Rodina v křesťanské nauce

 

III. kapitola: Rodina v křesťanské nauce

Manželství v řádu stvoření a svátostném naplnění

47. Řád stvoření je osvětlen a završen řádem vykoupení. Přirozené manželství se proto plně chápe ve světle jeho svátostného naplnění; jen když zaměříme pohled na Krista, poznáváme až do hloubky pravdu o lidských vztazích. „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. ... Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání“ (GS 22). Jako zvláště účelné se ukazuje chápat v kristocentrickém smyslu přirozené vlastnosti manželství, které utvářejí dobro manželů (bonum coniugum); to zahrnuje jednotu, otevřenost životu, věrnost a nerozlučitelnost. Ve světle Nového zákona, podle něhož vše bylo stvořeno skrze Krista a pro Krista (srov. Kol 1,16; Jan 1,1 a násl.), vyslovil Druhý vatikánský koncil své ocenění přirozeného manželství a pozitivních prvků přítomných v jiných náboženstvích (srov. LG 16; NA 2) a v různých kulturách i navzdory jejich nedokonalostem a omezením (srov. RM 55). Rozpoznávání přítomnosti semina Verbí (semen Slova) v jiných kulturách (srov. AG 11) lze aplikovat i na manželství a rodinu. Kromě pravého přirozeného manželství jsou pozitivní prvky přítomny i v podobách, jakých manželství nabývá v jiných náboženských tradicích. Tyto podoby – nicméně založené na stabilním a opravdovém vztahu jednoho muže a jedné ženy – považujeme za uspořádané podle svátosti. S pohledem upřeným na lidskou moudrost národů uznává církev i takovouto rodinu jako potřebnou a plodnou základní buňku lidského soužití.

Nerozlučitelnost a plodnost manželského svazku

48. Základem nerozlučitelnosti manželství je neodvolatelná Boží věrnost smlouvě. Naprostá a hluboká láska mezi manžely se nezakládá jen na lidských schopnostech. Bůh tuto smlouvu podpírá silou Ducha Svatého. Rozhodnutí, které Bůh udělal směrem k nám, se určitým způsobem odráží i v manželském rozhodnutí: tak jako Bůh dodržuje svůj slib, i když padneme, tak i manželská láska a věrnost platí „v dobrém i ve zlém“. Manželství je darem a příslibem Boha, který naslouchá modlitbě těch, kdo ho prosí o pomoc. Tvrdost lidského srdce, jeho omezení a křehkost před pokušením jsou velkou výzvou pro společný život. Svědectví dvojic, které žijí věrně své manželství, vrhá světlo na hodnotu nerozlučitelného svazku a vzbuzuje touhu po trvalé obnově závazku k věrnosti. Nerozlučitelnost odpovídá hluboké touze po vzájemné a trvalé lásce, jakou Stvořitel vložil do lidského srdce, a je darem, jenž On sám dává každé dvojici: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6; srov. Mk 10,9). Muž a žena tento dar přijímají a usilují o to, aby jejich láska vydržela napořád. Při citlivosti naší doby a při faktických těžkostech s trvalým dodržováním závazků je církev povolána k tomu, aby předkládala požadavky a plán pro žití evangelia rodiny a křesťanského manželství. „Svatý Pavel mluví o novém životě v Kristu a říká, že všichni křesťané jsou povoláni mít se rádi tak, jako nás miloval Kristus, a ‚podřizovat se jedni druhým‘ (Ef 5,21), což znamená jedni druhým sloužit. A v této souvislosti uvádí tuto analogii mezi manželským párem a vztahem Krista a církve. Je zřejmé, že je to analogie nedokonalá, ale je třeba chápat její duchovní smysl, který je vznešený a revoluční a zároveň jednoduchý a dosažitelný každému muži a každé ženě, kteří se svěřují Boží milosti“ (František, Generální audience, 6. května 2015). Znovu je tu hlásání přinášející naději!

Dobra rodiny

49. Manželství je „celoživotní společenství, zaměřené ze své přirozenosti k dobru manželů, plození dětí a jejich výchově“ (CIC, kán. 1055 §1). Vzájemným přijetím si snoubenci slibují úplný dar, věrnost a otevřenost životu. Ve víře a s Kristovou milostí poznávají dary, které jim Bůh dává, a před církví přijímají závazek jeho jménem. Bůh lásku manželů posvěcuje, potvrzuje její nerozlučitelnost a nabízí jim svou milost, aby mohli žít věrnost, vzájemné spojení a otevřenost pro život. Děkujme Bohu za manželství, protože skrze společenství života a lásky poznávají křesťanští manželé štěstí a zakoušejí, že Bůh je miluje osobně, vášnivě a něžně. Muž a žena, samostatně i jako dvojice – připomíná papež František – „jsou obrazem a podobou Boha. … Různost muže a ženy není výrazem protikladu nebo poddanosti, nýbrž je pro sdílení a plození, vždycky k Božímu obrazu a k Boží podobě“ (Generální audience, 15. dubna 2015). Sjednocující cíl manželství je trvalou výzvou k růstu a k prohlubování této lásky. Při svém spojení z lásky zakoušejí manželé krásu otcovství a mateřství; sdílejí plány a námahu, touhy a starosti; učí se vzájemné péči a  oboustrannému odpuštění. V této lásce slavnostně prožívají své šťastné chvíle a podporují se na obtížných úsecích své životní historie.

50. Plodnost manželů v plném slova smyslu je duchovní: jsou živými svátostnými znameními a zdroji života pro křesťanské společenství i pro svět. Akt rození, který ukazuje „neoddělitelné spojení“ mezi sjednocujícím a plodivým významem – jak ozřejmil blahoslavený Pavel VI. (srov. HV 12) – musí být chápán z pohledu zodpovědnosti rodičů za jejich závazek pečovat o své děti a křesťansky je vychovávat. Ony jsou nejcennějším plodem manželské lásky. Od chvíle, kdy se dítě stává osobou, přesahuje ty, kdo ho zrodili. „Být synem a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou paměť a naději lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, je jiné a odlišné“ (František, Generální audience, 11. února 2015). Krása vzájemného a nezištného daru, radost z rodícího se života a láskyplná péče o všechny členy, od malých po staré, jsou některými z plodů, jež činí odpověď na povolání rodiny jedinečnou a nenahraditelnou. Vztahy v rodině rozhodným způsobem přispívají k solidárnímu a bratrskému vytváření lidské společnosti, která se nedá redukovat na soužití obyvatel na stejném území nebo občanů v jednom státě.

Pravda a krása rodiny

51. S niternou radostí a s hlubokou útěchou hledí církev na rodiny, které jsou věrné učení evangelia, děkuje jim a povzbuzuje je ve svědectví, jež vydávají. Díky nim se krása nerozlučitelného a trvale věrného manželství stala důvěryhodnou. V rodině dozrává první zkušenost církve jako společenství mezi osobami, v níž se díky milosti odráží tajemství lásky Nejsvětější Trojice. „Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života“ (KKC 1657).  Evangelium rodiny živí i taková semena, která ještě potřebují dozrát, a musí pečovat o ty stromy, které uschly a nesmějí být zanedbávány (srov. Lk 13,6-9). Církev jako osvědčená učitelka a starostlivá matka sice uznává, že mezi pokřtěnými neexistuje jiné manželské pouto než svátostné a že každé jeho porušení je proti Boží vůli, ale rovněž si uvědomuje křehkost mnoha svých synů a dcer, kteří po cestě víry kráčejí s námahou. „Proto aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí možné etapy růstu jednotlivých lidí, jež se utvářejí den po dni. ... Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Všem se musí dostat útěchy a povzbuzení spásonosné Boží lásky, která tajemně působí v každém člověku, navzdory jeho nedostatkům a pádům“ (EG 44). Tuto pravdu a krásu je třeba chránit. Uprostřed obtížných situací a zraněných rodin je třeba stále připomínat všeobecný princip: „Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace“ (FC 84). Stupeň zodpovědnosti není ve všech případech stejný a mohou existovat faktory, které omezují rozhodovací schopnost. Proto je sice třeba jasně představovat nauku, je však také nutno se přitom vyhýbat soudům, které neberou v úvahu komplexnost různých situací, a je potřebné být pozorný vůči tomu, jak lidé z důvodu svého postavení žijí a trpí.

 

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás