Některá zvláštní upozornění

 

VI. kapitola
Některá zvláštní upozornění

 

41.       Církev nemá k dispozici technická řešení problému zaostávání jako takového. To prohlásil již Pavel VI. v encyklice[69], kterou připomínáme.

            Církev totiž nepředkládá hospodářské a politické systémy nebo programy ani nedává přednost jedněm před druhými; jen když je náležitě respektována a povznášena důstojnost člověka a když je církvi poskytnut nezbytný prostor, aby mohla plnit ve světě své poslání.

            Církev má však "bohaté zkušenosti v lidských záležitostech"[70]; proto se cítí povinna rozšířit své náboženské poslání na různé oblasti, v kterých muži a ženy vyvíjejí svou činnost, při níž hledají v tomto světě štěstí, i když stále omezené, které by bylo v souladu s jejich lidskou důstojností.

            Po příkladu svých předchůdců musím opakovat, že to, co se jako opravdový rozvoj týká důstojnosti člověka a národů, nelze snižovat jen na problém "technický". Pokud se rozvoj omezuje jen na technický problém, je zbavován svého skutečného obsahu a stává se zradou člověka a národů, kterým má plnou měrou sloužit.

            Proto má církev dnes stejně jako před dvaceti lety a v budoucnosti světu co říci o přírodě, o podmínkách, požadavcích a cílech opravdového rozvoje, i o těžkostech, které se mu staví do cesty. Tímto způsobem plní církev poslání evangelizace, poněvadž prvním a vysoce aktuálním příspěvkem k vyřešení naléhavého problému rozvoje je hlásání pravdy o Kristu, o církvi, o člověku, aplikované na konkrétní situaci.[71]

            Prostředkem, který používá církev k dosažení tohoto cíle, je její sociální nauka. V současné obtížné situaci může být velkou pomocí pro správné nastolení problémů a pro jejich řešení důkladnější znalost a větší rozšíření souhrnu "zásad pro způsob myšlení, měřítek posuzování a směrnic pro praxi ze sociální nauky církve"[72].

            Můžeme tak ihned zpozorovat, že problémy, do nichž se pouštíme, jsou především morální a že ani rozbor problému rozvoje, ani prostředky k překonání současných obtíží nelze oddělovat od této zásadní dimenze.

            Sociální učení církve není nějaká "třetí cesta" mezi liberálním kapitalismem a marxistickým kolektivismem, ani alternativa jiných, ne tak od základu protichůdných řešení: představuje spíše něco svébytného. Není to ani ideologie, nýbrž přesné vyjádření výsledků hlubokého zamyšlení ve světle víry a církevní tradice nad složitou skutečností lidské existence ve společnosti a v mezinárodním kontextu. Jeho hlavním cílem je vyložit tuto skutečnost zkoumáním, zda se shoduje či neshoduje s učením evangelia o člověku a o jeho pozemském i nadpřirozeném povolání, aby na základě toho mohlo usměrňovat jednání křesťanů. Toto učení tedy nepatří do oblasti ideologie, nýbrž teologie, zvláště teologie morální.

            Předávání a šíření sociální nauky je součástí poslání církve hlásat evangelium. A protože jde o nauku, která má usměrňovat jednání člověka, vyplývá z ní jako důsledek "úsilí o spravedlnost" podle postavení, povolání a životních podmínek každého jednotlivce.

            K službě hlásání evangelia na sociálním poli, která je jednou stránkou prorockého poslání církve, patří též obžaloba zlořádů a nespravedlností. Musíme ale jasně říci, že hlásání je vždy důležitější než žaloba, která nemůže být od hlásání odtržena, neboť jím je ospravedlněna a z něho se jí dostává vyššího odůvodnění.

 

42.       Sociální nauka církve se musí dnes víc než dříve stávat mezinárodnější v duchu 2. vatikánského koncilu[73], posledních papežských encyklik[74], a zvláště té, jíž vzpomínáme.[75] Nebude proto zbytečné v tomto ohledu znovu přezkoumat a prohloubit náměty a zvláštní speciální směrnice, na něž v posledních letech navazoval církevní učitelský úřad.

            Chci zde upozornit na jednu z nich: na ujímání se chudých a na účinnější lásku k nim. Je to specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice. Týká se života každého křesťana, protože tím křesťan napodobuje život Kristův. Týká se však také našich závazků vůči společnosti, a tím i našeho způsobu života a našeho rozhodování o vlastnictví a užívání statků.

            Účinnější láska k chudým spolu s rozhodnutími, jejichž zdrojem jsme my sami[76], musí dnes zahrnout nesmírné množství hladovějících, žebráků, bezdomovců, lidí bez lékařské péče a především těch, kteří jsou bez naděje na lepší budoucnost; není možné nebrat v úvahu existenci těchto skutečností. Kdybychom je opomíjeli, podobali bychom se "hodujícímu boháči", který se tvářil, že nepozoruje žebráka Lazara, ležícího u jeho dveří (srov. Lk 16,19-31).[77]

            Tato skutečnost se musí obrážet v našem každodenním životě i v našich politických nebo hospodářských rozhodnutích. Stejně tak musí zodpovědní představitelé národů a mezinárodních institucí brát ve svých programech na prvním místě ohled na skutečný lidský rozměr a nesmí zapomínat, že mají přednostně řešit jev rostoucí chudoby. Bohužel, počet chudých, místo aby klesal, stoupá, a to nejen v zemích rozvojových, ale – což je stejně pohoršlivé – v zemích vyspělejších.

            Ještě jednou musíme připomenout typickou zásadu křesťanské sociální nauky: statky a zdroje tohoto světa jsou od počátku určeny pro všechny.[78]

            Právo na soukromé vlastnictví je spravedlivé a nutné, ale nikterak neruší uvedenou zásadu. Majetek je totiž zatížen "sociální hypotékou"[79], to znamená, že majetek má i sociální funkci, která má svůj základ a oprávnění právě v zásadě všeobecného určení statků.

            Má-li se pomáhat chudým, nelze přehlížet ani onu zvláštní formu chudoby, jakou je zbavení lidské osoby základních práv, zejména práva na náboženskou svobodu a práva na hospodářské podnikání.

 

43.       Podnětná péče o osud chudých, kteří jsou podle výmluvného vyjádření "chudými Páně"[80], se musí proměnit na všech úrovních v konkrétní činy, až se konečně s rozhodností dospěje k řadě potřebných reforem. Které reformy jsou nejnaléhavější a jak je lze uskutečnit, to záleží na jednotlivých místních podmínkách. Ale nesmí se zapomínat na reformy, jaké vyžaduje výše vylíčený nedostatek mezinárodní rovnováhy.

            V tomto ohledu chci zvláště připomenout reformu mezinárodního obchodního systému, zatíženého takzvaným ochranářstvím a rostoucí tendencí k bilaterálním dohodám; reformu světového měnového a finančního systému, který je dnes pokládán za nedostatečný a nevyhovující; problém změny technologií a jejich přiměřeného využívání; nutnost revize struktur stávajících mezinárodních organizací v rámci mezinárodního právního systému.

            Mezinárodní obchodní systém dnes často diskriminuje výrobky průmyslu vznikajícího v rozvojových zemích a poškozuje výrobce surovin. Mimo jiné existuje určitý způsob mezinárodní dělby práce, při níž výrobky dodávané z některých zemí, kde nejsou účinné zákony o práci, nebo se méně daří je aplikovat, se prodávají do jiných částí světa s mimořádnými zisky pro podniky, jež se věnují tomuto způsobu podnikání, který není nijak omezen.

            Světový měnový a finanční systém se vyznačuje nadměrnou fluktuací směnných kursů a výší úroků na úkor platebních bilancí a stavu zadluženosti chudých zemí.

            Technologie a jejich změna jsou dnes jedním ze základních problémů mezinárodní směny a z ní plynoucích vážných škod. Nejsou vzácné případy, že se rozvojovým zemím odpírají potřebné technologické metody nebo se jim nabízejí metody neužitečné.

            Mezinárodní organizace jsou, jak se zdá podle názoru mnoha lidí, v takovém stadiu, v němž mechanismy jejich dalšího chodu, náklady a účinnost vyžadují nové pozorné přezkoumání, případně zlepšení. Je zřejmé, že tak choulostivý proces se nezdaří bez spolupráce všech. Předpokládá překonání politického soupeření a zřeknutí se vůle manipulovat těmito organizacemi ve vlastní prospěch: Vždyť jediným důvodem jejich existence je obecné blaho.

            Nynější organizace a instituce záslužně působily ve prospěch národů. Avšak lidstvo potřebuje, tváří v tvář novému a obtížnějšímu úseku opravdového rozvoje, vyšší stupeň mezinárodního uspořádání pro službu celosvětovému společenství, hospodářskému systému a kultuře.

 

44.       Rozvoj vyžaduje od příslušných zemí především ducha iniciativy.[81] Každá z nich si musí uvědomit svou vlastní odpovědnost a nečekat všechno od zemí bohatších. Musí při tom spolupracovat i s jinými zeměmi, které se nacházejí ve stejném postavení. Každá země musí odhalit a co nejlépe pro druhé zužitkovat možnosti své vlastní svobody. Každá se musí zmoci na takové akce, které odpovídají potřebám její společnosti. Každá si musí být vědoma skutečných potřeb i toho, že má právo a povinnost hledat jejich řešení. Rozvoj národů začíná a nejlépe se uplatňuje úsilím každého jednotlivého národa o vlastní rozvoj ve spolupráci s jinými.

            Proto je dále důležité, aby i samy rozvojové země podporovaly seberealizaci přístupem ke kultuře a svobodnou výměnou informací. Vše, co by mohlo napomáhat gramotnosti a základnímu vzdělání, které ji prohlubuje a doplňuje, jak navrhuje encyklika Populorum progressio[82] – což jsou cíle, které mají v tolika částech světa tak daleko do uskutečnění –, je přímým příspěvkem k opravdovému rozvoji.

            Aby mohly národy nastoupit tuto cestu, musí si samy určit, které cíle jsou přednostní, a musí podle konkrétních podmínek obyvatelstva, podle zeměpisné polohy a vlastních kulturních tradic dobře rozpoznat své potřeby.

            Některé národy budou muset zvýšit výrobu potravin, aby měly stále k dispozici prostředky nutné k výživě a k životu. V současném světě, kde hlad kosí tolik obětí, zejména mezi dětmi, jsou též příklady málo rozvinutých národů, které dokázaly ve výživě dosáhnout soběstačnosti, a mohou dokonce potraviny vyvážet.

            Jiné národy potřebují zreformovat některé nespravedlivé struktury a zejména své politické instituce, aby nahradily úplatkářské, diktátorské nebo autoritářské režimy demokratickými, které umožňují účast občanů na vládě. To je proces, který si přejeme, aby se šířil a upevňoval. Neboť "zdravé" politické společenství, projevující se dobrovolnou a odpovědnou účastí všech občanů na veřejných záležitostech, právní jistotou, respektováním a povznášením lidských práv – je nutnou podmínkou a spolehlivou zárukou rozvoje "celého člověka a všech lidí".

 

45.       To, co bylo dosud řečeno, se nemůže uskutečnit bez spolupráce všech lidí, zvláště mezinárodního společenství, a to v širokém rámci solidarity, která by zahrnovala všechny, hlavně ty nejodstrkovanější. Ale i samy rozvojové národy jsou povinny být mezi sebou a vůči nejubožejším zemím světa solidární.

            Je například záhodno, aby národy téže zeměpisné oblasti navázaly takové formy spolupráce, které by zmenšily jejich závislost na silnějších producentech. Ať otevřou hranice výrobkům z vlastního regionu; ať případně uváží, jak to zařídit, aby se jejich výrobky navzájem doplňovaly; a ať se spojí k vzájemnému poskytování služeb, které si nemůže opatřit každý sám; ať rozšíří spolupráci také na oblast měnovou a finanční.

            V mnoha těchto zemích je vzájemná závislost již skutečností. Uznat ji tak, aby byla ještě účinnější, představuje alternativu k nadměrné závislosti na bohatších a mocnějších zemích a přinese to i vytoužený rozvoj. Nikomu se tím nebudou stavět překážky, ale země objeví a maximálně využijí své vlastní možnosti. Rozvojové země v téže zeměpisné oblasti, zejména na takzvaném "Jihu", mohou a musí – už se tak se slibnými výsledky začíná dít – vytvářet nové regionální organizace, které vycházejí z požadavků rovnosti, svobody a spoluúčasti ve svazku národů.

            Nepostradatelnou podmínkou všeobecné solidarity je možnost žít podle vlastních zákonů a svobodně se sebou nakládat, a to i uvnitř sdružení výše jmenovaných. Tato solidarita ale současně vyžaduje ochotu k obětem, nutným pro dobro celého světového společenství.

 

[69] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio 13; 81: l.c., s. 263n; 296n

[70] Srov. tamtéž, 13: l.c., s. 263

[71] Srov. promluva na zahájení 3. generální konference latinskoamerického episkopátu (28. ledna 1979): AAS 71 (1979), s. 189-196

[72] Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 72: AAS 79 (1987), s. 586; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens (14. května 1971), 4: AAS 63 (1971), s. 403n

[73] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, část II., hl. 5, odd. 2: "Budování mezinárodního společenství" (č. 83-90)

[74] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 157; enc. Pacem in terris (11. dubna 1963), část IV.: AAS 55 (1963), s. 291-296; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens, 2-4

[75] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 3; 9

[76] Tamtéž, 3: l.c., s. 258

[77] Srov. tamtéž, 47; Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia, 68: AAS 79 (1987), s. 583n

[78] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 69; Pavel VI., enc. Populorum progressio, 22; Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia, 90; sv. Tomáš Akvinský, Summa theol., IIa IIae, q.66, art. 2

[79] Promluva na zahájení 3. generální konference latinskoamerického episkopátu (28. ledna 1979): AAS 71 (1979), s. 189-196; promluva ke skupině polských biskupů při návštěvě "ad limina Apostolorum" (17. prosince 1987), 6: L'Osservatore Romano, 18. prosince 1987

[80] Protože se Pán chtěl s nimi ztotožnit (Mt 25, 31-46) a obklopuje je zvláštní péčí (srov. Ž 12,6; Lk 1,52-53).

[81] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 55: l.c., s. 284: "Právě těmto mužům a ženám musíme pomoci; musíme je přesvědčit, aby sami vzali do svých rukou zlepšování své situace a postupně k němu sami hledali nové prostředky"; srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 86.

[82] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 35: l.c., s. 274: "Prvním stupněm rozvojového plánu musí být odstranění negramotnosti."

Harmonogram akcí

Celý harmonogram

Rozhovor

Sledujte nás

Naši patneři

  1. Česká biskupská konference
  2. Cirkev.cz
  3. Teologicka fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovících
  4. JUPAX
  5. Víra.cz
  6. Národní centrum pro rodinu
  7. Česká křesťanská environmentální síť
  8. Katholische Sozialwissenschaftliche Zentralstelle
  9. Caritas et veritas
  10. Hnutí křesťan a práce
  11. Communion and lxiberation
  12. Catholic Social Teaching
  13. Demografie
  14. Webarchiv
  15. Františkova ekonomika
  16. COMECE