Plodivá síla a výchova

 

II. kapitola: Rodina, plodivá síla a výchova        

Předávání života

62. Přítomnost početných rodin v církvi je pro křesťanskou komunitu i pro společnost požehnáním, protože otevřenost životu je požadavkem niterně obsaženým v manželské lásce. V tomto světle vyjadřuje církev živou vděčnost rodinám, které přijímají, vychovávají, obklopují láskou a vedou k víře své děti, zvláště jsou-li zranitelné nebo poznamenané nějakým handicapem. Tyto děti, které od narození mají specifické potřeby, přitahují Kristovu lásku a vyžadují od církve, aby o ně pečovala jako o své požehnání. Bohužel je rozšířena mentalita, která omezuje rození života na pouhé uspokojování individua nebo dvojice. Faktory ekonomického, kulturního a výchovného charakteru někdy vytvářejí rozhodující tlak a přispívají k prudkému poklesu porodnosti, který oslabuje sociální tkáň, poškozuje vztah mezi generacemi a znejišťuje pohled do budoucnosti. I v této oblasti je třeba vycházet z naslouchání lidem a dávat za pravdu kráse a pravdě bezpodmínečné otevřenosti životu jako něčemu, co lidská láska potřebuje, aby se prožívala v plnosti. Zde se konstatuje potřeba stále většího šíření dokumentů církevního magisteria, které prosazují kulturu života. Do přípravy na manželství a doprovázení manželů by pastorace rodin měla více angažovat katolické specialisty s biomedicínským zaměřením.

Zodpovědnost při plození

63. Podle řádu stvoření jsou manželská láska mezi mužem a ženou a předávání života sobě navzájem podřízeny (srov. Gen 1,27-28). Stvořitel tím učinil muže a ženu účastné na díle stvoření a zároveň z nich udělal nástroje své lásky tím, že jim prostřednictvím předávání lidského života svěřil zodpovědnost za budoucnost lidstva. Manželé se mají otevírat životu a vytvářet si „správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k vlastnímu dobru, tak k dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve“ (GS 50; srov. VS 54-66). V souladu s osobním a lidsky úplným charakterem manželské lásky představuje správnou cestu k plánování rodiny konsenzuální dialog mezi manžely, který respektuje čas a bere v úvahu důstojnost partnera. V tomto smyslu je třeba znovu objevit encykliku Humanae Vitae (srov. 10-14) a apoštolskou exhortaci Familiaris Consortio (srov. 14;28-35) s cílem znovu probudit připravenost k plození, která kontrastuje s mentalitou často nepřátelskou k životu. Mladé dvojice je třeba opakovaně povzbuzovat, aby darovaly život. Tímto způsobem může v rodině, v církvi i ve společnosti růst otevřenost k životu. Svými početnými dětskými zařízeními může církev přispívat k vytváření společnosti i společenství víry více na míru dítěte. Odvaha předávat život se značně posiluje tam, kde se vytváří atmosféra vhodná pro děti díky poskytování pomoci a doprovázení při práci na výchově potomstva (spolupráce mezi farnostmi, rodiči a rodinami).

Zodpovědné rozhodnutí pro rodičovství předpokládá formaci svědomí, které je „nejtajnějším středem a svatyní člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (GS 16). Čím více se manželé snaží naslouchat ve svém svědomí Bohu a jeho příkazům (srov. Řím 2,15) a nechávají se duchovně doprovázet, tím bude jejich rozhodování vnitřně svobodnější od subjektivního soudu a od chování přizpůsobivému jejich okolí. Z lásky k důstojnosti svědomí církev ze všech sil odmítá donucovací zásahy státu ve prospěch antikoncepce, sterilizace nebo dokonce potratu. Je třeba povzbuzovat používání metod založených na „přirozených rytmech plodnosti“ (HV 11). Má se osvětlovat, že „takové metody respektují tělo manželů, povzbuzují vzájemnou něhu a podporují výchovu k ryzí svobodě“ (KKC 2370). Stále je třeba zdůrazňovat, že děti jsou podivuhodným Božím darem, radostí pro rodiče i pro církev. Skrze ně Pán obnovuje svět.

Hodnota života ve všech jeho fázích

64. Život je Božím darem a tajemstvím, jež nás překračuje. Proto žádným způsobem nelze zavrhovat ani jeho počátky, ani jeho terminální stadium. Těmto jeho fázím je naopak třeba věnovat zvláštní pozornost. Dnes příliš snadno „sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme kulturu ‚spotřebuj a zahoď‘, která se dokonce propaguje“ (EG 53). Z tohoto pohledu je úlohou rodiny, aby za podpory celé společnosti přijímala rodící se život a pečovala o jeho konečnou fázi. Co se týče dramatu potratů, církev především prosazuje posvátný a nedotknutelný charakter lidského života a konkrétně se angažuje v jeho prospěch (srov. EV 58). Díky svým zařízením nabízí poradnu pro těhotné, podporuje svobodné matky, pomáhá opuštěným dětem a stojí nablízku těm, které si vytrpěly potrat. Těm, kdo pracují ve zdravotnictví, se připomíná morální povinnost výhrady svědomí. Stejně tak církev nejenže považuje za nutné prosazovat právo na přirozenou smrt, vyhýbat se zarputilé léčbě i eutanazii, ale také pečuje o staré, chrání lidi s postižením, asistuje terminálně nemocným, potěšuje umírající a rozhodně odmítá trest smrti (srov. KKC 2258).

Adopce a osvojení

65. Adopce dětí, sirotků a opuštěných přijímaných za vlastní nabývá v duchu víry podobu autentického apoštolátu rodiny (srov. AA 11), který církevní magisterium vícekrát připomíná a vyzývá k němu (srov. FC 41; EV 93). Rozhodnutí pro adopci a osvojení vyjadřuje zvláštní plodnost manželského života, nehledě na případy, kdy je bolestně poznamenané sterilitou. Taková volba je výmluvným znamením přijímajícího rodičovství, svědectvím o víře a naplněním lásky. Vzájemně a důstojně vynahrazuje dvojí přerušené pouto: manželům, kteří nemají děti, a dětem, které nemají rodiče. Proto je třeba podporovat veškeré iniciativy směřující k usnadnění průběhu adopce. Obchodu s dětmi mezi zeměmi a kontinenty je nutno zabránit vhodnými legislativními zásahy a státními kontrolami. Kontinuita vztahu při rodičovství a výchově má za svůj nutný základ pohlavní rozdíl mezi mužem a ženou, stejně jako je tomu u plození. Tváří v tvář situacím, kdy se dítě vyžaduje za každou cenu jako právo na kompletaci sebe sama, ukazuje poctivě zamýšlená adopce nebo osvojení důležitý aspekt rodičovství a synovství, neboť napomáhá v poznání, že děti – přirozené, adoptivní nebo osvojené – jsou samy o sobě někým a je třeba je přijmout, milovat, pečovat o ně a nejen je přivést na svět. Při rozhodnutí o adopci nebo osvojení by měl vždy být převažující inspirací zájem dítěte. Jak připomenul papež František, „děti mají právo vyrůstat v rodině s tatínkem a maminkou“ (audience pro účastníky Mezinárodního kolokvia o komplementaritě muže a ženy organizovaného Kongregací pro nauku víry, 17. listopadu 2014). Církev nicméně musí prohlašovat, že tam, kde je to možné, mají děti právo vyrůstat ve své rodině, kde se narodily, a má se jim dostávat maximálně možné podpory.

Výchova dětí

66. Jedním ze zásadních problémů, které stojí před dnešní rodinou, je nesporně oblast výchovy, jež se stala náročnější a komplikovanější kvůli současné kulturní situaci a velkému vlivu médií. Je třeba náležitě dbát na požadavky a očekávání rodin, jež jsou schopné být v každodenním životě místy růstu a konkrétního a zásadního předávání víry, spirituality a ctností, které ztvárňují život. Vlastní rodina bývá často lůnem pro povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu; proto se od rodičů žádá, aby prosili Pána za neocenitelný dar povolání pro některé ze svých dětí. V oblasti vzdělání se má ochraňovat právo rodičů zvolit si svobodně jeho druh, který si přejí pro své děti podle svého přesvědčení a podle dosažitelných podmínek a kvality. I v manželském vztahu je třeba napomáhat k prožívání afektivity jako cesty ke zralosti v hlubokém přijímání druhého a ve stále úplnějším darování. V tomto smyslu se má připomínat potřeba nabídky formačních cest, které posilují manželský život, a důležitost laického stavu, jenž poskytuje doprovázení na základě živého svědectví. Velkou pomocí je příklad věrné a hluboké lásky tvořené něhou a úctou, schopné narůstat v čase, která svou konkrétní otevřeností pro předávání života představuje tajemství, jež nás přesahuje.

67. Dospělí v rodině si v různých kulturách zachovávají nenahraditelnou výchovnou funkci. Avšak v mnoha prostředích jsme svědky postupného oslabování výchovné role rodičů z důvodu agresivní přítomnosti médií uvnitř rodinné sféry. Kromě toho je zde tendence přenášet tuto úlohu na jiné subjekty nebo jim ji vyhrazovat. Na druhé straně média (zvláště sociální) sjednocují členy rodiny také na dálku. Používání e-mailu a jiných sociálních médií může spojovat členy rodiny v reálném čase. Média mohou být především prostředkem pro evangelizaci mladých. Vyžaduje se, aby církev povzbuzovala a podporovala rodiny v jejich bdělém a zodpovědném sledování školských a výchovných programů, které se týkají jejich dětí. Existuje jednoznačný souhlas s tím, že rodina je při výchově první školou a že křesťanské společenství přijímá roli pomáhat v této nenahraditelné formační úloze a integrovat ji. Považuje se za potřebné nacházet prostor a čas pro setkávání s cílem podporovat formaci rodičů a sdělovat si zkušenosti mezi rodinami. Je důležité, aby rodiče, z titulu prvních vychovatelů a svědků víry pro své děti, byli aktivně zaangažováni do přípravy na svátosti křesťanské iniciace.

68. Životně důležitou funkci při pomoci rodičům v jejich povinnosti vychovávat děti sehrávají katolické školy. Katolická výchova napomáhá úloze rodiny: zajišťuje dobrou přípravu, vychovává ke ctnostem a k hodnotám, vyučuje nauku církve. Katolické školy je třeba povzbuzovat v jejich poslání pomáhat žákům v růstu ke zralé dospělosti, aby pak oni sami dokázali vidět svět skrze Ježíšův pohled lásky a chápali život jako povolání ke službě Bohu. Katolické školy se ukazují jako důležité pro evangelizační poslání církve. V mnoha oblastech jsou katolické školy jedinými, které poskytují dětem z chudých rodin, zvláště dívkám, alternativu k chudobě a ukazují jim cestu, jak mohou přinášet skutečný příspěvek pro život společnosti. Katolické školy je třeba podněcovat k dalšímu rozvíjení své činnosti v nejchudších komunitách při službě méně šťastným a zranitelnějším členům společnosti.