Co je v encyklice Populorum progressio nového

 

II. kapitola
Co je v encyklice Populorum progressio nového

 

5.         Již při svém vyhlášení vzbudil dokument papeže Pavla VI. všeobecnou pozornost právě pro svou novost. Bylo možné v něm konkrétně a zcela zřetelně zjistit oba příznačné rysy: kontinuitu a neustálou aktualizaci sociální nauky církve. Proto si v těchto úvahách kladu za cíl objevit opětovným a přesným čtením encykliky základní rysy jejího učení.

            Ale nejprve si chci všimnout data jejího uveřejnění: roku 1967. Sama skutečnost, že papež Pavel VI. se v onom roce rozhodl vydat vlastní sociální encykliku, nás vyzývá, abychom tento dokument nahlíželi ve spojitosti s 2. vatikánským koncilem, který skončil 8. prosince 1965.

 

6.         V tomto faktu je třeba spatřovat něco víc než pouhou časovou blízkost. Encyklika Populorum progressio se v jistém smyslu jeví jako dokument, v kterém se uskutečňuje učení koncilu. Ani ne tak kvůli tomu, že se neustále odvolává na koncilní texty[8], jako spíše proto, že vychází z téže péče církve, která prodchla celou práci koncilu – zejména pastorální konstituci Gaudium et spes –, tj. z péče o shrnutí a další rozvíjení sociálního učení.

            Můžeme proto říci, že encyklika Populorum progressio je jakoby odpovědí na výzvu koncilu, kterou začíná konstituce Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu."[9] Tato slova udávají základní pohnutku, kterou je prodchnut onen významný církevní dokument, když na začátku zjišťuje situaci bídy a zaostalosti, v níž žije bezpočet lidí.

            Bída a nedostatečný rozvoj jsou v koncilních dokumentech nazývány jinými slovy: "smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých". Při pohledu na toto nedozírné utrpení a bolest chce koncil vytyčit obzory "radosti a naděje". K témuž cíli je v plné věrnosti k duchu koncilu zaměřena i encyklika Pavla VI.

 

7.         Ale také pokud jde o náměty, navazuje encyklika na velkou tradici sociální nauky církve a současně podává nový výklad a bohatou syntézu, jak je vypracoval koncil, především v konstituci Gaudium et spes.

            Pokud se týká obsahů a námětů, ke kterým se encyklika znovu vrací, musíme jmenovat především následující: církev, která "dobře zná člověka", si je vědoma své povinnosti "zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia"[10]; stejně hluboce si uvědomuje své poslání "sloužit", které se ovšem liší od úlohy státu, i když se církev stará o konkrétní záležitosti lidí[11]; poukazuje na křiklavé rozdíly v životních podmínkách těchto lidí[12]; potvrzuje nauku koncilu, která ve věrnosti staleté tradici církve zastává názor, že pozemské statky jsou určeny pro všechny[13]; váží si kultury a technické civilizace, jež přispívají k osvobození člověka[14], je si však vědoma jejich mezí[15]; a konečně v souvislosti s problematikou rozvoje, která je vlastním námětem encykliky, zdůrazňuje "závažnou povinnost" vyspělejších národů "pomáhat rozvojovým národům"[16]. Sám pojem rozvoje, jak ho předkládá encyklika, vyplývá přímo ze způsobu, jakým k těmto problémům přistupuje uvedená pastorální konstituce.[17]

            Z těchto a dalších vztahů k pastorální konstituci plyne, že encyklika uplatňuje sociální učení koncilu na specifickou otázku rozvoje a zaostávání národů.

 

8.         Tento stručný rozbor nám pomáhá lépe posoudit, co je v encyklice nového. Můžeme to shrnout do tří bodů:

            První bod záleží už v pouhé skutečnosti, že nejvyšší autorita katolické církve vydala dokument určený samotné církvi i "všem lidem dobré vůle"[18] a že probírá otázku, která se zdá na první pohled čistě hospodářská nebo sociální: rozvoj národů. Pojem "rozvoj" pochází ze slovníku společenských a finančních věd. V tomto ohledu jde encyklika Populorum progressio ve stopách encykliky Rerum novarum, která pojednává o "postavení dělníků"[19]. Při povrchním pozorování by se mohlo zdát, že se oba náměty vymykají oprávněným zájmům církve jako náboženské instituce. To platí ještě více o pojmu "rozvoj" než o pojmu "postavení dělníků".

            Dokumentu Pavla VI. musíme přiznat zásluhu, že v návaznosti na encykliku Lva XIII. zdůraznil mravní a kulturní povahu problematiky spojené s rozvojem a též oprávněnost a nutnost, aby církev do této oblasti zasahovala.

            Tím sociální nauka církve znovu dokázala, že patří k její podstatě, aby aplikovala Boží slovo na život lidí a společnosti a na pozemské skutečnosti s tím spojené, a to tak, že vysloví "vůdčí zásady", "měřítka posuzování" a "směrnice pro praxi"[20]. Ostatně dokument Pavla VI. obsahuje tyto tři prvky jeden po druhém i jejich zaměření k životní praxi, totiž k mravnímu jednání lidí.

            Když se tedy církev zabývá "rozvojem národů", nemůže být obviňována, že překračuje zvláštní oblast své kompetence, tím méně poslání, které obdržela od Pána.

 

9.         Druhá novota encykliky Populorum progressio je šíře obzoru, s níž pojednává o tom, co se obecně označuje jako "sociální otázka".

            Tento rozšířený obzor ve skutečnosti ukázala již encyklika papeže Jana XXIII. Mater et Magistra[21], se kterou souzní koncil ve své pastorální konstituci Gaudium et spes[22]. Přesto však sociální učení církve nedospělo ještě k tomu, aby naplno prohlásilo, že "sociální otázka" nabyla celosvětového rozměru[23], ani z tohoto výroku a z příslušného rozboru neučinilo "směrnice pro konkrétní jednání"; o to se pokouší ve své encyklice až papež Pavel VI.

            Takové výslovné stanovisko má velmi bohatý obsah, na který teď musíme poukázat.

            Nejprve je třeba odstranit dvojznačnost. Zjištění, že "sociální otázka" nabyla celosvětového rozměru, nijak neznamená, že se její závažnost zmenšila nebo že její význam na úrovni národní nebo místní poklesl. Naopak, znamená to, že problémy na pracovištích nebo v dělnickém a odborovém hnutí určité země nebo oblasti nesmějí být pokládány za rozptýlené ostrovy bez vzájemné spojitosti, nýbrž že v rostoucí míře závisejí na vlivu činitelů, které leží mimo hranice jednotlivých oblastí a národů.

            Bohužel, z hospodářského hlediska je nyní mnohem více rozvojových než hospodářsky vyspělých zemí; a je také mnohem více lidí, jimž se statků a výhod přinášených rozvojem nedostává, než těch, kteří těchto dobrodiní mohou využívat.

            Stojíme proto před závažným problémem nerovnoměrného rozdělování životně důležitých prostředků, které byly původně určeny pro všechny lidi, stejně tak jako nerovnoměrného rozdílení užitku, který z nich plyne. Za tento stav však nejsou zodpovědny zaostalé národy, a tím méně nějaká osudovost, závislá na přírodních podmínkách nebo na souhře životních podmínek.

            Když encyklika Pavla VI. přiznává, že sociální otázka nabyla celosvětového rozměru, chce tím především upozornit na morální skutečnost, která má základ v objektivním rozboru světové situace. Podle slov téže encykliky "dnes nejvíc záleží na tom, aby všichni byli přesvědčení a cítili:"[24], že se tato záležitost přímo týká svědomí, které je zdrojem mravních rozhodnutí.

            V této souvislosti nespočívá novost encykliky ani tak v historickém potvrzení celosvětového významu sociální otázky, jako spíše v tom, že připojuje morální hodnocení této skutečnosti. Proto také osoby zodpovědné za veřejné záležitosti a s nimi i jednotliví občané bohatých zemí, především jsou-li křesťané, mají podle příslušného stupně své odpovědnosti mravní povinnost brát při svých osobních a veřejných rozhodnutích zřetel na tento univerzální vztah, na tuto vzájemnou závislost mezi svým chováním a bídou a nedostatečným rozvojem tolika milionů lidí. Řečeno ještě přesněji, encyklika Pavla VI. zdůrazňuje tuto morální povinnost jako "povinnost solidarity"[25]. Třebaže se zatím ve světě mnoho změnilo, podržuje si tento výrok dnes tutéž sílu a platnost jako v době, kdy byl napsán.

            Aniž encyklika upouští od tohoto morálního hlediska, záleží její novost na druhé straně také v zásadním předpokladu, že sám pojem "rozvoj" se značně mění, uvažujeme-li o něm ze zorného úhlu celosvětové vzájemné závislosti. Pravý rozvoj nesmí totiž spočívat v pouhém hromadění bohatství a v rostoucích nárocích na statky a služby, pokud se získávají za cenu zaostávání obrovského množství lidí a bez náležitého zřetele na společenskou, kulturní a duchovní stránku člověka.[26]

 

10.       Za třetí vnáší encyklika Populorum progressio ještě závažnější nový prvek do sociální nauky církve i do samotného pojmu rozvoj. Novost lze vidět ve větě ze závěru dokumentu, kterou můžeme pokládat ne za pouhý dobový projev, ale za výrok magisteria: "Nikdo nepochybuje, že rozvoj znamená totéž co mír."[27]

            Skutečně, jestliže sociální otázka nabyla celosvětového rozměru, je to proto, že požadavek spravedlnosti může být splněn jen na této úrovni. Opomíjení tohoto požadavku by mohlo způsobit, že oběti nespravedlnosti budou v pokušení odpovědět násilím, jak tomu bývá při vzniku mnohých válek. Lid, který je vyloučen ze spravedlivého rozdělování statků, jež byly původně určeny všem, se může ptát: "Proč bychom nekladli násilný odpor každému, kdo jde na nás všechny s násilím jako první? Uvážíme-li situaci ve světě rozděleném na dva mezinárodní pakty – jak tomu bylo už v roce 1967 – a pomyslíme-li na účinky hospodářské a politické závislosti z toho plynoucí, stává se toto nebezpečí ještě mnohem větším."

            K této první úvaze o dramatickém obsahu encykliky Pavla VI. se připojuje další, o níž se zmiňuje již sám dokument[28]: Jak ospravedlnit skutečnost, že obrovské čistky peněz, které mohou a mají být určeny na zdvojnásobení rozvoje národů, se místo toho vyplýtvají na obohacení jednotlivců či skupin nebo na rozšiřování zbrojních arzenálů jak v zemích vyspělých, tak v rozvojových, čímž se skutečné priority stavějí na hlavu? Je to ještě bolestnější, vezmeme-li v úvahu těžkosti, které nezřídka brání přímému převodu peněz určených na pomoc zemím trpícím nouzí. Jestli "rozvoj" je nové jméno pro mír, pak válka a zbrojení jsou největším nepřítelem všestranného rozvoje národů.

            Proto jsme ve světle oněch slov papeže Pavla VI. vyzýváni, abychom přezkoumali pojem rozvoje: jistě nespočívá v pouhém uspokojování hmotných potřeb růstem nabídky zboží ani nesměřuje k bídě většiny lidstva, a jeho pohnutkou není pouhopouhé sobectví jednotlivců i národů. Vyhraněně to připomíná list svatého Jakuba: "Z čeho (vznikají) války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte" (Jak 4,1-2).

            Naproti tomu ve světě, v němž by vládla péče o obecné blaho celého lidstva, to jest péče o "lidský a duchovní rozvoj všech" místo snahy o osobní prospěch, by byl mír možný jako plod "dokonalejší spravedlnosti mezi lidmi"[29].

            Také tento "nový prvek" encykliky má trvalou hodnotu, když uvážíme dnešní mentalitu, která je tak citlivá na vnitřní spojitost mezi respektováním spravedlnosti a budováním míru.

 

[8] Encyklika Populorum progressio cituje 19 krát dokumenty 2. vat. koncilu. Mezi nimi se až 16 krát odvolává na pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes

[9] 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 1

[10] Gaudium et spes, 4; Pavel VI., enc. Populorum progressio, 13: l.c., s. 263-264

[11] Srov. Tamtéž, 3; tamtéž, 13: l.c., s. 264

[12] Srov. Tamtéž, 63; tamtéž, 9: l.c., s. 261

[13] Srov. Tamtéž, 69; tamtéž, 22: l.c., s. 269

[14] Srov. Tamtéž, 57; tamtéž, 41: l.c., s. 277

[15] Srov. Tamtéž, 19; tamtéž, 41: l.c., s. 277

[16] Tamtéž, 86; tamtéž, 48: l.c., s. 281

[17] Srov. Tamtéž, 69; tamtéž, 14-21: l.c., s. 264-268

[18] Srov. adresáty encykliky Populorum progressio, l.c., s. 257

[19] Encyklika Lva XIII. Rerum novarum má za hlavní předmět postavení dělníků, srov. Leonis XIII. P. M. Acta, XI, Romae 1892, s. 97

[20] Srov. Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 72: AAS 79 (1987), s. 586; Pavel VI.., ap. list Octogesima adveniens, 4: AAS 63 (1971), s. 403n

[21] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra (15. května 1961), 157

[22] Gaudium et spes, 63

[23] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 3; také srov. tamtéž, 9: l.c., s. 261

[24] Tamtéž, 3: l.c., s. 258

[25] Tamtéž, 48: l.c., s. 281

[26] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 14: l.c., s. 264: "Rozvoj, o kterém mluvíme, se neomezuje na pouhý hospodářský růst. Aby byl opravdový, musí být všestranný, to jest musí vést k rozvoji celého člověka a celého lidstva."

[27] Srov. tamtéž, 87: l.c., s. 299

[28] Srov. tamtéž, 53: l.c., s. 283

[29] Srov. tamtéž, 76: l.c., s. 295

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás