Rodina a evangelizace

 

IV. kapitola: Rodina a evangelizace

Rodinná spiritualita

87. Rodina je ve svém povolání a poslání skutečným pokladem církve. Jak ale prohlašuje se zřetelem na evangelium sv. Pavel, „poklad víry máme v nádobě hliněné“ (2 Kor 4,7). Na vstupních dveřích k životu v rodině, jak říká papež František, „jsou napsána tři slova: ‚… ‚ dovolíš?‘, ‚děkuji‘ a ‚promiň‘. Tato slova totiž otevírají cestu k dobrému životu v rodině, k pokojnému životu. Jsou to jednoduchá slova, ale jejich užití v praxi není tak snadné! Mají v sobě velkou sílu, mají moc ochránit domov i uprostřed tisícerých těžkostí a zkoušek; jejich absence však ponenáhlu působí trhliny, které mohou domovu přivodit i zkázu“ (František, Generální audience, 13. května 2015). Nauka papežů vyzývá k prohloubení duchovního rozměru rodinného života, počínaje znovuobjevením modlitby v rodině a společným nasloucháním Božímu slovu, odkud pramení úsilí o lásku. Hlavní posilou duchovního života v rodině je Eucharistie, především v den Páně, což je znamení hlubokého zakořenění rodiny v církevním společenství (srov. Jan Pavel II., Dies Domini,52;66). Domácí modlitba, účast na liturgii a praktikování lidových a mariánských pobožností jsou účinnými prostředky pro setkání s Ježíšem Kristem a pro evangelizaci v rodině. Tím se ozřejmuje specifické povolání manželů, aby díky milosti Ducha Svatého uskutečňovali svou svatost v manželském životě, a to i skrze účast na tajemství Kristova kříže, který proměňuje těžkosti a utrpení v oběť lásky.

88. Poutem, které spojuje rodiče mezi sebou a s dětmi, je něha v rodině. Něha znamená darovat radost a vzbuzovat v druhém radost, že se cítí být milovaný. Především vyžaduje, abychom se s jemnou pozorností obraceli k omezením toho druhého, zvláště když se projevují velmi viditelně. Chovat se taktně a ohleduplně znamená léčit rány a vracet naději tak, aby v tom druhém znovu ožívala naděje. Něha je v rodinných vztazích každodenní ctností, která napomáhá k překonání vnitřních a vztahových konfliktů. V tomto ohledu nás papež František vyzývá k úvaze: „Máme odvahu přijímat s jemnocitem svízelné situace a obtíže těch, kdo jsou vedle nás, anebo dáváme přednost neosobním řešením, která jsou možná efektivní, ale postrádají evangelní vřelost? Jak velice dnešní svět potřebuje něhu! Boží trpělivost, Boží blízkost, Boží něhu“ (Homilie při noční mši ze slavnosti Narození Páně, 24. prosince 2014).

Rodina jako činitel pastorace

89. Pokud chce křesťanská rodina být věrná svému poslání, musí dobře chápat, odkud sama vychází. Nemůže evangelizovat, jestliže není sama evangelizována. Poslání rodiny zahrnuje plodný svazek manželů, výchovu dětí, svědectví o svátosti, přípravu dalších dvojic na svatbu a přátelské doprovázení těch dvojic a rodin, které se dostanou do problémů. Z toho vyplývá důležitost evangelizačního a katechetického úsilí zaměřeného do nitra rodiny. V tomto ohledu je třeba zvláště doceňovat manželské dvojice, matky a otce, jako aktivní činitele katecheze, zvláště dětí, ve spolupráci s kněžími, jáhny, zasvěcenými osobami a katechety. Toto úsilí začíná už od chvíle, kdy spolu dvojice začne vážně chodit. Velkou pomocí je rodinná katecheze jako účinná metoda pro formaci mladých rodičů a pro vzbuzování vědomí o jejich poslání být evangelizátory ve vlastní rodině. Rovněž je velmi důležité zdůrazňovat spojitost mezi životem v rodině a křesťanskou iniciací. Celé křesťanské společenství se musí stávat místem, kde rodiny vznikají, kde se setkávají, navzájem se konfrontují a kráčejí ve víře cestou růstu a vzájemného sdílení.

90. Církev musí šířit v rodinách smysl pro církevní sounáležitost, vědomí našeho „my“, kde se na nikoho nezapomíná. Všechny povzbuzujeme, aby rozvíjeli své schopnosti a uskutečňovali plán svého života službou pro Boží království. Každá rodina začleněná do prostředí církve má nově objevovat krásu společenství s dalšími rodinami, aby sloužily obecnému dobru společnosti, prosazovaly politiku, ekonomiku a kulturu ve službě rodině i prostřednictvím sociálních sítí a médií. Je žádoucí, aby se vytvářela malá společenství rodin jako živých svědků evangelních hodnot. Konstatuje se potřeba připravovat, formovat a probouzet ke zodpovědnosti některé rodiny, které by doprovázely druhé v jejich křesťanském životě. Rodiny je rovněž třeba povzbuzovat k disponibilitě pro misii ad gentes a připomínat jim ji. A konečně se upozorňuje i na důležitost propojení pastorace mládeže s pastorací rodin.

Vztah s kulturami a s institucemi

91. Církev „používala v různých podmínkách, ve kterých během staletí žila, výtvorů různých kultur, aby Kristovo poselství svým kázáním rozšířila do všech národů a rozvinula, probádala, hlouběji pochopila a lépe vyjádřila ve slavení bohoslužby i v životě různotvárné pospolitosti věřících“ (GS 58). Je tedy důležité mít tyto kultury na paměti a respektovat u každé z nich její specifika. Rovněž je třeba připomínat to, co napsal blahoslavený Pavel VI.: „Rozštěpení mezi evangeliem a kulturou je bezesporu drama naší doby. Ale bylo tomu tak již i dříve, v jiných obdobích. Proto je třeba vyvinout všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci kultury, anebo přesněji řečeno různých kultur“ (EN 20). Pastorace manželství a rodiny vyžaduje úctu k těm pozitivním prvkům, s nimiž se setkáváme v různých náboženských a kulturních praktikách a které představují  praeparatio evangelica. Evangelizace vnímavá na požadavky povznesení člověka se však při setkávání s kulturami nemůže uchylovat k otevřenému odsuzování kulturních, společenských, politických a ekonomických poměrů. Rostoucí hegemonie tržního smýšlení, která umrtvuje prostor a čas pro autentický rodinný život, přispívá také k vyostření diskriminace, chudoby, vyloučení a násilí. Různým rodinám, které se potýkají s ekonomickým nedostatkem z důvodu nezaměstnanosti nebo nestálé práce či chybějící sociální a zdravotní asistence, se mnohdy stává, že nemají přístup k úvěru, stávají se obětí lichvy a někdy jsou nuceny opouštět své domovy a dokonce i děti. V těchto případech navrhujeme vytvářet vhodné podpůrné ekonomické struktury, které by pomáhaly takovým rodinám anebo dokázaly přispívat k solidaritě mezi rodinami i ve společnosti.

92. Rodina je „základní a životodárnou buňkou společnosti“ (AA 11). Musí znovu objevit své povolání k podpoře života společnosti ve všech jeho aspektech. Je nevyhnutelné, aby rodiny díky svému sdružování nacházely způsob, jak jednat s politickými, ekonomickými a kulturními institucemi s cílem vytvářet spravedlivější společnost. Proto je třeba rozvíjet dialog a spolupráci se společenskými strukturami a je třeba povzbuzovat a podporovat křesťanské laiky, aby se angažovali v kulturní a sociálně-ekonomické oblasti. Politika by měla zvláštním způsobem respektovat princip subsidiárnosti a neomezovat práva rodiny. V této věci je třeba brát v úvahu „Chartu práv rodiny“ (srov. Papežská rada pro rodinu, 22. října 1983) a Všeobecnou deklaraci lidských práv“ (10. prosince 1948). Pro křesťany, kteří pracují v politice, by nasazení pro život a pro rodinu mělo být prioritní, protože společnost, která zanedbává rodinu, ztratila svou otevřenost pro budoucnost. K hlavním cílům rodinných sdružení, pracujících společně se skupinami z jiných křesťanských tradic, mezi jiným patří prosazování a ochrana života a rodiny, svobody vzdělání a náboženské svobody, harmonizace mezi dobou práce a časem věnovaným rodině, ochrana pracujících žen a obrana výhrady svědomí.

Otevřenost pro misii

93. Rodina pokřtěných je svou povahou misijní a víra v ní narůstá tím, že ji odevzdává druhým, především svým dětem. Už samotný fakt života v rodinném společenství je první formou hlásání. Evangelizace totiž začíná od rodiny, kde se nepředává jen fyzický život, ale i duchovní. Při předávání víry a náboženské praxe se nesmí zapomínat na úlohu prarodičů; oni jsou svědky mezigeneračního spojení, strážci tradic a moudrosti, modlitby a dobrého příkladu. Rodina se utváří jako činitel pastorační práce tím, že výslovně hlásá evangelium a přináší různé formy svědectví: solidaritu s chudými, otevřenost k jinakosti lidí, ochranu stvoření, morální a materiální solidaritu s jinými rodinami, především nejchudšími, práci pro šíření obecného dobra i skrze proměnu nespravedlivých společenských struktur, počínaje územím, kde žije, a žitím skutků tělesného a duchovního milosrdenství.