostmi, různý pohled na výchovu dětí, obava z ekonomických těžkostí i napětí pramenící z různých závislostí a ztráty práce – to jsou některé z opakujících se napětí a sporů. Namáhavé umění smířit se, které má zapotřebí podporu milosti, potřebuje velkorysou spolupráci příbuzných a přátel a mnohdy také profesionální pomoc zvenku. V nejbolestnějších případech, jako je manželská nevěra, je třeba vykonat skutečnou nápravu a být k ní ochotni. Porušený pakt může být obnoven a k této naději je třeba se vychovávat už od přípravy na manželství. Při péči o zraněné lidi a rodiny je základem působení Ducha Svatého, přijetí svátosti smíření a potřeba duchovní cesty za odborného doprovodu vysvěcených služebníků.

82. Pro mnohé věřící, kteří prožili nešťastnou manželskou zkušenost, představuje jednu z cest zkoumání platnosti jejich manželství. Nedávné dokumenty motu proprio Mitis Iudex Dominus Iesus a Mitis et Misericors Iesus vedou ke zjednodušení procesu případného prohlášení manželství za neplatné. Těmito texty Svatý otec také ozřejmil, že „biskup ve své církvi, protože byl ustanoven jejím pastýřem a hlavou, je sám také soudcem mezi věřícími jemu svěřenými“ (MI, preambule,III). Uskutečnění těchto dokumentů si tedy nárokuje velkou zodpovědnost diecézních ordinářů, povolaných k tomu, aby některé kauzy soudili sami a v každém případě aby zajistili věřícím jednodušší přístup ke spravedlnosti. To si vyžaduje přípravu dostatečně početného personálu, tvořeného kleriky i laiky, který se bude prvořadě věnovat této církevní službě. Bude tedy potřebné poskytovat rozvedeným lidem nebo dvojicím v krizi informační, poradenskou a zprostředkovací službu, která v propojení s pastorací rodin bude disponibilní také pro případy předběžného šetření k manželskému procesu (srov. MI, čl. 2-3).

83. Svědectví těch, kdo ani navzdory těžkým podmínkám nevstoupí do nového spojení a zůstanou věrní svátostnému svazku, si ze strany církve zasluhuje ocenění a podporu. Církev jim chce ukazovat tvář Boha, který je věrný své lásce a vždy je schopný dávat novou sílu a naději. Lidé žijící v odloučení nebo rozvedení, kteří nevstoupili do nového manželství, často svědčí o manželské věrnosti a je třeba je povzbuzovat, aby v Eucharistii nacházeli pokrm, jenž je v jejich stavu podporuje.

Rozlišování a začleňování

84. Ty pokřtěné, kteří jsou rozvedení a znova civilně sezdaní, je třeba všemi možnými způsoby více začleňovat do křesťanských společenství a vyhýbat se přitom každé příležitosti k pohoršení. Logika jejich začleňování je klíčem k jejich pastoračnímu doprovázení, aby věděli, nejen že patří ke Kristovu tělu, jímž je církev, ale aby v něm mohli prožívat radostnou a plodnou zkušenost. Jsou pokřtění, jsou to bratři a sestry a Duch Svatý do nich vlévá dary a charizmata pro dobro všech. Mohou mít účast na různých církevních službách; proto je třeba rozlišovat, které z různých forem jejich vylučování, dnes praktikovaného, z oblasti liturgické, pastorační, výchovné a institucionální by bylo možno překonat. Nejen že se nesmějí cítit jako exkomunikovaní, ale mají žít a dozrávat jako živé údy církve a vnímat ji jako matku, která je vždy přijímá, stará se o ně s láskou a povzbuzuje je v životě podle evangelia. Integrace je potřebná také kvůli péči o jejich děti a jejich křesťanskou výchovu; ony mají být považovány za ty nejdůležitější. Starostlivost o tyto lidi neznamená pro křesťanské společenství oslabení jeho víry a jeho svědectví o nerozlučitelnosti manželství: naopak, právě takovouto péčí vyjadřuje církev svou lásku.

85. Svatý Jan Pavel II. předložil souhrnné kritérium, které zůstane základem pro hodnocení takových situací: „Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné“ (FC 84). Je tedy úkolem duchovních, aby doprovázeli zainteresované osoby na cestě rozlišování podle církevního učení a podle usměrnění biskupa. Při tomto procesu bude užitečné vykonat zpytování svědomí prostřednictvím chvil reflexe a pokání. Rozvedení a znovu sezdaní by se měli ptát, jak se chovali ke svým dětem, když se manželský svazek dostal do krize; jestli byly pokusy o smíření; jaká je situace opuštěného partnera; jaké důsledky přináší nový vztah pro zbytek rodiny a pro společenství věřících; jaký příklad dává mladým, kteří se mají připravovat na manželství. Upřímná reflexe může posílit důvěru v Boží milosrdenství, které není nikomu upíráno.

Kromě toho nelze za některých okolností popírat, že „přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena nebo dokonce potlačena“ (KKC 1735) z důvodu různě podmíněných situací. V důsledku toho soud o objektivní situaci nesmí vést k soudu o „subjektivní přičitatelnosti“ (Papežská rada pro legislativní texty, Prohlášení z 24. června 2000,2a). Za určitých okolností mají lidé velké těžkosti jednat odlišným způsobem. I při dodržování všeobecné normy je proto třeba uznat, že zodpovědnost za určité činnosti nebo rozhodnutí není ve všech případech totožná. Pastorační posouzení má také brát v úvahu správně formované svědomí lidí a musí se ujímat těchto situací. Taktéž důsledky vykonaných skutků nejsou nutně ve všech případech totožné.

86. Průběh doprovázení a rozlišování orientuje tyto věřící tak, aby si uvědomovali svou situaci před Bohem. Rozhovor s knězem na vnitřním fóru přispěje k utvoření správného úsudku o tom, co brání možnosti zúčastňovat se ve větší plnosti na životě církve a konat kroky napomáhající růstu takové účasti. Vzhledem k tomu, že v samotném zákoně neexistuje odstupňování (srov. FC 34), rozlišování nemůže nikdy přehlížet požadavky evangelní pravdy a lásky, jak je předkládá církev. Aby tomu tak bylo, mají se zaručovat potřebné podmínky pro pokoru, důvěrnost, lásku k církvi a k jejímu učení při upřímném hledání Boží vůle, v touze dospět k co nejúplnější odpovědi na ni.

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás