Některá zvláštní upozornění

 

VI. kapitola
Některá zvláštní upozornění

 

41.       Církev nemá k dispozici technická řešení problému zaostávání jako takového. To prohlásil již Pavel VI. v encyklice[69], kterou připomínáme.

            Církev totiž nepředkládá hospodářské a politické systémy nebo programy ani nedává přednost jedněm před druhými; jen když je náležitě respektována a povznášena důstojnost člověka a když je církvi poskytnut nezbytný prostor, aby mohla plnit ve světě své poslání.

            Církev má však "bohaté zkušenosti v lidských záležitostech"[70]; proto se cítí povinna rozšířit své náboženské poslání na různé oblasti, v kterých muži a ženy vyvíjejí svou činnost, při níž hledají v tomto světě štěstí, i když stále omezené, které by bylo v souladu s jejich lidskou důstojností.

            Po příkladu svých předchůdců musím opakovat, že to, co se jako opravdový rozvoj týká důstojnosti člověka a národů, nelze snižovat jen na problém "technický". Pokud se rozvoj omezuje jen na technický problém, je zbavován svého skutečného obsahu a stává se zradou člověka a národů, kterým má plnou měrou sloužit.

            Proto má církev dnes stejně jako před dvaceti lety a v budoucnosti světu co říci o přírodě, o podmínkách, požadavcích a cílech opravdového rozvoje, i o těžkostech, které se mu staví do cesty. Tímto způsobem plní církev poslání evangelizace, poněvadž prvním a vysoce aktuálním příspěvkem k vyřešení naléhavého problému rozvoje je hlásání pravdy o Kristu, o církvi, o člověku, aplikované na konkrétní situaci.[71]

            Prostředkem, který používá církev k dosažení tohoto cíle, je její sociální nauka. V současné obtížné situaci může být velkou pomocí pro správné nastolení problémů a pro jejich řešení důkladnější znalost a větší rozšíření souhrnu "zásad pro způsob myšlení, měřítek posuzování a směrnic pro praxi ze sociální nauky církve"[72].

            Můžeme tak ihned zpozorovat, že problémy, do nichž se pouštíme, jsou především morální a že ani rozbor problému rozvoje, ani prostředky k překonání současných obtíží nelze oddělovat od této zásadní dimenze.

            Sociální učení církve není nějaká "třetí cesta" mezi liberálním kapitalismem a marxistickým kolektivismem, ani alternativa jiných, ne tak od základu protichůdných řešení: představuje spíše něco svébytného. Není to ani ideologie, nýbrž přesné vyjádření výsledků hlubokého zamyšlení ve světle víry a církevní tradice nad složitou skutečností lidské existence ve společnosti a v mezinárodním kontextu. Jeho hlavním cílem je vyložit tuto skutečnost zkoumáním, zda se shoduje či neshoduje s učením evangelia o člověku a o jeho pozemském i nadpřirozeném povolání, aby na základě toho mohlo usměrňovat jednání křesťanů. Toto učení tedy nepatří do oblasti ideologie, nýbrž teologie, zvláště teologie morální.

            Předávání a šíření sociální nauky je součástí poslání církve hlásat evangelium. A protože jde o nauku, která má usměrňovat jednání člověka, vyplývá z ní jako důsledek "úsilí o spravedlnost" podle postavení, povolání a životních podmínek každého jednotlivce.

            K službě hlásání evangelia na sociálním poli, která je jednou stránkou prorockého poslání církve, patří též obžaloba zlořádů a nespravedlností. Musíme ale jasně říci, že hlásání je vždy důležitější než žaloba, která nemůže být od hlásání odtržena, neboť jím je ospravedlněna a z něho se jí dostává vyššího odůvodnění.

 

42.       Sociální nauka církve se musí dnes víc než dříve stávat mezinárodnější v duchu 2. vatikánského koncilu[73], posledních papežských encyklik[74], a zvláště té, jíž vzpomínáme.[75] Nebude proto zbytečné v tomto ohledu znovu přezkoumat a prohloubit náměty a zvláštní speciální směrnice, na něž v posledních letech navazoval církevní učitelský úřad.

            Chci zde upozornit na jednu z nich: na ujímání se chudých a na účinnější lásku k nim. Je to specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice. Týká se života každého křesťana, protože tím křesťan napodobuje život Kristův. Týká se však také našich závazků vůči společnosti, a tím i našeho způsobu života a našeho rozhodování o vlastnictví a užívání statků.

            Účinnější láska k chudým spolu s rozhodnutími, jejichž zdrojem jsme my sami[76], musí dnes zahrnout nesmírné množství hladovějících, žebráků, bezdomovců, lidí bez lékařské péče a především těch, kteří jsou bez naděje na lepší budoucnost; není možné nebrat v úvahu existenci těchto skutečností. Kdybychom je opomíjeli, podobali bychom se "hodujícímu boháči", který se tvářil, že nepozoruje žebráka Lazara, ležícího u jeho dveří (srov. Lk 16,19-31).[77]

            Tato skutečnost se musí obrážet v našem každodenním životě i v našich politických nebo hospodářských rozhodnutích. Stejně tak musí zodpovědní představitelé národů a mezinárodních institucí brát ve svých programech na prvním místě ohled na skutečný lidský rozměr a nesmí zapomínat, že mají přednostně řešit jev rostoucí chudoby. Bohužel, počet chudých, místo aby klesal, stoupá, a to nejen v zemích rozvojových, ale – což je stejně pohoršlivé – v zemích vyspělejších.

            Ještě jednou musíme připomenout typickou zásadu křesťanské sociální nauky: statky a zdroje tohoto světa jsou od počátku určeny pro všechny.[78]

            Právo na soukromé vlastnictví je spravedlivé a nutné, ale nikterak neruší uvedenou zásadu. Majetek je totiž zatížen "sociální hypotékou"[79], to znamená, že majetek má i sociální funkci, která má svůj základ a oprávnění právě v zásadě všeobecného určení statků.

            Má-li se pomáhat chudým, nelze přehlížet ani onu zvláštní formu chudoby, jakou je zbavení lidské osoby základních práv, zejména práva na náboženskou svobodu a práva na hospodářské podnikání.

 

43.       Podnětná péče o osud chudých, kteří jsou podle výmluvného vyjádření "chudými Páně"[80], se musí proměnit na všech úrovních v konkrétní činy, až se konečně s rozhodností dospěje k řadě potřebných reforem. Které reformy jsou nejnaléhavější a jak je lze uskutečnit, to záleží na jednotlivých místních podmínkách. Ale nesmí se zapomínat na reformy, jaké vyžaduje výše vylíčený nedostatek mezinárodní rovnováhy.

            V tomto ohledu chci zvláště připomenout reformu mezinárodního obchodního systému, zatíženého takzvaným ochranářstvím a rostoucí tendencí k bilaterálním dohodám; reformu světového měnového a finančního systému, který je dnes pokládán za nedostatečný a nevyhovující; problém změny technologií a jejich přiměřeného využívání; nutnost revize struktur stávajících mezinárodních organizací v rámci mezinárodního právního systému.

            Mezinárodní obchodní systém dnes často diskriminuje výrobky průmyslu vznikajícího v rozvojových zemích a poškozuje výrobce surovin. Mimo jiné existuje určitý způsob mezinárodní dělby práce, při níž výrobky dodávané z některých zemí, kde nejsou účinné zákony o práci, nebo se méně daří je aplikovat, se prodávají do jiných částí světa s mimořádnými zisky pro podniky, jež se věnují tomuto způsobu podnikání, který není nijak omezen.

            Světový měnový a finanční systém se vyznačuje nadměrnou fluktuací směnných kursů a výší úroků na úkor platebních bilancí a stavu zadluženosti chudých zemí.

            Technologie a jejich změna jsou dnes jedním ze základních problémů mezinárodní směny a z ní plynoucích vážných škod. Nejsou vzácné případy, že se rozvojovým zemím odpírají potřebné technologické metody nebo se jim nabízejí metody neužitečné.

            Mezinárodní organizace jsou, jak se zdá podle názoru mnoha lidí, v takovém stadiu, v němž mechanismy jejich dalšího chodu, náklady a účinnost vyžadují nové pozorné přezkoumání, případně zlepšení. Je zřejmé, že tak choulostivý proces se nezdaří bez spolupráce všech. Předpokládá překonání politického soupeření a zřeknutí se vůle manipulovat těmito organizacemi ve vlastní prospěch: Vždyť jediným důvodem jejich existence je obecné blaho.

            Nynější organizace a instituce záslužně působily ve prospěch národů. Avšak lidstvo potřebuje, tváří v tvář novému a obtížnějšímu úseku opravdového rozvoje, vyšší stupeň mezinárodního uspořádání pro službu celosvětovému společenství, hospodářskému systému a kultuře.

 

44.       Rozvoj vyžaduje od příslušných zemí především ducha iniciativy.[81] Každá z nich si musí uvědomit svou vlastní odpovědnost a nečekat všechno od zemí bohatších. Musí při tom spolupracovat i s jinými zeměmi, které se nacházejí ve stejném postavení. Každá země musí odhalit a co nejlépe pro druhé zužitkovat možnosti své vlastní svobody. Každá se musí zmoci na takové akce, které odpovídají potřebám její společnosti. Každá si musí být vědoma skutečných potřeb i toho, že má právo a povinnost hledat jejich řešení. Rozvoj národů začíná a nejlépe se uplatňuje úsilím každého jednotlivého národa o vlastní rozvoj ve spolupráci s jinými.

            Proto je dále důležité, aby i samy rozvojové země podporovaly seberealizaci přístupem ke kultuře a svobodnou výměnou informací. Vše, co by mohlo napomáhat gramotnosti a základnímu vzdělání, které ji prohlubuje a doplňuje, jak navrhuje encyklika Populorum progressio[82] – což jsou cíle, které mají v tolika částech světa tak daleko do uskutečnění –, je přímým příspěvkem k opravdovému rozvoji.

            Aby mohly národy nastoupit tuto cestu, musí si samy určit, které cíle jsou přednostní, a musí podle konkrétních podmínek obyvatelstva, podle zeměpisné polohy a vlastních kulturních tradic dobře rozpoznat své potřeby.

            Některé národy budou muset zvýšit výrobu potravin, aby měly stále k dispozici prostředky nutné k výživě a k životu. V současném světě, kde hlad kosí tolik obětí, zejména mezi dětmi, jsou též příklady málo rozvinutých národů, které dokázaly ve výživě dosáhnout soběstačnosti, a mohou dokonce potraviny vyvážet.

            Jiné národy potřebují zreformovat některé nespravedlivé struktury a zejména své politické instituce, aby nahradily úplatkářské, diktátorské nebo autoritářské režimy demokratickými, které umožňují účast občanů na vládě. To je proces, který si přejeme, aby se šířil a upevňoval. Neboť "zdravé" politické společenství, projevující se dobrovolnou a odpovědnou účastí všech občanů na veřejných záležitostech, právní jistotou, respektováním a povznášením lidských práv – je nutnou podmínkou a spolehlivou zárukou rozvoje "celého člověka a všech lidí".

 

45.       To, co bylo dosud řečeno, se nemůže uskutečnit bez spolupráce všech lidí, zvláště mezinárodního společenství, a to v širokém rámci solidarity, která by zahrnovala všechny, hlavně ty nejodstrkovanější. Ale i samy rozvojové národy jsou povinny být mezi sebou a vůči nejubožejším zemím světa solidární.

            Je například záhodno, aby národy téže zeměpisné oblasti navázaly takové formy spolupráce, které by zmenšily jejich závislost na silnějších producentech. Ať otevřou hranice výrobkům z vlastního regionu; ať případně uváží, jak to zařídit, aby se jejich výrobky navzájem doplňovaly; a ať se spojí k vzájemnému poskytování služeb, které si nemůže opatřit každý sám; ať rozšíří spolupráci také na oblast měnovou a finanční.

            V mnoha těchto zemích je vzájemná závislost již skutečností. Uznat ji tak, aby byla ještě účinnější, představuje alternativu k nadměrné závislosti na bohatších a mocnějších zemích a přinese to i vytoužený rozvoj. Nikomu se tím nebudou stavět překážky, ale země objeví a maximálně využijí své vlastní možnosti. Rozvojové země v téže zeměpisné oblasti, zejména na takzvaném "Jihu", mohou a musí – už se tak se slibnými výsledky začíná dít – vytvářet nové regionální organizace, které vycházejí z požadavků rovnosti, svobody a spoluúčasti ve svazku národů.

            Nepostradatelnou podmínkou všeobecné solidarity je možnost žít podle vlastních zákonů a svobodně se sebou nakládat, a to i uvnitř sdružení výše jmenovaných. Tato solidarita ale současně vyžaduje ochotu k obětem, nutným pro dobro celého světového společenství.

 

[69] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio 13; 81: l.c., s. 263n; 296n

[70] Srov. tamtéž, 13: l.c., s. 263

[71] Srov. promluva na zahájení 3. generální konference latinskoamerického episkopátu (28. ledna 1979): AAS 71 (1979), s. 189-196

[72] Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia (22. března 1986), 72: AAS 79 (1987), s. 586; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens (14. května 1971), 4: AAS 63 (1971), s. 403n

[73] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, část II., hl. 5, odd. 2: "Budování mezinárodního společenství" (č. 83-90)

[74] Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, 157; enc. Pacem in terris (11. dubna 1963), část IV.: AAS 55 (1963), s. 291-296; Pavel VI., ap. list Octogesima adveniens, 2-4

[75] Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio, 3; 9

[76] Tamtéž, 3: l.c., s. 258

[77] Srov. tamtéž, 47; Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia, 68: AAS 79 (1987), s. 583n

[78] Srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 69; Pavel VI., enc. Populorum progressio, 22; Kongregace pro nauku víry, instrukce o křesťanské svobodě a osvobození Libertatis conscientia, 90; sv. Tomáš Akvinský, Summa theol., IIa IIae, q.66, art. 2

[79] Promluva na zahájení 3. generální konference latinskoamerického episkopátu (28. ledna 1979): AAS 71 (1979), s. 189-196; promluva ke skupině polských biskupů při návštěvě "ad limina Apostolorum" (17. prosince 1987), 6: L'Osservatore Romano, 18. prosince 1987

[80] Protože se Pán chtěl s nimi ztotožnit (Mt 25, 31-46) a obklopuje je zvláštní péčí (srov. Ž 12,6; Lk 1,52-53).

[81] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 55: l.c., s. 284: "Právě těmto mužům a ženám musíme pomoci; musíme je přesvědčit, aby sami vzali do svých rukou zlepšování své situace a postupně k němu sami hledali nové prostředky"; srov. 2. vat. koncil, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 86.

[82] Pavel VI., enc. Populorum progressio, 35: l.c., s. 274: "Prvním stupněm rozvojového plánu musí být odstranění negramotnosti."

Rozhovor

"Environmentální poustevnictví" nás neochuzuje... (Marek Drápal)

Ing. et Ing. Marek Drápal, Ph.D. (nar. 1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě ČVUT, postgraduálně lékařskou biofyziku na 1. lékařské fakultě UK, a poté ekologické zemědělství na ČZU.

Žije v malé obci v podhůří Jizerských hor stylem ohleduplným k přírodě. Má pět dětí a devatero zaměstnání, nejvíce živí rodinu dálkovou správou serverů.

Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť.

Sledujte nás